Stěhování s dětmi do zahraničí

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

    Synovi bylo skoro 6 let a dceři 3 roky, takže pro tu malou to nebyl takový zásah, jako pro syna. Ano, byl zmatený a bylo těžké my vysvětlit situaci, ujistili jsme ho, že své kamarády bude moct často vídat a že si najde ještě k tomu nové a každý den bude moci vidět moře. To ho uchvátilo, protože miloval lodě už odmala. Nevěděl, co ho čeká, ale popravdě nevěděli jsme to ani my a museli jsme před dětmi působit sebejistě. Ano, nebylo to jednoduché.

        Jaké byly začátky?

    Přesně, jak se říká: nejhorší. Popravdě, než jsem odjela, nevěděla jsem do čeho opravdu jdu. Realita byla daleko složitější. Všechny ty papíry, zůstat bez přátel, bez babiček. Hledala jsem práci a pracovala tzv. od píky, domů chodila  vyčerpaná, starala se o děti a po večerech jsem s nimi dělala domácí úkoly a tím se s nimi učila i cizí jazyk. Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale nakonec to byly právě děti, které se rychle zadaptovaly a které mě stále držely v naději a mnohým věcem mě naučily. Nikdy předtím bych tomuhle nevěřila. 

    Ale  pro ně samotné to bylo zezačátku také těžké.

Nejhorší je asi první půlrok, než zjistíš, kde co je. Pokud neumíš dobře jazyk, tak se připrav na zoufalé situace např. u doktora, kdy potřebuješ vysvětlit, co je tvému dítěti, ale nemáš dostatečnou slovní zásobu. S malým dítětem se nedostaneš ani nikam moc ven, takže možnost naučit se jazyk je asi stejná, jako když se učíš doma za pecí. Jiné je to ve chvíli, kdy ti dítě začne chodit do školky, můžeš začít chodit do školy {jako já}, udělat si kurzy, vyjít mezi lidi. Pak se ale připrav, že ani to dítko to nebude mít jednoduchý…Dodnes si vzpomínam, jak malá seděla zoufale v poličce na věci a plakala, když jsem ji dala první den do školky. Neuměla jazyk, byla hozena do vody. Byla zoufalá, když nikomu nerozumněla. 

  Dva měsíce jen seděly a koukaly, bylo to těžké a byla to chvíle, kdy jsem si připadala jako nejen špatná máma, ale i člověk. Jediné na co jsem myslela bylo, že to bylo špatné rozhodnutí. 

    Na druhou stranu již po půl roce ale uměli mluvit plynule, našli si nové kamarády a doslova mi rostli před očima, mám na mysli vyspělost duševní. 

    Co vaší rodině přestěhování do zahraničí s dětmi dalo a co vzalo? 

    Více bylo určitě věcí, které nám to dalo. Těžké začátky stmelily naši rodinu ještě více dohromady. Nejen my, ale hlavně děti mají rozšířené obzory, mluví i více jazyky a to je k nezaplacení! Díky této zkušenosti si troufám tvrdit, že jsou daleko více vyspělejší, než jejich vrstevníci v ČR. Dalo mi to i poznání toho, že člověk se nesmí nikdy bát a když překoná překážky, výsledek stojí za to. 

    Co nám to vzalo? Určitě staré kamarády nás i našich dětí, naše životy už jsou velmi rozdílné. Naše děti, když přijedou na prázdniny k babičkám už jsou zkrátka někde jinde, než děti, které nikdy nebyli u moře a znají jen sídliště a paneláky. Ale na druhou stranu, jsou to stále děti, i když už budou za chvíli v pubertě, dokážou se stále přizpůsobit a pár kamarádů na prázdniny v ČR mají stále, takže v tom nevidím takový problém. Co mě spíš mrzí je, že nemůžou chodit k babičkám, kdy se jim zachce. To je na tom asi ta největší daň. 

    Co by jsi po své zkušenosti vzkázala svým čtenářkám? 

  Všem čtenářkám, kteréhokoliv věku, které mají děti a sní o odstěhování do zahraničí i s nimi, bych ráda tímto dodala odvahu. To je totiž to jediné, co potřebujete. I přes těžkosti v začátcích mi věřte, že jednou budete za své rozhodnutí rády. Nemůžu vám radit, co máte dělat či jak se rozhodnout, je to život váš a vaší rodiny. Hlavní je, když jsou vaše děti šťastné a vy s nimi, pak je úplně jedno, kde žijete. Podle naší zkušenosti jsme ale přestěhováním do zahraničí udělali to nejlepší, co jsme mohli a to pro celou naši rodinu.  Už jsme si našli svůj životní styl, umíme jazyk a víme jedno: do ČR se vracíme rádi, ale už jen na prázdniny. A tohle všechno mě přesvědčuje stále o tom, že to stálo za to! 

   #rozhovor #cestovani #vychova #materstvi