Letní zkouškové období jsem zvládla i přes rostoucí bříško, nespavost a oteklé kotníky.  Poslední zkoušku jsem měla 23.6. a čekal mě ještě víc jak měsíc do termínu porodu. Ten byl vypočítán na 29.7. I když jsem celé těhotenství všem kolem říkala, že beztak porodím dřív, netušila jsem, že místo pěti týdnů volna mezi školou a porodem, mě bude čekat jen  jeden!!
I po zkouškách jsem se musela ještě několikrát do školy, takže jsem vlastně celý ten týden strávila v prostorách školy, kdy jsem naháněla profesory s indexem, po městě jsem pak vždycky odpoledne sháněla věci, kterými jsem si chtěla "ulehčit" porod a domů jsem se vrátila pravidelně až v šest sedm večer. Paní doktorka, ke které jsem chodila, měla naplánovanou 14 denní dovolenou a tak mi na poslední kontrole dala registrační dotazník do roudnické porodnice s tím, s tím, že ho tam můžu na konci 36. týdne odevzdat. Ve čtvrtek 27.6. jsme se tedy s přítelem vydali na výlet, jenže nebyl by to typický chlap, kdyby neměl vždycky na všechno dost času :D ... Když jsme dorazili na mésto určení, nikdo už na porodnickém oddělení nebyl, tak jsme si stejný výlet udělali druhý den ráno - předali jsme papír a jeli domů. Přítel měl odpolední, tak jsme se spolu rychle naobědvali a on šel zvesela do práce. Já se rozhodla jít v tom nejhorším počasí (36 °C ve stínu) s mamkou na nákupy. Po celém odpoledni stráveném na nohou jsem se opět k večeru vrátila do prázdného bytu a začala jsem uklízet. Prostě jsem se asi instinktivně rozhodla začít si zvelebovat hnízdo - vytřela jsem, umyla nádobí, lítala jsem s hadrem od okna ke dvěřím, přerovnala jsem skříně, pak jsem se vykoupala a pustila si seriál. Asi po pěti minutách ležení jsem zaslechla zvuk, jako když otevřete sklenici. Ten zvuk vyšel z oblasti bříška a já už tušila, že se už asi jen tak nevyspím :D !
Bylo pár minut po deváté a já se postavila na nohy, dívala jsem se na podlahu a plodová  voda nikde, rozesmála jsem se s tím, že už mi to těhotenství asi vážně leze na mozek a šla se napít... ušla jsem asi dva kroky, když jsem pocítila mokro ve spodkách :D  Zastavila jsem a litovala čerstvě vytřené podlahy. Cítila jsem v těle nával adrenalinu a začala se těšit, než mi došlo, že je ještě brzo ... moc brzo. Byla jsem teprve 35+6 a miminko bylo reálně ještě o devět dní mladší. Sama jsem se narodila ve 34. týdnu a po pár hodinách na světě jsem prodělala pneumotorax plic - měla jsem velké štěstí, že mamku odvezli do mostecké porodnice.... ale to je zase jiný příběh. 

Napsala jsem příteli, ať se po cestě domů nikde netoulá, že mi praskla voda a začala jsem si dobalovat věci do porodnice. Během deseti minut se mi celý bílý jak stěna přiřítil domů. Byl roztomilý, když se mě co minutu ptal, jestli se cítím dobře :D. Mezitím jsem se osprchovala, vzala si první hroznový cukr, který jsem za celou noc pak nenápadně ujídala, když se nikdo nekoukal, abych měla z čeho čerpat energii. Potom jsem zavolala mamce, že už je to tady a že vyrážíme do porodnice, v tu chvíli jsem netušila, že k nám během pěti minut  doběhne a pojede s námi :D Tak jsme na cestu za miminkem vyrazili tři :D ! 

