Budu mít doma předškoláka na IV. Naše školka požaduje portfolio. Uvažovala jsem, jak to pojmout. U školního dítěte mám jasno, co do portfolia dávat, už máme i jeden rok za sebou. Ale u předškoláka, který toho zase tak moc ještě nedělá (občas něco nakreslí/namaluje, často je venku, často si hraje, občas jde na výlet a to je pomalu tak vše) nic moc inteligentního papírového nevymyslím a hlavně mi přijde zbytečné spoustu věcí dělat - je totiž popředu. Čte, počítá, píše tiskacím. Možná by se mohl učit hrát na nástroj, ale je hodně hravý. Jediné, co opravdu potřebuje, je si ještě pořádně vyhrát, rozvíjet fantazii, trošku se zklidnit a zlepšit výslovnost. Občas mu ale nějaký úkol neuškodí a protože jedna maminka ve skupince Nadané a bystré děti přímo tady na MK vychvalovala Předškolákovy týdeníčky, tak jsem si řekla, že to zkusím pořídit, i když tomu moc nevěřím, ale že alespoň bude do toho portfolia co dát..

Ráda bych upozornila, že:

- doporučení jsem dostala ve skupině Nadané a bystré děti a že moje dítě je oproti průměru svých vrstevníků ve znalostech napřed (a nezaostává zcela ani pohybově - hraje fotbal za obecní přípravkový tým) a doporučení znělo v tom smyslu, že tam jsou i úkoly pro tyto - bystré - děti. 

- se nejedná o komplexní recenzi ale jen o můj zběžný názor. Asi tak před hodinou jsem to rozbalila, vzala do roku a stránku po stránce jednoduše prolistovala, abych teda měla představu a na základě toho jsem sepsala své PRVNÍ DOJMY.

Normálně takto zběžně nehodnotím, jenže to, co jsem při listování viděla, mi prostě nedalo, abych se nevyjádřila. A musela jsem té mamince napsat, že její nadšení nesdílím. A protože všude se dočtete, jaký je to úžasný přípravný materiál, rozhodla jsem se svůj ne tak pozitivní dojem nasdílet s vámi všemi. Protože možná je mezi vámi někdo v podobné situaci, má doma bystré dítě a uvažuje o nějakém materiálu... a byla by škoda, aby za to útracel, tak jako my (i když já věřím, že se mi to snad podaří vrátit nebo prodat dál).

Vlastně jsem od začátku nevěřila, že to bude taková pecka, rozumějte - co se tváří jako univerzální a dokonalý nástroj, je většinou jedna velká blamáž a nemůže ve skutečnosti univerzálně fungovat (platí obecně v životě). Ale nechtěla jsem kritizovat něco, co jsem nedržela v ruce. Navíc se ráda nechám pozitivně překvapit. Překvapení se však nekonalo. Úkoly mi přijdou spíše takové klasické, nenašla jsem nic vyloženě překvapivě inovativního nebo zábavného a už vůbec ne kreativního. Přišlo mi to to takové hodně školské, klasické a třeba na rozvoj kreativity (dle mého velmi důležitá dovednost) tam není vůbec nic. I "umělecké" úkoly jsou velmi obyčejné a konkrétní - např. nakresli svou rodinu, nakresli, co jsi dělal o víkendu, apod.. Materiály dávají často poměrně jednoznačně najevo, co je zdravé nebo správné, namísto aby odpovědi nechaly např. na rodinných zvyklostech. 

Dlouho jsem váhala, zda se tam vypravíme. Cesta tam od nás trvá nejméně (za ideálních podmínek) 2 a půl hodiny. A vstupné pro nás je přes 600... Ale nakonec jsme jeli. Tak nějak jsem věřila, že si to tam užijeme, protože ty atrakce působily velmi lákavě - hřiště je jistota pro nejmladšího, zvířátka děti baví, tvořit taky, kostýmy jsou něco pro prostředního, hlavolamy zase pro nejstaršího... Zkrátka pro každého něco a k tomu spousta dalších atrakcí. A já chtěla, abychom si ten týden celá rodina opravdu pořádně společně užili.

