Jak jsem začla kreslit knížku, aneb nejdůležitější věc na světě

 Jednou jsem se svěřila jednomu kamarádovi s úmyslem napsat knížku. To, že už jí mám napsanou jsem zatajila. A on mi na to řekl: To je skvělej nápad! Tak jí pěkně napiš, schovej do šuplíku a nech jí tam. Protože, kdykoli se člověk pokouší něco napsat, vyleze mu z toho jeho vlastní životopis a na ten není nikdo zvědavej. Měl pravdu, moje knížka byl v podstatě můj životopis a já tenkrát naštěstí poslechla jeho radu. Proč naštěstí? Nedávno jsem na ni v tom šuplíku narazila. A po přečtení jsem došla k závěru, že to bylo štěstí. Pro mě i pro všechny kolem. A vůbec, pro všechny lidi, kterým by se nedejbože dostala do ruky.

No a pak v těhotenství se mi něco stalo v hlavě. Možná si říkáte, že to se těhotným ženám stává běžně, ale tohle bylo něco jiného. A začla jsem psát básničky o zvířátkách. Ne vážně, bylo to něco jinýho, než takový to růžový zblbnutí, který se nastávajícím matkám často (a věřím, že často neprávem) přisuzuje. Tyhle básničky byly úplně jiný kafe, než jsem psala dřív, byly veselý a vůbec, všem se líbily. Tak mě napadlo, že jednou třeba někdy vydám dětskou knížku se spoustou obrázků, těhlech básniček a příběhů. Někdy. Za dlouho. Třeba. A strčila jsem to zas do toho šuplíku a bylo to.

Pak jsem potkala Antonii. Učila mě zpívat, pak angličtinu a při angličtině jsme se nějak dobraly k tomu, že možná nedělám to, co chci. Že možná to moje kreslení, kterýmu se věnuju v práci tajně mezi skládáním šanonů do archívu a který prosakuje do všeho , co v životě dělám, že to možná není jenom takovej nějakej koníček. Jenom taková nějaká záliba. Ale, že je to možná pro mě to nejdůležitější na světě. A že by se dalo něco s tím kreslením vymyslet. A jak do toho začla vrtat, tak jsem jí vyklopila svůj nápad s knížkou. I když to bylo trochu nepříjemný, protože hrozilo, že budu muset ten nápad fakt uskutečnit. A taky jo. Reakce byla úplně jiná, než od spolužáka! No, taky téma knihy bylo podstatně jiný, to je pravda. Slovo dalo slovo a já začla pracovat na knížce s plným nasazením. Tedy, s plným nasazením ženy na mateřský, takže jakmile má ratolest usnula, já skočila ke stolu a horečně se pustila do kreslení, zatímco haslo u vaření. Když ratolest neusnula, nervózně jsem zpívala uspávanku a snažila se nezapomenout zvířecí motivy líhnoucí se v mi hlavě a už už byla jednou nohou u papíru. Pokusy zapisovat si při kojení selhávaly, dětské ruce byly čím dál chapadlovitější a sápaly se po zápisníku. Šustění propisky po papíře rušilo spánek. A pokud předrahý syn neusnul vůbec, byla jsem tygřice, řvoucí na manžela: Já potřebuju čas na kreslení, jinak mi vybouchne hlava! A chodila spát ve dvě ráno. Což dělám do teď, protože ratolest spí míň a míň. Navíc jsem zjistila, že nenacházím dostatek informací o tvorbě ilustrovaných knih. Pokud chcete napsat nějakou prózu, prosím, to není problém. Ale jakmile jsou tam obrázky, nebo dokonce jen obrázky a málo textu, kde nic tu nic. Sice dneska takových knih vychází spousty, ale všichni nějak tajej, jak to dělaj. Učím se za pochodu. Tak se s Vámi podělím o mou knižní cestu, s otázkami, na které jsem hledala a hledám odpovědi a vůbec se vším, co z toho vzešlo.