Dětská nemocnice Brno

Do tohoto víkendu jsme s dětskou nemocnicí měli pouze jednu zkušenost a né moc dobrou, ale nechali jsme to plavat. Po tomto zážitku už nikdy více. Nevím, zda je to o celé nemocnici nebo jen o lidech, kdy jsme měli smůlu, ale po pořádku.

Sestry dcera Jiřinka /10let/ dostala vysoké horečky a osypala se tmavě hnědými až do černa fleky. Byla sobota, můj manžel mimo domov, já bez řidičáku a sestra je na malou sama. Co ted s tím? Zavolala mě, at se jdu na to podívat. Sestře jsem hned řekla, že nevím co je to za fleky, at zavolá na dětské a poradí se. Zdravotní sestra vzala telefon a jen moje sestra řekla, že malá má horečku a osypala se, ani jí nenechala domluvit a jedním naučeným hlasem říká: no jo to je k horečce, to je normální, dejte jí paralen, do zítra to bude dobrý a položila telefon. Ségra jen koukala jako blázen. To mě rozohnilo a vytočila jsem číslo znovu, že to vyřídím za ní. Vzala to ta samá zdr. sestra a já se představila a poprosila jsem jí, aby mi řekla jméno, at vím s kým hovořím. /jména záměrně neuvádím, ale na požádání sdělím/.  Zdr. sestra mi své jméno sdělila a já jí řekla slušně ale rázně, že ted volala moje sestra kvůli malé dceři a že jí nenechala ani domluvit a že bych to ráda upřesnila a zeptala se ještě jednou. Na to mi sestra odpověděla, že to snad není možný, že se snaží pomoct a někdo jí obviňuje, že je odbyla a at s ní nemluvím takovým tonem. Tak jsem svedla vinu na nás a klidným hlasem jí říkám: ano moje sestra se špatně vyjádřila, tak mě nechte domluvit a já Vám vysvětlím situaci.  Její odpověd zněla: tak co chcete? Tak jí říkám o těch černých flekách,  na to mi odpověděla, že neví co to je a dá mi doktorku. S tou byla debata uplně stejná, jen mě navíc řekla, že je to určitě červený, že černé fleky nikdy neviděla. Ujistila jsem jí, že vidíme dobře, že trochu zbledly, ale jsou stále šedé. Její odpověd stále zněla, nevím co to je a chtěla položit. Tak jí říkám: a máme teda přijet nebo to může být něco k horečkám a přejde to. Na to zcela laxně, aby se mě už zbavila říká: tak klidně  přijeďte.  Mezi tím už ségra byla zoufalá a že zavolá sanitku, protože malá se ani neudržela na nohou a paní ze záchranky jí do telefonu sděluje, že k takovým případům lékař nejezdí, že jí pošlou jen převozovou sanitku.  Ségra odpověděla, že černé fleky po těle nejsou normální a proč nepřijede i doktor, tak jí paní sdělila, že prostě nejezdí, když dítě není v bezvědomí a at nezdržuje linku. Ségře už selhali nervy a rozbrečela a položila telefon.  Paní ze záchranky asi usoudila, že to trochu přehnala a za 3 minuty volala zpět, at zavoláme na dětské a poradíme se tam. No rada nad zlato.... Tak jsem sehnala souseda, který nás tedy na pohotovost dovezl. Ujišťuji Vás, že jsme malou podpíraly, aby vůbec do auta došla.  Na pohotovosti na nástěnce před ordinací visí papír: pokud máte podezření na infekční chorobu, ihned informujte lékaře. Tak jsme čekali, až výjde sestra a říkáme jí, že jsme to mi, co jsme volali, že máme ty fleky po těle. Na to nám sestra řekla: " no vyrážku tu má každé dítě, tak si počkejte".  Zabouchla dveře a mi si tedy sedli na místo.

Ani né za minutku z ordinace vylezla sestra, se kterou jsem hovořila po telefonu, sedla si na chodbu k nějakým známým a tiše říká: "tak jsem to řekla doktorce a ta se bude snažit, abyste nemuseli čekat." Jakmile to dopověděla, vylezla z ordinace sestra č.2  vyzvala je dál. To vida, tohle zařídit uměla. Ještě si fakt myslela, že jí nikdo neslyšel? !

