Po dlouhé době se na mě usmálo štěstí a mohla jsem testovat krém a sprchový gel od La Roche-Posay Lipikar AP+.

Já i můj malý chlap jsme atopici. Zkouším na oba vše možné. Sama sobě si řeknu, že se nemůžu škrábat, ale dvouleťákovi to mám vysvětlit jak... 

Mě se to hodně zlepšilo těhotenstvím a po porodu se to vrátilo v malé formě. Během léta neni po ekzému ani stopy. Malý to má šílené. Přes léto lepší, ale být pořád někde u moře a na slunku není v mých silách. Bohužel. Klidně bych byla. Během testování se přišlo na to, že malému nedělá úplně dobře mléko a mléčné výrobky. Takže když to nejlépe zmizelo, dostal mléčné a bum, byli jsme na začátku. Ale zpět k testování. 

Přišla zpráva, že přijde balíček jeden nebo druhý den. A přišel. Zatímco mě z balíčku potěšily výrobky, malého výplň krabice. Ale co, oba jsme byli spokojení 🙂 

Hned první věc, co je super na první pohled, je ta, že jsou to lahvičky s pumpičkou. Takže k nanesení krému na ruku stačí jedna ruka. Což se často hodí, když druhou rukou chytám dítě... Krom toho, že stačí jedna ruka, si pohodlně namáčknu do ruky kolik krému chci. S produktama v tubě, co mám zkušenost, tak vždy tak najednou vyteče hodně... První koupání bylo zlo, naříkal, když jsem ho myla sprcháčem. Jestli naříkal proto, že vadilo mýdlo, nebo jen voda na místech s ekzémem, nevím. Ale další koupání už proběhlo dobře. Mazání krémem máme jako hru, sám se maže. Děsná zábava. 

Fotka nejhorších míst první den a za dva dny používání. Během dvou dní se to úžasně zklidnilo. A co víc, přestalo šílené škrabání před spaním! První noc se po nějaké době ještě škrábal, ale po namazaní zase klidně spal. Malý zázrak. Je to znát, když nenamažu pořádně večer všude a když to udělám poctivě. 

Teď, dva týdny po testování, musím říct, že krém budu i nadále kupovat. Je skvělej. Opravdu dělá to, co slibuje. Jsem už ke všemu spíše skeptická. Vše je jen krátkodobá úleva. Ale toto... Budu si hlídat, až zas bude v lekárně akce na 1+1. Není to úplně nejlevnější, ale rozhodně se vyplatí i za normální cenu. Krému stačí trocha na natření těla a sprcháče snad ještě méně, jak hezky pění. Spotřeba je opravdu malá a velké balení vydrží dlouho. 

Sebe mažu spíš jen tak stylem že “utřu ruce od krému” a mám pokožku příjemně hladkou a jemnou. Červené fleky zmizely, jak kdyby tam nikdy nebyly.  O malého to dělám lépe a pečlivěji. Asi klasika, jak každá matka... Během dvou týdnů se mu některá místa s ekzémem vytratila a nezbyla po nich stopa, a ta horší je brzo budou následovat. 

Za sebe můžu říct, že super výrobek a všem doporučuji! U nás už vždycky bude mít své místo! 

Děkuji za toto milé seznámení! 

#zkusenosti_lipikar_ap

Protože já jsem lempl, musím s kamarádkou společně. 30 denní výzva. Začíná se zlehka, každý den se trochu přidá. Po skončení buď přidáme cviky a nebo pojedem podle Jillian.

Podobných výzev je po internetu mraky. Je to takový dobrý odrazový můsteke pro začátek. Jsem zvědavá na rozdíl...

společně s pohybem si chci vyřešit i jídelníček. Budu do řešit s odborníkem.  Potřebuji dostatečný příjem když je neustálý výdej kolem malého, kojení a teď i toho nějakého cvičení. 

Určitě ty kila přesvědčim aby přišla 🙂

... Nejsem jediná a ani první ani poslední, které se to stalo. Nejsem ani jediná, první ani poslední, která to nečekala. Nejsem jediná, první ani poslední, kterou víc bolí zklamání než rány samotné... 

Bohužel... 

Ano. Teď už bývalý přitel, biologický otec mého syna mě zbil. Zbil tak, že se mi okamžitě znechutil. Ale...

Chtěla bych říct, jak je přece samozřejmé, že jsem to okamžitě ukončila. Todle se přece nedělá. Todle se přece dělat nesmí. Byli u nás policajti, byla jsem u lékaře a rozhodně to neni uzavřená záležitost. O tom mluvit nechci. Rozhodně si tu nebudu stěžovat a vylévat srdíčko...

