Včera na mě na facebooku vyskočil krásný článek o reakcích okolí na čtyři děti....A protože my k tomu máme ještě dvojčata, tak mě napadlo o tom napsat...

Vždycky sem chtěla hodně dětí...ale vždycky tam bylo slovíčko "jednou"...nikdy sem si to do puntíku nedokázala představit, co to znamená. Ikdyž sem to měla předpokládat. Mám čtyři sourozence, takže je nás celkem pět. Pořád ale myslím, že my sme byli něco jiného, než mám třeba ted aktuálně.

Nejstarší sestra je ode mě starší o 13 let, nejstarší brácha o 10 let, další brácha o 8 let a pak nejmladší je zase o 6 let mladší....Takže kromě těch tří nejstarších sme prakticky takový jedináčci. Navíc sme měli babičku v jednom městě a už co já pamatuju, tak tam bydlela ségra. Až se vdala, nastěhoval se tam prostřední brácha, takže nás doma nikdy nebylo víc než 3 a  navíc, když mě bylo 10, tak bráchovi 20, což už sme byli úplně jinde...Ale cestu k sobě máme a časem se ten rozdíl srovnal.

Ale to už sme jinde.Když sem byla poprvé těhotná, vůbec sem neřešila a ani neplánovala (ikdyž někde podvědomě asi ano), že zase někdy budu těhotná, řešila sem aktuální situaci a ač znalá dětí (v té době 7mi násobná teta) sem měla trošku strach, jak to zvládnu....Při zjištění těhotenství mi nastávající oznámil, že on chce tři děti (to sem veděla), ale co nejvíc u sebe, tak at s tím počítám a když už, tak už (těhotenství bylo hooooodně neplánované - já sotva 20, začala studovat, muž sice 26, s rozjetou firmnou, takže až takový problém to nebyl, ale...)...

Když se nám potom nedařilo, nezbývalo než se pomalu smiřovat s tím, že budeme mít jedináčka (což mi dělalo hodně velké problémy)...zlom nastal, když se na testu objevily dvě čárky a po pár kontrolách se ukázalo, že miminko nebude jedno, ale dvě. Naštěstí máme kolem sebe úžasnou společnost, která naše názory a rozhodnutí plně respektuje (což je možná i kombinace povah mojí a mého muže), takže sme se s nějakou výraznou překvapeností (samozřejmě, že to babičky řešily, ale spíš měly strach, aby bylo všechno ok) nesetkali... To přišlo až po narození, kdy sem musela každé babičce při procházce vysvětlovat, že...

-máme dvě holky (sice nemají náušnice, ale růžový kočár, růžové deky, růžové bundy a čepice by mohli napovědět)

-je to sice náročnější než jedno, ale už je bohužel nevrátíme a ikdyž vy byste to nechtěla, nám nic jiného než je vychovat a uživit nezbude

-ano, jsou dvojvaječná, kdyby byly jednovaječná, nebyly by každá jiná

-ne, nejsou z umělýho (nevím co je vám po tom)

-no, kojím obě, někdy popořadě, někdy zarás

-ano, máme v rodině dvojčata, ale nevěděla sem o tom, dokud se nám nepodařily 🙂

atd atd...vůbec to u lidí vzbuzuje senzaci a potřebu ptát se na otázky, které by se maminky s jedním dítětem neodvažovali zeptat (jak rodila, jak počala, jak kojila)

Mají jediné štěstí, že mě to nevadí a sem docela splachovací, ráda odpovím (samozřejmě na to co JA chci)...jen muž to těžce nese 😀

Chudák netušil, že bude hůř 😀

Ted se otázky ohledně dvojčat zminimalizovali, protože nám přibyl další člen...nebo jinak...ani tak nevymyzeli než změnily charakter 😀

- a to ste plánovali? (jaký rozdíl bude v tom, když řeknu ANO-NE? )

-tak to bych nezvládla (ale zvládla, tak ráda bych si řekla...já to nezvládám, jedno -dvě, tři mi vemte 😀 )

-navíc je někomu trnem v oku, že máme třetí holku a jen jednoho kluka, tak nás začínají litovat 😀

Dokonce sem zaregistrovala reakci, že to dělám jenom kvůli penězům...jo...užila sem si první mateřskou...ve dvou letech syna sem se vracela do práce (do stejné, ale protože sem měla smlouvu na dobu určitou, začínala sem od začátku), po dvou letech v práci (měsíc, předtím, než sem mohla dostat smlouvu na neurčito) sem otěhotněla - s dvojčaty, takže rizikové těhotenství(mmmch je jasné, že u dvojčetného těhotenství je jedna mateřská, jeden rodičák), po porodu sem se osm měsíců po porodu opět vrátila do práce (na půl úvazku) a pracovala do 6tého měsíce...