Poté co malá dvakrát zvracela na chodbě a vzali před námi další dva lidi, kteří přišli až po nás, se objevila jiná doktorka se sestrou a vzali nás do vedlejší ordinace. Doktorka očividně informovaná, protože se chovala odměřeně a hlavně obezřetně. Nechala malou vylést na vyšet. stůl, podívala se na ty fleky, pak šla mlčky pro gázu, namočila jí do vody a šla ty fleky mít. Ségra na ní hledí a říká jí: to si myslíte že je špinavý? Doktorka na ní chvíli ještě koukala a pak rozhodila ruce a říká: no já nevím co to je.  A šla zapsat úkony do PC. Tak jí říkám: před 14 dny tu na dětském ležela, nic se nezjistilo. Za tři dny jí vzali akorát krev a moč. Na to doktorka se na mě otočila a říká: a co mám jako dělat, to jí tu mám v ordinaci rozřezat abych zjistila co jí bolí?... to už jsem nevydržela a zvýšeným hlasem jí říkám: no vy tady asi ne, ale v nemocnici. Asi není normální mít černé fleky po těle a od února mít stále horečky /upozornuji, že od února to ségra řeší a pořád jí všude říkají, že je to jen viroza/, takže se nedivte, že už toho máme dost. Na to se doktorka zklidnila a říká: no to se Vám nedivím. Ale já nevím co to je, tak si přidte zítra ráno v osm, bude tu někdo z kožního. Na horečku jí dávejte paralen. ..... a to bylo celé. Musím říct, že sestra, která s ní tam byla, byla velmi milá, s malou krásně mluvila a byla velmi příjemná. Doktorka už přišla očividně s tím, že jsme to mi, co jsme několikrát volali a otravovali. Takže jsme poděkovali za ochotu a odešli jsme s tím, že doktorka neví co to je, že černé fleky na těle asi nic nejsou.

Dopadlo to tak, že jsem měla hodinový rozhovor s manželem, který je pracovně v zahraničí, on zatahal za nějaké nitky a v pondělí nastupuje ségra s malou do nemocnice do Prahy, aby se zjistilo, zda to není třeba od jater, či jaká je příčina. Doufáme, že to bude jen nějaká kožní reakce na cosi....

Rozhodně píšeme stížnost na toto jednání. Naprosto laxní a lhostejný přístup. Byli jsme jen další kus, který v sobotu otravoval. Nikdo neví co černé fleky na těle jsou, ale dají Vám paralen a řeknou přijdte zítra, tečka. Ten strach a bezmoc, to nikdo nepochopí, když to nezažije.

Do nemocnice na pohotovost jsem si již vzala diktafon, aby mě nikdo nemohl nařknout z toho, že si něco vymýšlíme. Pokud dojde na jednání, hodlám ho primáři přehrát. Možná to k ničemu nebude, známe to jak to chodí, ale pokud všichni budeme mlčet, nikdy se nic nezmění.  A to at se modlí, aby se nezjistilo nic horšího, jinak to bude mít další důsledky.

Na úvod, proč píši poslední těhotenství? Protože začátek byl pro mě tak těžký, že bych ho nechtěla znovu prožívat.....

Vzhledem k letitým marným pokusům o otěhotnění, jsme se nakonec rozhodli pro úmělé oplodnění /IVF/. Povedlo se na to první pokus. I když jsem byla dost skeptická a věřila, že se to jen tak nepovede, test  7 den po transferu embrya mluvil jinak. Byla jsem fakt překvapená, pořád jsem na ten test koukala a přesvědčovala se, že ta druhá čárka na testu není jen vysněná, že tam opravdu je. Psal se datum 24/3/2014. O pět dní později mi mé těhotenství potvrdila i krevní zkouška.

Radost vystřídalo zděšení, aby to vůbec vydrželo, aby ta čárka na testu prostě nevymizela. Prožívala jsem takové osobní PSYCHO a myslím, že byl ze mě psycho i můj manžel /tehdy ještě přítel/. Ted s odstupem času to vidím, ale tenkrát mi to nedalo. Minimálně jednou denně jsem testovala a kontrolovala,  zda čárka sílí nebo zda neslábne. Přestože mi na kontrole řekli, že je vše ok, druhý den už jsem si opět dělala test, prostě mi to nedalo. Žila jsem ze dne na den ve strachu. I když mi každý říkal, že stres není dobrý, nemohla jsem si pomoct. Splněný sen po tolika letech a já se bála, že mi ho zase někdo nebo něco sebere...

