Předchozí díl zde.

Často jsem přemýšlel o Gene Tierney během pandemie covid-19, když zprávy přinášely depresivní články o bezmyšlenkovitém chování ne nepodobnému té mladé mariňačce.

Vezměme si případ Bradyho Sludera. Byl to vysokoškolák z Ohia, který odjel na jarní prázdniny do Miami, v březnu 2020 - před rozsáhlými omezeními. V době jarních prázdnin byla pandemie už řádně rozběhnutá, to ho ale neodradilo od toho, aby řekl novináři: „Pokud dostanu koronu, dostanu koronu. Přece si tím nenechám zkazit party.“

Bradyho problém spočíval v tom, že o sobě přemýšlel jen jako o potenciální oběti korony. Pokud by to byla pravda, jeho pohled by byl zcela obhájitelný: pro někoho v jeho věku by covid pravděpodobně nebyl vážný a mladý je člověk jen jednou. Ale samozřejmě nejsme jen potenciální oběti. Jsme i potenciální přenašeči. Můžeme ho chytit, inkubovat a aniž bychom o tom věděli, je předat někomu jinému, pro koho může být mnohem větší problém. 

Na to lze snadno zapomenout - zvažte některé reakce na široce uváděnou studii o nošení roušek. Na začátku pandemie, ještě předtím než většina vlád požadovala nošení roušek, dánští vědci udělali studii s 6,000 lidmi. Polovině dali roušky, pokyny k jejich nošení a standardní rady o společenském distancovaní. Druhá kontrolní skupina se měla pouze distancovat. Výsledek?  Během několika následujících týdnů se Covid objevil u necelých dvou procent skupiny, která nosila roušku. Mezi těmi, které roušky nenosili to bylo o něco málo nad dvě procenta. 

Titulky v novinách potom hlásaly - v Dánsku dokázali, že masky nejsou účinné. Dánská studie ale nic takového neprokázala. Resp. pokud je vaším jediným zájmem nedostat covid, tak tato konkrétní studie skutečně naznačuje, že nošení roušky vám moc nepomůže. Ale to není jediný důvod, proč nosíme roušky. Nosíme roušky, abychom chránili ostatní před virovými částicemi, které by mohly vycházet z našich vlastních úst a nosů. Nosíme roušky, protože chápeme, že nejsme jen potenciální oběti, ale jsme také potenciální přenašeči.

Zarděnky se covidu podobají v tom, že jsou pro některé lidi mnohem nebezpečnější než pro jiné. Ale to nebyla všeobecná znalost v roce 1943. A než budeme soudit mladou mariňačku, není od věci se podívat do zrcadla. Už jste někdy šli do práce, když jste měli zůstat radši doma? Poslali jste někdy své dítě do školy nebo školky, když ještě nebylo stoprocentně uzdravené z nemoci?

Výzkum z roku 2019 zjistil, že devadesát procent Američanů v kancelářských profesích někdy nebo vždy chodí do práce, i když kašlou a kýchají. Možná překvapivě řekli, že hlavním důvodem nebyl nedostatek nemocenské nebo nátlak nadřízených, ale snaha nenechat si přerůst práci nad hlavu. Vědci však spočítali, že lidé, kteří chodí do práce nemocní, způsobují firmám větší ztráty, než lidé, kteří naopak do práce nejdou pod záminkou předstírané nemoci. Částečně i proto, že kašláním a kýcháním nakazí i své spolupracovníky a ti jsou potom neproduktivní.

Co se týká školní docházky, jedna místní samospráva v Anglii spustila reklamní kampaň s následujícími hesly: „Buďte ctižádostivým rodičem. Dupnout si není vždy snadné, ale stoprocentní účast by měla být být cílem každého rodiče.“ Na stránkách kampaně pak bylo vysvětleno, že rodiče by měli své děti nutit, aby chodili do školy, i pokud si stěžují si, že se cítí trochu špatně.

Tato docházková kampaň, stejně jako výzkum kýchajících úředníků, byla z roku 2019 - před pandemií. I tehdy byla tato docházková kampaň silně kritizována, po covidu má nyní webová stránka kampaně zcela jiné poselství -  "Stránku, kterou hledáte, se nepodařilo najít. Možná byla přesunuta nebo smazána."

Kdy je nezodpovědné riskovat šíření svých bacilů, kdy je to pouze bezohledné a kdy je to něco, čemu se nemůžeme rozumně vyhnout? 

