Čtyři děti?

Včera na mě na facebooku vyskočil krásný článek o reakcích okolí na čtyři děti....A protože my k tomu máme ještě dvojčata, tak mě napadlo o tom napsat...

Vždycky sem chtěla hodně dětí...ale vždycky tam bylo slovíčko "jednou"...nikdy sem si to do puntíku nedokázala představit, co to znamená. Ikdyž sem to měla předpokládat. Mám čtyři sourozence, takže je nás celkem pět. Pořád ale myslím, že my sme byli něco jiného, než mám třeba ted aktuálně.

Nejstarší sestra je ode mě starší o 13 let, nejstarší brácha o 10 let, další brácha o 8 let a pak nejmladší je zase o 6 let mladší....Takže kromě těch tří nejstarších sme prakticky takový jedináčci. Navíc sme měli babičku v jednom městě a už co já pamatuju, tak tam bydlela ségra. Až se vdala, nastěhoval se tam prostřední brácha, takže nás doma nikdy nebylo víc než 3 a  navíc, když mě bylo 10, tak bráchovi 20, což už sme byli úplně jinde...Ale cestu k sobě máme a časem se ten rozdíl srovnal.

Ale to už sme jinde.Když sem byla poprvé těhotná, vůbec sem neřešila a ani neplánovala (ikdyž někde podvědomě asi ano), že zase někdy budu těhotná, řešila sem aktuální situaci a ač znalá dětí (v té době 7mi násobná teta) sem měla trošku strach, jak to zvládnu....Při zjištění těhotenství mi nastávající oznámil, že on chce tři děti (to sem veděla), ale co nejvíc u sebe, tak at s tím počítám a když už, tak už (těhotenství bylo hooooodně neplánované - já sotva 20, začala studovat, muž sice 26, s rozjetou firmnou, takže až takový problém to nebyl, ale...)...

Když se nám potom nedařilo, nezbývalo než se pomalu smiřovat s tím, že budeme mít jedináčka (což mi dělalo hodně velké problémy)...zlom nastal, když se na testu objevily dvě čárky a po pár kontrolách se ukázalo, že miminko nebude jedno, ale dvě. Naštěstí máme kolem sebe úžasnou společnost, která naše názory a rozhodnutí plně respektuje (což je možná i kombinace povah mojí a mého muže), takže sme se s nějakou výraznou překvapeností (samozřejmě, že to babičky řešily, ale spíš měly strach, aby bylo všechno ok) nesetkali... To přišlo až po narození, kdy sem musela každé babičce při procházce vysvětlovat, že...

-máme dvě holky (sice nemají náušnice, ale růžový kočár, růžové deky, růžové bundy a čepice by mohli napovědět)

-je to sice náročnější než jedno, ale už je bohužel nevrátíme a ikdyž vy byste to nechtěla, nám nic jiného než je vychovat a uživit nezbude

-ano, jsou dvojvaječná, kdyby byly jednovaječná, nebyly by každá jiná

-ne, nejsou z umělýho (nevím co je vám po tom)

-no, kojím obě, někdy popořadě, někdy zarás

-ano, máme v rodině dvojčata, ale nevěděla sem o tom, dokud se nám nepodařily 🙂

atd atd...vůbec to u lidí vzbuzuje senzaci a potřebu ptát se na otázky, které by se maminky s jedním dítětem neodvažovali zeptat (jak rodila, jak počala, jak kojila)

Mají jediné štěstí, že mě to nevadí a sem docela splachovací, ráda odpovím (samozřejmě na to co JA chci)...jen muž to těžce nese 😀

Chudák netušil, že bude hůř 😀

Ted se otázky ohledně dvojčat zminimalizovali, protože nám přibyl další člen...nebo jinak...ani tak nevymyzeli než změnily charakter 😀

- a to ste plánovali? (jaký rozdíl bude v tom, když řeknu ANO-NE? )

-tak to bych nezvládla (ale zvládla, tak ráda bych si řekla...já to nezvládám, jedno -dvě, tři mi vemte 😀 )

-navíc je někomu trnem v oku, že máme třetí holku a jen jednoho kluka, tak nás začínají litovat 😀

Dokonce sem zaregistrovala reakci, že to dělám jenom kvůli penězům...jo...užila sem si první mateřskou...ve dvou letech syna sem se vracela do práce (do stejné, ale protože sem měla smlouvu na dobu určitou, začínala sem od začátku), po dvou letech v práci (měsíc, předtím, než sem mohla dostat smlouvu na neurčito) sem otěhotněla - s dvojčaty, takže rizikové těhotenství(mmmch je jasné, že u dvojčetného těhotenství je jedna mateřská, jeden rodičák), po porodu sem se osm měsíců po porodu opět vrátila do práce (na půl úvazku) a pracovala do 6tého měsíce...

Skoda, že se každý nestará o to, jak by mu bylo dobře, kdyby si život řídil podle toho, jak ho chce řídit jiným....