Hřiště bylo super, i když klasické houpačky (nejoblíbenější to zábava nejmladšího) tam byly dvě, z toho jedna velmi kluzká a dalo se na ní špatně udržet a druhá pro malé děti a de facto rozbitá. Ale ostatní části hřiště byly skvělé, takže to nuda v žádném případě nebyla.

Půjčovna kostýmů nejprve kluky nechytla, což mě velmi překvapilo, ale nakonec tam ti dva mladší opravdu skončili a zvláště prostřední syn si to moc užil.

Zvěřinec byl trošku zklamáním - na zvířátka se nedalo vůbec sáhnout a prasátka ve svém výběhu nebyla vůbec. Byly tam sice nějaké znalostní otázky, ale nenašli jsme správně odpovědi pro kontrolu, zda si to myslíme správně.

Únikovou hru jsme nevyzkoušeli, přeci jen máme děti malé a divoké, takže jsme to vyhodnotili, že to pro nás nebude. Ale ti, co vycházeli ven, vypadali spokojeně a že si to užili.

Strašidelné bludiště bylo docela dobré, tříletý byl teda vyděšený, ale ti starší se báli tak akorát - že chápali, že to je sranda, i když je to trošku děsilo nebo alespoň překvapovalo. Takže spokojenost.

Údajně když se na žurnalistice učí psát kritiku, dostanou jako úplně první úkol napsat něco pochvalného. Nevím, zda tomu tak je, ale napsat něco pochvalného na železnici ve Vracově by zvládl levou zadní snad každý. Tedy až na Sašíka, který po zážitku řekl (a to cituji naprosto přesně): "Nemám slov!" A to jsme tam rozhodně nejeli kvůli němu, ale zejména kvůli nejmladšímu, který vláčky a dopravní prostředky zkrátka miluje.

O vláčcích ve Vracově jsem se dozvěděla už loni, ale bylo to až na podzim a navíc jezdíme přece na vláčky do Olympia parku v Brně, takže jsem Vracov vedla v patrnosti tak nějak okrajově. Tedy v tom smyslu, že pokud bude čas a příležitost, tak tam můžeme mrknout, ale nic, za čím bychom se vyloženě cílově vydávali. Jenže zrovna včera jsme se rozhodli, ač byl původní víkendový plán trošku jiný, že pojedeme někam na výlet. A čirou náhodou jsem si vzpomněla i na vláčky ve Vracově a koukám na stránky a... aha, oni tam mají i jiné atrakce pro děti. A aha, ony jsou tam ty vláčky tři a jsou větší... A cože? Mají to otevřené jen cca 2x měsíce a o letních prázdninách naposledy zrovna dnes?

Předpověď počasí byla příznivá (dají-li se tímto kulantním slovem označit teploty kolem 30 stupňů ve stínu) a tak bylo rozhodnuto, že tam vyrazíme. Vzhledem k tomu, co jsme na webu četli o parkování, jsme vyjeli tak, abychom tam byli cca o čtvrt hodiny dříve. Evidentně mělo tento nápad mnoho dalších návštěvníku, ale určitě nemá smysl tam být nějak moc dlouho předem (a zbytečně dlouho čekat, fronta pak rychle po otevření ubývá) a na dobré místo k parkování - myšleno v tom zatravněném příjezdovém obdélníku - to bylo tak akorát.

Areál je soukromou zahradou a ač je to v okolí velmi oblíbená atrakce, nesnaží se na tom "rejžovat", jsou tam velmi milí, všechno (téměř) se tam zdá jako dokonalé a jako splněný sen pro děti. Za svou vstřícnost požadují (kromě příspěvku na provoz) jen vstřícnost od ostatních - tedy neničení ničeho, nekouření (v hlavním areálu) a střídání (na vláčcích a atrakcích). A víte co? Ono to tam funguje! Doporučený příspěvek činí 50 korun na osobu, my jsme jim dali o něco málo víc, ale dle mého mají zážitky, které si odtamtud odnesete, ještě mnohem vyšší hodnotu... No posuďte sami - za toto opravdu nízké vstupné si mohou (hlavně děti) v areálu zcela bez omezení (až na jízdu motoráčkem, kterou smíte absolvovat pouze jednou) užívat:

