Domácí úkoly NEJSOU povinné

Ríša mi po příjezdu ze školy po chvíli nese s provinilým pohledem k podpisu poznámkový deníček s poznámkou, začínající klasickým červeným přeškrtnutým "V", které určitě taky důvěrně znáte: "Chybí DÚ v písance str: 9. Ríša nebývá nachystaný na vyučování".

Taky vám tyhle poznámky a hodnocení už někdy lezou krkem? Mně už teda fest. Ríša si ty úkoly dělá skoro všechny sám, já jen nabízím předem pomoc, ale nechávám to na něm. A když to náhodou nevyjde, tak je z toho červená poznámka přes několik řádků, a smutný pohled prvňáčka, který mi to pak nese k podpisu. Domácí úkoly jsem bral jako dobrovolné zadání pro děti na procvičení věcí probraných ve škole. Paní učitelka to ale bere z nějakého důvodu jako povinnou součást přípravy na vyučování, kterou je třeba na dětech (a tím částečně i na rodičích) vymáhat.

Náš rodinný volný čas doma považuji za posvátný, a jsem přesvědčený, že nikdo nemá ani to nejmenší právo nám ho zvenčí jakkoliv řídit či omezovat. A to včetně školy s DÚ.

Rozhodl jsem se, že na poznámku od paní učitelky budu tentokrát už reagovat nejen podpisem, ale že si zjistím, jak to celé funguje i po právní stránce, nebo spíš jak by to celé fungovat mělo. Zabředl jsem tedy do studia teorie základního vzdělávání, aby má odpověď měla hlavu a patu, a nebyla jen plácnutím do vody.

Dal jsem si tedy tu práci, a prostudoval jsem pečlivě školský zákon a rámcový vzdělávací program, abych mohl odpovědět informovaně. Dělal jsem si při tom pečlivě poznámky a čárky na papír pokaždé, když jsem při čtení školského zákona a RVP narazil na spojení "domácí úkol", a ty pak nakonec všechny spočítal.

Ani jednou, přátelé! O domácích úkolech tam nenajdete jednu jedinou zmínku. Stejně tak jsem o nich nenašel ani slovo ve školním řádu Ríšovy školy. Ale i kdyby tam byla, nebyla by platná, protože školní řád musí být v souladu se školským zákonem, a nemůže zavdávat nové povinnosti nad jeho rámec. Může jen upřesňovat stávající povinnosti, jako třeba kdy začíná vyučování, jak omlouvat zmeškané hodiny apod. Takhle to uvádí dokonce ve svém návodu pro ředitele k tvorbě školních řádů i ministerstvo školství, s tím, že školní řády nemohou nikterak zasahovat do volného času dětí, a vztahují se pouze na vyučování.

Nakonec jsem tedy na Ríšovu poznámku od paní učitelky odpověděl poděkováním za informaci, a zeptal se na základě čeho považuje paní učitelka DÚ jako povinnost. Dostalo se mi odpovědi, že to probereme v týdnu na rodičovských schůzkách.

Na rodičovských schůzkách jsem se tedy zeptal, jak to paní učitelka vidí s tou povinností domácích úkolů. Podle paní učitelky jsou povinné, s tím, že za 15 zapomenutých úkolů za pololetí bude napomenutí třídního učitele, a za opakování potažmo i důtka. Poznamenal jsem, že nic takové ve školním řádu nenacházím, a ptal se na základě čeho takovou povinnost tedy žákům paní učitelka zavdává, protože tomu nerozumím. Paní učitelka poznamenala, že jsem první, kdo se takto ptá, a že je sice pravda, že ve školním řádu to není, ale DÚ jsou u nich povinné na základě interního školního řádu, jakési dohody pedagogů se zástupcem ředitele o případných sankcích, která ovšem není nikde v písemné podobě. Při spojení "interní školní řád" jsem zalapal po dechu.

Napadla mě následující analogie:

- Pane řidiči, jestlipak víte, proč jsme Vás zastavili?
- To netuším
- Jel jste 46km/h, tak to máme pokutu 1000Kč za překročení maximální rychlosti 45km/h.
- Ale tady není žádná značka, takže podle zákona je tu povolena maximální rychlost 50km/h. Z čeho tedy vyplývá moje povinnosti nepřekračovat tu 45kh/h?
- No v zákoně je možná 50ka, ale my máme takový interní předpis, že to budeme pokutovat už od 45km/h.
- A můžu si ten Váš předpis někde přečíst?
- Ne ne, to my jsme se takhle dohodli na stanici se šéfem.

