Můj konec těhu a nový začátek života

23.02.2017 se mi narodil syn Marek. Změnil se mi život. Změnilo se mi smýšlení a jsem ta, i když unavená tak nejštastnější. Samozřejmě je to ten nejúžasnější tvoreček. 🙂 . Ten můj je nejkrásnější a nejšikovnějši a nej, nej. Klasika. 🙂 

16.02.2017 jsem byla na první kontrole v nemocnici. Čtyři týdny před plánovaným termínem porodu. Trochu me překvapilo, jak mi měřili několikrát tlak. Prý je moc vysoký, ale nebrali to vážně, tak jsem se sama tim netrápila. Druhý den už od rána mžitky před očima. Vysoký tlak. Nepříjemné. 

No, už jsem to chtěla mít za sebou, ale bydlení nebylo hotové, nic nebylo hotové, nemůžu si dovolit už porodit. Navíc, nemam pořád vybrané jméno! Víkend jsem byla pod dohledem rodiny, že prý nebudu sama, že co kdyby. Bolí mě třísla, bedra... V pondělí se zvládla matrika a určení otcovství. Před matrikou to se mnou skoro šlehlo. Zas ten blbej vysokej tlak. Úterý jsem se byla rozloučit v práci, že už nepřijdu. Navíc narozky, dostala jsem krasné kytice a  pár pidi věciček. Středa 22.02.2017 jedu k mamce pomoct s pár věcma. Mamka řiká, jak mam ošklivé břicho a ať ho schovám. Prý bylo pořád uhledné a teď je divné. Zároveň cestou od tram skoro nedojdu jak mě bolí třísla. Mamce řikám, že určitě potodim dřív a ona na to, že si to namlouvám, že jen se tim chlácholim protože toho všeho mam už dost. Večer s přitelem se sejdem, koupíme večeři, při čekání si dám dvojku vína, pohodička. 

No. Byly to poslední dvě hodiny klidného spánku. 🙂 

V jednu ráno vstávám poprvé že jsem nějaká mokrá a se studen jdu na wc, že jsem si učůrla. Zas si lehám ale blbej pocit je na světě. Vedle me se probouzí přítel se slovama co se děje. Řikám, že nic. Lehnu si. Jdu si po chvíli zas na wc pro intimku a vyčůrat. Vracím se. Přítel poměrně dost vzhůru. 

Lehám si. Najednou divné rup. Vyskakuji z postele, sahám na kalhotky, mokrý. Jsem v šoku, je to ono nebo neni? Přítel na mě kouká, ptá se co je, s vytřeštěnýma očima řikám nevim. Opět wc, mokré kalhotky vyměním za suché, novou intimku. Pořád jakoby učůrávám. Přitel se naprsto blbě ptá: "a máš kontrakce?" Moje už lehce hysterická reakce "a jak to mam asi vědět?!" Prý ať si lehnu. Nespíme, směju se jak blbě se ptá. Za chvíli me bolí podbříšek jak při menzesu. Takže se začnu chystat. Naštěstí vše předpřipravené.  Prý kdy pojedem, jak často mě chytá kontrakce. Řikám, že mi odteka voda , že chci jet. 

Z Vinohrad do Krče, kdy cesta trvá přes den asi 15 minut a v pul třetí v noci ještě míň mě ta cesta přišla nekonečná. Kontrakce co chvíli. Cestou mu řikám co musí udělat jak se vrátí... Hlavně postarat se o Honzu, o mého psa. Chudák, nechápal proč uprostřed noce odjíždíme. Těžké loučení. 

Na příjmu protivná sestra. bere mě do ordinace, vykulenej přítel sedí venku. rychlým testem potvrzuje, že mi odtéká plodovka. Dává mě na monitory. Mezi tim kolikrát kontrakce. Ptá se, jak je mam časté. Řikám co tak tři čtyři minuty. Dostala jsem odpověď, že je to nesmysl, že to bych už rodila. Dvacet minut na monitoru, vedle mě už sedí přítel, pustila ho tam sestra, trochu ji rozpovídámé a hned se začíná lépe tvářit. Jen bych myslela, že ona má být ta pozitivní... No což. Vyšetří mě doktorka. Prý se pomaličku otvírám, půjdu na pokoj na šestinedělí, jestli do 13h neporodím, dají mi antibiotika abych porodila. v papírech mám příjem ve 3.55. Tři hodiny od prasknutí vody. Mam štěstí, mam jednolůžkový pokoj. Přítel zustává se mnou. 