• dva další vláčky (všechny tři mimochodem jezdí prakticky pořád po celou otevírací dobu)
• malý řetízkáč (ano, žádný obyčejný kolotoč, ale řetízkáč!)
• dva domečky (plastový a dřevěný)
• trampolíny (velkou i mini)
• nespočet houpaček (určitě přes 10, a také houpací křesílko) a několik klouzaček
• zastíněné pískoviště
• travnaté minihřiště s fotbalovými brankami a basketbalovým košem
• skákací hrad
• nějaké další venkovní hračky jako např. plastové motorky, auta (i bagr), házecí hračky...
• vodní mlhu (v tom horku přišla několikrát vhod všem věkovým kategoriím!)

V areálu je spousta zeleně, okrasné i užitkové, a také vodník hlídající rybníček, i když ten byl včera takový trošku poloprázdný. Nechybí možnost občerstvení a posezení, i když laviček tam zase tak moc není (posedět si ale můžete i na trávě nebo ve vláčku :D).Na internetu jsem hledala mapku areálu - a nenašla - a slovní popis na stránkách areálu mi přišel poněkud nepřehledný. Mapka je pak k dispozici přímo v areálu na hlavním nádraží, ale zahrada je relativně malá, takže se tam za chvíli snadno zorientujete i bez plánku. O to víc je fascinující, co vše je tam na té malé ploše k dispozici.

Dnes (2. 4. 2019) se koná světový den povědomí o autismu. Vzhledem k tomu, že spousta lidí má stále dost zkreslené představy o tom, jak takový autista může vypadat, rozhodla jsem se  tomu sepsat pár řádků a také dát odkaz na nějaké (dle mého názoru) hodnotné zdroje.

Hodně lidí se představuje autistu jako Rainmana. Nic proti tomuto filmu. Je skvělé, že tehdy téma autismu takto otevřel a že autisté už nejsou pojímáni jako lidé, kteří jen musí být  zavření v ústavu a pod léky. Ovšem není každý autista jako on. Ve skutečnosti je každý autista zcela JEDINEČNÝ se svými projevy i svými talenty - někteří dokonce nemají žádné zvláštní schopnosti. A hodně bývá rozdíl v autistických projevech i mezi dívkami a chlapci.

Hodně jsem přemýšlela a hledala materiál, který bych Vám doporučila. Po internetu například koluje tento obrázek:

Chybí mu však právě ta zásadní informace, že autista nemusí vykazovat všechny tyto znaky. Dokonce se může projevovat právě naopak. Například hodně autistů je velmi mazlivých, někdy až moc. Oční kontakt mohou mít, většinou však nepřiměřený. A hypersenzitivita a přehnané reakce se nemusí týkat pouze zvukových vjemů, ale vjemů obecně (jakýchkoliv smyslových vjemů). Atd. Někteří se dokonce mohou zdát v určitých situacích jako normální. Zkrátka, autismus není jeden vzorec projevů, je to celé široké SPEKTRUM projevů.

Moc pěkně autismus vysvětlují tato dvě videa, bohužel jsou obě v angličtině:

https://www.youtube.com/watch?v=7JdCY-cdgkI 

Zde nabízím zestručněný (a mírně opoznámkovaný) překlad úvodního článku z online konference o bystrých dětech se "svéráznou" osobností (Bright and Quirky Child Summit), který se konal koncem ledna. Originální znění článku si můžete přečíst zde: https://brightandquirky.com/starthere/

Pro rodiče je dvojí vyjímečnost dítěte obtížná situace, bojí se, aby vše udělali správně. Jednání dětí může být velmi nepochopitelné i pro učitele či jiné profesionály.
Dítě je výjimečné 2x, protože vyniká oproti průměru svým intelektem a zároveň se vymyká svým neobvykle fungujícím mozkem (ADHD, autismus, ale také děti s úzkostmi, se specifickými poruchami učení). Průměrné dítě je na Gaussově křivce někde kolem středu, dítě s dvojí výjimečností je na obou koncích zároveň.