Skoda, že se každý nestará o to, jak by mu bylo dobře, kdyby si život řídil podle toho, jak ho chce řídit jiným....

Než....

Sem koncem dubna zjistila, že na testu jsou opět //...

Tentokrát to bylo hóóóóódně neplánované a přes čáru (manžel se s tím těžce smiřoval a smiřuje dodnes)...ale já prostě po všem nemohla toho tvorečka odmítnout...jak dlouho sem čekala na druhátko, proč by mi osud dával další šanci?

Opět mě moc podpořil pan doktor, bohužel, během těhotenství končil u nás a šel dál, ke svým dalším pracovním úspěchům...dodnes mě mrzí, že jsem si na něj nevzala nějaký kontakt, abych ho průběžně informovala, jak se nám daří (nepochybuji o tom, že by mi dál držel palce)...

Vivianka se narodila 29.12.2015, plánovaným CS. Zatím je to zlatíčko pro nás všechny (tatínek trošku bojuje, ale už ve slabé chvilce naznal, že je prostě úžasná). Táhne nám na čtvrtý měsíc, úsměvy hází na všechny strany....Hlas má jako zvon, takže dráhu zpěvačky (po dědovi, samozřejmě), má jistou 🙂

Někdy v noci nemůžu spát (samozřejmě, všechny děti spí ukázkově) a já nemůžu uvěřit, jakého štěstí se nám dostalo...Některý den je náročnější, jiný míň...Když potřebuji pomoci, babičky sou k dispozici. Nemáme sice ukázkově uklizeno, ale máme se rádi a co víc, všechny děti se mají rády mezi sebou a pomáhají si.

Asi se mi splnil sen....sen o velké rodině...rodině, kde se mají všichni rádi a pomáhají si...Doufám, že moje děti jednou pochopí, jak moc sem na ně hrdá a sem ráda, že je mám 🙂

Skočili sme u žádanky do CAR...

Tak začalo se mi plnit přání, teda síš představa, že rozšíříme naši smečku...objednaní sme byli na 21.9...snažila sem se to nějak vymyslet, aby mohl manžel se mnou, přece jenom by to bylo lepší...

18.9 měl Lukášek narozeniny...ten den bylo všechno špatně...byla sem na ráno, hrozně unavená, nic se mi nedařilo...po cestě mi málem vběhl chlapeček pod auto, měla dojet kamarádka a vůbec sem nestíhala...přisuzovala sem to tomu, že mám dostat měsíčky...tak sem si řekla, že je to vhodný den na testování, ikdyž nebyl sebemenší důvod, ale už tak ze zvyku....

....a byly tam....nevěděla sem co dělat (paradoxně)...ne, že by mě to nepotěšilo, ale!!!! Tak jsem zavolala do CAR, nastínila situaci, že se případně přeobjednáme...stihla sem zavolat i mému dr, který byl pro mě neskutečnou podporou...objednal mě (už přesně nevím na kdy, ale celkem brzy, prtože mě chtěl mít pod kontrolou.

První kontrola byla nic moc, taková 50/50...vzal mi krev, Hcg ukázkové, každopádně, to u nás nebyl nikdy ukazatel....další kontrola na srdíčko: Maminko...sou tam dvě!!! Jedno už se srdíčkem, druhé trošku menší....díkybohu, alespoň za jedno!!!! Další kontrola obě v pořádku!!!!! Ač to znělo nelogicky (maminky většinou u dvojčátek přemýšlí, co bude) - my měli jasno, šťastní až na půdu 😀

Miminka krásně rostla, dokonce prý na 70% dvě holky...víc štěstí se nám ani nemohlo dostat....jen mě trošku zradil můj pan doktor, který zrovna odjel na tříměsíční stáž do Prahy, ale ujistil mě, že musím vydržet, že chce být u porodu.

Ač sme to málem nestihli, porod mi naplánoval i odrodil (spolu s panem primářem, který je současně manžel naší dětské paní doktorky)...takže ta měla vše z první ruky a dosela si nás v porodnici hýčkali....taky na malém městě se dvojčata moc nerodí...

Tak k nám přiletěly dvě vrány...holčičky byly krásné, od začátku prospívaly, my si je užívali (občas byly chvíle, kdy sem měla dost, ale máme úžasné lidi okolo, kteří jaksepatří pomáhali)...

Dokonce sem si v 8mi měsících holčiček mohla dovolit luxus vrátit se do práce 🙂 sice na půl úvazku, ale i tak to bylo fajn...do práce sem chodila podle možností babiček, odchodila sem krásný rok, než.....

Začalo to tím, že sem se rozhodla mít děti...

Lukášek přišel celkem nečekaně a přitom už jsem myslela, že pozdě....

Že sme v očekávání sme zjistili asi po dvou letech známosti...už sme spolu skoro bydleli a brali sme to jako další level...

