Je mi jasný, že teď prozivas to nejdůležitější období svého zivota...moc jsem si přála být jeho součástí, bohužel okolnosti nám to nedovolily...
Asi si uvědomuju až pozdě,mjak moc pro mě znamenás, sama vím, jak he těžký někomu pomáhat a být oporou,ikdyz máš vlastni život...
Ale chybíš mi...
Chybí mi tvoje dvacetiminutovy telefonáty...
Chybí mi tvoje každodenní otázky....
Chybí mi tvoje plány, kam se zase přestěhujete...
Chybí mi tvoje pomlouvání mejch kočárků...
Chybí mi tvoje "hele co mam novyho"
Chybí mi tvoje "mam te rada" protože jen od tebe to znělo fakt opravdove
Chybí mi tvoje -my sme u vás byli dvakrát, kdy přijedete vy?
Chybí mi tvoje-dělala sem pořádek, tady máš 3 pytle, preber si to
Chybí mi výlety s tebou
Chybí mi grilovacky s tebou
Chybí mi, že už ti nemůžu udělat radost
Chybí mi...
Jestli můžu udělat cokoli, udělám to...vážně mě to mrzí, sama víš, že na všechno potřebuju víc času, ale ať sem sebe víc protivná, stejně je to jiný, když to napíšu, než když to řeknu....
Řešili sme to tisíckrát....proc je to teď jiný?