Bylo, nebylo jednou jedno království, ve kterém žili král a královna se svojí královskou rodinkou. Bylo to velice krásné a blažené království, jenž bylo plné štěstí, citů, něhy a lásky. A v tomto království, kde se všichni měli rádi a byli šťastní, měli i spoustu květin. Nejrůznějších květin, které snad už dnes ani neexistují, protože je hněv a zloba zlých lidí zničila. Byly to velice krásné květiny, které svoji výživu nebraly jen ze země, vody a slunečního záření. Jejich nejhlavnější výživou byla totiž láska. Tento lidský cit je dokázal vybarvit do nejrůznějších barev. Barev, jaké si dnes nedovedeme ani představit. Barev, jaké pravděpodobně neměl na paletě ani sám Bůh, když tvořil Svět. Protože tak pestrou paletu barev má totiž jen sama Láska.

Tyto krásné barevné květinky byly k vidění na každém kousku království. Byly všude, kde byli zamilovaní a láska. Pamatujete na Pyšnou princeznu, která dostala květinku, která uměla zpívat? Avšak, když neměla ty správné podmínky, nezpívala? Přesně takové byly květinky i v tomto království. Pokud jste si utrhli jednu z těchto krásných květinek, která vám 'přišla' do cesty, avšak jste se o ni dobře nestarali a vaše láska nebyla čirá jako voda v lesním potoce, u kterého tančily víly, květinka jednoduše uvadla. Ovšem pokud jste měli čisté úmysly a dokázali jste milovat, květinku jste si mohli zasázet na svoji zahrádku a jen sledovat, jak se jí díky vaší lásce a náklonnosti daří.

A jak už to tak bývá, není jednoho kvítka jako druhého. Mohou být vedle sebe, žít si po boku od nepaměti, dokonce mohou být stejného druhu, původu i barvy, ale i přes to všechno mohou být odlišné. A ne každý květ se dovedl zbarvit jakýmkoliv druhem lásky. Některý potřeboval lásku kamarádskou, jiný mileneckou a další třeba rodičovskou. Přesně tak. Stejně jako bylo nespočetně mnoho těchto květinek, jejich barev a druhů, tak stejně nespočetně bylo i druhů lásky a citů, ze kterých květinky žily. A věřte tomu, nebo ne, tyto kvítky měly i svá jména. Bylo jich strašně moc, a kdybych si měla vzpomenout alespoň na desetinu z nich, byli bychom tu snad ještě za osmdesát let! Ano! Tolik moc jich bylo a možná ještě víc. Na všechny si bohužel asi už nevzpomenu, ovšem pokud se do tohoto království někdy dostanete, zapomeňte na čas a spěch a usaďte se někde na mýtinku, na kraj cesty nebo v lese pod strom. Posaďte se do trávy a poslouchejte, co si říkají ty květinky. A třeba, když budete mít své srdce otevřené, dozvíte se i příběh některé z těchto květinek tak, jak jsem se jej dozvěděla já a jak vám jej nyní povyprávím...

Znáte takové ty velké zelené louky, na nichž tráva roste místy i do velkých výšek? Všude jsou samé květy a kolem těchto květů poletují motýli, včely, vosy a čmeláci? Tak na jedné z takovýchto luk žila, byla i jedna růže.Avšak nebyla to obyčejná planá růže. Byla to šlechtěná růže, jakou nyní znáte už jen z květinářství, kam takové krásky denně dováží ze skleníků. Byla to velice krásná růžička a jmenovala se Melanie. Byla opravdu nádherná a upoutala pozornost každého, kdo šel kolem této louky. Každý ji obdivoval a málokdo chápal, kde se na této louce vzala, když by měla růst někde na zámecké zahradě a dělat radost jejich veličenstvu. Ale ona odtud pryč nechtěla. Třebaže zde moc přátel neměla a všem připadala velice namyšlená, měla to tam ráda a líbilo se jí tam. Možná, že by mezi ostatní květiny zapadla i přes odlišný vzhled, kdyby nebyla zcela odlišných vlastností. Důvod, proč ostatní květiny neměly Melanii rády, byl, že neuměla přijímat a ani dávat lásku. A věřte tomu, že nebylo večera, kdy by svůj květ nezavírala s přáním, aby také uměla brát i dávat lásku a znát ten pocit zamilovanosti. Bohužel jí nebylo přáno a stále zůstávala kýženou láskou nedotčená. Častokrát měla pocit, že když Láska malovala tuto část království, měla již málo barvy, když došlo na Melanii. Už neměla tolik sytých a krásných barev, jakými vybarvila ostatní květiny. Zbývala jí jen jedna jediná světle červená, a tak s ní Melanii vybarvila.

Melanii to vše velice trápilo a ne jednou kapky vody, které se na jejích listech objevily, nebyly rosou. K její smůle se nenacházel ani motýl či čmelák, který by usedl na její lístek, řekl jí konejšivé motýlí slovíčko a třeba i pohladil.

Tak moc si Melanie přála, poznat lásku, že byla ochotná za ni dát cokoliv. Nabízela nejrůznějším kouzelným lučním vílám vše, co měla, ovšem ani jedna z nich jí nechtěla přičarovat někoho, kdo by jí lásku dal. Každá z nich jí řekla, že láska se vyčarovat nedá, popřála jí v budoucích dnech štěstí a odtančila pryč k další květině.