Lékaři a učitelé (platí i pro ČR) se ptají "jaký je problém a jak jej napravit"? Dítě není jen souhrn problémů a nedostatků. Při tomto pohledu se děti stydí, mají pocit, že jsou špatné, hloupé. Je potřeba zaujmout pozitivní postoj k učitelům i ostatním osobám v okolí dítěte - potřebujete jejich pomoc a oni od Vás potřebují důležité informace (s velkou pravděpodobností nebyli nijak vyškoleni v problematice dvojí výjimečnosti).

Obdobně je chybné brát v potaz jen tu stránku nadání - dítě pak v nějakém ohledu spolužákům nestačí, opakovaně selhává, což je pro něj nepříjemné. Navíc, mezi učiteli je vžitý názor, že nadaný musí vždy vynikat nad ostatní a pokud tomu tak není, tak teda asi není nadaný (platí i pro ČR). 

Nejvhodnější je tedy zaměřit se na to "Co pomůže těmto dětem být úspěšnými?" Je potřeba posilovat a rozvíjet silné stránky a zároveň pomoci s výzvami, kterým musí dítě čelit. Mělo by to tak platit vlastně pro každého, všichni jsme v něčem dobří a v něčem slabší (akorát u těchto dětí je to velmi výrazné).

Silné stránky těchto dětí mohou zahrnovat: vysoké IQ, vnímavost vůči detailům, mohou být skvělí pozorovatelé,být velmi kreativní, velmi rychle se učit něčemu novému, jsou bystří, dokážou vymýšlet neotřelá řešení problémů, mají jedinečné schopnosti a zájmy, mohou být velmi charismatičtí nebo mít skvělé vyjadřovací schopnosti...
Příklady slabých stránek: organizační schopnosti - plánování, pozornost..., slabá pracovní paměť, regulace emocí, oslabení v sociální oblasti, úzkosti, deprese, zpracovávání senzorických vjemů, pomalé pracovní tempo, specifické poruchy učení...

Rozhodla jsem se sepsat aktivity, které je možné (či dokonce nutné) provozovat po celé republice. Nezáleží tedy kam na dovolenou pojedete, prakticky vždy si tam můžete užít svou oblíbenou zábavu a navíc se často k tomu ještě něco zajímavého dozvědět.

Geocaching

Jistě už jste o něm slyšeli. Jde o hledání schránek zvaných "keška". Obvykle jsou umísťovány na zajímavých místech, o kterých se můžete něco dozvědět, přitom si protáhnete tělo a děti mohou získat nějakou drobnost. K nalezení se používá zejména GPS a slovní instrukce. Kešky můžete lovit nejen u nás, ale i v zahraničí. Pokud chcete vědět více, doporučuji začít zde:

http://kesky.cz/zaciname-s-geocachingem/co-je-to-geocaching/

Turistické známky

Jedná se o dřevěná kolečka s vyrytými nápisy a obrázky (vždy vztahující se k danému místu či události) a samolepkou, kterou si můžete někam nalepit (např. do turistického deníku). Jedná se o sběratelské kousky, jejichž cena by měla být 35 Kč a k dispozici jsou i různé speciální edice, které lze získat jen v určitém období (např. letos edice k výročí 1918-2018) Více se můžete dozvědět zde:

Chtěla bych vyjádřit poděkování za to, že jsme mohli tyto hračky testovat. Udělalo nám to doma velkou radost.

Testery byli moji tři synové ve věku přibližně 6 a čtvrt roku, 4 a půl roku a 2 a půl roku.

Igráček má u nás v ČR tradici (vyrábí se již od roku 1976) a mnozí si ho jistě pamatujete ze svého dětství. Za tu dobu samozřejmě prošel vývojem a je ještě dokonalejší.