Těhotenství naprosto bezproblémové, všichni se těšili (z manželovo strany první vnouče, takže sme všem staším sourozencům vypálili rybník), z mojí strany celkem bezemocí (asi osmé vnouče, přičemž, nejstarší sestra oznámila těhotenství s novým partnerem pár měsíců před námi)...

Lukášek se narodil 18.9.2008 (termín 21.9)...jakáto náhoda, že prvoděděček zrovna na den přesně slavil 59...porod teda nic moc, táta nechtěl být při tom, ale kvůli komplikacím a slušivému fialovému oblečku zůstal..a do teď nelituje...

Užívala sem si vše co šlo..lákovali sme, nosili v šátku, tatínek to moc nedával, ale přizpůsobil se. Lukášek byl mazílek a konečně sme byli rodina...asi tak do půl roku jeho věku, než sem se začali snažit o další (tatínek chtěl tři děti, ať si to dělám, jak chci...ikdyž po našem slavném porodu slevil na to, ať sama řeknu)...

V Lukyho půlroce jsem otěhotněla a...potratila...tragéde, ale stává se ( do té doby jsem nevěděla kolik mojich kamarádek  - dokonce moje vlastní sestra- se přiznalo, že si tím taky prošly)...jenže v té době měla proběhnou svatba - proběhla asi týden po potratu a těšili sme se, co nám život krásného nadělí dál....

Nadělil...další dva potraty, vyšetření krve, vyšetření spermií, vyšetření vyšetření atd....prozatímní bilance 3x potrat s revizí bez zjevných známek co je špatně, spermiogram (v normě), laparoskopie (vaječníky a vše okolo ok)...v tě době sme změnili asi 3x doktora ( bohužel některý přístup se mě osobně dotýkal - ste mladá, máte jedno dítě, co chcete atd)...

Naštěstí sem padla na skvělého doktora (mmch jako mlaďoch mi rodil Lukyho), který mě okamžitě začal řešit...takže clostilbegyt a uvidíme...každý měsíc sme se potkali u utz vječníkú, aby sme viděli co a jak...nález krásný, výsledek nulový...po 5ti měsících ( s přestávkou) sme se domluvili, že to nebudeme hrotit a dá nám žádanku do CAR (centrum asistované reprodukce)...když sem ji měla v ruce, hrozně se mi ulevilo, ikdyž by to měl být začátek...

A taky byl...

Předem předesílám, že sem si všeho vědoma, nejsem hloupá, ani nijak utiskovaná (ani naše děti), vše sem si zvolila sama(moje děti sice asi ne, ale daří se jim dobře)....prosím berte s nadhledem....

Číslo jedna - Lukáš

Toho kluka miluju....když je ve škole...odpoledne ve znaku přemlouvání, že by si měla napsat úkoly...Luky, tak teď, mám chvilku, tak na to mrknem, ne? Víš, že večer budu skákat kolem holek....Pokud se náhodou zadaří a úkoly se splní dřív než obvykle (obvykle znamená v 9 večer) tak mám plný dům bubáků, zombí a podobných příšer, co ječí všude okolo a není místo, kde by se člověk zašil...Víkend je v podobném duchu, většinou duchu motliteb....motliteb stylu: Ať už je venku teplo, aby na chvilku vypadli ven...

Číslo dvě - Vitorka

Skvělá úžasná holčička, která potřebuje mít nad vším kontrolu...když něco řeknu, přetlumočí to o minutu mladší sestřičce stylem....Jijiko, íš, jedeme a babikou, íš, ale ne inou. A babikou inou pojedeme ítla...Od babičky má přezdívku (panikářka) a ne náhodou...když se něco děje, Viktorka jako první piští, utíká a ostatní, protože neví proč, se přidají...Naprosto nechápu, proč taková rozumná holka, co všechno ví, dokáže rozmatlat palstelínu na zdi ložnice (kde si to táta každý večer kontroluje) nebo vykuchat pyšáka a s jeho výplí si hrát na to, že sněží....největší katastrofa je, když se číslo jedna spojí s číslem dvě....nejen, že poslouchám neustálé stížnosti od čísla tři, protože ji nechcou pustit do pokojíčku, nebo že ji mlátí apod...

Číslo tři Lilinka

Můj miláček...trošku rozmazleneček, ale kterého si rozmazlila Viktorka...stará se o ni, jako o miminko (hádejte, kdo dělá miminko, když si hrají na maminku), Lilinka může všechno a Viktorka to trpí...takže? Takže to všechno chce ode všech...ale má naprostou výhodu oproti Viktorce, protože je ideálně básničková a písničková. Je schopná se za odpolene naučit celou básničku nebo písničku, což používá v běžném životě....když sedí na nočníku, když si hraje, prostě každou chvilku, co ji napadne...momentálně vyhrává travička zelená, takže se naším domem stále rozléhá.....

