Ten večer, 2.4. přijela babička z Domažlic, aby s námi pobyla a taky mi pomohla s Lukáškem a trochu s úklidem, který už jsem nezvládla sama, protože poslední dny s bříškem jsem už byla hodně unavená a sotva jsem ho nesla. A v kombinaci s péčí o Lukáška, domácností a starostí s venčením našeho RTW Sorbona, už to byla skoro vražedná kombinace. Tatínka jsme měli od poloviny února služebně pryč, jezdil domů jen na víkendy, a mělo to být na celých 8 neděl, s koncem přesně na TP 13.4.

     Takže jsme s babičkou večer uložily Lukáška, a sedly jsme si k televizi a povídaly si a probíraly, co všechno do víkendu, kdy měl přijet i děda, podnikneme. Kolem půlnoci jsme si šly lehnout, mamka spala vedle mě v manželské posteli. Mě v noci probudil "pocit vlhka" 😀 takže jsem honem běžela na wc, a divila se, protože únikem moči jsem nikdy netrpěla, a dle odhadu na plodovku toho bylo zase málo. Takže jsem usoudila, že se nic neděje, a šla si zase v klidu lehnout. Kolik bylo hodin ale nevím, nepodívala jsem se. Když mě známý pocit probudil znovu, bylo před šestou. To už jsem na wc zkoumala, co to tedy vlastně je, ale po předchozí zkušenosti při porodu Lukáška, toho bylo pořád nějak málo. Spát už se mi nechtělo, dokonale probuzená, tak jsem pochodovala po bytě a dumala, jestli mám zapnout net a někde si počíst a ujistit se... i když vlastně nebylo o čem 😀 No ale v momentě kdy jsem si sedla na krajíček gauče a natahovala se po notebooku, to hrclo a šplíchlo o podlahu, že jsem veškeré pochyby okamžitě ztratila, a usmála jsem se pro sebe... Nebylo pochyb, Kristýnka dneska přijde na svět 🙂

     Čekala jsem stejný mazec jako při předchozím porodu, kontrakce po 2 minutách skoro hned po prasknutí vody, ale nic se nekonalo, cítila jsem jen běžné tvrdnutí, nic co bych nezažila v několika předcházejících týdnech. V klidu jsem se převlékla, posbírala pár posledních nutností co mi chyběly do tašky připravené do porodnice, a šla vzbudit mamku, že asi pojedu. Pak jsem zavolala manželově mamince, kterážto disponovala pojízdným autem, aby pro mě přijela a odvezla mě. Manželovi jsem napsala, ještě než vstal, aby tentokrát nevyjíždel na výcvik do terénu, ale vydal se raději rovnou cestou domů, přeci jen z Plzně je to k nám 90km, tak aby to stihl, chtěla jsem ho mít u sebe, aby se mnou společně sdílel první chvilky Kristýnky na světě.

Do porodnice jsem byla přijatá v 7:00hod, 3.4.2013, a v pohodě bez kontrakcí, jen s občasným ztvrdnutím břicha, jsem absolvovala přijímací proceduru, natočení monitoru, vyšetření dvou doktorů, jednoho zřejmě se zaučujícího a doktorky, která mu byla k ruce, a ultrazvuk. Při příjmu jsem byla otevřená na 2 prsty, váhový odhad Kristýnky 3000-3100g.

Odsunuli mě na observační pokoj, kde jsem dostala klistýr, a měla čekat, co bude dál. Kontrakce pomalu přicházely, nepravidelně, ale bolesti sílily, a už jsem občas musela i prodýchávat. Při opětovném natáčení monitoru už se mi celkem špatně leželo, bolelo mě v kříži. Manžela jsem prý ještě povolávat nemusela, že je dost času. Po desáté hodině zhruba, mě chtěl vyšetřit pan primář, takže jsem si mezi kontrakcemi přešla na porodní sál a vylezla na křeslo. Byla jsem otevřená na 3 prsty, i když už to celkem slušně bolelo, a vyšetření taky nebylo nic extra příjemného. A bylo mi řečeno, že s oytocinem porodím do večera, a bez něj někdy v noci, prý jak se rozhodnu, jestli chci pomoct, nebo ne. Já se bála, tak jsem vybrala možnost C, a to vyčkat ještě hodinku, co se bude dít. Ale po příchodu zpět na observační pokoj už jsem si ani nezapla televizi, ani nelehla do postele, jak jsem měla v úmyslu, protože mi začaly kontrakce tak silně a tak rychle za sebou, že jsem se jen stačila chytit pelesti v nohách postele, abych neupadla, a prodýchávat. Nebyla jsem schopná ani dosáhnout na zvonek, abych zavolala asistentku. Měla jsem před sebou telefon, a pokoušela se dopsat rozepsanou zprávu manželovi, ale ani to se mi nedařilo. Jak jsem funěla, začala se mi motat hlava a vysychalo mi v krku. To bylo v 10:51. (časy jsou upřesněné z pozdějšího pročtení odeslaných sms zpráv 😀)

