II.

Čekání na druhou čárku / čekání na menstruaci 

DEN PRVNÍ 

V noci mě trochu bolelo břicho, ale netuším zda je to tím hormonem pro vyvolání MS nebo tím, že se mi zvětšuje děloha. V tom aby se čert vyznal. 

"Jé, vy máte stejné svetry" říká radostně doktorka na pediatrii, kam jsem přišla s Tobikem na 6. měsíční kontrolu. "Jo, to nám upletla Tobíkova prababička,  aby nám to slušelo" odpovídám.          "A brácha dostal taky stejnej ?" vyzvída doktorka.    "My bráchu nemáme."                                              "Jo, aha já nevím proč jsem si myslela, že  T**** jsou dva kluci, tak to teď  máte jasný další bude kluk". Možná, že je něco mezi nebem a zemí. Možná ma paní doktorka věštící kouli a už to mám spočítaný.

Doma jsem začala přemlouvat manžela, aby mi dovolil jméno Vilík u prvního to nevyšlo, tak teď by třeba mohlo. 

DEN DRUHÝ A TŘETÍ 

Bolest břicha, pořád ve dne v noci. 

Pořád mě něco štve, málo času, málo místa, nevím co vařit, špinavý pes, ubrecene dítě, moc sněhu...

Mám sny o tom, jak mě manžel podvádí zatím co já vedle v pokoji pečuju o dvě děti. To mladší je holčička a už sama lozi po zemi. Hmmm, holka takže Elizabetka nebo Anastázinka. 

Na testu pořád jen jedna čárka.

DEN ČTVRTÝ 

Bolest břicha, pořád ve dne v noci. 

Tobik nechce papat mlíčko a má průjem. 

DEN PÁTÝ 

psychický kolaps..

Nedávám to.. já přeci dvě malé děti nemůžu zvládnout..  

Manžel mě obejme a ja to ze sebe pustím.. brečím, hodně brečím, dlouho brečím... 

Večer po procházce už se cítím mnohem lépe. "Dneska je prý nejdepresivnější den v roce" sdělí mi manžel co dneska četl na internetu.. aha, tak to se mi nikdo nemůže divit žejo, že  jsem to dneska tak hrozně nedala.. 

Tobík uz spí a my s manželem uvažujeme , jak to uděláme s kočárkem, až budu muset vozit miminko a 13 měsíčního Tobouše.. uvažujeme i o tom, jak se poskládané do auta až pojedeme někam na noc. Dvě autosedačky, dva  kočárky a pes.. závěr je takový, že budeme muset prodat naší milovanou Kiušku a koupit něco většího. 

Jdu si dát sprchu.

"Tak jsem to dostala" říkám manželovi "coooo, ja jsem nám zrovna vybral novy auto". 

JAK TOBÍČEK NA SVĚT PŘIŠEL 

9.7.2020 

Kolem šesté ranní se probouzím se silným krvácením a budím Michala, že jedeme do porodnice. Po cestě do porodnice zaznamenávám asi dvě kontrakce po 15 minutách, takže si myslím, že si mě v porodnici nechají a Michala pošlou domů. 

Po vyšetření na ambulanci hned dostávám na ruku náramek, aby věděli kdo jsem a Michala posílají pro tašku, že pojedeme na sál a uvidíme co se bude dít dál, jelikož kontrakce nula otevřená jsem na jeden prst a krvácení je opravdu silné, tak mi hrozí akutní císař. 

Příjem na sál mi doktor píše v 7:00, a hned mě připojují na břicho monitor, aby zjistili jak se malému v bříšku daří. Asi po hodině na monitoru mě sestřička bere na přípravu k porodu, takže mě čeká klystýr a sprcha. Po hodině strávené na záchodě a ve sprše se vracím na sál, kde mě zase připojují na monitor a lékař mi nechává odtéc plodovou vodu. Teda vážně jsem netušila kolik té vody se do břicha s dítětem vejde. Vodu postupně odpouští až do konce porodu. 

Je něco kolem 11nácté hodiny a doktor mi nabízí epidurál, říkám že bolesti nemám a tudíž si myslím, že ho nepotřebuji. Lékař mi vysvětluje, že to není jen na bolest, ale v mém případě hlavně na to abych se začala otevírat a rozjel se porod, protože kvůli krvácení už nemůžeme čekat. Souhlasím s epiduralem. Manžela posílají na hodinku na oběd, že já stejně budu po epiduralu odpočívat. Anestezioložce, která mi přišla epidurál píchnou vysvětluji, že jsem děsnej posera a že mám hrůzu z jehel a i když prostě vím, že tu jehlu neuvidím, jelikož se aplikuje do zad, tak se děsně bojím. Nebolí to, ale ten pocit mi není příjemný a při každým doteku ucuknu. Anestezioložka se na mě zlobí a sestřička mě uklidňuje a já bořím svojí upocenou hlavu mezi její kozy v domění, že to bude lepší.  

