Byla jsem koupit něco sladkého, než jsem se rozhodla, co chci, přiběhl chlapeček (tak 6-7 let) vzal koblihu, olízl a dal zpět. Jeho maminka se smála… nevydržela jsem to a otočila se k chlapečkovi: “Tohle nedělej, taky bys nechtěl jíst něco, co už někdo ochutnal.”
“Dyť je malej!” povídá s úsměvem jeho maminka, “Z toho jednou vyroste. U dětí to nikomu vadit nemůže.” Koblihu nechala ležet a šla dál.
Takže já doma něco upeču.