Manžel mi psal, jestli se může ještě najíst, nebo jestli má jet, že zatím čeká doma. Napsala jsem, ať si dá, že napíšu až mi řeknou. To bylo v 10:54.

Pak mě přišla zkontrolovat PA, a když viděla, jak vrávorám, opřená o pelest, dala mi míč, abych seděla na něm. Měla jsem ale strach, že z něj spadnu, a taky mi sezení v předklonu vadilo, hrozně to bolelo, takže jsem si našla polohu lepší, rozkročmo, v záklonu, jednou rukou jsem se vpředu držela pelesti a druhou vzadu za sebou o křeslo, abych nesletěla 😀 pohled na mě asi musel být úžasnej :-P 

Neuvědomuju si čas, ten jsem vůbec nevnímala, vnímala jsem jen bolest, a jak ji zvládnout. Pot ze mě lil, ruce se mi třásly, jak jsem se zapírala, občas jsem jen stačila svlažit rty, abych mohla vůbec dýchat. To jsem ještě v tu dobu byla slušně nastydlá, dýchat nosem vůbec nešlo. 

Vzali mě znovu na sál na prohlídku, a to už ten mladý zaučující se doktor řekl, že jsem na 7 prstů, a PA nakázala zavolat manžela, a donesla mi míč, abych tam už zůstala. Manželovi sms ve znění: "Jsem na 7. Pojeď bude to rychlejší. Ať to Stihneš" odešla v 11:32.

Pak mě znovu doktor prohlížel, a při kontrakci mi pomohl se ještě víc otevřít, a najednou slyším, na 10, branka zašlá, tak si při příští kontrakci zatlačte...  Nemyslela jsem už vůbec na nic, bylo mi jedno, jestli manžel dorazí nebo ne, dělo se to tak rychle, a tak nějak mimo mě... zatlačila jsem asi 3x, cítila jsem dole tlak, pálení, štípání vně, a uvnitř bolest která mě roztahovala, pak jsem se až dozvěděla, že se malá trochu zasekla ramínkama, tlačila jsem zodpovědně se zavřenou pusou, až při posledním zatlačení, kdy už jsem myslela, že už to nedám, jsem musela přidechnout, abych se do toho pořádně opřela, a s myšlenkou "to dáme Kristýn" a téměř zvířecím zaržáním přišla úleva, a na břiše mi přistála ta malá kráska, upatlaná, plačící, a MOJE 🙂 Bylo právě 11:56hodin. 🙂 <3

Nechali mi ji chvíli podržet, pak si ji vzali na ošetření já pořád nemohla uvěřit, že už to je, že je malá venku a že jsem to zvládla 🙂 Pak za sebou slyším jak se někdo baví, říkají mi máte tu manžela. Prošvihl svoji princeznu sotva o pět minut, ale byl tu, byl s námi a taky dostal dcerku hned do náruče, a choval ji celou dobu, co mě šili. Docela dlouho trvalo, než mi odešla placenta, byla jsem bolavá tak, že když mi řekli, že mám zatlačit, myslela jsem, že to nezvládnu, ale nakonec jsem si i placentu prohlédla, ač jsem myslela, že nebudu mít odvahu, představovala jsem si ji celkem dost hnusně, ale nakonec tak odpudivá vůbec nebyla, což mě vcelku překvapilo 😀 A šití tentokrát hodně bolelo, víc než u Lukyho, a taky trvalo docela dlouho, už jsem si dělala srandu, ptala jsem se doktora, jestli mi dělá nějakou speciální výšivku 🙂 Ale nástřih byl prý jen kosmetický a stehy asi jen 4, i tak to bolelo a museli mi přidat pár opichů, abych jim na křesle nenadskakovala 😀

A pak bylo konečně hotovo a byli jsme sami na porodním sále, a věděli jsme, že SAMI už nikdy nebudeme, už jsme čtyři....

                        MÁMA, TÁTA, LUKÁŠEK A KRISTÝNKA = R.O.D.I.N.A <3