Srdíčko se dlouho nechtělo ukázat, první slabá akce byla vidět v 7+0tt, takže jsem už šílela, aby to nebylo zamlklé těhu. Tím ale starosti nekončily. 24/4/2014 v 8+1tt jsem v noci začala silně krvácet. Bez jakýchkoli bolestí .  Poprvé jsem se snažila si udržet chladnou hlavu a i když jsem nemohla zadržet slzy, říkala jsem si, že tohle už je fakt konec. Jeli jsme tedy na pohotovost. Zdravotní sestra byla necitelná kráva, ale to je na dlouhý povídání. Zato mladá doktorka byla velmi milá. Vyšetřila mě a dodnes si přesně pamatuju její slova: Máte v bříšku krásného draka, poslouchejte jak mu bije srdce. Neplačte, ještě se tu sejdeme u porodu....

Od té doby jsem přestala s testováním, věděla jsem už, že to nemá smysl. Ale koupila jsem si angelsounds, přístroj na poslech srdíčka. Bez něho bych asi to těhu psychicky nezvládla 🙂))). A taky se mi to vyplatilo. Zhruba za tři týdny jsem začala v noci znovu lehce krvácet. Vzala jsem si angelsounds, poslechla si srdíčko a když jsem ho slyšela, uklidnila jsem se a ráno si zajela na kontrolu. Miminko bylo v pořádku, placenta a ostatní také. Dle doktorů jsou to měsíčky, prý se občas stane. Když jsem cca za 3 týdny krvácela znovu, už mě to ani nerozhodilo, jen jsem si druhý den došla na kontrolu. Vše v pořádku, napsali mi jen nějaké léky. Prý jsou ženy, které krvácí celé těhotenství.

13+5tt jsem podstoupila NT screening. Dopadl negativní, ale měla jsem zvýšené hCG, což může prý značit Downův  syndrom, byli mi doporučeny tripple testy. Takže zase nervy a hlavně čekání na výsledek tripple testů.... Po tripple testech mě poslali na schůzku s genetičkou. Prý mi vyšlo vyšší riziko rozštěpu páteře a byl mi doporučen podrobný ultrazvuk. Když jsem se ptala na to vyšší hCG, tak mi bylo řečeno, že to bylo asi způsobeno tím, že jsem každý měsíc krvácela a že je to v pořádku....

Takže nejdříve straší Downem, potom rozštěpem. Už jsem fakt měla dost. A budu upřímná - občas mi ruply nervy a říkala jsem si, jestli mi to těhu za to stálo. To víte že stálo, ale když je člověk nešťastný nebo zoufalý, vypustí z pusy kde co.

Na ultrazvuku jsme dopadli dobře, vše bylo v pořádku a dozvěděli jsme se, že čekáme holčičku. Oba jsme si holčičku přáli, tak jsme byli nadšení.

První kopaneček jsem ucítila v 19tt. A tou dobou skončily moje starosti s těhu a mohla jsem si to konečně začít užívat.  Chvíli trvalo, než jsem se přestala bát, co zase příjde, ale jelikož nás čekala s přítelem svatba, kterou jsme si celou připravovali sami, byli moje myšlenky jinde. Neskutečně mi to pomohlo.

Veškeré kontroly od té doby byli v pořádku - velký ultrazvuk, kardio miminka, 3D ultrazvuk.... Začala jsem pravidelně cítit pohyby, takže jsem angelsounds odložila a poslouchala jen svoje tělo. Test na těhu cukrovku dopadl výborně, taktéž velký ultrazvuk v 32tt. Nepociťovala jsem a dosud nepociťuju žádné těhu obtíže - vysoký krevní tlak, otoky nohou nebo třeba zácpa. Vůbec nevím co to je. Jediné co mě trápilo a trápí je žáha.  Před pár dny jsem podstoupila test na streptokoka a negativní.

Dnešním dnem, když to píši jsem 37+2tt. Přes týden mám falešné kontrakce, ale malé se ven nechce 🙂)). Když si vzpomenu na začátek mého těhotenství, tak jsem nevěřila, že malá vydrží a nakonec jí budu prosit, aby už vylezla 🙂))) Vzpomínky na horší začátek těhu pomalu blednou, vynahrazuje mi to každý pohyb, který malá udělá. Miluju to velké bříško a když malá kope, to mi bude chybět. ..Pro mě je to ten největší dar, jaký jsem kdy mohla dostat. Mám fantastického manžela, který mi celou dobu byl nesmírnou oporou a vím, že bez něj bych to nezvládla. Díky němu prožívám ráj na zemi a až se malá narodí, budu ta nejšťastnější osoba na této planetě.