================================================

Když se mladá mariňačka na tenisové party zpovídala Gene Tierney, ani v nejmenším si neuvědomovala, jaký dopad mohla mít na ní a na její dceru. Můžem si jen představovat, v jakém stavu se filmová hvězda nacházela. To ostatně udělala i Agatha Christie o několik desetiletí později - v její detektivce Prasklé zrcadlo se filmová hvězda mstí bezohledné návštěvnici večírku, který ji nakazila zarděnkami, tím, že jí nabídne otrávené daiquiri. Ve skutečném životě se však Gene o pomstu nepokusila. Byla příliš šokovaná. A tak jen stála, zatímco mladá mariňačka blábolila a pak se tiše otočila a odešla. 

Gene se dále starala o Dariu a doufala, že Daria jednoho dne uslyší, uvidí a promluví. Když byly Darie čtyři roky, posadil Gene lékař k obtížnému rozhovoru. Řekl jí, že si dítě prostě nemůže nechat - bylo by to nezdravé pro Gene a beznadějné pro Dariu. Gene neochotně souhlasila s umístěním Darie do ústavu, kde by se jí dostalo nepřetržité odborné péče. Daria se dožila 66 let, mentálně zůstala na úrovni malého dítěte.

Manželství s Olegem se pod náporem rozpadlo. Její filmová kariéra však nadále vzkvétala. Dokud hrála někoho jiného, cítila se dobře. To ve chvíli kdy musela být sama sebou, začaly její problémy. Cítila jako by se jí rozpadala mysl, nedokázala udržet myšlenky, byla bezdůvodně vyděšená. Její matka se domnívala, že je to jen přechodná fáze, že vše vyléčí nový nápadník a krásné nové šaty.

O nápadníky nebyla nouze. Na přelomu 40. a 50. let chodila Gene s budoucím prezidentem Johnem F. Kennedym a světoběžnickým playboyem princem Alym Khanem. Ale zatímco ji přátelé chválili, jak dobře to zvládá, ona se stále hůř držela pohromadě. Připadala si jako člověk uvězněný v hořící budově. Plakala pro Dariu i pro sebe a plakala klidně celé hodiny, až často nevěděla, odkud se ty slzy berou. 

================================================

Mladá mariňačka, která se rozhodla, že pro ni pravidla karantény neplatí. Brady Sluder, který si neuvědomil, že pokud se on osobně nakazí koronavirem, může ublížit i někomu jinému. Bylo by snadné uvažovat o tom jako o sobectví. Ale sobectví není to správné slovo. Je to spíše příběh o lehkovážnosti. Ve skutečnosti jsme my, chybující lidé, mnohem altruističtější, než si mnozí myslí. Jen potřebujeme trochu pomoci.

Před deseti lety si psychologové Adam Grant a David Hoffman položili otázku, jak minimalizovat počet případů, kdy si sestry a lékaři zapomenou umýt ruce. Vyvěsili v nemocnicích nad desítky dávkovačů desinfekčního gelu 2 různé nápisy. První varianta nápisu říkala, že “hygiena rukou vás chrání před nákazou nemocemi," druhá zase, že “hygiena rukou brání pacientům v nákaze nemocemi." Výsledek? První cedule neměla žádný účinek. Druhá však ano, když lékařům a sestrám připomněli pacienty, použili o padesát procent více gelu na ruce.

Nejde jen o mytí rukou. V roce 2014 vědci v Bosně a Hercegovině zkoumali, jaký vliv mají různé druhy sdělení na dárcovství krve. Lidem, kteří v minulosti darovali krev, rozeslali sedm různých typů dopisů, v nichž je různými způsoby žádali, aby krev darovali znovu. Jeden dopis obsahoval věcné informace o tom, u jakých nemocí jsou potřeba krevní transfuze, jiný popisoval konkrétního pacienta, která potřebuje krev, i se jménem a fotografií, atd.

 Výsledky byly ještě působivější než ve studii s ručními gely - o počet lidí, kteří přišli darovat krev vzrostl o třiašedesát procent. Tentokrát to však nemělo nic společného s různou formou dopisu - všechny měly velký vliv ve srovnání s žádným dopisem. Záleželo jen na tom, zda zprávu obdrželi. Všichni věděli, že darování krve je altruistické. Nebylo třeba žádného chytrého přesvědčování, aby to udělali znovu; stačilo jen připomenout. 

