Moje první knížka, díl 4. Co když inspirace nepřichází?

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.

Co z toho plyne? Že když se zaseknu, není to lenost. Zkrátka potřebuju získat klíč ke dveřím v mojí hlavě. Může být kdekoliv. Když mě nic nenapadá, nemá cenu sedět v křeči nad prázdným papírem a usilovně přemýšlet. Mám chuť jít do ZOO, tak půjdu. Protože se tam něco stane, něco tam uvidím, něco na mě zapůsobí a možná právě to bude klíčem, který potřebuju. Někdy tím hledaným klíčem může být jiný, zdánlivě nesouvisející obraz, který musím namalovat. Nebo několik obrazů. Nebo film, zpívací workshop, cesta autem, může to být prakticky cokoliv. Jen si musím dovolit ty klíče hledat, protože bez nich se stejně dál nedostanu. Hledání totiž vážně stojí za to. Protože když si ten čas dopřejete, a klíče získáte, vaše technika se posune o krok kupředu. Nebo rovnou o skok.