V létě jsme byli s Vikym(4) na táboře. Spali jsme ve stanu, sprchovali se ve studený a koupali v potoce, kolem byly krásný louky a tak vůbec. Dětí tam byla hromada, běhali po loukách a lese, a jednou skupinka kluků přiběhla do jídelny a říkala něco o "Díře strachu". Měli zakázáno tam lízt. Ale už jen přiblížit se k ní bylo docela dobrodružství a vyžadovalo to jistou dávku odvahy. Dřív se tam prej prolejzalo. Jedna maminka dokonce povídala, že tam taky prolezla, čímž si vysloužila můj nehynoucí obdiv.

Objevila ji den před tím. Černej otvor, napůl zarostlej trávou. Stísněnej propustek pod kolejovým náspem. Na výšku má tak metr, na šířku 70, možná míň. Když tam nahlídnu, sevře mě úzkost. Dejchne na mě chlad a vlhko. Uvnitř je tma, je to tam celý slizký a pavučinovatý. Na konci je vidět hranatý okýnko výlezu. Děsivý místo. Představila jsem si, co by mě přinutilo tím prolízt.

Boj o život, to jediný mě napadlo. Kdyby za mnou bylo nebezpečí života, válečný konflikt třeba a cesta k záchraně by vedla tudy a na druhý straně vládnul mír a bezpečí, zvládla bych vypnout na chvilku mozek a vlízt tam. Jinak ne. Jinak je to spíš ztělesněním noční můry, uzounkej nízkej průlez, kam se člověk vejde leda po čtyřech, hluboko pod zemí v kolejovým náspu, dlouhej asi 80 metrů. Fuj. 

O pár dní později. Hra pro děti, po skupinkách. Jedním z úkolů je stopování medvěda, až k tunýlku. Dovnitř ale nikdo nemusí, medvěd je hned na kraji. Odpoledne mi Vikouš chce stopovačku ukázat a dojdeme k průlezu. Že prej by jsme mohli prolízt na druhou stranu. Zkusit to. "No...to asi ne...je to tam strašně malý. Mě se moc nechce. Nevejdu se tam. Je tam bláto." Spoustu výmluv, ale nechci nahlas vyslovit, že se bojím a přenést na něj svůj strach, protože Vikyho to nikterak přehnaně neděsí, chtěl by se odvážit, ale ne sám, chtěl by na rozdíl ode mne překonat svůj strach, ale je na to ještě malej, aby se pustil bez podpory do takovýho dobrodružství. Otáčíme se k odchodu a on se ještě jednou obrací do tmy. Ještě jeden záchvěv touhy překonat strach. V jeho hlase slyším slabou naléhavost. Je to šance posunout hranice. Něco získat. "Ale mohli bysme to zkusit..."

Vzdávám to. Nemůžu stát v cestě jeho odvaze, přece nebudu větší strašpytel než čtyřletý dítě! "Tak jo", odhodlávám se. Naštěstí jde první :D Vidím skloněnýho Vikouše, jak si to neohroženě štráduje přede mnou a zkouším to nejdřív po čtyřech. Kolena se zabořej do vlhkýho bahna, který se v zápětí mění na kameny, takže pochoduju po bobku. Jinak se zkrátka nevejdu. Viky mě předběhne o notnej kus. Plochý kameny jsou ze všech stran, na zemi, stěnách i stropě. A nad náma několik metrů jílu a štěrku. Mám pocit, že jsme tu pohřbení jak v hrobě. Koukám na světlo přede mnou a překvapuje mě, že i uprostřed tunelu, kde se z venku zdálo tak černo je docela dobře vidět. Vlastně to není tak strašný, jak jsem myslela. Už se blíží východ...

Na druhý straně vylezeme na nádherný louce. Je to jako prolízt do jinýho světa. Je to zvláštní pocit, úplně novej. Radujem se. Posloucháme v dálce dunící vlak a já jsem ráda, že nás nezastihnul v tunýlku, to by byl asi pořádnej rachot. Uvažuju o zpáteční cestě. Vezmem to vrchem přes koleje, nebo to lezení ve dřepu zopakuju? Rozhodnu se pro tunel. To už je Viky ovšem ve třetině. Šťastně doputujem zpátky a vesele se shodnem, že to nebylo tak strašidelný, jak se na začátku zdálo. Jsme odvážní! Jsme na sebe pyšní! Nevím jak Viky, ale já se opájím pocitem...těžko popsat, prolezte propustkem, nebo udělejte něco jinýho, co vás děsí a uvidíte.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.