Po epidurálu je fajn a dokonce i na chvilku usínám. Když se vrátil Michal, tak nám sestřička nabízí skákání na balonů, aby miminko lépe sestoupilo do porodních cest. Hodinu sedím a poskakuji na balónu, cítím jak mě začíná bolet hlava. Přichází doktor a vyšetřuje mě říká, že každou chvilku by to mohlo přijít. 

Nevím kolik je zrovna hodin, ale začínám nám houkat monitor, že se v bříšku něco špatného děje. Hned je u mě lékař a sestry. Musím na všechny čtyři jako pejsek a dávají mi kyslíkovou masku. Doktor mě vyšetřuje a po chvilce se vše uklidní. 

Bojím se, že máme málo času, a že Tobík půjde ven císařem. 

kolem druhé hodiny odpoledne už mám silné kontrakce a i když díky epidurálu necítím každou z nich, tak máme začít tlačit, aby nám miminko sestoupilo do porodních cest. Moc se mu nechce a já si uvědomuji, že kdyby tam v tuhle chvílí se mnou nebyl Michal, tak tam nesestoupí ani na Vánoce. Michal kouká na monitor, kdy mi přichází kontrakce a říká mi co mám dělat, jak dlouho ještě tlačit a povzbuzuje mě abych se nadechla a tlačila hned znovu. Kdyby tam nebyl asi bych vůbec netlačila. 

Něco před třetí odpoledne přichází doktor a vyšetřuje mě říká, že se tam zatím nic neděje. ve tři přichází sestra a také mě vyšetřuje. Hurá vidí vlasy a volá lékaře, že už rodím ať přijde. Dávají mě do polohy s nohama do praku. Jedna sestra mi říká že mi pomůže a při každé kontrakci mi tlačí na břicho, aby malej šel ven. Všude se dočtete, že se tohle nemá dělat, ale když máte na výběr mezi hmatem na břiše a císařem, tak co si asi vyberete? V 15:11 hodin slyšíme to na co celých 9 měsíců čekáme, Tobíčkův křik. Byl to pro mě ten nejkrásnější zvuk co jsem, kdy slyšela. Pro mě to, ale nekončí a čeká mě ještě porod placenty a šití. Ale ani jedno nějak nevnímám jen koukám vedle sebe na toho drobka. 

A tím mi začalo peklo na oddělení šestinedělí, jelikož jsem dostala vedlejší účinky Epidurálu, tedy neskutečné bolesti hlavy a krční páteře. Tohle se prý stává pouze 4% žen, což je prý v průměru jedna žena za týden.  

Když lékařům říkám, že mě hodně bolí hlava a za krkem, tak mi navrhují dát kapačku. Souhlasím a souhlasila jsem s čímkoliv co by mi mohlo pomoct. Potřebuju se starat o malého, takže se potřebuji cítit v pohodě. Kapaček dokonce pobytu v nemocnici dostanu ještě nespočetně a já jako velký posera z jehel jsem tak moc šikovná, že si kažnou kanylu vytrhnu, protože se přeci musím starat o prcka což nejde moc dobře, když vám všude čouhají hadičky. Sestry už mě i dokonce prosí, ať si dávám pozor, že už mi jí nemají kam píchnout.

Bohužel ani druhý den bolesti neustupují a lékař mi navrhuje zrevidovat zátku po Epidurálu. Tedy že mi odeberou krev a tu mi píchnou do míst, kde byl aplikovaný Epidurál. Úleva má prý přijít hned po provedení zákroku. Souhlasím. Bojím se, ale jsem oddaná úplně všemu jen, ať proboha ta bolest ustoupí. 

Nepomohlo to. Bolest neustoupila. 

Když ležím na posteli bez polštáře úplně rovně, tak nic necítím. Stačí si ale jen sednou a brečím bolestí. Nemůžu se pomalu ani sama najíst, ale musím se u toho starat o pokakané plínky a hlad mého miminka. Bylo to strašně těžký, ale zvládli jsme to. 

Lékaři mi nabízejí čípek do nosu, že je to poslední variantou, která mi může pomoci. Souhlasím. Anestezioložka mi strká do nosu dvě dlouhé tyčinky s vatičkou, prostě jako kdyby mi měli udělat test na Covid jen mi tam ty tyčinky nechávají půl hodiny strčené. 

Nepomohlo to. Bolest neustoupila. 

