Sama na Vánoce na druhé straně zeměkoule

Kde domov můj? 

,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

    Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

    To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

    První Vánoce v zahraničí...

... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.

   Jsem od toho všeho 20 tisíc kilometrů, právě je žhavé léto a bydlím u někoho, koho znám zběžně pár dní. Zato ale s někým, kdo mě zachránil od nesnází, které jsem tu už stačila zažít a proto mu věřím. Tedy, ono mi ani nic jiného než věřit nezbývá. Jsem tu přeci úplně sama mladá holka. 

    Budíček! Hodiny ukazují ten otřesný čas : 5:00 am. Je vůbec legální v takovou hodinu vstávat? Tak tedy vstanu a hledám vypínač, oblečení do práce, vrazím do kufru, který leží u mé postele.

    Včera večer jsem se sem totiž nastěhovala. Za ty tři měsíce, co jsem na Novém Zélandu, je to již počtvrté. 

  S make-upem se nezdržuji, malovat se do temné fabriky asi nemá velký význam. Sedám na kolo a jedu temným ranním městem, směr jízdy vlevo na který si už pomalu zvykám.

    Vánoční den

    Po příjezdu do práce se dozvídám příjemnou zprávu, že končíme už v 9 ráno, jsou přeci Vánoce! Vzápětí mě ale napadne, jestli je to i pro mě příjemná zpráva. Co vlastně budu dělat a kam půjdu?

        V práci vládne vánoční atmosféra, všichni se objímají a dávají si dárky, na hlavách santovské čepice. Atmosféra se dotýká všech - kromě mě. Podívám se na hodiny. Teď asi máma s tátou zdobí vánoční stromek, v televizi hrají pohádky - v Čechách je 23. prosince večer...

     I když je práce velmi fyzicky náročná, dneska bych tu ráda zůstala déle. Protože když z ní odcházím, padá na mě nepříjemná deprese ze samoty a vánoční náladu určitě necítím. Co teď? Opřená o zábradlí zkouším kontaktovat spolubydlícího, ale je stále v práci. Vracím se tedy do nového ,,domova." 

    Cestou vidím obchod, zastavuji se a jdu si koupit svého společníka na vánoční den - láhev bílého vína. Novozélandské víno je tak výborné, kam se hrabou vína francouzská a když jsou ty Vánoce, tak proč nenačít flašku již dopoledne? Možná tím ale jen omlouvám, že v něm dnes chci utápět ty nepříjemné pocity.

    Cestou nemohu najít dům, chci zavolat a ... vybije se mi mobil. Sakra! Zachrání mě kolemjdoucí, který mi ukáže adresu na mapě. Díky za ochotné obyvatele této země, hned se cítím lépe a popřejeme si Veselé Vánoce! Dorazím do nového obydlí, ale tam mě čeká druhá strana obyvatel. Ano, bohužel ani na Novém Zélandu nežijí jen dobří lidé...

    Odvrácená strana ráje

        Bydlíme tu totiž ještě s jedním maorem. I když jejich ochota k cizincům je proslulá, přeci jen, jejich divoká krev se někdy projevuje i špatně. (Ostatně doporučuji film: Kdysi byli bojovníky) 

    Zatím jsme se moc neseznámili. Co ale vím, že má nádhernou malou dceru. Dnes je tu i s její maminkou, se svou ženou, ale jestli bývalou či současnou nevím, protože tu spolu nebydlí.

    Zavřu se v pokoji, otevírám flašku a zapínám počítač - dalšího společníka. Něco se mi ale stalo s časem v počítači, mobil vybitý a tak vůbec nemám ponětí, kolik je vlastně hodin. Prakticky nemám kontakt se světem. Chci se podívat na hodiny v kuchyni a zjistit heslo od WiFi, ale v tu chvíli slyším agresivní hádku.

    Nerozumím, mluví maorsky. Ona křičí, on křičí. Za chvíli slyším běh - utíká před ním s křikem. Padají rány a ne malé. Vzápětí pláč - jeho ženy a té malé holčičky. To vše se odehrává v pokoji naproti tomu mému. Mám strach. Popadnu kufr a barykáduju jím dveře pokoje, protože zamknout je nemohu. Pro jistotu si na kufr i sednu a zacpávám uši. Tohle je tu ta odvrácená strana ráje. Tak tedy Šťastné a Veselé! 