Když jsme dojeli do nemocnice, cítila jsem už slaboulinké popíchávání v podbříšku, po vyšetření nám však paní sestřička oznámila, že budu rodit tak dva dny, že nic dole není nachystané k porodu a že jsme nemuseli tolik pospíchat. S těmito slovy vyprovodila přítele s mamkou ze dvěří a já tam zůstala sama. Odvedli mě na pokoj, ať se vyspím a že se ráno rozhodne, co bude dál.... Asi po 20 minutách na pokoji jsem se svíjela ve strašných křečích, které se táhly od podbříška a bederní části zad, až ke kolenům ... řvala jsem tam na celý kolo a nemohla se bolestí hnout :D Kolem půlnoci ( ani ne hodinu po příjezdu) mě odvedli znovu na box, kde mi po velmi bolestivé prohlídce ta a samá sestřička oznámila, že budu do rána maminkou a že mám zavolat budoucímu tatínkovi :D .... Dostala jsem klystýr, který už stejně nebyl zapotřebí, tělo se v tomhle ohledu začalo samo čistit od prasknutí vody, ale všude jsem četla, že může urychlit fázi k porodu a zmírňuje kontrakce ...kontrakce v mém případě nezmírnil :D Přítel tedy dorazil a během minutky jsme byli na boxu jen my dva. Bylo to krásně intimní, nebo to alespoň tvrdí on, já si pamatuju jenom kontrakce po cca minutě až dvou, kdy jsem padala do mdlob a sestru, která mi po každé kontrole říkala, že jsem otevřená jen na dva až tři centimetry :D .... takhle to šlo cca až do pěti do rána. Vzhledem k tomu, že jsem se vůbec neotvírala, mi sestřička píchla něco proti bolesti do boku, bylo to prý jediné, co mi mohla píchnout kvůli alergii na léky.... Tak jsem si tam každou kontrakci krásně prořvala. Tu mi píchli kráce po páté a krásně jsem se otevřela na nějakých 7 cm. Ta "krásná" pro mě zvládnutelná bolest netrvala ani hodinu, jelikož mi v šest hodin jiná sestřička píchla oxytocin na urychlení. Takže jsem pak znovu s každou kontrakcí omdlívala a prosila, ať už to skončí. Přítel mi mezitím celou dobu chytal nohy na lehátku nebo mě ve sprše na míči chytal celou :D Když jsem začala cítit tlak k porodu, byli jsme tam stále jen my dva. Přítel pohotově vběhl do sesterny s tím, že rodím. Najednou byl box plný bílých plášťů, nic neměli připravené a já cítila, jak se naše malá holčička tlačí na svět.... V ten okamžik jsem jen zaslechla, ať netlačím, ale to už bylo pozdě, tělo tlačilo samo a já s tím nemohla nic dělat. Zařvala jsem z plných plic a najednou mi na mém břiše přistál takový malý ubrečený človíček, který řval stejně jako já. Tak takhle přišla na svět naše milovaná dceruška! Vážila pouhých 2490g. a instinktivně se snažila najít prso, pak lehce otevřela očko a my s přítelem věděli, že je všechno jak má být. Po chvilce mi jí odebrali na zkontrolování a mě čekal "druhý porod" - zašívání. Naše malé klubíčko štěstí se rozhodlo přijít na svět s ručičkou u hlavy, takže si podle toho dole udělala víc prostoru. Po dvou hodinách šití jsem musela doktorům podepsat souhlas s anesteziíí, aby mě mohli pořádně dole zaštupovat, protože jsem pořád krvácela. O pár hodin později jsem se probudila na pokoji, kde mě večer předtím ubytovali a já si pomalu uvědomila, že jsem se přes noc stala maminkou 🙂. Jediné, co můžu po deseti týdnech od porodu říct je, že to všehno stálo za to!! 🙂 Všem budoucím maminkách, které to brzy čeká, přeju hodně štěstí a hlavně hodně sil !! 🙂

Všichni kolem vám budou tvrdit, že ne - a budou vám "doporučovat" ať přerušíte, protože ve vás přece roste nový život a vy se nesmíte stresovat! Po pravdě, hodně záleží na vás, jak  velký stresař jste a jak vás ta škola vlastně baví. 

