Šourám se mezi kuchyní a vedlejším pokojem.

Pantofle znovu a znovu v monotónním zvuku klapnou o paty.

Je to už asi můj pátý kilometr. Raději nepočítám..

Jestli jsem se něčeho před porodem mého pátého dítěte bála, tak toho, že dcerka bude stejně náročná, jako trojka.

 /Trojka je moje třetí dítě, holčina, teď už pětiletá, která byla uplakané miminko už v porodníci..což jsem u jedničky ani dvojky nezažila... Trojka nespala skoro vůbec..místo obvyklých několikahodinových šlofíků, coby novorozenec, ji stačilo dvacet minut. Párkrát za den. Byla narozena koncem dubna 2015, kdy byli tenkrát pařáky už od začátku května až do září...Bojkotovala i kočárek.. Vydat se na procházku moc nešlo buď kvůli nesnesitelnému vedru, nebo častěji spíš kvůli tomu, že prostě spustila řev a pláč. Kdekoliv. Kdykoliv.

Ať to bylo ve frontě u pokladen, nebo cestou na náměstí. Jistě to znáte. Máte pocit, že se nejednou všichni dívají jen na vás a vy, spocení až na zadku, se snažíte všemožně dítě uklidnit. A jediné, co zabírá, je dítě vyndat. Takže jednou rukou vyndaváte nákup na pás, na druhé ruce houpete dítě, břichem posouváte kočárek...Nebo tlačíte prázdný kočárek a v druhé ruce máte miminko..

V noci to nebylo o moc lepší. Ale někdy spala i třeba polovinu noci! občas i celou noc!a někdy, což bývalo častěji, nespala třeba od jedné do tří ráno..Ale jo, nakonec v šesti měsících, když ji začali růst zuby jsem si ji musela nastěhovat do postele, a spalo se už mnohem líp 😊/

Takže naše pětka, aktuálně třítýdenní, budící se v noci klidně i po hodině, je teda extrém.

Jediné, co mě drží aspoň trochu v klidu je vědomí, že to prostě přejde.

Že ty prdy, co jí trápí, prostě jednoho dne už nebudou zatěžovat ani jí, ani mně.

A z mého téměř neodložitelného miminka se stane klidné, spokojené, hezky spící miminko 😏

Vy, co jste na tom podobně jako já. Nezoufejte!

Bude líp. Jednou. Za pár dní, týdnů, měsíců, možná let 😂. Ale jedno vím jistě. Ty probdělé noci a prochozené  kilometry po pokojích s plačícím miminkem v náručí, za to stojí.

Vím to, prožívám to po páté ♥️

Probdělím nocím a prdům zdar☀️

Zítra to bude přesně 12! let, co jsem na svět přivedla svoji první dcerku, Stázinku.

Těhotenství bylo plánované, očekávané/cca 3m/

Z počátku mne trápili nevolnosti, které přešli v nechutenství, občas mi bylo hodně na zvracení, párkrát jsem i zvracela, ale koncem 1.trimestru to odeznělo a já si začala těhotenství užívat se vším všudy.

Moc jsem se těšila!

Jako prvorodička jsem si občas přečetla nějaký článek, nebo diskuzi, ale v dřívější době ještě nebylo tolik informací, a já tak nějak prostě věřila, že všechno bude v pohodě.

Nijak jsem nezkoumala, co je dobré a co je špatné, ohledně kojení jsem prostě věděla, že budu kojit, a hotovo.

Neřešila jsem dopředu tvar mých bradavek, nebo kdy má nastoupit laktace, jestli mám koupit domů nějakou láhev "pro jistotu", či krabici UM.

Dny, týdny a měsíce ubíhaly a blížil se termín porodu.

Ten jsem měla původně stanovený na 14.8, ale na 12tt mi jej posunuli na 9.8.

Do poslední chvíle jsem byla aktivní. Všude chodila pěšky, užívala si rostoucího bříška, pohybů a těšení se na maličkou.

Matně si vzpomínám, že mi pár dní před tím(možná týdnů)občas zabolelo břicho, a dle mého dr.prý poslíčci.

28.7 jsme s kamarádkou, taky těhulí, šli do cukrárny a probírali tam spolu všechno, co se týká těhotenství.

Přišla řeč i na to, jestli poznáme, až nám bude třeba postupně, pomalu unikat plodová voda.

Ještě před odchodem z cukrárny jsem si odskočila na "malou" a moje slipovka byla úplně mokrá.

A najednou jsem cítila, jak mi pomalu stéká po stehně dolů slabý čůrek plodovky.