Postavičky na sobě mají barevný potisk, mají nos a také mají otáčivé zápěstí. Postavičky i doplňky jsou vyladěné doslova do detailů. Líbí se mi, že mají různé účesy, různé výrazy tváře, rozmanité pokrývky hlavy, některé jsou naopak bez ní. Čepice i vlasy lze snadno sundat, což byla také jedna z nejoblíbenějších činností mého nejmladšího dítěte (věk necelých 2 a půl roku) - neustále Igráčky "skalpoval". Nacvaknout je zpátky nezvládl, i když vlasy lze nacvaknout relativně snadno (horší už je to s některými čepicemi, to se klukům prostě moc nedaří a i pro mě to bylo někdy obtížnější). Prostřednímu zase stačily samotné čepice bez panáčků, aby s nimi předváděl divadlo o tom, jak se pohádají a nakonec zase usmíří. Holt každý to pojal "po svém".

Nohy Igráčků jdou zapasovat mezi "čudlíky" Lego Duplo, takže lze panáčky zapojit do hry spolu s Legáčky.

Drobné doplňky Igráčků lze do jejich ruky nasadit relativně snadno, s trochou úsilí a povzbuzování to zvládl i nejmladší člen naší rodiny. Většinou to pro něj ale byla velká výzva, a tak mnohem raději používal pro hru samotné panáčky nebo předměty, např. "ryl" lopatou do koberce, píchal do něčeho vidličkou, dělal, že nožem něco řeže - on sám, nikoliv panáček ... Myslím ale, že vyměňování doplňků v rukou Igráčků je skvělá činnost pro procvičování jemné motoriky. Drobné předměty bohužel mají v naší domácnosti tendenci se ztrácet, což platí i pro Igráčkovy doplňky. Zatím je máme všechny, ale vzhledem k tomu, že už během těch 14 testovacích dnů jsem je při úklidu nacházela na všemožných místech naší domácnosti, mám vážné obavy, že již brzy dojde na první ztráty (nejvíce se obávám toho, že něco přehlédneme a omylem vysajeme).

Níže naleznete můj osobní názor, ale také vyjádření o tom, jak hračky vnímají nebo si užívají moje děti (jakkoliv kluci neměli možnost mi do psaní článku zasahovat). 

Když krabice dorazily, vypadalo to, že se děti pohádají o to, kterou hračku vytáhneme jako první. Pravidla zněla jasně - každý týden 1 hračka. Ale která, když každý chtěl jinou? Nejstarší chtěl žábu, prostřední housenku a nejmladší chtěl Beatba. Na nějakou dobu to dokonce vypadalo, že hračky můžeme vyhodit a dětem bude stačit výplň krabic, která měla zabránit poničení hraček. Nakonec se ale k hračkám vrátili a o pořadí testování musel rozhodnout los. Následují tedy recenze o hračkách v takovém pořadí, v jakém je děti testovaly. 

Housenka Code-a-pillar

Vybalení hračky je trošku hlavolam. Housenka je v balení v demo módu, a tak je pečlivě připevněná, aby si každý mohl sáhnout a viděl, jak reaguje a jaké zvuky vydává (nebo aby se při vybalování lekl jako já :D), ale nemohl ji snadno vyndat.

Balení obsahuje hlavu housenky s 8 základními články k zapojení, dva terčíky, návod a kartičky s informacemi o možných rozšiřujících článcích. Housenka uveze až 15 dílků najednou a tyto rozšiřující články poskytují např. větší variabilitu zvuků nebo zatáček. U návodu oceňuji, že je stručný, srozumitelný a hlavně, čeština je v něm na prvním místě. Terčíky slouží pouze k označení tratě, kterou má housenka projet, nejsou nijak interaktivní, jsou to jen plastové výlisky s protiskluzovou úpravou – aby se neposunuly, když na ně housenka vjede (terčíky jsou velmi nízké, takže je nepovažuje za překážku).