    Večer vánoční 

    Ležím zase ve své nové posteli a někdo mnou cloumá. Probouzím se. ,,Heeej, vstávej, dostali jsme dneska večer pozvání na Vánoce, na salát atd. Přece sis nemyslela, že tu zůstaneš sama! Nikdo nechce být na Vánoce sám!" říká mi můj spolubydlící, který přišel z práce. 

    Dívám se na něj s jedním okem otevřeným. Ano, flaška vína, kterou jsem schrupla téměř na lačno poté, co hádka ustala jaksi unaví. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vyskočím radostí a oblékám se. Ty lidi sice neznáme pořádně ani jeden, ale jsou to češi, bude salát, cukroví, jen o tom kaprovi pochybuji.

    Cestou mu vyprávím o ranní hádce a rvačce. Dozvídám, že je to na denním pořádku a slíbí, že se Maora pokusí z domu vyhodit. Neutají přede mnou však to, že z něj sám má strach. Nedivím se... 

    ,,Veselé Vánoce z druhé strany zeměkoule, mami !" 

    Dorazíme na místo, krásný dům, příjemní lidé, směs národností, ale česká převažuje. Holky připravují stůl, smaží ryby a všichni se bavíme jako staří přátelé. Neuvěřitelné!

    Dostanu i nabídku zatelefonovat si se svou rodinou na skypeu.

Volám jim a přejeme si Veselé Vánoce - já z druhé strany zeměkoule za letního večera, oni za vánočního zimního rána. Loučíme se sentimentem, ale s úsměvem. O svém vánočním dni však pomlčím, nechci přidělávat své rodině starosti a už vůbec ne na Vánoce! Přeci jen, už první takové odloučení je pro nás svým způsobem zvláštní a obtížné.

   Vánoční večeře

... aneb nepomlouvej den před večerem, ani před tím vánočním. 

    Bavíme se s Klárou, která mi dodává odvahy, jakoby věděla, co se mi dneska honilo hlavou: ,,I já mám ty dny a pocity, kdy mi chybí moje rodina a je to obtížné, ale zapiš si jedno: Nevzdávej to!"

    Cítím zvláštní nový příliv energie. Ano, můj začátek na Novém Zélandu nebyl zrovna šťastný. Byl plný stěhování a příhod, které by se hodily do románů a k tomu to dnešní ráno... ale třeba s příchodem dalšího roku vše začne lépe, no ne? 

    Večeříme pod palmou na zahradě, za světla, za přítomnosti příjemného letního tepla. Kapra samozřejmě nemáme, místo toho jíme obalenou rybu, kterou kluci ulovili z oceánu. Ani nevím jméno, ale chutná výborně, stejně jako salát.

    Po večeři pouštíme Tři oříšky pro Popelku. Ostatním překládáme anglicky a některé věty jsou i pro nás oříškem. Poté následuje letní a vánoční oslava venku s muzikou. Tancujeme bosi na zahradě pod noční oblouhou, přiťukáváme si na zdraví, na Veselé Vánoce a objímáme se.

    Těžko věřit, že se známe jen pár hodin. Bude to asi tím, že nás všechny spojuje jedna věc. Jsme tu menšina a každý má svou rodinu daleko desetitisíce kilometrů a takto si vytváříme svoji další novou rodinu, kterou nejspíš také jednou opustíme. Až skončí víza, nebo až se rozjedeme každý zase někam jinam, či se vrátíme do své rodné země.

    Vánoce, které mi změnily život 

    Ráno to vypadalo, že Vánoce  na Novém Zélandu budou tragédie. Ale i za minutu se může vás život obrátit naruby.

    Ten večer jsem zažila prozatím nejlepší Vánoce ve svém životě, stejně tak jako následující vánoční svátky, Silvestr a narozeniny, na které budu vzpomínat do konce života.

    Ten Vánoční večer jsem se rozhodla žít okamžikem, nevzdat se a splnit si své sny. Ne snad proto, že bych byla na Novém Zélandu a opustila Českou Republiku, ale proto, že jsem změnila své myšlení. A věřte nebo ne, od toho večera se můj život úplně změnil a začal můj další nový životní příběh.

#vztahy #rodina