Bylo to jako z filmu. Kdy jsem na náměstí stála(naštěstí v sukni)nohy od sebe, a volala jsem manželovi, že mi odtéká voda, aby vzal tašku a přijel pro mně.

Nic mě nebolelo, přesto chlap přijel snad za 10 minut a odvezl mě rovnou do porodnice, kde už si mě nechali a jeho poslali domů.

To bylo asi kolem páté hodiny.

Pak následovalo klasické příjmové vyšetření,monitor, a šla jsem na porodní sál. Hodinku, dvě se nic nedělo. Až mě najednou začalo pobolívat břicho jako při menstruaci. Ozývalo se to čím dál častěji a intenzivněji,

Ale pořád to bylo tak nějak v pohodě. Občas mě PA vyšetřila, když už jsem měla kontrakce, tak hlavně při nich a měla jsem pocit, jako by mě tehdy pomáhala ručně otevírat. 

Nevím.

Ale pamatuji si, že to bolelo jako prase. Nicméně kolem půlnoci mi udělali klystýr, porod se hezky rozbíhal.

Manžela jsem povolala na pokyn PA, ale ten byl celou dobu stejně sám zalezlý na pokojíku u porodního sálu a já sama ve sprše, na balonu, s horkou sprchou.

Pamatuji si šílené bolesti jak do podbřišku, tak i křížové, a nevěděla jsem, kam si mám tu sprchu nasměrovat.

Přišlo mi to nekonečné.

Bolesti byli čím dál větší, intervaly mezi nimi se zkracovaly.

Snažila jsem se v těch chvílích "napojit"na moji dcerku, a říkala jsem jí, že to zvládneme, že chápu, že i pro ni je to asi bolestivé, nebo nepříjemné.

Aniž bych tenkrát četla jakoukoliv knížku o porodu, jeho vedení a zvládání bolesti, tak nějak vnitřně jsem prostě cítila, že to zvládneme, že jsme propojené a že ta bolest, co přichází, je v pořádku a díky ní jsme k sobě s dcerou blíž.

Před pátou ranní mě PA vyšetřila a šlo se na sál, tlačit.

Pamatuji si to jako dnes, kdy mi říkali, jak a kdy mám dýchat a tlačit, a mě to prostě nešlo. Začínala jsem mít strach, že to prostě nezvládnu, malou vytlačit a ona mi tam někde na půl cesty umře.

Toho jsem se bála strašně moc a úplně mě zachvacovalo zoufalství☹

Dali mi kapačku oxytocinu, protože kontrakce zřejmě slábly, a při tlačení mi potom jedna z PA tlačila na břicho.

Ale povedlo se. Nastřihávat nemuseli. Jen jsem měla asi dva drobné stehy.

Pití maliníku a lněného semínka se vyplatilo🙂

Anastázie(Stázinka)se narodila v 29.7 2008, v 5.30h ráno. V 38+5 tt.

3050g a 49 cm.

Položili mi ji na břicho, a jelikož tatínek odmítl stříhat šňůru, vzala jsem si do ruky nůžky já a přestřihla ji. Pamatuji si, že to bylo jako stříhat tlusté pryžové rukavice.

Placenta vyšla chvilku poté při kontrakci.

Po krátkém pomazlení mi malou vzali zvážit, změřit, zabalili do klasické vánočky a potom mi ji dali do náruče, kde jsem si ji v leže na lehátku mohla ještě pár minut pochovat. Myslím, že to mohlo být tak max půl hodiny, ani to ne.

Pak ji odvezli na novorozenecké odd. a já dvě hodiny po porodu ležela na lehátku, u porodního sálu sama, kdy občas přišla PA a zmáčkla mi břicho, aby kontrolovala to, jak se stahuje děloha a jak krvácím(a to tedy taky bolelo docela solidně)

No a poté mě odvezli na pokoj, kde mi cca za dvě hodinky přivezli malou, už vykoupanou, v dupačkách, v zavinovačce.

Zkoušeli jsme kojení, malá se přisála a já byla šťastná jako blecha. Kojení nám šlo. Moje prsa se do druhého dne nalila a já si pamatuji, jak jsem se probudila a děsně mě něco tlačilo na hrudníku, než jsem zjistila, že to jsou moje prsa nacpané mlékem🙂

Stázinka byla hodná už od porodnice, jen se nakojila, a spinkala. Dostala tedy nov.žloutenku a tak musela jít potom pod světlo,ale v úterý narozena, a v sobotu jsme šli domů🙂

Po porodu jsem říkala, že bych klidně šla rodit znovu.

