Začátek našeho příběhu se datuje k 7. říjnu, kdy jsem byla hospitalizována v nemocnici v Kladně, protože mi dlouhodbě tvrdlo břicho a ten den, čtvrtek odpoledne se mi přidaly i bolesti podbřišku. Jeli jsme pro jistotu na vyšetření (na manželovi radu se sbalenou taškou), kde mi po natočení monitoru sdělili, že mám jednu kontrakci za druhou, hrozí předčasný porod a protože jsem 30+5tt, musím tam zůstat na infuzích. Zkrátím to, na infuzích jsem strávila v porodnici 22 dní, podařilo se mi udržet broučka v břiše důležité 3 týdny, stihly nám zabrat injekce na plíce a taky se nám váha přehoupla přes 2 kg. Při páteční ranní vizitě 29.10.2010 mi dr. říká, že když vydržíme do pondělí, už se odpojím s infuzí a uvidíme, co se bude dít. To nejhorší bude za námi. To ještě netuším...

Pátek - 29.10.2010 ranní natáčení monitoru, nějaká kontrakce a divoké ozvy, dr. chce přetočit záznam. Na záznamu jeden propad ozev, jak tomu říkám já, tj. ozvy při kontrakci jsou pod 90. Dr. nařizuje UTZ a za hodinu nový monitor. Na UTZ vše v pořádku, vody dost, hrdlo uzavřené, dítě má 2280g váhový odhad, vše v normě. Letím se na pokoj napít a znovu na porodnici na monitor. Hned po zapnutí pásu jsou ozvy kolem 80, sestra volá doktorku od porodu, čekáme ještě chvíli a nasazují mi znovu, již po čtvrté infuzi gynipralu a čekáme, zda se dítě zlepší. Už vím, že přes víkend nevydržíme. Otázka je, zda zvládnu převoz do Prahy do Krče nebo porodím v Kladně a mimi odvezou. JIP se totiž malovala a do neděle je zatím pro další děti uzavřená. Ani nemám sílu odporovat, jen prosím o mobil a volám manželovi. Jede za mnou.

Natáčím se neskutečné 2 hodiny, mě to ale přijde jako chvilka, mám bolesti, kontrakce, strach atd. jsem na kyslíku a prosím chlapečka, aby vydržel. I po gynipralu se ozvy začaly propadat, doktor volá primáře a chystá se sál na císařský řez, klučina je stejně jako první dcera koncem pánevním, rodit budu ihned. Dostávám nitroglycerin, napichují mi další kanylu, převlíkají z pyžama, sestra se ptá na jméno dítěte. Stále nejsme rozhodnuti, proto jí odkazuji na manžela až dorazí. Stihnu mu jen napsat, že jdu na sál a miluju ho a naší dceru. Dětská doktorka z JIP mě přijde ještě před operací říct, že pokud na tom bude Vendelínek dobře a dýchat sám, nechají si ho tady. Přichází obrovská úleva, že budu mít svoje dítě blízko u sebe, teď už jen dostat ho v pořádku na svět.

Manžel přibírá asi 3 minuty po mém odchodu na sál, paní doktorka mi přijde říct, že je tam a čeká na mě a syna. Budu mít epidurál, kvůli menšímu riziku pro miminko. Operace proběhne dobře, i když příjemné to zrovna není. Ve 14.20 hod. slyším křik a pláč našeho syna a vím, že dýchá sám. Paní doktorka mi hlásí, že to vypadá dobře. Za chvíli přinesou našeho Vendelínka zabaleného. Mohu na něj rychle kouknout a šupádí do inkubátoru. Nebrečím, jen se třesu, zimou, strachem, nervama a čekám, až na mě dolehne fakt, že je naše dítě už na světě.

Po 20 minutách jsem zašitá a vezou mě ven, kde čeká manžel. Uslzený mi ukazuje fotky našeho syna, váží 2320g a měří 47 cm. Apgar má 9-9-9 a podle prvního vyšetření je v pořádku. Manžel je ještě chvíli se mnou, pak mě odveze se sestrou na pooperační a jde za Venouškem na JIP. Ve 3 ráno mě přijdou postavit na nohy po narkoze, není to žádný med, ale jde to. Nakonec jednou už jsem to zažila tak vím, co mě čeká. Už se nemůžu dočkat rána, až se postavím znovu a půjdu se podívat na svoje malé štěstíčko.

V sobotu v 11.00 hod. zvoním na dveře nedonošenecké JIP v Kladně a s napětím jdu k inkubátoru, ve kterém leží na bříšku MŮJ SYN. Je nádherný a já jsem na něj i na sebe pyšná, že jsme ten jeho nesnadný příchod na svět zvládli.

Strávili jsme v nemocnici nejdříve 2v1 a následně už na JIP celkem 40 dní. Vendelín se narodil ve 33+6tt, propuštěn byl 36+1tt. Žádná slova díků nemohou vyjádřit můj a manželův vděk všemu personálu kladenské porodnice a speciálně mému andělu strážnému, MUDr. Brádkové, která přivedla na svět obě naše děti. Totéž platí pro personál nedonošenecké JIP.