Po chvíli, kdy jsem vystřídala sprchu, wc, postel, možnost kdekoli se opřít jsem došla k tomu, že na wc sedět je nejlepší. Fajn, sedim a kňourám. 

Opět monitor. Po 15 minutách mě sestra odpojuje a řiká, že půjdeme na sál. no, odvezla mě na vozejku, nedošla bych. Bere si mě zase dr, dosepíšou se papíry, v pět ráni přichá na sál za mnou přítel. trpim, jsem vyčerpaná. Co chvili je někdo u mě, byla tam perfektní, úžasná a nejlepší porodní asistentka a celkově se tam každej ke mě choval hrozně hezky.

Po nějaké době kňourám, že chci něco na bolest, ale že nechci epidural. Píchla mi PA něco do zadku. Jej, mě bylo tááák dobře, nerodit tak si to normálně užívám. Perfektní věc to byla. Mezi konrakcema dřímu.

Pak mi PA pošle žilou oxytocin, byť jsem ho původně nechtěla, ale co mi řekla, že takhle tu můžu být ještě dlouho a že mi ustálí a prodlouží kontrakce takže budu mít lepší podmínky pro tlačení jsem odsouhlasila a dala mi to. Po nějaké chvíli už bylo kolem mě lídí... Už měli čas, vedle na sále dorodila pani čtyrkilového kluka. Parkrát tlačim, cévkování je velká úleva, najendou tam je pediatr a doktorka hlásí, že vidi vlásky. Až ošklivě jsem ji okřikla ať mi to neřiká. No prostě jsem byla hysterka. Přítele už ani neposlouchám, jen vždy řeknu pít a on podá lahev, poslouchám PA. Najednou doktroka řiká ještě jendou a bude to za mnou. (bože, už zas slzim, prý po šestinedelí se ustálí hormony, pch.. trpim s nima snad až teď, vše mě dojme. ) 

Najendou obrovská úleva. Veškerý tlaky zmizel. je 7.40. 6necelých sedm hodin od prasknutí vody. Přikládaj na mě maličké (no, 3,5 kg a 50 cm) teploučké a ukřičené tělíčko. Narodil se mi Mareček. Můj syn. Něco neuvěřitelného. Zaplavil mě obrovský pocit štěstí. Tak prý jsem matka. 

Vzápětí šla placenta, na šití si vzali Marečka na všechny ty testy, přítele vyhnali. Šití je nejhorší část celýho porodu 😀 . 

Pak jsme dostlali, všichni tři, dvě hodinky odpočinku na sále. Malej hned hledal a chtěl se chytit, poslala jsem přítele pro někoho ať mi poradí pomůžou a mrňousek se hned přisál. Odvezli mě na pokoj, malého si vzali, rozloučila jsem se s přítelem, a šla po snídani spát. Jsem byla děsně hladová. 

A prý, že je nesmysl mít tak časté kontrakce, že bych prece rodila už... Za cca čtyři hoďky od té hlášky bylo "vše hotovo". 🙂

Při cestě do porodnice jsem jen mamce napsala zprávu, že jedeme. Četla si to až ráno kolem šesté. A za tři hodinky na to jí už volám, že to mám za sebou a že je Marek na světě. Ani teď bych neudělala jinak. Napsat jen mamce, že se už něco děje ale jinak nic nikomu. Nechtěla bych aby mi chodily zprávy typu "tak co".... 

Celý porod, včetně pobytu v nemocnici bylo vše perfektní. Úžasný personál, ochota na vše odpovědět, trpělivost, příjemné prostředí, jídlo mi chutnao (krom koprovky, tu nejim). Rodit znovu, chci zase do Thomayerovi nemocnice v Krči. 

Závěrem? Nepodceňovat své pocity, neřikat si jak je času dost. Hlídat si tlak a nenechat se nikdy odbít. Každý přece sám na sobě nejlépe pozná co se děje... 

Všem, které to teprve čeká chci říci, že to neni tak hrozné jak se řiká. Je potřeba se u toho cítit dobře a je jedno kde se ten okamžik děje. Všem, které to mají za sebou přeju ať se mimčům a dětem moc daří.