Byl to pro mě krásným vlastně asi nejkrásnější!zážitek🙂

Asi jako každá stávající i nastávající maminka si přeju pro svoje děťátko to nejlepší, hlavně, aby bylo zdravé.

Jsem proto moc ráda, že jsem měla tu možnost testovat produkt Möller's Mama. 

Tyto vitamíny pro těhotné, jež obsahují rybí tuk a vše s tím spojené a prospěšné, určitě dali mně i mojí dcerušce v bříšku vše, co potřebuje ☀️

Vitamíny se lehce polykaly a nebyly cítit rybinou. Čehož jsem se trochu bála🙂

Naprosto skvěle mi sedlo jejich složení.

V jednom ze svých těhotenství, myslím, že to bylo moje třetí, jsem užívala nějaké jiné vitamíny pro těhulky a bylo mi po nich špatně, zvracela jsem ☹️

Na první pohled se tabletky s rybím tukem zdály být velké, ale jejich užívání bylo naprosto ok.

Jako velké plus vidím v obsažení Omega-3 mastných kyselin EPA a DHA, jež přispívají k udržení normální činnosti mozku a srdce.

Jako mínus bych možná viděla ve složení vitamínů. Jiné vitamíny pro těhotné obsahují větší množství různých dalších vitamínů a minerálů, než tyto. Což je trošku škoda.

Ale jinak nemůžu vytknout absolutně nic.

Jsem ráda za tu možnost dát sobě i své dcerce v bříšku jen to nejlepší ♥️

Děkuji za sebe i ji ☀️🍀♥️

#zkusenosti_mollers_mama

Jaké je to být mámou čtyř dětí?

Dalo by se to popsat mnoha přídavnými jmény..Určitě úžasné, naplňující, báječné...ale také náročné. 

A to někdy dost.

Známe to všechny.

Jsou dny, kdy všechno šlape hladce a vy si říkáte, jak je to skvělé, být  mámou. 

Díváte se na to své děťátko, batolátko, nebo klidně i skoro puberťáka, a dojímá vás, pomalu až k slzám, jak moc je milujete. A jak moc jste šťastní, že je máte.

Jasně.

Ale jsou i dny, jako je zrovna tenhle, kdy máte chuť od všeho a všech někam utéct.

A schovat se třeba do sklepa, nebo na půdu. Alespoň na půl hodiny(ideálně na půlku dne)

Jenže máte smůlu.

Jste máma. 

A zákon schválnosti v takových dnech je sled událostí, jež vám postupně odsávají i zbytky ze zbytků energie.

Jedete na záložní systém, záložního systému a máte pocit, že ještě jedna věc, byť třeba maličkost, se nepovede a rozbrečíte se. Zoufalá, vyčerpaná, unavená, vzteklá, frustrovaná.

Nemůžete se ani zhroutit na záchodě, protože už vás hned volá pláčem, právě probuzené miminko, které jste půl hodiny uspávala, a spalo sotva  15 minut.

Jo jo, tenhle den je naprosto nevydařený.

Už ráno začíná špatně. Velké děti se nechtějí probudit a oblékat se do školy.

Dělám v rychlosti svačinu, a chodím nahoru do patra co pár minut je popohánět, jinak by jim ujel bus do školy.

Autobus nakonec stejně dobíhají, ale do školy se dostanou. Uf.

V zápětí se budí nejmenší člen rodiny, a chvilku po něm vylézá naše skoro 4 letá Bětka.

Neštovice, které ji před pár dny skolily, už se naštěstí ustálily, ale zato kašel, který má  jako z léčebny na TBC, je stále velký:-/

Malá Josefínka má rýmu také. Takže odsávaní je nutné, a nevrlost vystřídala jinak usměvavé a pohodové miminko.

Josefínka je neodložitelná. A tak nosím, houpu na rukách, jelikož nemá dudlík, tak častěji kojím, a na konci dne mám pocit, že mám ruce až na zem a prsa minimálně k pupku.

Jakmile se po čtvrt hodinovém spánku budí Josefka, usíná Bětka, která doma přes den už nespí. Spí, zmožená nemocí, skoro dvě hodiny. Což se o její mladší ségře říct nedá. 

Kolem druhé hodiny se vracejí starší děti ze školy, a už se dohadují mezi dveřmi.

