Moje první knížka - Co budeme potřebovat.

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.