Chci mluvit o tom, že jak jednomu něco přijde samozřejmé, dokud se nedostane do dané situace, nikdy nepochopí. 

Zároveň chci říct, jak jsem ráda, že mam za sebou milující rodinu a tak moc dobré přátele. Nebýt jich, asi bych tak silná nebyla. Koneckonců, nejsem ani teď. 

Mamka po tom všem spala pár dní u mě. ještě ten večer přijela. A bylo to dobře. V noci bývalý přišel zpět domu. Takovou pokoru jsem nezažila. Tolik omluv jsem ještě neslyšela. Prý jestli může tady přespat. Řikám že tu mam mamku a i kdybych neměla, tak nemůže. Blbost. být tam sama, tak mu do té náruče sama ještě škočim. Do těch ruk, které mi tolik ublížily.

Asi ho to opravdu v tu chvíli mrzelo. 

Odešel. 

Druhý den ráno píše, že přijde za hodinu. OK. 

Přišel, balí si. Nechci ho u sebe. Opět ohromná pokora a omluvy. Zase chci tak hrozně moc jeho obejmutí, jeho dotek, polibek. Pořád se omlouvá. Mamka je v kuchyni. Dostanu od něj poslední obejmutí, poslední pusu. Ještě teď, po skoro pěti týdnech cítim, jak to bylo příjemné a ja mu věřim, že ho to opravdu mrzí. Je mi špatně od žaludku. Bylo to hrozně moc pocitů, myšlenek, emocí... 

Odchází s tim, že zitra si přijede pro zbytek věcí. 

Chci to vrátit, chci aby se nic nestalo a mi byli spokojení, šťastní. Rodina. Svym způsobem mu to odpouštím a někde vzadu je myšlenka, že třeba časem... ...budeme spolu ta rodina. 

Další den přichází. 

Přišel sebejistý, povýšený člověk, který se tváří, že je přece naprsotá samozřejmost že mě zbil. Že si udělal doma pořádek. Jak jsem si den předtim naivně myslela že by něco třeba... Vše odešlo. Hnus. Jak se může takhle tvářit. Přiznal to před kamarádama? Řekl co mi provedl? Ptám se před jeho kamarádem zda mu to řekl. Prý ano. Ještě na něj prohodí, žejo, že jsem ti to řekl, že jsem jí dal dvě facky a páskem. Prosim? jak může todle vypustit z pusy? Jak může něco tak hrozně nesaořejmého říct s takovou lehkostí?! Znovu cítim ten hrozný vztek a odpor. 

Odchází. 

Konec. 

Navždy. 

... Kéžby navždy. Máme spolu dítě. Úžasného chlapečka. Bohužel. Za syna jsem šťatná, jsem špatná z toho kolem. 

Naprosto jsem pochopila ženy, které jsou týrané, které se nechávají opakovaně bít, ponižovat.

Tolik ponížená jsem nikdy nebyla. Tak moc dole a tak moc slabá jsem se nikdy necítila. Ale i přesto, bych během pár hodin byla schopná odpuštění. 

Jsem štastná, že mam za sebou takovou oporu. Udělal to jednou. Poprvé? a naposledy? nikdy nevim a nechci to pokoušet. 

Nemít doma tu oporu, kdyby nebyla u mě mamka... Nevim. Nevim co by bylo. 

Paradox? I teď, kdy to mam jasně srovnané si pořád řikám, jak bych chtěla jeho obejmutí. 

Vždy jsem si myslela, jak jsem silná. Najednou jsem úplně slabá. Připadám si bezcená. 

Chápu všechny holky, ženy, matky, které si tímto prochází. Ale je potřeba si to nenechat líbit. Nejde si říct, jako jsem is sama řekla, že měl prostě temno. Nejde to nikomu omluvit. Nejde prominout. Musí se to hned řešit a ne se nechat bít. Nejde to nikomu neříct. Každá by měla být natolik silná, aby odešla. 

Žádná není slabá. Každá má hodně síly. Je jen potřeba v ní věřit. Věřit, že bude lépe. 

Je to pět neděl, stálé vidim vše dost černě, ale jedno vim jistě. Takhle samotné s malym mi bude mnohem lépe a můžu si naplno užít vše co nás se synem čeká.

Bohužel musím umožnit mu kontakt se synem. Stále mi je nepříjemné se s ním vídat, bavit se. Vadí mi, když se me chce dotknout.

Syna miluju, nebudu nikdy házet špínu na jeho otce. Ten si musí sám ujasnit co bylo a co se stalo. Co provedl. 

