Před a po

Cesta k mateřství bývá občas posetá trny "tak trochu jinak" a mně docela vadí, že se o tom nemluví dostatečně nahlas. Jak to vypadalo a vypadá se mnou? (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu.)

Všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě rozdílné věci. Málokdy se shodují. Většinou jedna více či méně pokulhává za tou druhou. V případě dětí to platí dvojnásob. Je to jako jing a jang - před a po. Ať už se jedná o těhotenství, porod nebo následné soužití s tím malým člověkem. Pokud převažují příjemná překvapení, můžete si tiše gratulovat. Tomu se říká štěstí. A pokud máte pocit, že tomu tak není a přímo před vámi se právě cokoli hroutí jako domeček z karet... nezoufejte. Dobrý konec nemusíte nutně obejít obloukem. Něco o tom vím.

Upřímně? Nikdy jsem nechtěla mít děti. Neplánovala je. Nepočítala s nimi. Při pohledu na nahé těhotenské břicho se mi lehce zvedal žaludek. No... a nakonec mám syna, jak víte. V průběhu těhotenství jsem si ovšem nejedenou říkala, že jsem otěhotněla za trest a vetřelec, který uvnitř roste, mě má snad zabít nebo co. Vážně. Když je vám totiž zle takovým způsobem, že se nedokážete ani otočit na posteli, není vám jednoduše do zpěvu a už vůbec nemáte chuť oplácet radostné úsměvy okolí... Například potvrzení těhotenství u gynekologa a vlastně veškerá následující vyšetření až do porodu jsou samostatnou kapitolou. Vzpomněla jsem si tenkrát na seriál Sex ve městě, kde Miranda vykládá, jak předstírala radost na ultrazvuku. This is it!!! 

Pravdou je, že málokdo chce slyšet o bolestech, strachu nebo depresi. Automaticky se očekává úsměv, souhlasné pokyvování hlavou a ruka položená na břiše - středobodu vesmíru - bez ohledu na viditelnost či neviditelnost těhotenství. Jenže tak tomu vůbec být nemusí. Já jsem si těhotenství opravdu neužívala, respektive netušila jsem, co že si během něj mám užívat. Bylo mi zle a štvalo mě to. Ve chvíli, kdy jsem na tom byla líp fyzicky, upadala psychika. Rozčilovaly mě všechny komentáře, reakce a poučky okolí. Nejednou jsem byla nepříjemná i na ty, kteří si mé protivné chování ničím nezasloužili. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem s tím - se sebou - nic udělat. Jako bych neovládala ani tělo, ani mysl.

Děsilo mě mateřství. Zodpovědnost za celý lidský život. Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli to zvládnu. Jestli můžu. Jestli  chci. V hlavě mi pořád dokola běžel jeden krátký scénář. V blíže neurčenou dobu mi rupnou nervy, prcka nechám v postýlce na pospas osudu, vezmu tašku, odejdu a o umřu s obrovským pocitem viny. Hysterický pláč byl pak už jen zanedbatelným vnějším projevem vnitřní úzkosti a strachu. Nedokázala jsem mnohokrát s pravou radostí říct: "Těším se, až bude ten prcek s námi."

Mohlo tohle všechno přinést něco dobrého? Mohlo. A taky že přineslo. Člověk není komunistická pětiletka, aby musel splňovat všechna kritéria vyžadovaná okolím a odškrtávat si položky v tabulce. Jsme stejní a přitom úplně jiní. A nejspíš proto jsem se během těhotenství s klidem napila coly nebo snědla nivu. Neabsolvovala jsem předporodní kurz. Nešla jsem se na prohlídku porodnice. Neřešila jsem hodnoty v tabulkách a grafech. Přispěl k tomu i můj gynekolog, který mě nezahrnoval konkrétními hodnotami ani v závěru. Čísla, která probíraly budoucí mámy (nejen) v internetových diskuzích, byla pro mě španělskou vesnicí. Znala jsem pouze svou váhu, tlak, datum příští kontroly a teoretický termín porodu. To poslední mě děsilo dostatečně, bylo tedy zbytečné se zatěžovat něčím dalším.

I přes strach, který mnou proudil od konečků vlasů až po špičky palců na nohou, můžu teď s úlevou říct: "Konečně jsem jednou neměla pravdu." Ano, porod sice bolí jako prase, i tak mám ve své porodní historce zpětně několik vtipných momentů. Nejpodstatnější je ovšem věc jiná. Svého syna miluji. V rámci svých schopností a možností se snažím o tu nejlepší péči jako každá typická máma. Velkou spoustu obav jsem si prožila v těhotenství a ony spolu s ním zmizely. 

Každý den je pro mě trochu jako sezení na houpačce. Jde to se mnou nahoru i dolů. Pořád bojuji s vlastním strachem a nejistotou. Rozhodně neobdržím titul matka roku, ale důležité je, že se s tím a s ním učím žít. Asi vždy s lehkým opovržením svraštím obočí, když bude někdo argumentovat větou "stojí to za to", ale taková já prostě jsem. Tvrdohlavá máma.