Co z toho plyne? Že když se zaseknu, není to lenost. Zkrátka potřebuju získat klíč ke dveřím v mojí hlavě. Může být kdekoliv. Když mě nic nenapadá, nemá cenu sedět v křeči nad prázdným papírem a usilovně přemýšlet. Mám chuť jít do ZOO, tak půjdu. Protože se tam něco stane, něco tam uvidím, něco na mě zapůsobí a možná právě to bude klíčem, který potřebuju. Někdy tím hledaným klíčem může být jiný, zdánlivě nesouvisející obraz, který musím namalovat. Nebo několik obrazů. Nebo film, zpívací workshop, cesta autem, může to být prakticky cokoliv. Jen si musím dovolit ty klíče hledat, protože bez nich se stejně dál nedostanu. Hledání totiž vážně stojí za to. Protože když si ten čas dopřejete, a klíče získáte, vaše technika se posune o krok kupředu. Nebo rovnou o skok.

Pročítala jsem básničky a přemýšlela, čím začít. U některých mě nenapadalo nic, u některých obrázek hned vyskočil, tak jsem začala těmi. Prvním zvířátkem byla včela. Černobíle, jen liner. Nejradši používám linery Pigma Micron Sakura japonské výroby. Dělají je ve všelijakých tloušťkách a já potřebuju mít hodně na výběr. Používám všechny tloušťky hrotů. Jedna vyjde asi kolem 50,-  takže zpočátku jsem byla zdrženlivější, člověk za deset fixek vyplázne hnedle 500,-. Nižší útratu ve výtvarných potřebách většinou ani nemívám, ale člověku na mateřský to pěkně leze do peněz, tak se musím držet na uzdě.

Takže jsem začala tou včelou. Obrázek mi trval týden a s výsledkem jsem byla spokojena. Použila jsem blok na akvarel DESIGN OF ART, české výroby. Velikost A4. Už dlouho se mi tu nevyužitě válel, protože po prvním pokusu s akvarelem mi byla škoda plýtvat tak krásné papíry na trénink. Listy v tomhle bloku jsou hladké a jemně smetanové. A hlavně, co mi vyhovuje úplně nejvíc, že jsou slepené, takže když je pomalujete vodovkami, při schnutí se zase vypnou a tolik se nekroutí, jako volné papíry, nemusíte si je přilepovat na podložku. Což jsem ocenila hlavně při tvorbě pozadí, ale nepředbíhejme.

Hned po včele jsem se vrhla na další, tentokrát mravence. Potřebovala jsem větší rozmach a použila obyčejnou školní čtvrtku A3. První jsem vyhodila, druhý byl dobrý. Obrázek mi trval týden, s výsledkem jsem byla spokojena. Položila jsem obrázky vedle sebe a kochala se. V tom mi to došlo. Každý z papírů je úplně jiný, jiný formát, jiná barva, jiná struktura. Půjde to vůbec pro knihu použít? Podaří se mi upravit v počítači obrázky tak, aby byla obě pozadí stejně bílá? A nebude vadit, že mají jinou velikost? V jaké podobě se vlastně předávají  ilustrace vydavatelství? Co všechno musím s obrázky a vůbec s „rukopisem“ udělat, abych ho mohla předat vydavatelství?

Takže za prvé, předání proběhne, až to budu mít sakum pikum úplně komplet, takže času dost. Taky jsem se rozhodla, že budu obrázky fotit a ne skenovat, jsou pak ve větším rozlišení a jemné linky nemizí. Zatím obrázky upravuju v Zooneru a není to velký problém různé bílé sjednotit. Navíc jsem se rozhodla, že udělám barevná pozadí k obrázkům, takže to ani řešit nemusím.

V knihovně jsem otevřela pár  knih s obrazy různých umělců. Jev, že pozadí obrázků a skic je pokaždé trochu jinak bílé se vyskytoval docela často a vypadalo to skvěle. Vypadalo  to, jako že to je schválně. Bylo to schválně. Představa finální podoby mojí knížky se poněkud změnila a zkonkretizovala (a pak ještě několikrát J )A mě se ulevilo. Knihovnu doporučuju. Je to uklidňující, vědět že existuje místo, kde se dá všechno najít. Energie prýštící z knihovny je tak konejšivá a inspirativní. To vám internet nikdy nedá.

 Předání proběhne pravděpodobně v elektronické podobě, mnoho vydavatelství ani jinou než elektronickou podobu rukopisu nebere.

