Příchod Sofinky na svět...

Přestože můj gynekolog předpovídal, že se náš miláček narodí o dost dřív, tak se jeho předpověď nesplnila. Stejně jako strašil, že bude mít v termínu i přes 4 kg. Za což jsem ráda, že teda neměla. A jak to tedy bylo?

Mám za to, že k porodu nás dovedly události předchozího večera a dne. Starší dcera Kristýna totiž dostala střevní chřipku. Takže jsem v noci z úterý na středu vůbec nespala. Sice už je Kity velká, ale holt to někdy na záchod nestihla, takže jsem měla co uklízet. Přes den už měla sice přistaven kýbl u postele, protože se to nedalo, ale stejně jsem z toho v klidu nebyla. Bála jsem se, že to chytnu taky a nedej bože do toho začnu rodit. Naštěstí k večeru už se její zdravotní stav zlepšil, takže jsem se konečně mohla jít vyspat. To už jsem cítila bolesti v zádech a občasné stahy do břicha, ale připisovala jsem to únavě.

V noci bolesti zad pokračovaly, včetně tvrdnutí bříška, ale byla jsem tak utahaná, že jsem to zaspala a nevěnovala tomu pozornost. Říkala jsem si, že planý poplach tu už párkrát byl a že to zase přejde.

Ráno jsem měla jít poprvé do rizikové poradny do nemocnice. Tak jsem teda vstala, bolesti jsem měla pořád, ale říkala jsem si, že však na mě mrknou a uvidí se. Tak jsem se teda vydala na autobus. To už jsem si říkala cestou, že to asi není normální a že je to možná fakt ONO. Dojela jsem tedy do UH, poulička do nemocnice mi něla až za 15 min. Což se mi čekat nechtělo, tak jsem se vydala pěšky. To jsem si pořád říkala, že jsou to třeba rozchodím. Nicméně už jsem si nesla mobil v ruce a zkoušela stopovat, po jaké době bolesti přicházejí. Ale moc to teda za pochodu nešlo. Začala jsem uvažovat, že jde asi do tuhého. A že doufám, že tam aspoň dojdu.

Za 25 min. jsem dorazila do porodnice. Sestřička si vzala průkazku a moč a jestli jsem prý po termínu. Tak říkám, že ne, ale že mě dr. už přeposlal, protože jsem v pondělí byla otevřená na 3-4 cm. Tak se na mě podívala a říká: "A bolesti už máte, že? Když se tak kroutíte." Tak jsem jí řekla, že hlavně do zad, ale že už to tu párkrát bylo a nic. Pak si mě vzala do parády dr. V okamžiku, kdy mi teda šáhla dole, tak vyvalila oči a říká mi "Ale maminko, vy máte křížové bolesti. Vy jste na 6 cm otevřená. Vemte si věci a běžte si zazvonit nahoru, že rodíte."

Tašku jsem s sebou samozřejmě neměla. Jen papíry. Takže jsem zavolala manželovi, ať teda jde z práce a vezme tašku, ale radši hned. To bylo teda v 9:30, kdy mě přijali na porodním.

Manžel přijel asi za 40 min. Mezitím mě dr. udělal UTZ, sepsali jsme se sestřičkou (porodní asistentkou) papíry a natočili mi ktg. Poté, co dorazil manžel, tak si mě vzala sestřička na vyšetřovnu a že mi dá nálev. Ale první si mě teda vyšetří. Tak jsem se vyšplhala na kozu a sestřička, že teda neví, jestli ten nálev vůbec stihneme. Abych jí prý neporodila do záchodu. V té chvíli mě to teda tak akutní nepřišlo, takže jsme se domluvily na poloviční dávce. Ale prý že teda nemám na záchodě tlačit. Docela mě s tím vystrašila, takže i s tím vyprázdněním to bylo nevalné, neb jsem se bála. Pak už jsem šupajdila do sprchy hopsat na balóně.

Kontrakce se stupňovaly, po 3 min asi. Před 12 hod. si mě sestrička zase vyšetřila. Otevřená na 9,5 cm. A že teda upustíme vodu, aby to šlo líp. No a pak se to teda rozjelo. Chtěla po mě abych ležela na boku, aby se miminko líp napasovalo, ale to se nedalo. Pasivní ležení nebylo pro mě. Manžel mi usilovně masíroval záda, ale pro mě to bylo i tak dost děsné. Asi jsem se při dýchání překysličovala, protože mě brněly ruce a pak i nohy. Jen jsem čekala, kdy je přestanu cítit. Začínala jsem toho mít dost, tak manžel zazvonil, ať mě někdo prohlédne. Přišel dr., ale nález pořád na 9,5 cm, ale naštěstí mě poslal zase do sprchy. To jsem měla bolesti po 2 min. a přišlo na řadu psí dýchání. Při kontrakcich jsem se snažila soustředit na dýchání a skákala do rytmu jak divá. Zkoušela jsem i stát a různě vrtět pánví, ale moc to nešlo. Když jsem začala cítit tlaky, tak jsem řekla, ať manžel zazvoní, že už to nedám. A v ten moment jsem nějak blbě dosedla na míč a švihla s sebou na zem. Přiletěli sestřička i doktor. Já jsem byla vyšokovaná, jak jsem se lekla a hysterčila jsem, že už to nevydržím. Jak jsem se lekla, tak jsem vypadla ze soustředění a připadalo mi, že ze mě jde snad všecho. Takže bez jakéhokoliv utírání mě odvlekli k lůžku. Kde se mi teda sestřička snažila utřít to, co ze mě šlo a že jdeme tlačit. První mě naštelovali na bok. Ale to mě absolutně nešlo. Navíc malá začínala být blbě slyšet. Takže šupem na záda a tlačit. Kontraktce jsem měla po 1 min., takže žádný odpočinek, ale zato krátké a intenzivní. Nevnímala jsem, kdo se tam motá, jen jsem slyšela, jak se dr. se sestrou domlouvají, jestli střihnout nebo ne. Mám dole jizvu už z minula a nevěděli, jestli uhne, nebo jestli se roztrhne, protože byla dost tuhá. Nakonec teda střihli, ale stejně jsem se ještě roztrhla opačným směrem. Nicméně v té chvíli jsem byla ráda, protože malá vyjela ven na 2 zatlačení.

Sofinka se narodila přesně ve 12:47 s porodní váhou 3700 g a délkou 49 cm.  Dali mi miláčka na bříško. Pak si manžel přestřihl pupeční šňůru a Sofinku vzali umýt. Mě připíchli oxytocin, aby se porodila placenta. Pak mě dr. zašil. Malou nám vrátili umytou, abychom se ještě pomazlili, než ji odnesou ukázat doktorovi na novorozenecké. Pak už jsem teda jen odpočívala, radovala se s manželem, psala smsky rodině a známým a čekala, kdy mi přinesou Sofinku zpátky na přiložení k prsu. Pak už jen sprcha a převoz na šestinedělí.

Můj porod byl docela fofr a jsem za to ráda. Půlku otvírání jsem si vlastně odbyla u poslíčků a cestou do porodky. Nejhorší byla ta poslední fáze, kdy už se jen čeká na úplné zajítí branky. No a pak ten můj pád ve sprše, leknutí a to co to doprovázelo bych nepřála nikomu. Střihlá na jednu stranu, roztržená na druhou, k tomu hematom... z toho moc šťastná nejsem, ale co už. Jsem ráda, že to všechno dobře dopadlo a malá je zdravá. Veškerý personál v nemocnici byl moc hodný, vstřícný a ochotný, takže tamější pobyt se dal v pohodě přežít. Ale doma je doma...