Provoz housenky je na 4 baterie typu AA, uloženy jsou samozřejmě bezpečně pod šroubovacím krytem. Spotřeba je opravdu velká, z toho důvodu výrobce doporučuje alkalické baterie, které jsou pro velkou zátěž nejvhodnější. My do hraček používáme kvalitní nabíjecí baterie a také to s nimi šlo. Nejprve vydržely jen asi 14 dní, ale to housenka jela od rána do večera. Od té doby jsme baterie znova měnit nemuseli, takže mi spotřeba baterií přijde únosná.

Na začátek musím uvést, že tato hračka na mě na první pohled moc dojmu neudělala a tedy jsem od ní moc nečekala. Globus – pár tlačítek, hraje to písničky… No ale co s tím jako? Útržky informací od mých testujících kolegyň vyznívaly podobně a tak tento můj dojem posilovaly a utvrzovaly mě v tom, že tato hračka prostě není nic moc. Dětem se líbila, ale tak nějak si ji stejně nechali v testování až na konec… A jaký z ní mám dojem po týdnu testování? Pojďme se na to podívat.

Hračka je výrobcem určena pro děti od 18 do 36 měsíců. Je, jak jinak, na baterie, tentokrát budete potřebovat 3 kusy typu AA. Provedení je velmi stabilní a robustní, děti u něj nejraději sedí či leží a „studují“ . Má k dispozici 2 úrovně hlasitosti, ale děti výhradně používají tu hlasitější :D (ta nižší je ale také použitelná). Obsahuje především spoustu písniček a popěvků, do kterých se výrobce snažil nacpat nejrůznější poznatky a vědomosti (někdy to působí až jako trošku přehnaná snaha, ale snaha se cení, že jo ). Mluví a zpívají tam 2 „hlasy“, přičemž jeden z nich je vyšší a bohužel můj dojem je takový, že je mu občas špatně rozumět (někdy jsem až na několikátý pokus rozluštila, co se to tam vlastně piští za slovo…).

Globus má barevně odlišená moře a také jednotlivé kontinenty, rovněž obsahuje velmi výstižné obrázky (třeba loď, letadlo, chobotnice, velryba, motýl monarcha… Eiffelovka, Taj Mahal…) a také popisky (jednotlivé kontinenty, oceány, rovník – ten je i plasticky zvýrazněn). Trošku mi teda vadí popisek Severní polární kruh – neboť je barevně je zvýrazněna spíše Arktida (i když s jistým zkreslením) a Severní polární kruh má jiný význam. Nerozumím tomu, proč není použit název Arktida (a tohle jediné mi na hračce opravdu vadí).

Globus poskytuje 3 módy hraní/učení:

Poslouchat a učit se

Zde jsou pozdravy, dítě se otáčením globusu nebo mačkáním jeho tlačítek dozví, jak zdraví zvířata (trošku úlet je klokan, který zdraví takovým tím „skákacím zvukem“) nebo jak se zdraví v různých zemích. „Knížečka“ v základně globusu přehrává 2 písničky o dopravních prostředcích (podle toho, na které dopravní prostředky otočíte jednu pohyblivou „stránku“).

Tato hračka na první pohled zaujala mého nejstaršího. Čísla miluje, takže když v testování od Fisher-Price konečně přišla na řadu žabka, ihned ji zabavil a šel měřit.

Ovládání žabičky je jednoduché, má na hlavě jediné tlačítko, které říká různé fráze a zároveň zarolovává metr dovnitř. Podle návodu má i hrát nějaké písničky, ale nějak jsem je zatím nezaznamenala (slibuju, že budu do závěrečné recenze dávat víc pozor J). Síla zarolování není nijak velká, což je rozhodně dobře z důvodu bezpečnosti, nicméně to má tu nevýhodu, že pokud není metr rovně, tak se úplně nezatáhne.

Původně jsem očekávala, žabka bude dávat nějakou zpětnou vazbu, ale pak mi došlo, že by to stejně asi nemohlo dost dobře fungovat. Takže žabka opravdu jen něco řekne nebo zadá úkol a je na dítěti, jestli a jak si s tím poradí a jak uzná své měření za úspěšné či splněné. To nakonec vidím jako velké pozitivum. Nelze si totiž dost dobře poradit např. s tím, že pojmy krátký a dlouhý jsou vlastně velmi relativní (dlouhé nehty jsou mnohem kratší než třeba krátký rukáv na tričku). Navíc je dítě ušetřeno klasických pochval za každé "uprdnutí", které jsou velmi běžné a jsou doslova zabijákem vnitřní motivace.