Takhle nějak jsem si na tom rodičáku připadal. Připadá vám to přitažené za vlasy? V čem je to jiné?

Možná si říkáte, proč řeším hranici 15 úkolů za pololetí (tím spíš, že Ríša neměl jen 4). Řeším to proto, že mi to z principu vadí. To, jak někdo prvňáčkovi ničí tu počáteční radost z učení leckdy nesmyslnými povinnostmi na procvičování věcí, které už dávno umí nebo na doplňování učiva, které se nestačilo probrat ve škole, a to ještě pod hrozbou sankcí, které pak už nemají s vnitřní motivací a učením se pro samotnou radost z učení, moc společného. Jak má tohle těm dětem dávat smysl?

S paní učitelkou jsem si vyměnil ještě několik emailů. V tom posledním argumentovala bodem školního řádu "žáci jsou povinni plnit pokyny pedagogických pracovníků". Na moji připomínku, že je to vytržené z kontextu, protože v tom řádu je ještě dodatek "pokyny pedagogických pracovníků, vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem" už jsem se písemné odpovědi nedočkal. Ony totiž ty DÚ nejsou v souladu ani se školním řádem, ani s právními předpisy, které takovou povinnosti nikde neuvádí.

Paní učitelka mě ale odchytla v šatně a sdělila mi, že na ten mail po dohodě se zástupcem ředitele už odpovídat nebude, a že domácí úkoly se vždycky dělaly a dál dělat budou. Tečka.

Tady mi docvaklo, jak moc je to s těmi povinnými DÚ celé systémově vžité, a jak moc se toho někteří učitelé drží, protože si leckdy ani nedokáží představit svět bez povinných DÚ.

Paní učitelku jsem již dříve informoval, že pokud se nedobereme k nějakému závěru, můžeme zkusit požádat o pomoc ředitele školy, který by nám do toho mohl vnést více světla. Tak se tedy i stalo.

Panu řediteli jsem poslal dotaz podle zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, nastínil mu dosavadní situaci, a ptal se, zda jsou v jeho škole domácí úkoly povinností, a zda je možné jejich neplnění kázeňsky trestat.

Pan ředitel se zastal paní učitelky s tím, že na můj názor, že DÚ jsou nepovinné nebude brán zřetel. Poslal jsem tedy ještě jeden dotaz s otázkou, na základě jakého právního ustanovení považuje DÚ jako vymahatelnou povinnost. Pan ředitel odpověděl, že si není vědom takového právního ustanovení, ale že takový požadavek ani proti žádnému zákonu není.

Takhle to ale bohužel (nebo spíš bohudík) ve veřejné správě, kam škola patří, nefunguje. Nikdo nemůže být nucen do povinností, které zákon neukládá - viz třeba to přirovnání s pokutou výše.

Po poradě a pomoci od právničky jsem panu řediteli zaslal následující odpověď. Věřím, že by mohla pomoci i někomu dalšímu, proto ji sem vložím celou:
-----------------------------------------
Dobrý den, pane řediteli.

Svou odpověď na můj dotaz shrnujete tak, že požadavek na vypracování úkolů není v rozporu s právními předpisy, avšak toto tvrzení o nic neopíráte.
Co se právní stránky věci týče, škola je orgánem veřejné správy, tedy se na ní vztahují všechny zásady činnosti správních orgánů, obsažené ve správním řádu. Jedna z těchto zásad je tzv. zásada legality (§ 2 odst. 2 správního řádu), podle které správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, a jen v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Nelze tedy ukládat povinnosti, které nemají výslovnou oporu v zákoně. Pravidla pro vzdělávání žáků ve škole a hodnocení výsledků ve vzdělávání jsou obsažena ve školních a klasifikačních řádech jednotlivých škol a ani ty nesmí být v rozporu se školským zákonem. Opět tedy nesmí obsahovat ani žádné povinnosti nad jeho rámec. Dle školského zákona se působnost školy omezuje výhradně na dobu vyučování. Vzhledem k tomuto jsem si jist, že zákonné zakotvení povinných domácích úkolů neexistuje, byť je jejich zadávání třeba léta zažité. Není tedy v návaznosti na shora uvedené ani možné, aby v případě zadání „domácího úkolu“ bylo jeho vypracování vyžadováno pod hrozbou sankce. 
Nakonec Vy sám s tímto souhlasíte, když ve Vaší odpovědi píšete, že neexistuje žádné právní ustanovení, které by ukládalo povinnost škole zadávat žákům povinnou práci k vypracování po skončení vyučování.
Pokud však i přesto trváte na této povinnosti pro své žáky, je na místě, aby škola, jako orgán veřejné správy, byla schopna obhájit toto odkazem na zákonné zakotvení.