Podobných příkladů je mnoho - reklamy o řízení pod vlivem alkoholu nás často nutí přemýšlet o riziku pro ostatní, nikoli pro sebe. Některé z nejsilnějších reklam proti kouření se zaměřují na následky pasivního kouření. Jiná studie zase zjistila, že pokud chcete lidi přesvědčit, aby se nechali očkovat, je dobrým způsobem, jak to udělat, připomenout jim přínos pro ostatní. To je důležité, protože vakcíny nefungují vždy dokonale a ne každý může být očkován.

Když v roce 1970 Velká Británie zaváděla novou vakcínu proti zarděnkám, očkovala pouze ženy v plodném věku. To dávalo smysl - to je přece ta nezranitelnější část populace. Vakcína proti zarděnkám je poměrně účinná - funguje v 95 procentech případů. Stále však zůstává pět procent ohrožených žen. V roce 1987 bylo ve Velké Británii zaznamenáno sto šedesát sedm případů těhotných žen se zarděnkami. Většinou se nakazily se od dětí - vlastních nebo od kamarádek. 

V roce 1988 i Velká Británie zavedla plošné očkování proti zarděnkám pro děti jako součást vakcíny MMR - zarděnky jsou uvedeny po příušnicích a spalničkách pod zkratkou R(ubella). A o patnáct let později klesl počet nakažených zarděnkami v těhotenství ze sto šedesáti sedmi na pouhou jednu.

Podobně tomu bude i v případě vakcíny proti covidu. Pokud budeme očkovat jen ty nejzranitelnější, nebude to stačit. Potřebujeme, aby si lidé, kteří nejsou příliš ohroženi - jako Brady Sluder - uvědomili, že jim nehrozí jen to, že se nakazí, ale že nemoc přenesou dál a mohou zapříčinit smrt, nebo trvalé následky ostatním.

================================================

Neznáme přesnou souvislost mezi psychickým zhroucením Gene Tierney a nemocí její dcery. Ale víme, čemu Gene věřila. Byla si jistá, že Dariino postižení bylo příčinou její duševní choroby - a toto postižení bylo způsobeno lehkovážností mariňačky, která jí ten večer v Hollywood Canteen nakazila zarděnkami.

Gene se léčila na třech psychiatrických klinikách. Prošla 32 koly elektrokonvulzivní terapie. Nakonec se její stav zlepšil. Vdala se za ropného magnáta a žila klidně v Texasu. Napsala své paměti. Občas se budila s přesvědčením, že jí komunisté ukradli dceru; jednou ji manžel našel, jak uprostřed noci buší na dveře jejich sousedů v Houstonu a požaduje, aby jí Dariu vrátili. Ale i tyto chvíle pominuly a ona se svým “šílenstvím” naučila žít.

================================================

Několik dní po rozhovoru na jarních prázdninách Brady Sluder zveřejnil omluvu na Instagramu:  "Naše generace se může cítit neporazitelná, ale máme odpovědnost... Hluboce se omlouvám za neuvědomění si svých činů... Chci to využít jako motivaci k tomu, abych se stal lepším člověkem, lepším synem, lepším přítelem a lepším občanem." 

Brady Sluder nebyl bezcitný. Byl lehkovážný. A jakmile byl přiměn k zamyšlení, chtěl udělat správnou věc. Určitě by to platilo i pro mariňačku, kdyby měla sebemenší představu o tom, jakou škodu může napáchat. Vlastně si myslím, že to platí pro většinu z nás. Vzpomeňte si na ty dárce krve v Bosně. Byli to altruističtí lidé: krev darovali už dříve. Ale byli také zapomnětliví. Bez připomenutí je nenapadlo jít darovat krev znovu. 

Často můžeme být sebestřední v tom smyslu, že instinktivně vidíme věci ze své vlastní perspektivy - ale když si vzpomeneme, že máme myslet na druhé, nejsme sobečtí. Právě naopak. Někdy stačí, aby nám to připomnělo něco tak prostého, jako je nápis nad dávkovačem gelu na ruce.

Jednou z mých oblíbených relaxací jsou dlouhé procházky. Dítě dám do nosítka, sluchátka do uší a vyrážím se ztratit někam do okolí. Jedním z mých oblíbených podcastu je Cautionary Tales od Tima Harforda. Jsou to fascinující reálné příběhy o chybách, které někdo učinil a co bychom se z nich měli naučit.

