S oznamenim druheho miminka jsme si dali radne nacas. Vzhledem k memu veku jsme se rozhodli, ze pockame na vetsi vysetreni a pokud bude vse OK, oznamime to rodicum. Prvni screening uplne v poradku, pritel to rekl doma. Ale u nasich porad nejak nebyla prilezitost. Az konecne koncem unora na spolecne veceri (16+2tt) jsem se odhodlala a rekla jim to. Byli prekvapeni a ja o to vic, ze doted nic nepoznali. Kazdopadne to vzali celkem v pohode, i kdyz jsme se bala, co reknou. Pritel vecne neni doma, me je, kolik mi je, syn je lehce hyperaktivni... A protoze maly je jak "hlasna trouba" a vztahy v baraku s sirsi rodinou nic moc dohodli jsme se, ze tady jeste pockame. Bud to na me bude uz videt i pres kabat nebo dockame jara a teplejsich dni a pak uz nic neschovam. Kazdopadne po II. screeningu uz jsme to chtela rict malemu. A tak jsem vzala fotku z UTZ a lakala ho od babicky domu...

Ja: Pojd domu, mam pro Tebe prekvapeni

K: Juuuu, prekvapeni!!!!

Doma byl jak zimnice. Mami, kde je to prekvapeni, mamiii... Tak prosim, aby me nechal alepspon svleknout a umyt si ruce. Pak si sedneme na gauc a on, neskutecne nateseny, jiskricky v ocich, dostane do ruky fotku...

K: Co to je, mami? (jiskricky jsou fuc, tohle ma byt to prekvapeni?, neskutecne zklamani ve tvari)

Ja: Ty to nevidis, nic Ti to nepripomina? (natesena jak pred chvili on)

K: To je jezevec? (nechapavy pohled, proc mu davam fotku jezevce)

Ja: Ale jdi Ty, to je miminko. Budes bracha!

K: Aha... A mami?

Ja: Ano? (dychtive ocekavam, co na to rekne)

K: Muzu bonbon?