Číslo čtyři Vivianka

Moje láska...protože sem si ji probojovala, mám k ní asi nejhlubší vztah (všechny děti miluju strašně moc a stejně, ale pořád si připadám, že je jen moje protože ji nikdo nechtěl)...když se ráno usměje, vím, že je tu správně...sice někdy "zlobí", ale spíš ji momentálně nerozumím..s ní je to jednoduchý...buď chce jíst, přebalit nebo spát...tulíme se celou noc a hodlám si toho užívat co nedýl...

Číslo pět - táta

Zlatý hřeb (nebo trn v patě? 😀 ) Náš tatínek je úžasnej, skvělej, všichni ho milujeme...ale...taky je to ješitnej, samolibej egoistickej - chlap....samozřejmě si vždycky prosadím svou, ale musím jít přes mrtvoly a tuny slz (škoda, že převážně těch mých :/ 😀)Vivinka nebyla v plánu, dobře, ale nevrátíme ji....a ikdyž byl proti, u porodu byl, slavnostně fotil, dokonci ji doprovodil do první provizorní postýlky...když příjde večer domů, vadí mu, že se na něj holky hned vrhnou a nemá "svůj klid"...ale bez řečí si je vezme na týden na hory...Přes týden toho moc nenamluví a když už, tak jen, co děláme špatně...o víkendu je z něj nejlepší táta pod sluncem...Chápu, že toho má hodně, musí živit velkou rodinu, ale já se o ni musím starat....

 na závěr....použiju status od kamarádky, co se mi moc líbil....

Mám 4 děti a mám se nejlíp na světě! Děti hrozně hodný, celý den o nich nevím. Nejmladší spí přes den prakticky pořád, starší holky 1x3 hodiny, spí všichni celou noc od narození. Já si spím kdykoli chci a potřebuji. Přes den mám nohy nahoře, protože u nás se samo vaří, samo peče, samo uklízí, samo pere, samo žehlí, prostě všechno samo! A když se to neudělá samo, někdo příjde a udělá to. Děti se mají rádi, pomáhají si. Vůbec si nedělají naschvály a nemordují se. Starší se kompletně postará o mladší...nakrmí, uspí, přebalí. Tak co já tady doma dělám??? Ano, hrozně se nudím... Mám strašnou pohodu....

Tak už sme se trošku sehráli....

Ráno vstávám ve 3čtvrtě na sedm...udělám svačinu, Lukymu a tátovi nachystám snídani, zapnu myčku, zapnu pračku, zatopím...o půl 8 odjíždí směr škola...

Vivinka spí, Viktorka spí, Lilinka spí...kolem půl deváté až deváté vstávají. Oblečeme, hygiena, snídaně...mezitím Vivinka znovu usne. Přes poledne má nejdelší spaní a stihnu nejvíc věcí. Holky sou v pohodě, je blok pohádek na déčku, pokud je teda nenapadne vzít útokem naši ložnici, to je vždycky pohroma (plastelína na zdi, krém na zadeček všude, včetně našich holek, kterým se vůbec nepříčí svlíknout se kvůli tomu donaha, taky už sem ze zdi stírala dubovou kůru v gelu - ale pozor, to vše jen v ložnici)...

Na oběd dojde táta, nechá holkám polívku a na druhý máme většinou co zbyde od večeře, pokud to teda táta v noci nevymete 😀

Odpoledne jdeme ven, když není počasí, jsme doma...děláme s holkama nějaký aktivity (vytiskla sem jim super věci na rozlišení barev, co kam patří (co do kuchyně, obýváku, koupelny), zvlířátka (co plavou, chodí, létají), zvířátka)...už se slušně orientují...

Kolem šesté příjde táta a začíná nám to pravé tóčo...večeře, chystání na spaní, pyžamo, zuby, úkoly (jó, když Lukyho to nebaví, když na něj mám nejvíc času, když dojde ze školy, musím u něja stát s Vivinkou v náručí, holkama honícíma se po baráku a tátem dožadujíc se teplé večeře)...

Nejpozději v 9 jsou všichni v posteli (včetně táty) a já uspím Vivi a můžu jít naskládat myčku, hodit do pračky prádlo, abych ráno jen zapla a uklidím si obývák a kuchyni...víc sil nemám....

Takže prosím všechny návštěvy (naštěstí je jich minimum), které se k nám chystají, aby omluvily nedostatky...bohužel máme hodně dětí a musela bych jim stát neustále za zadkem, aby bylo všechno tip ťop....a na to nemám, to je radši naučím nějakou básničku nebo jak se jmenuje mláďátko od ovečky 😀

...aneb jak se žije se čtyřmi dětmi

Ráno slyším v dálce tátův budík, někdy mě probudí až světlo (vstávají v 7). Táta vzbudí Lukáška, nachystá snídani a svačinu a kolem pů 8 vyráží do školy. (Dřív to bylo na mě, ale jako šestinedělka sem omluvená -takže sem zvědavá, kdy jim to začne lézt krkem a zase to hodí na mě 😀 ).