Nedávno jsem poslouchala díl, ze kterého jsem si málem sedla na zadek. Silný příběh nešťastné hlavní hrdinky a hlavně netušená paralela s nemocí, která tolik změnila život mojí rodiny - cytomegalovirem. Zapůsobilo to na mne do té míry, že jsem Timovi napsala a požádala ho o transkript podcastu (originál si můžete pustit zde), abych ho přeložila do češtiny. Článek o cytomegaloviru a oné paralele, mám v plánu sepsat v blízké budoucnosti. 

Chci ale začít příběhem Gene Tiarney. Pokud nejste skalní filmový fanoušci, tak jste to jméno možná dosud neslyšeli. Ale Gene byla kdysi jednou z nejslavnějších žen celého světa, zářila po boku Henryho Fondy nebo Humphrey Bogarta. Její kariéru utla deprese a psychické problémy, které zapříčinilo špatné rozhodnutí jedné její fanynky. A toto rozhodnutí může být dnes mnohým z nás znepokojivě povědomé. 

================================================

Tima Harford: Fanynka, která nakazila filmovou hvězdu 

================================================

Gene nikdy neměla v úmyslu být herečkou. Pocházela z dobře situované rodiny. Její otec byl newyorský pojišťovací makléř.  Vystudovala školu v Lausanne ve Švýcarsku zaměřenou na společenské způsoby a zvyky vyšších tříd. Dívky z její třídy se nestávaly herečkami. Braly si absolventy Yaleu a zakládaly rodiny v Connecticutu.

To vše se ale změnilo na rodinné dovolené v Kalifornii. Na prohlídce hollywoodských ateliérů oslovil sedmnáctiletou Gene režisér s klasickou hláškou: „Mladá dámo, vy patříte na filmové plátno. Můžete přijít zítra na kamerovou zkoušku?”  Udělala to a nabídli jí smlouvu.

Její otec nebyl ani trochu nadšený. Chtěl, aby se provdala za absolventa Yaleu a žila v Connecticutu. Trval na tom, aby alespoň debutovala ve vysoké společnosti na východním pobřeží. Byl si jistý, že jí společnost, tance a venkovské kluby nadchnou natolik, že brzy zapomene na jakékoli filmové sny.

Ale Gene se tam nudila k smrti. A tak otec neochotně souhlasil, že jí pomůže začít hrát. Našla si agenta a první role na Broadwayi. Kritici ji milovali. Podepsala smlouvu s 20th Century Fox a v roce 1940 si zahrála ve svém prvním filmu: Western s Henrym Fondou. Dostala další hlavní role. Byla zvána na exkluzivní večírky. Na jednom z nich potkala rusko-italského módního návrháře Olega Cassiniho.

Gene věděla, že by jí rodina Olega nikdy neschválila. Neabsolvoval Yale, ba dokonce ani Harvard. A tak se rozhodli spolu utéct, zarezervovali si let do Las Vegas pod falešnými jmény a tam se v červnu 1941 vzali. Gene bylo pouhých 20 let. 

================================================

Zatímco si Gene a Oleg užívali Las Vegas, na druhém konci světa si jeden oční chirurg lámal hlavu nad záhadnou vlnou případů, které hlásili pediatři po celé Austrálii. Norman McAllister Gregg pracoval v nemocnici v australském Sydney.  V první polovině roku 1941 se setkával se šedým zákalem u jednoho novorozence za druhým. Většina postižených dětí byla navíc malého vzrůstu, podvyživená a obtížně příjmala potravu. Mnoho z nich navíc trpělo vrozenou vadou srdce. Sám viděl dvacet případů a o dalších se dovídal od svých kolegů z jiných částí Austrálie. Dělo se něco zvláštního. Ale co?

Gregg se podíval na data narození dětí. O šest až devět měsíců dříve se přehnala Austrálií epidemie zarděnek. Mohlo by to mít nějakou souvislost? Gregg se zeptal matek, zda v těhotenství měly zarděnky. Většina odpověděla, že ano.  Některé si nemohly vzpomenout, ale to nebylo příliš překvapivé, protože zarděnky obvykle nebývají vážná nemoc - prostě vyrážka a pár dní horečky. Pokud jste měli mírný průběh, nemusíte si jich ani všimnout.