Já šla do miminka s tím, že školu zvládnu a nebudu přerušovat. Těhotná jsem někdy od konce října, takže mi bylo jasný, že v prvním trimestru stres přijde během zimních
zkoušek a hezky před porodem si dám letní zkouškové. Sranda :D !  Během prvního trimestru jsem byla opravdu hodně unavená, do toho jsem
 se v prosinci s přítelem stěhovala do vlastního bytu, abychom mohli opravdu fungovat
 jako pořádný pár. Všechno bylo v pohodě, dokud se nedostavily první nevolnosti. Nejdřív jsem se cítila nemocně, pak mi bylo na zvracení, ale nic víc - až do Vánoc. Šla jsem si takhle o Štědrý den rán za mamkou na návštěvu a
doslova jsem na každém rohu zvracela ... mamka z toho byla nadšená, že je to známka toho, že se miminko vyvíjí - já už tak nadšená nebyla :D. Celé Vánoční svátky jsem psala seminárky, abych mohla v lednu na zkoušky. Chodila
jsem spát pravidelně kolem sedmé večer, protože jsem byla dost unavená. Do toho jsem zvracela a nemohla cítit maso. Říká se, že těhotná žena má zvláštní chutě, u mě to byly spíš nechutě. Maso mi smrdělo tak moc, že když jsem vařila pro přítele, tak on byl ten, co to musel míchat - jediný, co jsem mohla jíst aniž by mi bylo zle, byly a jsou koblihy s
nugátem :D To se mě drží i teď. Radši si dám sladké pečivo, než omáčku. Na zkoušky jsem tedy vždycky jela se zázvorovými lízátky a po cestě si kupovala koblihy.
A teď něco málo k učení se - vždycky jsem se snažila připravit na zkoušky tak, abych to dala. Motivací byl u mě strach a to, že když tam nic neřeknu, udělám ze sebe blbce. Musím říct, že v životě se mi tak hrozně neučilo. Těhotný mozek pro mě osobně znamená mozek, co si nic nepamatuje, i kdybyste na učení měli tunu času - nesoustředíte se, pořád si hledáte věci, co vás v těhotenství čekají, porodní plán máte sestavený už ve třetím měsíci.... no děs. Stres před zkouškou vždycky dělal to, že jsem musela na fakultu od školy chodit pěšky, protože jsem prostě pořád zvracela. Čím víc ve stresu jsem byla, tím víc se to miminku nelíbilo a mě bylo zle. Nakonec jsem s lízátkem v puse dala všechny zkoušky a mohla si trošku oddychnout. Pak přišly referáty a prezentace v dalším semestru, to bylo jiné kafe.Studuju humanitní obor, takže jsem měla snad na každý předmět referát nebo něco v tom smyslu - prostě hodně mluvení před
plnou aulou. Na tohle jsem úplně připravená nebyla. Jsem hrozný stresař, všeho se bojím a mám problémy s vyjadřováním před cizími lidmi. V únoru tedy začal letní semestr a já od března měla až do května každý týden něco... takže jsem až do května
 zvracela, pak už převážně jen ze stresu. Upravily se mi spánkové pochody, takže jsem
tak od dubna chodila spát kolem desáté - ačkoliv jsem od sedmé byla nepoužitelná. Malá krásně rostla a já se začala kulatit  - Konečně! Člověk na to čeká takovou dobu a ještě v
pátým měsíci poslouchá, že to není vidět .... Teď jsem ve 33.tt a doktor mi na třetím ultrazvuku řekl "slečno, kde máte břicho"...
 takže asi tak :D přitom momentálně vážím 92 kg! Sice na to nevypadám, ale bohužel no ... vypadám jenom tlustě, nikoliv těhotně....
Když se to postupně začalay ve škole dovídat holky, odsunula jsem se tak nějak ze středu na periferii kamarádství - ani nevím proč, být těhotná přece neznamená být nemocná a nakažlivá. Většina na mě jen tak jako blbě kouká a to je vše. Přitom jsem se nijak nezměnila - jejich přístup mě utrvdil o těhotenství nějak nemluvit, když jsem začala cítit první pohyby, nechala jsem si to pro sebe .. ne, že by se mě někdo ptal, ale prostě jsme pak už spolu probíraly jen školu. Teď po mě většina chce zápisky, protože vědí, že jsem celou dobu na ty hodiny chodila a psala si... ono taky co jsem měla dělat, škola teď je prostě moje jediná povinnost. No a teď probíhá letní zkouškové, chodím spát pravidelně kolem půlnoci, stresuju se jak blázen, protože to  nejde ovlivnit, ale už mi zbývají jen dvě zkoušky a test, takže to už zvládnu. Musím se učit cca 3 až 4 dny na zkoušku, abych mohla být v klidu .... ačkoliv to reálně vypadá tak, že se učím max 2 dny před, protože mi vždycky do toho něco vleze :D... Důležitý je, že to zatím vychází a teď už by to mělo být jen v pohodě. Většina učitelů už může i vidět, že jsem těhotná - samozřejmě žádné výhody to nemá, hodnější nejsou, jak sispolužáci kolem myslí. Včera se mě akorát učitel po zkoušce zeptal, kdy že mám termín a jestli budu přerušovat.Termín mám na konci července a přerušovat v plánu nemám. .. Samozřejmě, kdyby to
jinak nešlo, tak to udělám. Co vám budu povídat, bude to sranda, ale stojí to za to, na malou se těšíme a ve chvílích, kdy se stresuju se jí omlouvám, že jí takhle zlobím. Pevně doufám, že to na ní nezanechá následky.