Já, protože sem už probuzená a prtě chrní, vstanu, protože zachvilku uslyším z pokojíčku tichounké : " Mááá - mííí", takže se jdu rychle nasnídat, protože nevím, jestli bych se k tomu jinak dostala...U toho stihnu naplnit myčku a pračku (denně peru 2-3) a čekám.

Během tří minut, co sedím u snídaně (většinou jogurt) se probouzí Lilinka (to - Máá-míí), nevyleze sama z postýlky, takže jí musím pomoct (protože mám po císaři, zvládáme to se stoličkou)...převlečeme, uděláme pití...do půlhoďky vstává Viktorka, převlečeme. Nasnídáme se a pustíme pohádku. Do toho se nám ozve Vivianka, takže přebalit, převlíct, nakojit a snažit se znovu uspat. Někdy se nám to povede hned u kojení, někdy je tak přpitá, že se stihne poblinkat (takže zpět krok převlíct), někdy se zas pokadí už u kojení (takže zpět krok přebalit)...ale většinou usne a spí (někdy se vzbudí za tři hodiny, někdy dřív, ale stačí jen dokojit, případně přebalit a chrní dál)...

Dopoledne se snažíme něco poklidit, pověsíme pračku, naložíme druhou, vyskládáme myčku, začnem skládat další...poskládáme suché prádlo, předskládáme plínky...holky si hrají nebo koukají na pohádku (většinou nám jede déčko a mají svoje pořady - kouzelná školka, mickeyho klubík, harryho kyblík , na co koukaj), kolem oběda dojde táta s polívkou (bere obědy a polívku nechává), když je hustá, holkám stačí, jinak máme na oběd večeři ze včerejška (vařím teplé večeře a nechávám si na oběd na druhý den).

Po obědě, jak se najde vhodná chvilka, tak se oblečeme a jdeme do obchodu. Jen pro pečivo a drobnosti, co nám chybí k večeři. Vivinka po procházce spí nejdýl, tak taky odpočíváme, holky někdy podřímnou, někdy ne. Tátu pošleme pro Lukáška (to se asi za chvíli taky změní, až budeme po šestinedělí, tak si pro něj budeme jezdit sami 🙂 ), ten se nají, a když vařím, tak se mnou v kuchyni dělá úkoly. Kolem 17 hod nám příjde táta, navečeříme se, já naložím myčku, holky si hrají i s Lukášem, já střídavě kojím, uspávám, přebaluju...

Kolem 20 se začneme chystat ke spaní. Vyčistíme zuby, umyjeme, převlečeme do pyžama....Holky jdou s mlíčkem v 21 spát, Lukášek jim čte pohádku a pak ho obstará táta. Já jdu taky v 21, Vivinka se většinou vstává, tak ji přebalím, nachystám plínky na večer a lehnem a spíme 🙂 Budíme se 1-2x za noc na změnu strany a přebalení...

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

Šel si ji nafotit a zkontrolovat a už mi ji nesou...první vlasatý mimino, ale zase celej táta 😀 Táta ji šel zanést na oddělení a já zůstala sama. Najednou to začalo trvat věčnost...Táta se mi vrátil a už to vypadalo, že šijou, tak už sem je popoháněla, abych byla na pokoji.

Celé úterý jsem jen ležela, měřili mi tlak, občas píchli něco proti bolesti. Vivinku mi nosili na kojení. 

Ve středu hned ráno jsem vstala a šla do sprchy, odpoledne přišly návštěvy a já už s nima seděla v jídelně i s Vivi, měla sem ji vlastně skoro celé odpoledne. Na noc jsem ji ještě vrátila a ve středu mi ji oficiálně přidělili na pokoj 🙂

Břicho bolelo celou dobu v porodnici, ještě první den doma byl hodně bolavý, ale dneska už mě to skoro nebolí. Ono taky při péči o 4 děti, z toho 3 do tři do tří let si nemůžumoc pískat :-P Ale všichni jsou zlatí. Holky poslouchají, miminko spí podle učebnic, tak doufám, že nám to dlouho vydrží 🙂

Čeká mě třetí porod...čtvrté dítě....vypadá to jako: V pohodě, co mě ještě může překvapit...ale...ALE!!!!

Opět podotýkám, že se jedná o můj názor, můj náhled, můj postoj...nechci nikoho napadnout, pošpinit, nutit číst 🙂

Porod číslo jedna....

