Chtěla bych se s Vámi podělit o náš příběh... 

Když mě Kuba po dvouleté známosti požádal o ruku, myslela jsem, že víc štěstí mě už nemůže potkat. Naplánovali jsme svatbu na září a na jaře si řekli, že se můžeme snažit o miminko. Vdávat se s bříškem by mi nevadilo a kdyby se to povedlo, svatbu bych si cca v šestém měsíci těhotenství normálně mohla užít. Antikoncepci jsem neužívala už nějaký měsíc, vše fungovalo, jak má a proto mě dost vyděsilo, když jsem v dubnu začala špinit mimo cyklus. Každý měsíc jsem lítala k doktorce, mezi cykly i během MS, byla jsem bezradná. Doktorka do mě pořád cpala nějaké léky, hormony. Už jsem raději ani nečetla příbalové letáky. Uplynulo půl roku, měli jsme po svatbě a nic se nezměnilo. MS pořád střídalo celoměsíční špinění. Až jsem se svěřila kamarádce a ta mě přesvědčila jít alespoň na konzultaci k jejímu gynekologovi. Pan doktor byl úžasný. Vzal mi krev, podle UTG mi řekl, kdy budu mít MS a pak, že mám začít brát Utrogestan na ustálení cyklu. Zabralo to hned, MS byla pravidelná bez špinění, ovulace probíhala.... Manžela poslal pro jistotu k andrologovi, abychom věděli, kde a jestli  je někde problém. Problém bohužel byl.... Manželovy potvůrky byly lenivé a trošku deformované, takže začala léčba, která se prodlužovala i tím, že manžel se s tím dlouho vypořádával. Já se ho snažila držet, podporovat, ale když začali být těhotní známí, obrečeli jsme to oba. Ten pocit beznaděje dokáže pochopit jen ten, kdo si tím prošel, každý měsíc přicházelo obrovské zklamání a já o tom nechtěla s nikým mluvit, protože manžel by se trápil ještě víc tím, že je to jeho vina, maminka by kvůli mě byla nešťastná, a kamarádky byly těhotné.... Čekali jsme tři roky a já v létě řekla DOST!!! Už jsme oba psychicky vyčerpaní, já už to nedávám a objednala jsem nás na kliniku reprodukční medicíny. Hned při prvním setkání jsme sepsali žádost na pojišťovnu a protože jsme měli všechna potřebná vyšetření včetně genetiky, čekali jsme jen na schválení příspěvku. V říjnu mi nasadili léky na tvorbu vajíček, začátkem listopadu jsme měli 20 embryí a čekali, kolik vydrží. Na klinice vybrali nejsilnějších 5, jedno z nich mi ještě v listopadu zavedli. Bohužel se neuhnízdilo a my jsme to zase ořvali. Prosinec jsme nechali plynout a v lednu jeli na kliniku. 12. ledna 2020 nám zavedli druhé embryo. Vyšli jsme z kliniky a před námi stála vrána a koukala na nás. Oba jsme s manželem řekli, že to bude holka a ona opravdu byla. Za 14 dnů po transferu jsem koukala na POZITIVNIÍ těhotenský test a nevěřila tomu, co vidím.... Celé těhotenství bylo naprosto bez komplikací, neznám nevolnost nebo nějakou bolest. A když jsem začala cítit její pohyby, byl to nepopsatelný pocit 🤗 Začal se blížit termín porodu, měli jsme všechno nachystané, manžel byl nervózní a já se neskutečně těšila, i na ten porod, jak všechno prožiju a procítím. Termín porodu byl za námi a já byla pořád 2 v 1. Naštěstí pořád bez komplikací, žádné bolesti a bohužel ani poslíčci. 6. 10., devět dní po termínu jsem nastoupila do nemocnice na vyvolání. Začali hned tabletou, odpoledne druhou a já nic, bez reakce. Další den jiná tableta, odpoledne znovu a já pořád nic. Třetí den mi dali pít nějakou vodu a já pořád bez reakce. Jen večer slabé bolení zad. Čtvrtý den mi hned ráno píchli plodovou vodu, že už to určitě půjde, mála sestoupí a budeme konečně tři. Udělali mi klystýr, já se chodila nahřívat do sprchy a pořád nic. Manžel byl celý ten týden doma na telefonu, porod si nechtěl nechat ujít, takže mě pořád bombardoval zprávami, to samé i mamka se ségrou, všichni vystresovaní... Odpoledne mi napíchli oxytocin a když to nepomůže, hned ráno půjdeme na císaře. To jsem málem obrečela, já císaře nechci, budu rodit přirozeně, řvalo to ve mě. Oxytocin začal pomalinku zabírat, zvýšili mi dávku a já konečně mohla zavolat manželovi, ať vyrazí. Byl podvečer a prý když se to nespustí, nechají mi ho na pokoji do rána a bude u císaře. Jenže když zvedli ten oxytocin, malé se to přestalo líbit, byly špatné ozvy a najednou bylo u mě nějak moc lidí, já byla spokojená, že konečně cítím kontrakce. Nějak mi to nedocházelo. Najednou slyším OKAMŽITĚ NA SÁL, čekat už nebudeme. Sestřička mi okamžitě zabandážovala nohy, dala cévku. Připadala jsem si jak ve snu, všechno bylo daleko, že se to ani netýká mě. 16:35 jsem ještě znovu volala manželovi, ať okamžitě přijede jinak to nestihne. O císaři jsem mu nechtěla říkat, děsit ho. Bylo 16:54 a já poprvé uslyšela pláč našeho pokladu. Hned mi ji přiložili. Byla dokonalá, ten malinký uzlíček obrovského štěstí jsem konečně držela v náručí a nezmohla se na jediné slovo.  Sestřička vzala můj telefon, všechno nám nafotila a manželovi udělala i nějaké video. Manžel dorazil o 15 minut později. Zůstal s námi do druhého dne na nadstandartu a o malou se přes noc staral a přikládal k prsu, já se nesměla hýbat. Představte si dvoumetrového chlapa, který miminko nikdy nedržel, jak ho přebaluje a chová... Chtělo se mi smát a zároveň brečet, protože jsem to nemohla dělat já, ale asi to tak všechno mělo být. 

Esterka má už pět měsíců a musím říct, že tak hodné miminko mi můžou všichni závidět. Je to naše štěstí za odměnu, za to čekání, za to trápení.... 💕

Na klinice máme schované ještě tři sněhuláčky a už se těším, jak si pro jednoho pojedeme 🥰 já ani manžel u nás přirozenému početí už šanci nedáváme, tak na co čekat, proč to odkládat....