Začnu krátkým příběhem, který budete nejspíš znát: Hoří les. Všechna zvířátka už utekla a zdržují se v bezpečné vzdálenosti u řeky. Jediný kolibřík ještě létá od řeky k lesu, se zobáčkem plným vody, kterou pak pokaždé vypustí na hořící les. Ostatní si klepou na čelo a říkají: „Co blbneš? Vždyť to nemá cenu!“ Kolibřík se na ně ale jenom podívá a řekne: „Dělám, co můžu.“

Ze všech stran slyšíme, že naše planeta se tomuto hořícímu lesu začíná stále rychleji podobat. Jsme první generace, která na vlastní kůži pocítí vliv změny klimatu. Zároveň jsme poslední generace, která s tím může něco udělat. Z tohoto uvědomění je velmi snadné propadnout depresi. Nejlepším lékem na sklíčenost a úzkosti je přitom přesně to, co dělá onen kolibřík, tj. dělat, co kdo může. „Techno-optimisté“ (ti, kdo věří, že problémy planety a lidstva vyřeší nějaký algoritmus) mezi námi by se mnou nesouhlasili, ale já jsem přesvědčený, že kolibříci jsou naší hlavní a možná i jedinou nadějí. Čím více nás bude a čím lépe se propojíme, tím lepší budou naše vyhlídky.

Souhrn, co může pomoct: https://www.peoplecomm.cz/prirucka-pro-kolibriky