Jak přišel na svět třetí princ

Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít 🙂.
Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.

Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem 🙂? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů 🙂. (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás 🙂).
V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být 🙂.
(P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" 🙂)