Pokud se na věc podívám jen pohledem obyčejného táty, domácí úkoly zasahují do našeho soukromého rodinného času, a to mi vadí. Syn některé z nich dělá rád, a když chce, rád mu s nimi i pomůžu. Některé úkoly ale dělat nechce, a moje případné nucení ho do práce na nich zasahuje také do našeho vztahu. Což mi rovněž vadí.
Z pohledu psychologů je povinnost vynucená hrozbou sankce vnější motivací, která dlouhodobě nefunguje, a ničí motivaci vnitřní. Dítě na základě této vnější motivace plní úkoly ze strachu, aby nebylo potrestáno, a ne už toliko proto, že se samo chce něco naučit. Rád bych, aby mému synovi zůstala chuť do učení a sebezdokonalování se co nejdéle, a nelíbí se mi sledovat, jak tuto přirozenou chuť a radost z učení domnělá povinnost dělat DÚ, vynucovaná strachem z potrestání, ničí.
Možná víte, že např. ve Finsku byly domácí úkoly plošně zrušeny, a přesto je Finsko dlouhodobě na špici v celosvětovém žebříčku úspěšnosti studentů (Máte-li zájem, rád doložím zdroje pro všechna svá tvrzení)
Takže i z odborného a osobního pohledu jsou pro mne domácí úkoly, jakožto povinnost, neobhajitelné.
Chápu, že někteří rodiče dále domácí úkoly pro svoje žáky vyžadují. Nevyžaduji tedy plošné zrušení jejich zadávání, jako takového. Vadí mi v tom pouze ta povinnost a hrozba kázeňským postihem.
Jako kompromisní varianta se mi jeví ukládání DÚ jakožto dobrovolného zadání k procvičení pro žáky, kteří mají sami zájem se zdokonalovat, čímž by byla zachována i jejich vnitřní motivace, a chuť se učit a zdokonalovat.
Nelíbí se mi ale to, jak je vymáháním domácích úkolů povinnost školy zajistit vzdělávání přenášena do mého domova, potažmo na mě.
Věřím, že kompromisní řešení dobrovolných domácích úkolů by většina zúčastněných přijala. Já osobně bych ho přijal s otevřenou náručí.

Byl bych moc rád, kdyby Vaše škola byla pokrokovou školou, přátelskou k žákům a rodičům, která respektuje individualitu žáků, a v učení je podporuje a motivuje jinak, než povinnostmi a tresty. Kdyby byla školou, do které žáci chodí rádi, kde se rádi učí, a nemusí se vzdělávat s pocitem strachu z potrestání. Rád bych věřil, že to máte stejně.
Pro mě je (ne)povinnost domácích úkolů naprosto zásadní otázkou, kterou chci nadále řešit, dokud se mi nedostane uspokojivé odpovědi na moje otázky, nebo uspokojivého řešení.
Dal bych určitě raději přednost tomu dojít s Vámi ke konsenzu.
Máte-li zájem, rád přijmu i pozvání na osobní jednání, kde bychom si mohli vyjasnit možná východiska a další postup.
Přeji Vám úspěšný den.
-------------------------------------------------

Na tento mail už mi pan ředitel neodpověděl. Po dvou týdnech jsem tedy zavolal a domluvili jsme se k té věci na osobní schůzce.
Na schůzku dorazil i zástupce ředitele Ríšovy školy. Po asi půlhodinové relativně příjemné diskuzi nad body z posledního mailu jsme dospěli společně k následujícímu závěru v zápisu z jednání:

"Vedení školy a otec se shodli na tom, že domácí úkoly by neměly být hodnoceny ani vymáhány pod hrozbou kázeňských opatření včetně ústního či písemného napomínání."

