Deník čtyřnásobné mámy...díl čtvrtý

Jaké je to být mámou čtyř dětí?

Dalo by se to popsat mnoha přídavnými jmény..Určitě úžasné, naplňující, báječné...ale také náročné. 

A to někdy dost.

Známe to všechny.

Jsou dny, kdy všechno šlape hladce a vy si říkáte, jak je to skvělé, být  mámou. 

Díváte se na to své děťátko, batolátko, nebo klidně i skoro puberťáka, a dojímá vás, pomalu až k slzám, jak moc je milujete. A jak moc jste šťastní, že je máte.

Jasně.

Ale jsou i dny, jako je zrovna tenhle, kdy máte chuť od všeho a všech někam utéct.

A schovat se třeba do sklepa, nebo na půdu. Alespoň na půl hodiny(ideálně na půlku dne)

Jenže máte smůlu.

Jste máma. 

A zákon schválnosti v takových dnech je sled událostí, jež vám postupně odsávají i zbytky ze zbytků energie.

Jedete na záložní systém, záložního systému a máte pocit, že ještě jedna věc, byť třeba maličkost, se nepovede a rozbrečíte se. Zoufalá, vyčerpaná, unavená, vzteklá, frustrovaná.

Nemůžete se ani zhroutit na záchodě, protože už vás hned volá pláčem, právě probuzené miminko, které jste půl hodiny uspávala, a spalo sotva  15 minut.

Jo jo, tenhle den je naprosto nevydařený.

Už ráno začíná špatně. Velké děti se nechtějí probudit a oblékat se do školy.

Dělám v rychlosti svačinu, a chodím nahoru do patra co pár minut je popohánět, jinak by jim ujel bus do školy.

Autobus nakonec stejně dobíhají, ale do školy se dostanou. Uf.

V zápětí se budí nejmenší člen rodiny, a chvilku po něm vylézá naše skoro 4 letá Bětka.

Neštovice, které ji před pár dny skolily, už se naštěstí ustálily, ale zato kašel, který má  jako z léčebny na TBC, je stále velký:-/

Malá Josefínka má rýmu také. Takže odsávaní je nutné, a nevrlost vystřídala jinak usměvavé a pohodové miminko.

Josefínka je neodložitelná. A tak nosím, houpu na rukách, jelikož nemá dudlík, tak častěji kojím, a na konci dne mám pocit, že mám ruce až na zem a prsa minimálně k pupku.

Jakmile se po čtvrt hodinovém spánku budí Josefka, usíná Bětka, která doma přes den už nespí. Spí, zmožená nemocí, skoro dvě hodiny. Což se o její mladší ségře říct nedá. 

Kolem druhé hodiny se vracejí starší děti ze školy, a už se dohadují mezi dveřmi.

A další zákon schválnosti, a na to mají radar. Vlítnou do kuchyně, zrovna, když jsem pracně uspala Pepinu. Takže spala zase jen 15 minut. Ale jak říkám, nechce ležet na zádech pod hrazdičkou, ani pást koníky. Prostě nic. Dneska nemá náladu na nic, jen se nosit, a jíst. 

Jenže musím udělat úkoly s Pepínem, lítám ke kotli, nějak mi to dneska blbě hoří. Samozřejmě hned chtějí ty děti jíst, a ptají se mě ještě nedožvejkávajíc rohlík, co bude dnes k večeři. Nevím, odpovídám, a jdu zase k tomu pitomému kotli. Vezmu to ještě přes záchod, ale to už se Josefínce nelíbí, že není na rukou víc jak 10 minut.

Děti se standartně dohadují, a haštěří mezi sebou. Ať je to brácha se ségrou, co je o rok a půl starší. Nebo je to zase Pepík, se čtyřletou Bětkou. Ty dva se snad pořád kvůli nečemu škorpí. Brácha ji provokuje, a dělá mu to děsně dobře, ale komu to nedělá dobře, jsou moje nervy.

Samozřejmě, tenhle den je i děsný v tom, že mi všechno padá z ruky, a to nejen jednou. Ideálně jedna věc, i dvakrát, třikrát.

Cítím se naprosto hrozně. Mám pocit, že se mi dnes nic nedaří. Potřebovala bych vysát, vytřít pořádně v kuchyni, tu šťávu, co ráno Bětka rozlila. Prádlo pověsit, ze sušáku sebrat a poskládat(zásadně nežehlím-se čtyřmi dětmi už jsem to dávno vzdala, myslím, že jsem to teda vzdala už se dvěma🙂)

Kdykoliv projdu a lehce se přilepím na té podlaze, dloubne ve mě pocit méněcenosti. Vím, že bych to měla udělat, ale prostě není síla, není čas, není energie. Ne dnes. 

Dnes je den, kdy si říkáte, hlavně to nějak přežít do večera, s vidinou, že zítřek už bude určitě lepší. Musí být, měl by být...

Můj další, opakovaný pokus o to uspat protivnou Pepinu končí právě k okamžiku, kdy Pepík naštvaně třískne dveřmi, protože jsem mu už po několikáté musela říct, aby mi dojel pro dřevo.

Jestli tohle je předpuberta, tak nevím, jak to přežiju, až nastane na opravdová.

Už je naštěstí večer, a tak jdu koupat to naše nevrlý miminko. Koupel miluje. Ale ne dnes.

Zrovna dnes, poprvé, celou koupel hystericky probrečí, jako bych ji chtěla snad utopit. Ještě že bydlíme v baráku, jinak by snad na mě sousedi zavolali sociálku. Řev pokračuje i při osušování, mazání, oblékání, odsávání. Do toho Pepík s Bětkou lítají a honí se po kuchyni, místo toho aby dojedli chleba ve vajíčku, který jim stydne na talíři.

Jako jedniná nejstarší dcerka( je empatik od narození)  vidí v mém výrazu tváře, když je po několikáré napomínám, za dobrovodu jekotu Pepiny, aby už se zklidnili a dojedli večeři, že už fakt melu z posledního. 

Konečně jdu s naříkající Josefkou do ložnice. Kojím, uspávám, po cca půl hodine položím spící miminko a odcházím.

Tak a teď si vlezu do vany, připustím si jenom horkou vodu a zapluju tam.

V ideálním případě, bych na kraji vany měla dvojku bílého, ale místo toho tam mám kefírové mléko. Ochucené, jahodové.

No šampaňský s jahodama to není. Ale co.

Dávám si sluchátka na uši, a přemítám si v hlavě celý den.

Připadám si jako neschopná máma. A mám pocit, že to prostě nezvládám, a přála bych si mít víc síly, víc energie, být prostě lepší.

Do toho mi vběhne do hlavy vzpomínka na moji mámu a už je to tady.

Brečím, a je mi smutno.

Tolik bych si přála teď obejmutí od mamky....

V tom se otevřou dveře koupelny, a přítel má na rukou naši Josefínku, ubrečenou. Jak jinak.

Vždycky po uspání, hezky spí až na další kojení.

Jenže ne dnes.

Dnes je prostě špatný den.

Tak mi moje romantika ve vaně končí, sfouknu svíčky, dopiju v rychlosti kefír, a jdu uspávat.

Když potom později usínám zavrtaná v posteli, jsem ráda, že tenhle DEN je za mnou.

Moc dobře ale vím, že takové dny zase přijdou...