A další zákon schválnosti, a na to mají radar. Vlítnou do kuchyně, zrovna, když jsem pracně uspala Pepinu. Takže spala zase jen 15 minut. Ale jak říkám, nechce ležet na zádech pod hrazdičkou, ani pást koníky. Prostě nic. Dneska nemá náladu na nic, jen se nosit, a jíst. 

Jenže musím udělat úkoly s Pepínem, lítám ke kotli, nějak mi to dneska blbě hoří. Samozřejmě hned chtějí ty děti jíst, a ptají se mě ještě nedožvejkávajíc rohlík, co bude dnes k večeři. Nevím, odpovídám, a jdu zase k tomu pitomému kotli. Vezmu to ještě přes záchod, ale to už se Josefínce nelíbí, že není na rukou víc jak 10 minut.

Děti se standartně dohadují, a haštěří mezi sebou. Ať je to brácha se ségrou, co je o rok a půl starší. Nebo je to zase Pepík, se čtyřletou Bětkou. Ty dva se snad pořád kvůli nečemu škorpí. Brácha ji provokuje, a dělá mu to děsně dobře, ale komu to nedělá dobře, jsou moje nervy.

Samozřejmě, tenhle den je i děsný v tom, že mi všechno padá z ruky, a to nejen jednou. Ideálně jedna věc, i dvakrát, třikrát.

Cítím se naprosto hrozně. Mám pocit, že se mi dnes nic nedaří. Potřebovala bych vysát, vytřít pořádně v kuchyni, tu šťávu, co ráno Bětka rozlila. Prádlo pověsit, ze sušáku sebrat a poskládat(zásadně nežehlím-se čtyřmi dětmi už jsem to dávno vzdala, myslím, že jsem to teda vzdala už se dvěma🙂)

Kdykoliv projdu a lehce se přilepím na té podlaze, dloubne ve mě pocit méněcenosti. Vím, že bych to měla udělat, ale prostě není síla, není čas, není energie. Ne dnes. 

Dnes je den, kdy si říkáte, hlavně to nějak přežít do večera, s vidinou, že zítřek už bude určitě lepší. Musí být, měl by být...

Můj další, opakovaný pokus o to uspat protivnou Pepinu končí právě k okamžiku, kdy Pepík naštvaně třískne dveřmi, protože jsem mu už po několikáté musela říct, aby mi dojel pro dřevo.

Jestli tohle je předpuberta, tak nevím, jak to přežiju, až nastane na opravdová.

Už je naštěstí večer, a tak jdu koupat to naše nevrlý miminko. Koupel miluje. Ale ne dnes.

Zrovna dnes, poprvé, celou koupel hystericky probrečí, jako bych ji chtěla snad utopit. Ještě že bydlíme v baráku, jinak by snad na mě sousedi zavolali sociálku. Řev pokračuje i při osušování, mazání, oblékání, odsávání. Do toho Pepík s Bětkou lítají a honí se po kuchyni, místo toho aby dojedli chleba ve vajíčku, který jim stydne na talíři.

Jako jedniná nejstarší dcerka( je empatik od narození)  vidí v mém výrazu tváře, když je po několikáré napomínám, za dobrovodu jekotu Pepiny, aby už se zklidnili a dojedli večeři, že už fakt melu z posledního. 

Konečně jdu s naříkající Josefkou do ložnice. Kojím, uspávám, po cca půl hodine položím spící miminko a odcházím.

Tak a teď si vlezu do vany, připustím si jenom horkou vodu a zapluju tam.

V ideálním případě, bych na kraji vany měla dvojku bílého, ale místo toho tam mám kefírové mléko. Ochucené, jahodové.

No šampaňský s jahodama to není. Ale co.

Dávám si sluchátka na uši, a přemítám si v hlavě celý den.

Připadám si jako neschopná máma. A mám pocit, že to prostě nezvládám, a přála bych si mít víc síly, víc energie, být prostě lepší.

Do toho mi vběhne do hlavy vzpomínka na moji mámu a už je to tady.

Brečím, a je mi smutno.

Tolik bych si přála teď obejmutí od mamky....

V tom se otevřou dveře koupelny, a přítel má na rukou naši Josefínku, ubrečenou. Jak jinak.

Vždycky po uspání, hezky spí až na další kojení.

Jenže ne dnes.

Dnes je prostě špatný den.

Tak mi moje romantika ve vaně končí, sfouknu svíčky, dopiju v rychlosti kefír, a jdu uspávat.

Když potom později usínám zavrtaná v posteli, jsem ráda, že tenhle DEN je za mnou.

Moc dobře ale vím, že takové dny zase přijdou...