Mám krásnou a úplně zdravou dceru. Jsem šťastná. Jen jsem si svůj porod představovala jinak. Jako mnoho z nás. A teď za ním chci udělat velkou tlustou čáru a myslet už jen pozitivně.

Týden před termínem porodu, na běžné prohlidce v porodnici, jsem informovala o tom, že by mělo být miminko v bříšku větší. Lékař mě objednal na ultrazvuk na měření plodu na týden následující. Obavy se potvrdily. Odhadovaná váha mimča byla 4,2 kg. Lekla jsem se, ale nepovažovala jsem to za nějakou překážku. 

Jiného názoru byl sloužící lékař. Že prý musím co nejdříve rodit, ba ještě před termínem. Moc se mi to nelíbilo. Objednal mě na pátek 9. listopadu, den před plánovaným termínem porodu.

Ten den jsme se v 7 ráno hlásili na porodním sále číslo 2 u Apolináře. Nejistota i strach z toho, jak bude takový porod probíhat mě provázeli celé předešlé dni i noci. Moc jsem si přála ještě porodit přirozeně. 

V pátek kolem 9. hodiny ranní jsem dostala tabletu na otevření porodních cest a byla jsem uložena na přípravný pokoj. Rozumějte hnusnou hekárnu. Neuvěřitelně odporné prostředí jako z koupelen v Bradavické škole. Špinavé kachličky a bublající umyvadlo. Čtyři postele v rozích a tma. Nic moc. Přála jsem si porodit hned. Bohužel první den se nedělo nic. A to doslova. Jen se na pokoji střídaly další a další rodičky. Své putování končily na opodál stojících porodních boxech a krom jejich hlasitých projevů u porodu jsem naslouchala i pláči právě narozených miminek. Všech.

V sobotu ráno mi byl aplikován čípek. Naivně jsem si myslela, že snad i rodím. Ale byly to velmi slabé kontrakce a vymizely do brzkého odpoledne.