O svém porodu jsem článek už psala. Několik dní a možná i týdnů mám neustále myšlenky a chuť napsat si to ještě jednou. Ani ne tak článek o porodu, ale "po porodu" . A proč teď ? Protože až teď, po třech letech, to dokážu všechno říct nahlas. A taky proto, že trauma z prožitého porodu je diagnoza.

          Po narození Bety a mém probuzení z narkózy jsem byla neskutečně euforická, že porod skončil a obě žijeme. Podle papírku s informacemi o miminku, který ležel na stolku. Když mi pak místo dítěte přinesli ty šílené informace, ta euforie se zřejmě změnila až v patologický strach. Nejen z prognózy hrozící demence dítěte, ale i strach o její další existenci. Když se pak přidal ještě koktejl hormonů, který je po porodu naprosto normální téměř u každé z nás, vytvořil se bludný kruh, ze kterého jsem se neuměla dostat.

            Poprvé jsem Bety viděla na obrázku v telefonu, který pořídila paní doktorka a snažila se mě rozveselit, jak díky těm hadičkám,  co jí trčí z hlavičky, vypadá jako ufonek. Ufonek ??? Jak prosím ? Tohle totálně vyčerpané, zmordované dítě, s křivě pootevřenou pusinkou a se vším zaťatým v křeči, že je legrační ufonek ? Pamatuju si, jak jsem si tu lékařku prohlížela a přemýšlela, která z nás je blázen mimo realitu. Pár hodin jsem to zpracovávala. Pak přišel manžel a moje mamka. Snažila jsem se zapudit žárlivost, že oni dva už ji viděli a já ještě ne. A máme tady dalších několik fotek. Bylo to strašné. To miminko se mi vůbec nelíbilo. Připadala mi strašně cizí, jiná než jsem čekala. Když muž a mamka s dojetím líčili, jak je nádherná, měla jsem pocit, jak kdyby se pode mnou točila postel a s ní celý okolní svět. Oba pak odešli. Přemýšlela jsem nad těmi obrázky dlouho. Tak dlouho, až jsem to ve svém psychickém problému rozklíčovala. Byla jsem přesvědčena o tom, že moje miminko ten porod nepřežilo a oni mi teď rychle strčili nějaké dítě, které jim tam zbylo. " Ahá, tak to se vám hodí. Zbavíte se odloženého dítěte a ještě si perfektně zakryjete záda." myslela jsem si. Celou noc jsem pak přemýšlela, co vlastně bude dál....Ráno pak přišel pan doktor Velemínský, který na přivolání vytáhl Bety z mého nešťastného břicha. Teď jsem ho však poprvé slyšela mluvit. Jeho hlas byl tak milý, vlídný a klidný. Hlas, který okamžitě léčí. Drželi jsme se za ruku a já z něj vysávala ten klid, tu pohodu a jistotu. To mě nakoplo k tomu, že jsem přelezla tu nekonečně dlouhou dobu, přemohla ten strach a šla se podívat na své dítě. Seznámit se tváří v tvář. Vešla jsem do místnosti s několika inkubátory zahalených dekami. Jeden z nich sestra odkryla a já ji poprvé uviděla. Konsternovaně jsem stála a nemohla uvěřit, na jak nádherné dítě se dívám. Tekly mi takové ty veliké slzy, co se rychle kutálí a pořád jsem si četla její jméno napsané fixou na skle. Najednou jsem viděla, že má moje oči a pusu po tátovi. Pak jsem se posadila do křesla a dali mi jí do náručí. Přitiskla jsem si to její teplé nahé tělo  na hrudník a cítila jsem, jak nám oběma tluče srdce. " Jsem tvoje máma a už se ti nic nemůže stát." pošeptala jsem ji do ucha.     

           Když jsem přišly domů z porodnice, dostala jsem i přes tu žalostně malou produkci mléka šílený zánět prsu. Horečky překročily 40°. Ležela jsem v posteli a dívala se na lustr, jak z něj kape pot. Nevím, co bylo se starším Jiříkem a nevím, co bylo s Alžbětou. Zřejmě celou dobu spala vedle mě, protože jsem nedovolila nikomu, aby na ni sáhl. Odmítala jsem jakýkoliv přesun do nemocnice, protože by mi ji určitě vzali. Takže manžel vytelefonoval a vyzvedl antibiotika, které byly tak silné, že sice rychle pomohly, ale kojení bylo u konce. Ani kapka. Za pár dní bylo po šestinedělí a já se začala pomalu ze všeho škrábat. Chtěla jsem na všechno zapomenout. Jenže bohužel. Při každém objetí toho mimina a pak už i roční a dvouleté Alžběty, se mi tohle všechno vybavilo. Přetransformované ve strach z osudu.. Bála jsem se, že se osud pro ní vrátí a už to dobře nedopadne. Da roky a kousek jsem každý večer v koupelně brečela. Pak už jsem si uvědomovala, že asi budu potřebovat pomoc. Až jsem se jeden večer rozbrečela v posteli a všechno řekla manželovi. Že se každý den bojím, že mi zemře. Říct to nahlas byla polovina terapie. Strašně se mi ulevilo. Strašně.... Pak jsem to zvládla říct ještě mamce a ségře, kamarádce... pokaždé jak kdyby ze mě kousek téhle nemocné mysli odešel.                        Dnes jsou Alžbětě tři, je pořád nádherná, macatá a veselá, já chodím do práce a život krásně plyne, svět se točí rychleji a já vím, že z tohoto bludného kruhu jsem konečně venku. Když jsem před pár dny sloužila sobotu na gynekologické jipce, zpoza plenty jsem najednou uslyšela ten hlas. Hlas, který jsem měla živě v hlavě. Ano. Doktor Velemínský, dnes již ve své nové funkci primáře. Můj, vlastně náš, zachránce.....Děkuji navždy!