Takže podtrženo sečteno, studovat se v těhotenství dá, ale počítejte s tím, že se budete muset přizpůsobit tomu, jak vám je. Když vám tělo řekne, že je unavené, je zbytečný se nějak přetahovat. Prostě jděte spát. Nic neodkládejte na poslední chvíli, protože únava, nevolnosti a všechno možný vám prostě do toho vleze. Snažte se za dobře odvedenou práci chválit nebo se nějak odměňovat - mám jedničku ze zkoušky a taky nové šaty :D A hlavně, když už se stresujete a jinak to prostě nejde, snažte se, aby to bylo co nejkratší dobu - nikdo nechce mít pak doma malé neurotické miminko. Vždycky, když jsem ve stresu, hladím si bříško, aby malá věděla, že je všechno v pořádku. Na závěr všem studujícím maminkám, nebo ženám, slečnám v očekávání přeju pevné nervy  🙂 Budou zapotřebí :D
Terka 

Od druhé čárky na testu uběhlo několik měsíců a já se můžu chlubit těhotenským bříškem. Nebudu lhát, cesta k miminku nebyla nijak jednoduchá. Před dvěma lety mi po kolotoči doktorů a různých vyšetření bylo sděleno, že mám silný hyperandrogenní syndrom. Najednou mi všechno dávalo smysl. Měsíčky skoro nebyly a když nakonec přišly, myslela jsem si, že se jich už nezbavím. Trpěla jsem migrénami, neustále mi padaly vlasy, takže během pár měsíců, kdy se to zhoršilo (aniž bych věděla) mi ze dne na den začala prosvítat lebka. Teď mi to přijde zpětně celkem úsměvný, ale tehdy, tesně po maturitě jsem od každého poslouchala, že je to stresem a bla bla bla ... Nakonec jsem všem vytřela zrak, když jsem přišla s tím, že je to hormonální. Já a moje zářicí lebka jsme tedy nastoupily na VŠ. Gynekolog mě mezitím "léčil" spousty prášků od HA, po orgametril, norethisteron atd.. až už mě to přestalo bavit. Téměr rok jen špinila, ale měsíčky prostě nepřicházely. Můj cyklus se tak zredukoval na

jeden den lehkého špinění, a pak zase nic.

Věděla jsem, že chci jednou miminko, a tak jsme si s přítelem řekli, že by bylo fajn do toho jít dřív, než bude pozdě - člověk přeci jen dopředu nemůže vědět, jak dlouho to bude trvat, než se zadaří. No zadařilo se prakticky na první pokus, mezi státnicemi, kdy jsem se k němu chodila učit. Stačil jeden odpočinkový den na chatě a bylo to :D ! Odstátnicovala jsem, udělala přijímačky na magisterské studium a týden na to zjistila, že jsem těhotná. Jsem člověk, který všechno plánuje a s tímhle jsem tak rychle nepočítala, ačkoliv jsem se radovala. Na výročí jsem s touhle novinkou překvapila přítele a oba jsme začali plánovat. Na začátku třetího měsíce jsme to oznámili rodině - a to byla chyba. Bohužel patřím mezi ty ženy, které si musely zažít na vlastní kůži vrtkavost štěstí. ve 12tt. přišel sponntání potrat. Celou dobu, co jsem byla v očekávání jsem cítila,že něconení v pořádku,bolesti jsem přisuzovala měnícímu se tělu a lehké špinění má přeci každá druhá. Jenže krátce po zjištění, že jsem tehotná mě bolelo bříško, když jsem šla ze schodů, po delší chůzi jsem začala špinit a i přes udržovací léky a klidový režim se miminko neudrželo. Verdikt - špatně založené těhotenství. V den, kdy jsem tuhle zprávu slyšela od lékaře, od kterého jsem odcházela se žádankou na hispitalizaci a kyretáž,  jsem celý probrečela, stejně na tom bylajak mamka tak přítel. Druhý den jsem měla ráno nastoupit do nemocnice, ovšem všechno bylo nakonec jinak.Večer jsem začala krvácet, volala jsem tedy do nemocnice, zda mám přije. Bylo mi řečeno, se mám