Pan zástupce přislíbil, že zajistí, aby paní učitelka tento závěr respektovala, což i učinil. Nebude prý domácí úkoly už vyžadovat a když je Ríša nebude mít, tak ani nikterak negativně komentovat, a není třeba se obávat žádných represí.
Z jednání jsem odcházel s hřejivým pocitem u srdce. S tím, že má smysl stát si za svým, pokud je právo na mé straně, a trpělivě vytrvat i přes počáteční odpor.
Nejvíc ale hřála představa, že Ríša, a s ním i spousta dalších dětí, bude mít o něco hezčí dětství, méně stresu a více klidu na svobodnější učení a trávení volného času s tátou a mámou dle vlastních představ.
Ti, co budou dál ve třídě trvat na povinnosti domácích úkolů pro svoje děti tak mohou činit klidně dál doma. Není mi nic do toho, jak si kdo doma řeší svůj čas s dětmi. Nevidím ale jediný důvod, proč by to, že někdo (a třeba i většina) chce pro svoje děti povinné domácí úkoly nad rámec zákona, mělo znamenat plošnou povinnost DÚ pro všechny ostatní. To, jak si my řešíme doma svůj společný volný čas a přípravu na vyučování beru zase jako naši věc, do které nikomu nic není.

Co vím, tak většina rodičů na povinných DÚ stále trvá. Ti, co je zažili, je chtějí většinou pro svoje děti, protože reprezentují často pocit něčeho známého, na rozdíl od světa bez povinných DÚ, který je světem neznámým, pro mnohé možná i světem totálního chaosu a anarchie. Ono to ale funguje i bez nich, a troufnu si tvrdit, že mnohem lépe - viz třeba právě to Finsko.
Ten zažitý zvykový moloch povinných domácích úkolů nejspíš poběží v zemi dál. Tohle nemůže jeden táta plošně změnit a ani to nebylo mým cílem. 
Věřím ale, že je i spousta takových, kteří stejně jako já žili, a možná stále žijí, ohledně (ne)povinnosti DÚ v nevědomosti, a tahle zkušenost jim může dát jiný náhled.

Ríšovi jsem tu novinu sdělil minulý týden. Zazářily mu oči a pronesl svoje radostné: "hustý!". 
Myslím že je fajn, když i děti vidí, že pravidla a zákony by tu měly platit stejně pro všechny (jestli tomu tak je za všech okolností teď ponechme stranou), a že nemusíme být jen ovcemi, které skloní hřbet hned při prvním střetu s umělou "autoritou" nebo většinou.
Ríša vidí, že já si svoje povinnosti doma i v práci plním, protože mi to dává smysl, čímž ho sám vlastním příkladem vedu k plnění jeho vlastních povinností. Ale současně ho vedu i k přemýšlení, že ne vše, co po něm někdo požaduje musí být nutně povinností. Mně třeba říkávali "napřed povinnosti, potom zábava" čímž mi byl přístup k plnění povinností do značné míry znechucen, jakoby povinnosti nemohly být současně zábavou.

Díky všem z portálu SvobodaUčení.cz za podporu a inspiraci. Děláte školy a svět lepším místem pro život. Díky taky vám ze skupiny Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy, za pomoc při řešení. Je fajn vědět, že v tom nejsem sám.

Všem přeji, aby si v té domácí přípravě a celkově ve vzdělávání vlastních děti měli možnost s dětmi společně najít svou vlastní cestu. 
Aby mohli trávit s dětmi doma pokud možno co nejvíce příjemných chvil bez zbytečných stresů a tlaků nad DÚ, a místo toho měli možnost ten čas vyplnit nějakou vlastní a zábavnější a přirozenější formou učení se podle vlastní volby své a především dětí.

Tuhle svobodu si nechci nechat od nikoho vzít, a budu i dál bránit náš společný volný čas, protože vím, že nikdo jiný to za mě neudělá. 
A co vy?

O neposlušné princezně a králi, kterému teklo do bot

Nakreslila Šárka Červinková

Bylo nebylo jedno království. Spíš tedy bylo, než nebylo, ale kdo ví? Jedno vím určitě. Ten příběh, který vám dnes budu vyprávět, se v tomhle království doopravdy stal.