21 letá holka, která od 15ti touží mít miminko a hrozně se trápí tím, že všichni okolo si maminkovství užívajií "zrovna teď"...no jo, pořídit si o 6 let staršího partnera nese s sebou jistá rizika...ale co, v 21 už sem byla těhotná, těhotenství sem si maximálně užila ( aby ne, hned od dvou čárek na testu jsem byla doma (rizikové pracoviště, ranní+noční 12ky)...ale porod...

...je 17.9.2008...už od rána je něco jinak. Není mi špatně, není mi divně, ale prostě se něco děje. Kolem 10 už cítím mírné kontrakce. Nastartuju počítač a studuju, co, jak, kdy - mám hlídat - vesele konverzuju na foru s holkama, co a jak...na 15 sem si zarezevovala kino (odpoledne pro seniory - Taková normální rodinka- bohužel, večerní promítání je pro mě nereálné, protože v 19 hod uléhám 😀 ), kino vypouštím...v 18 opouští mě budoucí tatínek, protože mu začíná služba v jeho počítačové herně (nabádám ho, aby byl na drátě- call of duty, sluchátka na uších- trošku ruší mou vidninu, že mám koho zavolat, kdyby něco)...a samozřejmě se odehrálo "kdyby něco"...kontrakce se stupňují, vana nezabírá, volám...tatínek je tu cobydup a frčíme směr porodnice. Tam jsem dali do pořádku dokumenty, ale PA naznala, že na prvorodičku jsem ještě moc v pohodě a jestli chceme a nemáme to daleko, ať ještě zajedeme domů (na cestu sem dostala tabletu)....vzali sme to do herny, dali si lehkou večeři a zkusili jet domů....tam sme si pustili asi 2 díly Dr. House a já začala (chtěla sem napsat konečně rodit, ale...) spíš přestala - si hrát na hrdinku a začala brečet bolestí....Do porodnice to máme ani ne 5 minut, takže sem nasedli do auta a jeli...a tam nás hned převlíkali ( podotýkám, že táta nechtěl k porodu, ale naznal, že teda chvilku zůstane...když už je v tom fialovým). Vzali sme si nadstandart a koukali na telku..teda já moc ne, ono kontrakce po 5ti minutách, který trvaj víc jak minutu sou docela náročný....nebudu to zdržovat...momentálně je tak cca 21 hod...takhle to trvalo cca do 8mi ráno s různýma polohama, povchodováním, sprchováním,balonem (táta samozřejmě nervozní, prtože už chtěl být dávno doma -hahaha)...ráno sem byla tak vyřízená (kontrakce kolem půlnoci vzali frekvenci 3 minuty, do toho píchnutí vody - zakalená, ozvy, když sem na zádech nic moc)...každopádně...18.9.2008 - v 9:40 se Lukášek narodil...tatínek byl u toho (byly nějaký komplikace, šňůra kolem krku, zakalená voda, já vyřízená s velikostí pánve na hraně...tak pro jistotu zůstal a musím říct, že on mi nejvíc pomohl, asistoval doktorům - kteří se do toho pokojíčku nemohli skro vejít, byl prostě skvělej)...porod katastrofa na n-tou..ztráta krve, vůbec si konec nepamatuju, poporodní poranění hrůza....

Porod číslo dvě...

Už je mi 26... mám doma 4letýho přechytralýho kluka, který touží po sourozenci...rodiče taky touží, jen to prostě nejde, tak, jak by mělo...po různých komplikacích ale 18.9.2012 (ano, přesně na Lukyho 4 narozeniny) svírám v ruce pozitivní těhotenský test 🙂

...samozřejmě bych to nebyla já, aby nebylo něco extra....maminko, čekáte dvojčátka....na všch frontách ohromné nadšení, jen maminka zhluboka dýchá, ale spíš z důvodu obav, aby se "aspoň" jedno udrželo....a udrží se obě...navíc dvě holčičky....může být někdo šťastnější? 🙂

...je 12.5.2015...Luky u babičky, zastávka v tescu pro poslední drobnosti a v 10 nástup do porodnice pro plánovaná CS..při vstupním vyšetření mě PA ani nechtěla pořádně vyšetřit, že je prasknutí vody na hraně, tak ať do rána vůbec vydržím (38+5tt)...na pokoji dvě budoucí maminky. Jedna prvorodička, druhá třetirodička, ale s názory absolutně mě odlišnými....takže sme zkusili konvezovat a skončili sme u snídní, obědů a večeří 😀 Jako atrakce jdu já první na řadu, kvůli akutnímu případu v noci jdu místo v 8 na sál v 9....táta nastoupen (od prvního porodu sme si slíbili, že bude u všch - jak se mu oddychlo, když druhý a třetí zvládl v jeden den 😀 ), 9:10 píchnuta anestetika a 9:20 první holka na světě - Viktorka 2150g a 9:21 Lilianka 2250g...obě sem viděla, tatínek si je šel pojmenovat, já čekám na šití....po porodu...9:30 užsem na pokoji, sestřička úžasná, obskakuje mě kde může, akorát mi kolem 10 vyhodí tátu, protože vezou další maminku, aby si mohla odpočnout..místo spaní sme řešili co bude dál, jaký to bylo atd....dál z hlediska hojení naprostá pohoda, druhý den jsem vstala, na večer jsem dostala holky na pokoj...neřeším kojení, dokromování, váhu...v porodnici jsme byli 10 dní a bylo to peklo, ale z hlediska porodu lahůdka...možná díky tomu peklu, že sem byla donucená makat, tak sem na nářky neměla čas 😀