Přiložený návod je stručný a je pouze česky. Obsahuje jednu špatně formulovanou větu, ale vzhledem k tomu, že jej stejně asi nebude nikdo číst (ani to není potřeba), tak je to jedno.

Provoz je na 2 AA baterie. Hračka poskytuje 2 úrovně hlasitosti, i když není tak hlasitá jako housenka, se kterou má mimochodem shodný zvuk přehrávaný při zapnutí.

Žabka děti ponouká ke změření např. svého chodidla nebo nejrůznějších věcí (knížka, lžička, polštář...). Vegetariáni a zastánci zdravé však stravy “utřou”, neboť z jídla se měřit bude měřit pouze párek v rohlíku (jakkoliv mrkev či okurka nejsou k měření o nic méně vhodné a jsou v tomto ohledu „univerzálnější“).

Hračka je výrobcem určena pro děti již od 9 měsíců věku. Nutno podotknout, že právem. Pro nejmladšího to byla volba č. 1 - a zatímco housenka ho zajímala, smál se, blbnul s ní atd., tohoto mazlíka ihned po vybalení chňapnul a utíkal se s ním schovat, aby mu ho nikdo nevzal. Prostě od začátku je „jeho“. Rád se s ním tulí, rád ho přenáší a velmi rád si s ním hraje.

Vhodnost pro malé děti naznačuje i celkový design – zaoblené tvary, robustní a odolné tělo, krásné a rozmanité barvy. Přestože je hračka relativně těžká, dítě ji může tahat za měkoučká látková ouška, která skvěle padnou do dětské ruky, nebo obejmout a takto snadno přemístit. Jen se obávám, že v případě znečištění těchto látkových částí bude obtížnější je vyčistit. Nicméně přenášení doposud zvládají bez náznaku jakéhokoliv vznikajícího problému.

Malým dětem je podřízena i velká interaktivita hračky – přehrává především různé fráze či popěvky, ale také písničky jsou relativně dost krátké, takže dítě může znovu a znovu mačkat a čekat, co přijde.

K tančícímu robotovi (jak jej děti přezdívají, název BeatBo si nedokáží zapamatovat) je přiložen kromě anglického také samostatný český návod. Ovládání je ale natolik snadné, že jej ani nemusíte číst. K jeho provozu budete potřebovat 4 baterie typu AA.

BeatBo má k dispozici celkem 4 tlačítka s rozdílnými funkcemi:

„Tanec a pohyby“

Upozornění! Toto je zkrácená a zjednodušené verze recenze. Chcete-li vše vědět do největších podrobností a můj celkový výrok, pak si musíte počkat na závěrečnou recenzi, kde bude souhrn všech hraček se všemi detaily .

Vybalení hračky je trošku hlavolam. Housenka je v balení v demo módu, a tak je pečlivě připevněná, aby si každý mohl sáhnout a viděl, jak reaguje a jaké zvuky vydává (nebo aby se při vybalování lekl jako já :D), ale nemohl ji snadno vyndat.

Balení obsahuje hlavu housenky s 8 základními články k zapojení, dva terčíky, návod a kartičky s informacemi o možných rozšiřujících článcích. Housenka uveze až 15 dílků najednou a tyto rozšiřující články poskytují např. větší variabilitu zvuků nebo zatáček. U návodu oceňuji, že je stručný, srozumitelný a hlavně, čeština je v něm na prvním místě. Terčíky slouží pouze k označení tratě, kterou má housenka projet.

Provoz housenky je na 4 baterie typu AA, uloženy jsou samozřejmě bezpečně pod šroubovacím krytem.