A co by to bylo za království, kdyby v něm nevládl král. I v tom našem království jeden panoval. A ne ledajaký! Tenhle král byl nejen moudrý, ale i pravdomluvný, čestný, a hlavně nadevše miloval svou jedinou dceru, princezničku Žofii. Její maminka královna zemřela, ještě když byla Žofka miminko, a tak se jí láskyplný tatínek snažil maminku ze všech sil vynahradit.

Žofka rostla jako z vody a byla z ní princeznička, radost pohledět. Obličejík krásný po mamince, hlava bystrá po tatínkovi.

Žofka byla holčička jako vítr. Chvilku neposeděla na místě. Pořád někde poletovala, a když se náhodou nudila, hned vymýšlela, kde by mohla natropit nějakou neplechu.

Nakreslila Nela Pražáková a Anděla Venclová

“Princezno, to přeci nemůžete!” volal za ní v zoufalství královský zahradník, když mu nůžkami ostříhala všechny květy pracně vypěstovaných růží.

“Princezno, nee! Už zase?” kroutila hlavou královská kuchařka, když ten týden už podruhé načapala Žofku, jak tajně sype do hrnce s polévkou pořádnou dávku pepře.

“Au! Ale no tak, Žofinko, to se přeci nesluší, tahat krále za vousy,” káral ji mírně tatínek.

Málo platné. Žofka pouštěla všechna napomenutí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Z dobře míněných rad si těžkou hlavu nedělala. “Tss! Dospěláci!” brblala si často sama pro sebe. “Jsou tak nudní! Dokážou zkazit každou legraci.”

Nakreslil Michael Zítko a Matěj Šmoldas

Čas plynul a táta král začínal být ze své princezničky zoufalý. Každý den se budil s hrůzou, co ta jeho malá nezbednice zase vymyslí za lotrovinu. Snažil se jí vyplnit každé přání. Sotva stihla na něco pomyslet, už to měla. Pan král by jí snesl modré z nebe, jen aby byla šťastná. Ale Žofka? Oplácela se mu jen dalším a dalším zlobením.

Čtete radši dětem pěkně postaru, z papíru?

Stáhněte si pohádku v PDF pro tisk

Až jednoho dne králův pohár trpělivosti přetekl. Vlastně nejen pohár. Nezbedná princezna se totiž vplížila do koupelny, zašpuntovala vanu a pustila kohoutek s vodou na plné pecky. Voda za chvíli začala z vany přetékat ven, a když přišel pan král, bylo už v místnosti vody po kotníky.

V tu chvíli král na vlastní kůži poznal, že už mu pěkně teče do bot.

“A dost!” praštil pěstí do umyvadla. “Takhle to dál nejde! Já pro tebe dělám všechno a ty? Jsi jako z divokých vajec!” rozohnil se král na svou dcerku.

“Pokoj si neuklidíš, jak je rok dlouhý. Když se ti něco nelíbí, vztekáš se jako pominutá. A kamkoli odcházíme, je to hodina přemlouvání, aby ses oblékla,” vypočítával král všechna svá trápení s princeznou.

“Sám na to prostě nestačím,” povzdychl si s hlavou v dlaních. “Je nejvyšší čas najít ti novou maminku, Žofie!”

Nakreslila Aneta Wejmelková a Natálie Levá

A jak král řekl, tak udělal. Královští kurýři se na rychlých vraných koních rozjeli po celé zemi, aby našli panu králi novou ženu. A princezně novou maminku. Jezdili dlouho, předlouho, už se pomalu zdálo, že žádnou nevěstu nenajdou. Až nakonec objevili tři urozené dívky, krásné jako obrázek.

Právě včas! Panu králi už málem starostmi vypadaly všechny vlasy, které mu ještě malá princezna nestačila vytrhat.

Nevěsty byly jedna hezčí než druhá. Černovlasá Kamila, zrzavá Amila a plavovlasá Mila.

Královi se líbily všechny tři. “Která je ale ta pravá?” lámal si hlavu.

Ale náš pan král byl moudrý, vzpomínáte? A jak tak přemýšlel, přišel na skvělý nápad:
“Ať rozhodne ta, kvůli které se chystám znovu oženit! Žofka. Která nevěsta ji dokáže zkrotit, ta bude mou ženou.”