Gregg považoval za rozumné předpokládat, že to není pouhá náhoda a publikoval své spekulace v časopise australské oftalmologické společnosti. Ne každého přesvědčil. Mohla by taková drobná infekce u těhotné ženy opravdu způsobit závažné vrozené vady? Mnohým lékařům se to zdálo nepravděpodobné. Přesto to stálo za další výzkum. Australská národní rada pro zdraví a výzkum se rozhodla věc prošetřit. 

================================================

O dva roky později, v roce 1943, Amerika verbuje do druhé světové války. Oleg Cassini vstoupil do armády. Právě byl vyslán na základnu Fort Riley v Kansasu. Gene měla v plánu se k němu připojit. Předtím však chtěla ještě udělat jednu věc, kterou dlouho odkládala - poslední vystoupení v Hollywood Canteen. 

Hollywood Canteen byl způsob, jakým filmový průmysl morálně podporoval válečné úsilí - společenský klub, do kterého měl volný vstup každý v americké vojenské uniformě. Hvězdy se s vojáky bavily, nosily jim jídlo, povídaly si s nimi a tančily s nimi. Bette Davis, Rita Hayworth, Marlene Dietrich, Bob Hope - ti všichni byli štamgasti. Gene už tam dlouho nebyla a cítila se kvůli tomu špatně.

Oznámení, že ten večer bude v Hollywood Canteen vystupovat Gene Tierney,  způsobilo v nedalekém táboře ženské námořní pěchoty jedné mladé ženě morální dilema. Gene Tierney byla její oblíbená herečka. Ale tábor byl v karanténě - objevily se tu zarděnky. Obecně šlo o lehkou nemoc, ale přesto - v době války armáda nechce, aby se v řadách rozšířila nějaká infekce, která by mohla vyřadit z boje více lidí najednou. 

A tahle mladá mariňačka se cítila dobře. Byly ale dvě věci, o kterých nevěděla. O článku, který Norman McAllister Gregg publikoval v časopise australské oftalmologické společnosti. Proč by taky měla? A druhou věc, kterou nevěděla, jste si už pravděpodobně domysleli. Gene Tierney byla těhotná.

================================================

Několik dní po svém vystoupení v Hollywood Canteen Gene vyskákaly červené skvrny po celé tváři. Doktor jí oznámil, že má zarděnky a ať nemá obavy - do týdne bude v pořádku. A byla, nebo se to alespoň zdálo. Gene odešlal do Kansasu a žila život vojenské manželky ve Fort Riley. A narodila se jí dcera Daria.

Ale Daria se narodila předčasně; vážila jen něco přes kilo. Potřebovala jedenáct krevních transfuzí. V koutku oka měla šedý zákal. A měsíce plynuly, Gene si uvědomovala, že Daria se nevyvíjí tak, jak by měla. Když si Daria mávala ručičkama před očima, vypadalo to, že má problém je vůbec vidět. Také se zdálo, že neslyší.

Když bylo Darie rok, Gene si listovala v novinách a vyskočil na ni článek o nově publikované studii v Austrálii. Vědci potvrdili teorii dr. Gregga - když se žena v prvním trimestru nakazí zarděnkami, existuje riziko vážných vrozených vad. Gene vzala článek pediatrovi své dcery v naději, že jí teď bude třeba možné léčit, když se objasnila příčina Dariiných problému. Doktor byl diplomatický - neustále probíhá nový výzkum, kdo ví, co jednou bude možné. Bylo však očividné, že není optimistický.

Nedlouho poté  byla Gene na nedělní odpolední tenisové párty v Los Angeles, kde jí oslovila mladá žena: „Asi si mne nepamatujete, že? Patřím k rezervě ženské námořní pěchoty, jednou jsme se potkali v Hollywood Canteen.“ Přidejme další dvě položky do seznamu věcí, o kterých mariňačka nevěděla. Nevěděla, že Gene má postižené dítě - v té době se o tom prostě nemluvilo. A určitě ani o tom novinovém článku, který jasně říkal, že zarděnky mohou být o tolik více než jen drobná nepříjemnost.

 „Víte, asi bych vám to neměla říkat. Ale téměř celý tábor dostal zarděnky. Porušila jsem karanténu, abych přišla do klubu potkat filmové hvězdy. Všichni mi říkali, že to nemám dělat, ale já prostě musela. A Vy jste byla ze všech nejlepší!”  