Udála se taková věc, že mě Modrý koník testuje vybral na testování Nutrimama cereálníych tyčinek. Ani jsem nevěřila, že se mi to může poštěstit. Vždy jsem v tomto typu věcí neměla úspěch. 

Modrý koník testuje mě suprově instruooval co a jak. Řekl, že v pondělí, nejdéle v úterý 23.05.2017 mi přijde balíček. A fakt že přišel. Paní co mi to předávala povídala, že tam byla už v pondělí, ale že me nezastihla. 

Doma samozřejmě netrpělivě otevírám balíček a tam dve krabice Nutrimama cereálních tyčinek. Jedny cerealní tyčinky brusinly a malinka a druhé brusinky s čokoládou.

Tyčinky jsou jen doplněk stravy. Bohužel i když to vím, tak jsem kolikrát byla ráda, že jsem snědla aspoň tu tyčinku. Hlad na nějakou dobu zahnala a to je hlavní. Ne na dlouho, jen tak na hodinku, ale to jsem už pak věděla že se musí jíst a udělala si jídlo.

Super bylo, že jsem si tyčinku dala k snídani ještě s jablekem a to dopoledne s mrňusem jsem zvládla skvěle. 

Tyčinka byla i nedílnou součástí při výletóvání a všech našich, no spíše zatím jen mých  aktivitách. 🙂 Šikovná věcička do tašky ke kočárku. 

Tyčinka malina a brusinka je hrozně sladká, na můj vkus až trochu moc. I ve složení je dost cukrů. Za to ta s čokoládou byla skvělá. Méně sladká a hlavně ta čokoláda... 🙂 Na složení jsem se nedočetla, jak moc kvalitní je ta čokoláda nebo to jsou spíše tuky, ale budu věřit, že na cereální tyčince bude jedině pořádná.

Co bylo naprd, bylo otevírání. Dostat se do té tyčinky je fakt děsná dřina. Nebo jsem snad tak nešikovná? Každopádně když jsem se dostala, chutnalo mi. Nevim, zda jsou v něčem extra lepší než jiné tyčinky, ale když budu mít zbytečných 119 ,- (podle www.rohlík.cz) , ráda si je zas koupím. Mohlo by být více příchutí ještě. 

Děkuji za možnost ozkoušení tyčinek. 

Pro někoho to ovšem byla teda děsná nuda... 🙂 #test_nutrimama2

23.02.2017 se mi narodil syn Marek. Změnil se mi život. Změnilo se mi smýšlení a jsem ta, i když unavená tak nejštastnější. Samozřejmě je to ten nejúžasnější tvoreček. 🙂 . Ten můj je nejkrásnější a nejšikovnějši a nej, nej. Klasika. 🙂 

16.02.2017 jsem byla na první kontrole v nemocnici. Čtyři týdny před plánovaným termínem porodu. Trochu me překvapilo, jak mi měřili několikrát tlak. Prý je moc vysoký, ale nebrali to vážně, tak jsem se sama tim netrápila. Druhý den už od rána mžitky před očima. Vysoký tlak. Nepříjemné. 

No, už jsem to chtěla mít za sebou, ale bydlení nebylo hotové, nic nebylo hotové, nemůžu si dovolit už porodit. Navíc, nemam pořád vybrané jméno! Víkend jsem byla pod dohledem rodiny, že prý nebudu sama, že co kdyby. Bolí mě třísla, bedra... V pondělí se zvládla matrika a určení otcovství. Před matrikou to se mnou skoro šlehlo. Zas ten blbej vysokej tlak. Úterý jsem se byla rozloučit v práci, že už nepřijdu. Navíc narozky, dostala jsem krasné kytice a  pár pidi věciček. Středa 22.02.2017 jedu k mamce pomoct s pár věcma. Mamka řiká, jak mam ošklivé břicho a ať ho schovám. Prý bylo pořád uhledné a teď je divné. Zároveň cestou od tram skoro nedojdu jak mě bolí třísla. Mamce řikám, že určitě potodim dřív a ona na to, že si to namlouvám, že jen se tim chlácholim protože toho všeho mam už dost. Večer s přitelem se sejdem, koupíme večeři, při čekání si dám dvojku vína, pohodička. 

No. Byly to poslední dvě hodiny klidného spánku. 🙂 

V jednu ráno vstávám poprvé že jsem nějaká mokrá a se studen jdu na wc, že jsem si učůrla. Zas si lehám ale blbej pocit je na světě. Vedle me se probouzí přítel se slovama co se děje. Řikám, že nic. Lehnu si. Jdu si po chvíli zas na wc pro intimku a vyčůrat. Vracím se. Přítel poměrně dost vzhůru. 