Král si nechal zavolat Kamilu, Amilu i Milu a řekl jim: “Milé dívky, všechny jste krásné a z dobrých rodin a já opravdu nevím, kterou si mám vybrat. Dám vám proto tři úkoly. Která z vás je nejlépe splní, s tou se ožením.”

Nakreslila Klára Lipenská a Tereza Fialová

Nazítří ráno se s dívkami sešel před pokojíčkem princezny Žofie a představil jim první úkol: “Moje dcera si nechce uklízet pokoj. Dnešní úkol splní ta z vás, která dokáže, aby si Žofka sama do večera pokoj uklidila.”

První vešla k princezně do pokojíčku černovláska Kamila a přísně promluvila: “Žofie, jestli si pokojíček okamžitě neuklidíš, tak máš na týden zaracha.” Chachacha. To bylo něco pro Žofku.

“No to určitě!” vypískla drze. “Na to ti neskočím. Táta tohle nedovolí!”
Kamila po chvíli marného boje s princeznou odešla z neuklizeného pokoje bez úspěchu.

Druhá přišla na řadu rezatá Amila, která to na princeznu zkusila z jiného konce: “Žofinko, vidíš toho medvídka na zemi?” ukázala na velkého plyšového huňáče, který ležel pohozený za princezninou postelí. “Bude moc smutný, když nebude moct spinkat s tebou v uklizené postýlce.”

Žofka se jen ušklíbla a spustila na Amilu: “A to nevíš, že je plyšový? Copak plyšák může být smutný?”

Medvídek zůstal za postelí a Amila také odešla s nepořízenou.

Jako poslední vešla do pokojíčku plavovlasá Mila a přátelským hlasem princezně povídá: “Podívej, já chápu, že tě uklízet pokoj nebaví. I mně se někdy nechce. Ale víš co? Ona to může být i docela sranda.”

Žofka na ni zvědavě vykulila oči a Mila pokračovala: “Víš, co mě napadlo? Já mám v komnatě taky pěkný čurbes. Co kdybychom si spolu daly závod, která z nás si svůj pokoj dřív uklidí? Ale žádné švindlování,” dodala Mila zvesela a mrkla na Žofku. “Hračky zakopnuté do rohu skříně se nepočítají. Pěkně všechno na své místo!”

Princezna nadšeně přikývla a Mila závod odstartovala. Žofka se vrhla do úklidu s takovou vervou, že za pár minut bylo všechno na svém místě.

Král byl spokojen a i princezně se - i když to nerada přiznala - v jejím uklizeném pokojíčku líbilo mnohem víc než předtím.

Nakreslila Erika Urbanová a Simona Brožovská

Druhý den si král opět nechal předvolat všechny tři nevěsty a prozradil jim další úkol: “Princezna se často vzteká i kvůli úplný maličkostem. Když ji to chytne, nehne s ní ani koňský potah. Která z vás ji dokáže uklidnit, splní druhý úkol.”

Netrvalo dlouho a princeznu jeden takový záchvat vzteku popadl. Zrovna si hrála s panenkami, když vtom zjistila, že jedna chybí. Kuchařčina dcerka Zuzanka, která si se Žofkou často hrávala, si panenku tajně vypůjčila. Jen co si toho Žofka všimla, už byl oheň na střeše.

“Uááá! Já chci tu panenku! A chci a chci a chci!” Lehla si na zem a bušila kolem sebe zaťatými pěstičkami. Pak najednou vyskočila a začala lítat po zámku jako zběsilá. Když nakonec panenku našla u Zuzky v kuchyni, vřeštěla na celé kolo: “Koukej mi ji honem vrátit! Nebo tě kousnu!”

Přistoupila k ní černovlasá Kamila a povídá:

“Nemáš přeci vůbec žádný důvod takhle ječet. Vždyť je to jen panenka! Jestli nepřestaneš řvát, tak ti ještě přidám, ať máš proč!”

A princezna? Co myslíte, že se stalo?
Hádáte dobře. Její křik ještě zesílil. Kamila už podruhé odešla s nepořízenou.

I přišla k princezně zrzavá Amila a promluvila k ní vlídným hlasem: “Žofie, a co kdybych ti dala bonbónek. Pak bys přestala plakat?”