Housenka je výrobcem doporučena pro děti ve věku 3-6 let, ale základní princip pochopí i 2leté dítě, zejména má-li staršího sourozence, od kterého může ovládání okoukat. Pro nejstaršího byla housenka už poměrně jednoduchá, po vytažená z krabice hned věděl, co dělat, jako by si s něčím takovým už dříve hrál. Fungování housenky je natolik jednoduché a intuitivní, že nepotřeboval nic vysvětlovat ani dlouze zkoumat. Z počátku to byl také on, kdo si s housenkou nejvíce hrál, ostatní spíše pozorovali. U prostředního bych řekla, že potřeboval čas na pochopení, vlastní zkoumání a objevování, takže ten věk mezi 3 až 4 roky je asi pro samotné dítě ideální, protože už něco chápe, ale zároveň má co objevovat, takže to je pro takto staré dítě ještě přínosem. Nejstarší to má spíše jako „nj, jede to a udělá to, co tomu řeknu“.

Nemusíte se bát, že děti hračku hned zničí, housenka párkrát neúmyslně vyklouzla z rukou při přenášení, byla tahána za tykadla, nejmladší se snažil tykadla i ohnout, několikrát do ní nebo s ní kluci do něčeho vrazili a stále bez problémů funguje.

Původně jsem měla v plánu jiný článek, ovšem toto téma je tak nějak velmi aktuální. Mám potřebu o tomto tématu něco napsat, neboť mám pocit, že běžný člověk (který se v dané oblasti nepohybuje a problematice příliš nerozumí), má (nejen) díky médiím značně zkreslený obraz o soukromém školství.

Nejsem nějaký přeborník, to ne. Ale už vím docela dost a cítím se kompetentní oponovat minimálně většinu zkreslených názorů, které ve společnosti panují a ráda se pustím i do následné diskuze, jakkoli vím, že je to na dlouho a že kdo je přesvědčený o své a jediné pravdě, nepomůže ani 1000 pádných argumentů, aby jej změnil.

Ještě tedy o mně – proč chci psát o tomto tématu a proč se na to „cítím“. Před mateřskou jsem se pohybovala v jazykové škole, ale také v oblasti státního školství. Učila jsem na velké škole a na romské škole. Zážitky to byly k nezaplacení. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nerozhodnu se jinak. Pak přišlo mateřství, první dítě, druhé dítě… Stala jsem se (mimo jiné) spoluzřizovatelkou soukromé školky (funguje 2 roky a nyní čerstvě se uchází o zápis do rejstříku MŠMT). Do státní by se totiž můj nejstarší nedostal a navíc neměla ani moc dobrou pověst, takže jsem tam své dítě vlastně od začátku ani dát nechtěla. Začala jsem se zajímat hlouběji o svobodné vzdělávání a alternativní přístupy ve výuce. Rozšířila jsem si aprobaci o učitelství na 1. Stupni ZŠ (a během toho se mi narodil třetí potomek). Během studia jsem přečetla další chytré knihy a poznala spoustu alternativně smýšlejících kolegů (včetně některých z těch, kteří nám na VŠ přednášeli a měli bohaté zkušenosti a měli to v hlavě pěkně srovnané). Navíc se ukázalo, že můj nejstarší syn je dítě se speciální vzdělávací potřebou.

Soukromým školám nejde o prachy

Jasně, jsou takové, které jsou založené za účelem zisku. Ale VALNÁ VĚTŠINA zakladatelů škol sleduje zcela jiné cíle. Nicméně proč by lidé dobrovolně platili velké peníze (jde-li o zisk, malé peníze to nebudou…), když by z toho neměli něco navíc? Pokud může soukromá škola nabídnout něco více (obvykle mnohem více) než státní, není divu, že někteří jsou ochotni za to zaplatit… Každopádně spousta škol (dovolila bych si říct většina, ale nemám konkrétní čísla, tak se tu pak nechci hádat o drobnostech) je zřizována např. spolky či obecně prospěšnými společnostmi.

Proč tedy potřebují soukromé školy ne zrovna malé školné, když nejde o prachy? (aneb jak je to s dotacemi)

Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít .
Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.

Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem ? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů . (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás ).
V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být .

(P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" )