Takže nezbývá nic jiného než jen čekat až to odezní samo. Může to trvat i měsíc. Mám co nejvíce ležet a nechat si pomoct od sester. Jsem tak vyčerpaná, že tu pomoc opravdu potřebuji. A jelikož má prcek žloutenku, tak je stejně většinu času pod modrým světlem a mě ho nosí jen na kojení. 

Čtvrtý den od porodu. Ležím v posteli, když ve mě škubne a začne mi bouchat hodně rychle srdíčko. Chvíli čekám jestli to nepřestane a když už to trvá dlouho, tak zvoním na sestru. Svolala snad celou sesternu i z jiného oddělení. Vážně se k nám na pokoj vejde tolik lidí? Kolem postele vnímám tak 5 sester, každá mi dělá něco jiného- tlak, tep, teplota. Možná některý jen stojí a koukají nevím. 

Hrozí mi Plicní embólie což je života ohrožující onemocnění. 

Posílají mě na rentgen plic, po kterém nemůžu 24hodin kojit a tak Tobík dostává mléko od jiné maminky stříkačkou. Výsledek rentgenu je neprůkazný, takže mě doktoři objednávají na rentgen plic, který dokáže snímat i strany plic. Objednali mě až za 3 dny, takže se teď ke mě musí po tu dobu chovat jako když tu Embólii mám. Dostávám 2x denně injekce na ředění krve a léky. Takovej ten plastovej panák ve kterým vám sestry nosí léky je úplně vrchovatej, že by se tam ani víc léku nevešlo. 

Mezi tím čekáním na rentgen mi pro jistotu provádějí různá jiná vyšetření. Na sonu srdce se dozvídám, že mám vrozenou vadu srdíčka. Všichni mě uklidňují, že to není nic vážného a že bude někdy v budoucnu stačit malý zákrok tříslem. Zároveň se lékaři domnívají, že to bylo tou příčinou zrychlené tepové frekvence. Nicméně na ten rentgen plic musím. 

Ve středu v 10 hodin mě odváží sanitka na plicní vyšetření. Po příjezdu na oddělení mě sestra říká, že nestíhají a ať se posadím, že musím počkat. Při pohledu na ty plastové tvrdé židle se mi chce brečet, nejen že mě pořád bolí hlava a nemůžu se moc hýbat kvůli té krční páteři, PORODILA JSEM DÍTĚ!! Sakra nikdo po mě nemůže chtít, abych seděla na plastové židli!! Stát jsem vydržela asi 15minut, pak jsem si sedla a opřela hlavu o zeď. Bolelo to jak sviňa a já nemyslela na nic jiného než na to až si lehnu do postele. Po dalších 15 minutách jsem byla pěkně nasraná, že stále nejdu na řadu a lehla si přes několik židlí, že už to jinak prostě nedám. Jsem tak vyčerpaná, že jsem tam i na chvilku usnula. 

Když už jsem konečně přišla na řadu ptám se dvakrát lékařky zda můžu po zákroku kojit. Nemůžu minimálně dalších 24hodin. Ok, tak nějak jsem to tušila. Po zákroku mám opět počkat na chodbě než budou výsledky vyšetření. K tomu všemu co mě bolí mám ještě pocit, že mě prasknou prsa, protože jsou slušně nalitý mlíkem a potřebují odsát. 

Kolem druhé přichází lékařka, že moje výsledky jsou v pořádku a že už mi zavolali sanitku, aby mě hodila zpět. Po 5 minutách přichází znovu, že se jí tam něco nezdá a že musíme vyšetření zopakovat. Po druhém vyšetření už je prý vše v naprostém pořádku. 

Po příchodu na pokoj hned sahám po odsávačce na mlíko a pak padám únavou do postele. Když se probudím je u mě Michal, tak ho posílám pro Tobíka, ať nám ho přiveze. V tom ale přichází doktorka, že teď nesmím 24 hodin kojit a že ani k malému nemůžu na návštěvu. Při vyšetření na mě působila radioaktivní látka, která by mu mohla ublížit. Nechápu proč se tohle dozvídám až po vyšetření!! Nesmí za ním ani Michal, protože mě obejmul a dal mi pusu. Bylo to těch nejdelších 24hodin v mém životě. 

Ve čtvrtek po prvním možném kojení mě pouštějí domů. V autě cestou domů ještě brečím, protože mě ta hlava stále hodně bolí a strašně se bojím toho, jak to doma zvládneme. 

Druhý den po probuzení doma už necítím nic.. bolest odešla a já jsem neskutečně vděčná. 

Díky živote, že mám zdravého syna a že už se nebojím jehel. 

Zuzka