Doma nastal klid, který trvá do teď...možná...

Porod číslo tři...

Je mi 29...Lukymu 7, holkám 2,5...už sem myslela, že mám všechno za sebou, ale v květnu mě překvapil pozitivní těhu test...všechno je od začátku absurdní, nepředstavitelné...všechno bylo ideální...tři děti (chtěli sme min 2, max 3), akorát do auta...v září 2014 jsem začala pracovat na půl úvazku, do roka jsem měla nastoupit zpět na plný úvazek do svojí práce (práci jsem měla vždy na určitou dobu), miminka nám vyrostli v batolata s kteýma se už dalo pracovat - přes noc u babičky, výlety, obědy v restauraci, návštěvy u známích (ne jen u nás)...

Nejvíc mě mrzí, že konečně mám v hlavě srovnaný, jak by měl vypadat můj vysněný porod (ne, nedělám si iluze, že by nebolel nebo něco takovýho)...jdeme zase na císaře...ale je to více méně mnou prosazené, protože si rozvnou nechám udělat přerušení vejcovodů.  Indikace mám, paní doktorka to nechala více méně na mě....

A jak vypadá můj vysněný porod?

Kdybych tohle četla před prvním porodem, nevěřila bych, že JÁ vůbec něco takovýho vypustím z pusy...možná ani jako 26letá....nějak sem asi vyspěla a začala sem fandit domácím porodům...a vůbec přirozeným porodům...já, absolutní odpůrce...sama bych si na to asi netroufla a ani náš táta by do toho asi nešel, ale všem okolo fandím a věřím, že všechno je v hlavě...jak si to člověk strovná a jak k tomu přistupuje...nikdy jsem neměla problém se s doktory domluvit, nikdy jsem nepotřebovala něco hrotit, ale stejně bych si chtěla vyzkoušet, jaký to je být to jen na mě...na mých pocitech, na mých instinktech, na mým rozumu...myslím, že to je určitá intimita, kterou si má maminka řešit jen s miminkem, dokud jsou sami v sobě, dokud jsou jedno, dokud jsou v jednom...vím, že tohle nezažiju, ale vím, že si to můžu po svým udělat hned, jak budem s naším čtvrťátkem spolu (jó, vy to nevíte, my totiž čekáme překvapení a navíc ještě nejsme pořádně domluvení na jménech 😀 )...

Každopádně...ještě pár dní a budu čtyřnásobná máma...máma, která ikdyž někdy křičí, svoje děti miluje...všechny čtyři...

Vše co, teď napíšu je jen můj subjektvní pocit, můj pohled na věc, prostě můj názor. Pokud se někomu nelíbí, nenutím ho číst a taky neříkám, že mám stoprocentní pravdu nebo, že ji chci někomu vnucovat...Pokud nechcete, právě nadešla chvíle, kdy přestat číst 🙂

Už dlouho totiž přemýšlím, kdo - nebo snad kde? - určuje, co je správně a co je špatně. Kdo má právo nám říkat, že to a to děláme blbě... Už nějakou dobu přehlížím příspěvky na facebooku a spoustu skupin jsem musela opustit, protože prostě nechápu, jak se někdo může zeptat na otázku: "Co mám dělat, potřebuji zahustit buřtguláš, ale došla mi hotová jíška, kterou vždycky používám!"....

Zdrojem dalšího kroucení hlavou je moje kamarádka-známá-příbuzná (dosaď si, nechci jmenovat), která se snaží být tak perfektní, že je všecko ke škodě...Bohužel k té její, mě, ač mi způsobuje ono kroucení hlavou, posouvá dopředu a pomáhá mi vlastně nedělat chyby, nad kterými bych se normálně nezmýšlela...

Ale spíš mě zajímá, proč, když někdo něco dělá jinak a zrovna to není "trend", pro je pranýřován ostatními, že to dělá špatně? Mohla bych tady rozebírat spoustu témat...očkování, strava, šátkování, látkování, dudlíky, spaní na břiše, spaní s dítětem v posteli, nevýchova, Montessori...prostě témat, kde se "pohádat" je spousta, ale proč? Není lepší řešit všechno zravým selským rozumem, vyslechnout si jiný názor než je můj a vzít si z něj "něco"...