TEĎ je nejdůležitější to všechno nakreslit. V první řadě. Ostatní vyplyne později. Nemusím se zatím vyčerpávat přemýšlením o grafických programech, je třeba se soustředit na kreslení. Zpřehlednit úkoly, které už mám a co je ještě třeba mi pomáhá jednoduchá tabulka nakreslená na papíře. Ke každé kapitole obrázek. Ke každé kapitole pozadí, jedno za obrázek, druhé za text. Vymyšlená básnička, nebo příběh. Postupem času vyplynulo, že dvě pozadí jsou nejspíš blbost, takže jedno, za obrázek i za text. Pozadí vůbec ještě nevím, jak budou vypadat. Musím nad tím popřemýšlet.

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.

 Jednou jsem se svěřila jednomu kamarádovi s úmyslem napsat knížku. To, že už jí mám napsanou jsem zatajila. A on mi na to řekl: To je skvělej nápad! Tak jí pěkně napiš, schovej do šuplíku a nech jí tam. Protože, kdykoli se člověk pokouší něco napsat, vyleze mu z toho jeho vlastní životopis a na ten není nikdo zvědavej. Měl pravdu, moje knížka byl v podstatě můj životopis a já tenkrát naštěstí poslechla jeho radu. Proč naštěstí? Nedávno jsem na ni v tom šuplíku narazila. A po přečtení jsem došla k závěru, že to bylo štěstí. Pro mě i pro všechny kolem. A vůbec, pro všechny lidi, kterým by se nedejbože dostala do ruky.

No a pak v těhotenství se mi něco stalo v hlavě. Možná si říkáte, že to se těhotným ženám stává běžně, ale tohle bylo něco jiného. A začla jsem psát básničky o zvířátkách. Ne vážně, bylo to něco jinýho, než takový to růžový zblbnutí, který se nastávajícím matkám často (a věřím, že často neprávem) přisuzuje. Tyhle básničky byly úplně jiný kafe, než jsem psala dřív, byly veselý a vůbec, všem se líbily. Tak mě napadlo, že jednou třeba někdy vydám dětskou knížku se spoustou obrázků, těhlech básniček a příběhů. Někdy. Za dlouho. Třeba. A strčila jsem to zas do toho šuplíku a bylo to.

Pak jsem potkala Antonii. Učila mě zpívat, pak angličtinu a při angličtině jsme se nějak dobraly k tomu, že možná nedělám to, co chci. Že možná to moje kreslení, kterýmu se věnuju v práci tajně mezi skládáním šanonů do archívu a který prosakuje do všeho , co v životě dělám, že to možná není jenom takovej nějakej koníček. Jenom taková nějaká záliba. Ale, že je to možná pro mě to nejdůležitější na světě. A že by se dalo něco s tím kreslením vymyslet. A jak do toho začla vrtat, tak jsem jí vyklopila svůj nápad s knížkou. I když to bylo trochu nepříjemný, protože hrozilo, že budu muset ten nápad fakt uskutečnit. A taky jo. Reakce byla úplně jiná, než od spolužáka! No, taky téma knihy bylo podstatně jiný, to je pravda. Slovo dalo slovo a já začla pracovat na knížce s plným nasazením. Tedy, s plným nasazením ženy na mateřský, takže jakmile má ratolest usnula, já skočila ke stolu a horečně se pustila do kreslení, zatímco haslo u vaření. Když ratolest neusnula, nervózně jsem zpívala uspávanku a snažila se nezapomenout zvířecí motivy líhnoucí se v mi hlavě a už už byla jednou nohou u papíru. Pokusy zapisovat si při kojení selhávaly, dětské ruce byly čím dál chapadlovitější a sápaly se po zápisníku. Šustění propisky po papíře rušilo spánek. A pokud předrahý syn neusnul vůbec, byla jsem tygřice, řvoucí na manžela: Já potřebuju čas na kreslení, jinak mi vybouchne hlava! A chodila spát ve dvě ráno. Což dělám do teď, protože ratolest spí míň a míň. Navíc jsem zjistila, že nenacházím dostatek informací o tvorbě ilustrovaných knih. Pokud chcete napsat nějakou prózu, prosím, to není problém. Ale jakmile jsou tam obrázky, nebo dokonce jen obrázky a málo textu, kde nic tu nic. Sice dneska takových knih vychází spousty, ale všichni nějak tajej, jak to dělaj. Učím se za pochodu. Tak se s Vámi podělím o mou knižní cestu, s otázkami, na které jsem hledala a hledám odpovědi a vůbec se vším, co z toho vzešlo.