dostavit kdykoliv, jakmile prokrvácím vložku. Tak jsem tedy polehávala doma a čekala, co přijde, resp. kdy to přijde. Usnula jsem a probudily mě silné bolesti do zad a podbříška. Nemohla jsem ležet, sedět stát, tak jsem se jenom to tak kroutila a volala k sobě mamku. Mamka mi pomohla se osprchovat, obléct se a zavolala příteli, který právě skončil v práci,  ať mě odvezena pohotovost. Výhodou porodu je, že mozek začne do těla vypouštět hormony, které fungují jako guma na porodní bolesti. U potratu tomu bohužel tak není. Mamka mě tedy předala příteli a my se vydali na cestu. Když už jsme se blížili k nemocnici, bylo více méně po všem, myslela jsem s, že fyzicky to nejhorší mám za sebou. Na pohotovosti jsem ale zažila takový přístup, že jsem po pár minutách litovala toho, že jsem vůbec někam jela. Bylo by lepší si to odtrpět doma. Přítele ihned poslali pryč, to jsem ještě chápala, ale to, že tam se mnou paní primářka víc jak půl hodiny řešila to, jestli je bakalář vysokoškolský titul nebo ne .... To bylo nad moje síly. Přijela jsem tam psychicky i fyzicky vyčerpaná, nějaké titulování mi bylo upřímně jedno. Jela jsem tam, aby mi ulevili od bolesti a tak nějak zajistili, abych to přežila. Po papírování mě velmi hrubě prohlédla a ubytovala mě, léky na bolest mi nepředepsala, takže jsem si pro ně pak musela žádat, jelikož jsem nemohla spát.  Navíc jsem stále silně krvácela. Do telefonu jsem příteli brečela, ať mě odveze domů nebo kamkoliv jinam.. Na sál jsem se dostala až druhý den odpoledne, šla jsem na řadu jako devátá. Předemnou byly ženy, které šly na umělé přerušení těhotenství. Cítila jsem se, jako kdyby mi bylo ukřivděno, chtěla jsem mít ten zákrok co nejdřív za sebou a jet domů. No nakonec jsem se dočkala a druhý den odpoledne jsem už byla doma. Proč to píšu? Nyní jsem znovu těhotná a tato zkušenost změnila celý můj přístup k tomuto daru.

Ráda bych se těšila, ale neustále mám strach z toho, co by se mohlo pokazit. V prvním trimestru jsem se bála, že se to bude opakovat. Zatrnulo mě, když jsem v 6 tt. začala krvácet. Později jsem se dozvěděla, že jsem na začátku čekala dvojčata, ale jedno to nezvládlo. Je to smutné, ale nevadí, stále čekám jedno miminko - holčičku a moc se na ní těším. V rámci druhého trimestru jsem absolvovala zkouškové a skoro celý semestr ve škole. Netrpělivě jsem čekala na výsledky screeningů, zda je vše v pořádku. Poté jsem čekala až překlenu 24tt.kdy už jsou lékaři schopni miminko zachránit. Nyní jsem papírově na konci 29tt. (těhotenství je reálně o cca týden mladší) Příští týden mi začíná letní zkouškové období, chodím do školy, snažím se nestresovat a nemyslet na nic negativního.Po celou dobu těhotenství jsem abnormálně přecitlivělá, neustále se bojím, často iracionálně brečím a pevně doufám, že to s porodem a šestinedělím odezní.
Moje paměť v rámci studia se dá přirovnat k paměti zlaté rybky :D A i když jsem zatím přibrala nějakých 5 nebo 6 kg, připadám si jako hroch. 
I přesto, že jsem celé těhotenství profňukala - stěžovala si na bolesti břicha, zad, kyčlí, hlavy a bůh ví čeho všeho, jsem strašně ráda, že ten malý uzlíček uvnitř bříška je a vzhledem k častým pohybům se má čile k světu a doufám, že tam ještě minimálně do 36. týdne bude. 🙂 Tím bych asi své dlouhé povídání prozatím ukončila.  Podtrženo a sečteno, člověk si někdy musí projít peklem, aby pak ocenil to hezké.