Lehám si. Najednou divné rup. Vyskakuji z postele, sahám na kalhotky, mokrý. Jsem v šoku, je to ono nebo neni? Přítel na mě kouká, ptá se co je, s vytřeštěnýma očima řikám nevim. Opět wc, mokré kalhotky vyměním za suché, novou intimku. Pořád jakoby učůrávám. Přitel se naprsto blbě ptá: "a máš kontrakce?" Moje už lehce hysterická reakce "a jak to mam asi vědět?!" Prý ať si lehnu. Nespíme, směju se jak blbě se ptá. Za chvíli me bolí podbříšek jak při menzesu. Takže se začnu chystat. Naštěstí vše předpřipravené.  Prý kdy pojedem, jak často mě chytá kontrakce. Řikám, že mi odteka voda , že chci jet. 

Z Vinohrad do Krče, kdy cesta trvá přes den asi 15 minut a v pul třetí v noci ještě míň mě ta cesta přišla nekonečná. Kontrakce co chvíli. Cestou mu řikám co musí udělat jak se vrátí... Hlavně postarat se o Honzu, o mého psa. Chudák, nechápal proč uprostřed noce odjíždíme. Těžké loučení. 

Na příjmu protivná sestra. bere mě do ordinace, vykulenej přítel sedí venku. rychlým testem potvrzuje, že mi odtéká plodovka. Dává mě na monitory. Mezi tim kolikrát kontrakce. Ptá se, jak je mam časté. Řikám co tak tři čtyři minuty. Dostala jsem odpověď, že je to nesmysl, že to bych už rodila. Dvacet minut na monitoru, vedle mě už sedí přítel, pustila ho tam sestra, trochu ji rozpovídámé a hned se začíná lépe tvářit. Jen bych myslela, že ona má být ta pozitivní... No což. Vyšetří mě doktorka. Prý se pomaličku otvírám, půjdu na pokoj na šestinedělí, jestli do 13h neporodím, dají mi antibiotika abych porodila. v papírech mám příjem ve 3.55. Tři hodiny od prasknutí vody. Mam štěstí, mam jednolůžkový pokoj. Přítel zustává se mnou. 

Po chvíli, kdy jsem vystřídala sprchu, wc, postel, možnost kdekoli se opřít jsem došla k tomu, že na wc sedět je nejlepší. Fajn, sedim a kňourám. 

Opět monitor. Po 15 minutách mě sestra odpojuje a řiká, že půjdeme na sál. no, odvezla mě na vozejku, nedošla bych. Bere si mě zase dr, dosepíšou se papíry, v pět ráni přichá na sál za mnou přítel. trpim, jsem vyčerpaná. Co chvili je někdo u mě, byla tam perfektní, úžasná a nejlepší porodní asistentka a celkově se tam každej ke mě choval hrozně hezky.

Po nějaké době kňourám, že chci něco na bolest, ale že nechci epidural. Píchla mi PA něco do zadku. Jej, mě bylo tááák dobře, nerodit tak si to normálně užívám. Perfektní věc to byla. Mezi konrakcema dřímu.

Pak mi PA pošle žilou oxytocin, byť jsem ho původně nechtěla, ale co mi řekla, že takhle tu můžu být ještě dlouho a že mi ustálí a prodlouží kontrakce takže budu mít lepší podmínky pro tlačení jsem odsouhlasila a dala mi to. Po nějaké chvíli už bylo kolem mě lídí... Už měli čas, vedle na sále dorodila pani čtyrkilového kluka. Parkrát tlačim, cévkování je velká úleva, najendou tam je pediatr a doktorka hlásí, že vidi vlásky. Až ošklivě jsem ji okřikla ať mi to neřiká. No prostě jsem byla hysterka. Přítele už ani neposlouchám, jen vždy řeknu pít a on podá lahev, poslouchám PA. Najednou doktroka řiká ještě jendou a bude to za mnou. (bože, už zas slzim, prý po šestinedelí se ustálí hormony, pch.. trpim s nima snad až teď, vše mě dojme. ) 

Najendou obrovská úleva. Veškerý tlaky zmizel. je 7.40. 6necelých sedm hodin od prasknutí vody. Přikládaj na mě maličké (no, 3,5 kg a 50 cm) teploučké a ukřičené tělíčko. Narodil se mi Mareček. Můj syn. Něco neuvěřitelného. Zaplavil mě obrovský pocit štěstí. Tak prý jsem matka. 

Vzápětí šla placenta, na šití si vzali Marečka na všechny ty testy, přítele vyhnali. Šití je nejhorší část celýho porodu 😀 . 