Už už to vypadalo, že cukrátko zabere. Žofka spokojeně cucala bonbón, když najednou se rozpomněla na Zuzanku s panenkou a spustila nový, ještě silnější jekot: “To se nemůůůže! To mi nesmí brááát!” Div že bonbón nespolkla. Ani Amila tedy ve zkoušce neuspěla.

Jako poslední si přisedla k princezně plavovlasá Mila a řekla: “Žofko, je mi jasné, že máš na Zuzanku vztek. Taky bych ho měla.” Žofku překvapilo, co Mila říká, ona je snad na její straně? Už tolik neječela, jen nahlas vzlykala.

“Máš nějaký nápad, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit?” pokračovala Mila. Princezna přestala hlasitě vzlykat a začala přemýšlet.

Za chvilku povídá: “Ale mě ta Zuzana štve.”
“Já vím. Jí se asi ta tvoje panenka moc líbí.”
“Hm, to je teda fakt,” hlesla Žofka, “vždycky žadoní, že ji chce půjčit.”
“A co ty, půjčíš?”
“Ne.”
“A mohla bys to někdy zkusit? Co myslíš, Žofko?”
“Noooo. Nevím. Vlastně asi jo.”
A rázem bylo po pláči. Mila tak uspěla i v druhém úkolu.

Nakreslila Barbora Fialová a Sára Halberštatová

Když to vezmeme logicky, třetí zkoušky vlastně nebylo třeba, protože Mila už to měla stejně v kapse. Ale nebuďte netrpěliví. Jsme v pohádce, takže král vyslovil i třetí, poslední úkol:

“Žofinka se nechce oblékat. Vždycky, když máme odejít, strávím snad hodinu času tím, že ji přemlouvám, aby si už konečně vzala něco na sebe a šla,” vysvětloval král. “Někdy za ní dokonce běhám z komnaty do komnaty.

Která z vás ji přemluví k odchodu do 15 minut, může být mou ženou a Žofinčinou novou maminkou.”

Jako už po dvakrát, nastoupila první na princeznu černovlasá Kamila: “Žofie, tak honem, oblékat.” Žofka se jen ušklíbla a vyplázla na ni jazyk. “Jestli se okamžitě neoblékneš, tak jdeme bez tebe. Mně je to jedno, jak chceš. Párat se s tebou nebudu!” zakřičela Kamila.

Žofce vhrkly slzy do očí a vykřikla: “Nee! Já tu nechci být celý den sama zavřená! Beee!”
Sedla si neoblečená na podlahu a vzlykala. Kamila ani tentokrát nepochodila.

Jako druhá přišla na řadu zrzavá Amila. Zadívala se na princeznu a řekla jí vlídně: “Žofie, tak šup! Přece nebudeš trucovat, to velké holčičky nedělají, a na princeznu se to vůbec nesluší. Taková ostuda. No tak pojď.” Žofka nic. “Dělej. Kolikrát ti to mám opakovat?” přidala Amila ještě.

Ale princezna jako by neslyšela. Trošičku se bála, ale bylo jí jasné, že ji tu samotnou nechat nemůžou. Věděla už, že Amila to na ni jen zkouší. A tak seděla dál v pyžamku na zemi jako zařezaná.

Konečně přišla na řadu i plavovlasá Mila. Přistoupila k princezně a povídá jí: “Podívej, Žofko, já bych potřebovala být za 15 minut venku. To je až bude tahle velká ručička na hodinách ukazovat na dvojku. Slíbila jsem totiž zahradníkovi, že mu ještě před obědem pomůžeme zasázet tulipány, a nechci svůj slib porušit. Myslíš, že se spolu zvládneme za těch 15 minut vypravit?”

Nakreslil Michal Lipenský a Jan Snášel

Tak co myslíte, děti? Zvládla to princezna?

No jasně, že zvládla!
S Milou jí to přece už minule tak pěkně šlo, tak k čemu dál trucovat.
Sázet tulipány je mnohem větší zábava.

A než tulipány vykvetly, konala se na zámku veliká svatba. Mila se stala královou ženou a novou milovanou maminkou princezničky Žofie.

Nakreslil Dominik Maixner a Sebastian Fuchs

Pohádku pro vás napsala Veronika Hurdová, máma Grétky, Mariána a Janka.

Obrázky nakreslily děti ze Základní školy Hnátnice (okres Ústí nad Orlicí) spolu s paní