Maminky, poslouchejte se! aneb článek plný úvozovek

Vše co, teď napíšu je jen můj subjektvní pocit, můj pohled na věc, prostě můj názor. Pokud se někomu nelíbí, nenutím ho číst a taky neříkám, že mám stoprocentní pravdu nebo, že ji chci někomu vnucovat...Pokud nechcete, právě nadešla chvíle, kdy přestat číst 🙂

Už dlouho totiž přemýšlím, kdo - nebo snad kde? - určuje, co je správně a co je špatně. Kdo má právo nám říkat, že to a to děláme blbě... Už nějakou dobu přehlížím příspěvky na facebooku a spoustu skupin jsem musela opustit, protože prostě nechápu, jak se někdo může zeptat na otázku: "Co mám dělat, potřebuji zahustit buřtguláš, ale došla mi hotová jíška, kterou vždycky používám!"....

Zdrojem dalšího kroucení hlavou je moje kamarádka-známá-příbuzná (dosaď si, nechci jmenovat), která se snaží být tak perfektní, že je všecko ke škodě...Bohužel k té její, mě, ač mi způsobuje ono kroucení hlavou, posouvá dopředu a pomáhá mi vlastně nedělat chyby, nad kterými bych se normálně nezmýšlela...

Ale spíš mě zajímá, proč, když někdo něco dělá jinak a zrovna to není "trend", pro je pranýřován ostatními, že to dělá špatně? Mohla bych tady rozebírat spoustu témat...očkování, strava, šátkování, látkování, dudlíky, spaní na břiše, spaní s dítětem v posteli, nevýchova, Montessori...prostě témat, kde se "pohádat" je spousta, ale proč? Není lepší řešit všechno zravým selským rozumem, vyslechnout si jiný názor než je můj a vzít si z něj "něco"...

A to "něco" je důležité, protože nás nepohltí dav, jsme spokojení, že "jdeme s dobou" a vlastně, když budeme dělat od všeho něco nebudeme tak " na ráně" 🙂

A teď ke mě, klidně půjdu s kůží na trh...Myslím, že každé dítě je jiné, potřebuje jiný přístup a vlastně i výchovu, což ale, pokud se sejde v jedné rodině víc dětí, není absolutně možné dvěma rodiči (někdy třeba jen mámou, protože táta musí být od rána do večera v práci) zvládnout...a že vím o čem mluvím, tak konkrétně u nás je to 7mi letý druhák a 2,5 letá dvojčata a prcek, co se má každou chvilkou vyklubat...

Každopádně vím, že naše výchova není dokonalá (teda ještě jsem neslyšela, že by nějaká byla), ale myslím, že si žijeme spokojeně bez výčitek svědomí....A to...Preferuji porod císařem (momentálně aktuální téma a bilancování "co bylo" ), miluju kojení, ač jsem u dvojčat kojila napůl s UM a v 8mi měsících skončila kvůli tomu, abych se mohla vrátit do práce, moje děti nesnášeli dudlíky, ale lahvičky mají všichni od 3. měsíce (třbaže syna jsem kojila do 13 měsíců), bez bojkotu kojení, všechny moje děti se mnou spali v posteli (ikdyž u dvojčat to kvůli prostoru znamenalo, že musel tatínek jinam), ale u holek jsme museli použít metodu "vyřvání"(kvůli neustálému padání z postele ve spánku i přes všechny zábrany a opatření), jsem látkovou poradkyní, ale používám i jednorázovky, miluju šátkování, ale u holek jsem vystřídala asi 10 kočárků, miluju procházky, ale stejně tak ráda řídím auto, nikdy nevynechám očkování, ale neuznávám léky (možná díky naší úžasné dětské paní doktorce - homeopatce), o naší stravě by se taky dalo polemizovat (a to hodně), ale vyhovuje mi, jednou za rok zabít prase, nacpat jím mražák a jen vytahovat, ač je to prejt, tlačenka, prdelačka nebo jitrnice...mám ale parní hrnec, kde v páře připravuji zeleninu, kuřecí maso, rýži a chutná nám to 🙂 dopoledne, místo, abych se věnovala dětem si pustím seriál na tabletu a háčkuju nebo šiju, odpoledne jdeme ven nebo spolu malujeme (jedna z dvojčat ráda stříhá), píšeme úkoly a povídáme si, večer je musím hnát do postele, zrovna když si nutně musí stavět z lega....

Přesně si umím představit, jak by to mělo vypadat jinak, ale nedokážu si představit, jak je to idální...ráda bych, aby mi to jednou někdo ukázal, protože podle mě, to mám ideální já (ikdyž se to všem okolo mě nemusí líbit). Jsou dny lepší a sou dny horší, ale nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř 🙂

Mám ráda svůj život, mám ráda svého muže, mám ráda svoje děti a hlavně, mám ráda lidi z okolí, kteří mi do ničeho nekecají (hlavně a to musím, musím podotknout, že má úžasnou tchýni 🙂 )