Pak jsme dostlali, všichni tři, dvě hodinky odpočinku na sále. Malej hned hledal a chtěl se chytit, poslala jsem přítele pro někoho ať mi poradí pomůžou a mrňousek se hned přisál. Odvezli mě na pokoj, malého si vzali, rozloučila jsem se s přítelem, a šla po snídani spát. Jsem byla děsně hladová. 

A prý, že je nesmysl mít tak časté kontrakce, že bych prece rodila už... Za cca čtyři hoďky od té hlášky bylo "vše hotovo". 🙂

Při cestě do porodnice jsem jen mamce napsala zprávu, že jedeme. Četla si to až ráno kolem šesté. A za tři hodinky na to jí už volám, že to mám za sebou a že je Marek na světě. Ani teď bych neudělala jinak. Napsat jen mamce, že se už něco děje ale jinak nic nikomu. Nechtěla bych aby mi chodily zprávy typu "tak co".... 

Celý porod, včetně pobytu v nemocnici bylo vše perfektní. Úžasný personál, ochota na vše odpovědět, trpělivost, příjemné prostředí, jídlo mi chutnao (krom koprovky, tu nejim). Rodit znovu, chci zase do Thomayerovi nemocnice v Krči. 

Závěrem? Nepodceňovat své pocity, neřikat si jak je času dost. Hlídat si tlak a nenechat se nikdy odbít. Každý přece sám na sobě nejlépe pozná co se děje... 

Všem, které to teprve čeká chci říci, že to neni tak hrozné jak se řiká. Je potřeba se u toho cítit dobře a je jedno kde se ten okamžik děje. Všem, které to mají za sebou přeju ať se mimčům a dětem moc daří. 

Jeden by čekal, že když žena otěhotní, tak ji začnou honit chutě na neobvyklé kombinace a jídlo celkově. Ale ne, já si musela první trimestr užívat jedné velké chuti a to chuti na sex. Jak mě uklidnilo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama...

Chutě na jídlo byly spíše toho typu, že jsem nikdy pořádně nejedla knedlíky a sladké a celé první dva trimestry jsem se po tom mohla utlouct. Ještěže jsem vždycky byla spíš podváhou (ne cíleně, ale prostě to tak bylo) a tak ten nárust váhy nebyl takový jako se mě zdá. Byla jsem cca pět kilo pod vahou (58kg) a teď, ve 31tt mám cca 70kg. takže těch dvanáct kilo navrch neni vidět 😀 Prostě jsem se spravila a vyrostl mi pupek s miminkem a prsa. 

No ale abych se dostala k jádru věci a to té neodbytné chuti... Nechápu, jak můžou fungovat lidi, kteří na to myslí pořád.. Těch prvních asi čtrnáct dní, kdy jsem ještě netušila, že jsem v tom bylo hrozných. Asamozřejmě byla v té době naplánovaná dovolená v Řecku na jachtě. Idealní, romantika, krásná dovča, ale moc možností kde by se chuť dala vyřešit tam neni.

Nikdy bych nečekala, že první na co pomyslim když uvidim přítele bude, kde by to šlo? Myšlenky jediným směrem.. Hrůza 😀

Nejvtipnější bylo, že kapitán lodě nás druhý večer v marině posílal na jednu takovou pláž, naprosto slušně a bez jakéhokoli úšklebku a fakt perfektně bez narážky ať už neotravujem jak malý puberťáci, že je pěkná, pekně vidět na přístav a ať se tam podíváme. 🙂 

Pak třeba nevadí ani to, že na lodi spí další dva lidé. 😀 

No, byla to zajímavá dovolená.

Pátý den, kdy jsem zůstali ve městě a kapitána s jedním členem posádky jsme poslali na moře samotné. Pro nás to stejně nebylo, moc vlny a přeplout do jiné mariny nešlo, takže se stejně nocovalo na stejném místě.

Prošli jsem si město, a natáhli se na pláž. Pohoda. Jen zase ta nedbytná myšlenka... 😀 Už se řešilo, že si snad seženem nějaké ubytování. A zas ti puberťáci, kteří hledají kde by to šlo.

No, vždy to jde nějak vyřešit, ale bylo to tak nepříjemné! To už nikdy nechci zažít. Takhle ovlivnitelná "pudama" jak nějaké zviřátko. Zajímavá zkušenost. Jsem zvedavá, co budou hormony dělat po porodu. Ať si dělaj co chtěj, ale todle nikdy víc! 

Užívejte si své dny s bříškem, je to pěkné období, jen někdy trošku náročné 🙂