Pokračování zde.

V tomhle týdnu jsem rozbila zrcadlo a pětkrát mi přes cestu přeběhla černá kočka. Jako by mne pronásledovala. Nemusela se obtěžovat. Už dávno jsem vědela, že výsledek vyšetření bude mizerný. Ale i tak jsem se nemohla dočkat - konečně budeme mít diagnózu! Cesta k ní byla opravdu dlouhá - začala už před sedmi měsíci v porodnici, kde Mariance den po narození nevyšlo měření otoakustických emisí.

První neprůkazné emise mne nijak nevyděsily, ani ty druhé. Důvodů, proč vyšetření nevyjde, může být mnoho - např. hluk při měření, nedokonalé utěsnění, plodová voda/mazová zátka v uchu. V rodině nemáme žádnou historii sluchových vad a tak jsem si ji ani nepřipouštěla. 

Další měření emisí probíhalo už na místní ORL. Mariana se nejdřív při strkání hadiček do ucha vztekala, při dalším už se nechala měřit u kojení, páté měření se prohihňala a nějaké hadičky v uších už ji dávno přestaly obtěžovat. Každopádně žádné z měření nebylo průkazné a dostali jsme žádanku do Motola, že nám tam provedou nějaké vyšetření v narkóze.

Na vyšetření v Motole jsme čekali dlouhé 2 měsíce. Už dávno jsme ztratili naději, že by Marianka slyšela. Nereagovala a mobil zvonící kousek od jejího ucha, v klidu usínala i když vedle ní její bratr řval: “SPI, MARIANKUS, SPI!!!”  O to větší bylo zklamání, když nás sestřička v Motole zavřela do zvukotěsné kabiny, že si opět změříme emise. 

Emise - na to slovo začínám být pomalu alergická. A začínám propadat frustraci. Ne kvůli tomu, že Marianka neslyší. S tím jsem se smířila překvapivě snadno. Spíš z nedůvěry lékařů. Člověk jim může dokola opakovat, že Marianka na zvuky vůbec nereaguje. A i tak nás stále zvou na emise, jako kdyby věřili, že ten přístroj nějak ošidí. Na emise, které podle očekávání nevycházejí a neposunou nás v celém procesu nikam.

Pan doktor Mariance ještě zkontroloval uši. “Jedno je úplně zacpané mazem,” hlásí, “přijďte znova za 2 měsíce, týden před vyšetřením jí kapejte olej do ucha, já jí ouška sám vyčistím a změříme znova emise. A kdyby nevyšly, zvolíme jiný typ vyšetření.”

Koncem ledna opět v Motole. Sestřička mne nejdřív sjede, že oni tedy uši nečistí, pak si přečetla náš spis a zavolala doktora na vyčištění. Ouška vysátá, Mariana po stresujícím čištění překvapivě rychle usíná v kočárku a jdeme opět měřit emise. Tuším posedmé? Opět nevýbavné. Doktor spekuluje, že by to tentokrát mohlo být kvůli oleji v uších a ať přijdeme opět za dva měsíce na emise.

“Ne,” protestuji, “já už nechci další emise. Marianě už je půl roku, vůbec na zvuky nereaguje a já už chci nějaké jiné vyšetření, takové od kterého se dá postupovat někam dál.”  

“V pořádku,“ usměje se doktor, “objednáme vás i na SSEP, na ten se momentálně objednává na duben/květen. Tak mezitím v pohodě stihnem i ty emise.” Jupí. Sestřička volá na foniatrické oddělení. Nějakým zázrakem se uvolnil termín a objednali nás na vyšetření SSEP už za měsíc. 

Dva týdny před vyšetřením jsme si naordinovali “dobrovolnou karanténu”, žádná školka, žádné návštěvy rodiny, home office. Prostě hlavně nic neriskovat, ať už máme konečně diagnózu. 

Den D. Nikdy jsem se do Motola netěšila tolik -  konečně se dozvíme diagnózu, konečně budeme řešit sluchadla, implantaci, prostě nějaké konkrétní řešení, konečně půjde syn do školky. Vznáším se na svém obláčku radostného očekávání do příchodu sestřičky, která mne z něj shodí hned první větou: “Je tu drobná komplikace. Doktor, který dnes měl provést Mariančino vyšetření, dnes ráno zkolaboval”. 

Nebo že by diagnóza nebyla?