A to "něco" je důležité, protože nás nepohltí dav, jsme spokojení, že "jdeme s dobou" a vlastně, když budeme dělat od všeho něco nebudeme tak " na ráně" 🙂

A teď ke mě, klidně půjdu s kůží na trh...Myslím, že každé dítě je jiné, potřebuje jiný přístup a vlastně i výchovu, což ale, pokud se sejde v jedné rodině víc dětí, není absolutně možné dvěma rodiči (někdy třeba jen mámou, protože táta musí být od rána do večera v práci) zvládnout...a že vím o čem mluvím, tak konkrétně u nás je to 7mi letý druhák a 2,5 letá dvojčata a prcek, co se má každou chvilkou vyklubat...

Každopádně vím, že naše výchova není dokonalá (teda ještě jsem neslyšela, že by nějaká byla), ale myslím, že si žijeme spokojeně bez výčitek svědomí....A to...Preferuji porod císařem (momentálně aktuální téma a bilancování "co bylo" ), miluju kojení, ač jsem u dvojčat kojila napůl s UM a v 8mi měsících skončila kvůli tomu, abych se mohla vrátit do práce, moje děti nesnášeli dudlíky, ale lahvičky mají všichni od 3. měsíce (třbaže syna jsem kojila do 13 měsíců), bez bojkotu kojení, všechny moje děti se mnou spali v posteli (ikdyž u dvojčat to kvůli prostoru znamenalo, že musel tatínek jinam), ale u holek jsme museli použít metodu "vyřvání"(kvůli neustálému padání z postele ve spánku i přes všechny zábrany a opatření), jsem látkovou poradkyní, ale používám i jednorázovky, miluju šátkování, ale u holek jsem vystřídala asi 10 kočárků, miluju procházky, ale stejně tak ráda řídím auto, nikdy nevynechám očkování, ale neuznávám léky (možná díky naší úžasné dětské paní doktorce - homeopatce), o naší stravě by se taky dalo polemizovat (a to hodně), ale vyhovuje mi, jednou za rok zabít prase, nacpat jím mražák a jen vytahovat, ač je to prejt, tlačenka, prdelačka nebo jitrnice...mám ale parní hrnec, kde v páře připravuji zeleninu, kuřecí maso, rýži a chutná nám to 🙂 dopoledne, místo, abych se věnovala dětem si pustím seriál na tabletu a háčkuju nebo šiju, odpoledne jdeme ven nebo spolu malujeme (jedna z dvojčat ráda stříhá), píšeme úkoly a povídáme si, večer je musím hnát do postele, zrovna když si nutně musí stavět z lega....

Přesně si umím představit, jak by to mělo vypadat jinak, ale nedokážu si představit, jak je to idální...ráda bych, aby mi to jednou někdo ukázal, protože podle mě, to mám ideální já (ikdyž se to všem okolo mě nemusí líbit). Jsou dny lepší a sou dny horší, ale nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř 🙂

Mám ráda svůj život, mám ráda svého muže, mám ráda svoje děti a hlavně, mám ráda lidi z okolí, kteří mi do ničeho nekecají (hlavně a to musím, musím podotknout, že má úžasnou tchýni 🙂 )

Každý den čtu spoustu příběhů o cestě za miminkem. Bohužel ještě hodně moc jich není veselých a proto jsem se rozhodla napsat náš příběh....

Všechno začalo narozením Lukáška. Lukášek byl neplánovaný, ale přes prvotní šok moc chtěný 🙂 Hlavně babičky měly velkou radost. Těhotenství s ním bylo ukázkové o to víc nám dal zabrat porod. Ale najednou bylo po všem a my byli nejšťastnější na světě...než...

Bolest porodu byla za pár dní za mnou, všecko šlapalo a zatoužili sme neskončit jen u jednoho prcka, ale co nejdřív mu pořídit parťáka. Snažit jsme se začali vlastně hned po prvních měsíčkách, což bylo asi půl roku po porodu. A jaké bylo překvapení, když se zadařilo na první pokus. Vůbec jsem si nepřipouštěla, jak to budu zvládat, prostě jsem žila v euforii, že všechno šlape a jde to podle mých představ...než...

Asi v 8tt jsem začala lehce špinit, trošku mě to vyděsilo, protože jsem si nic takového z prvního těhotenství nepamatovala. po kontrole, kde paní doktorka naznala, že miminko odpovídá 5tt a nevidí akci srdeční už mi trošku zatrnulo, ale pořád jsem ještě doufala...než...

O dva týdny jsem měla po revizi a všechno se mi zhroutilo, soucitný pohledy, rady typu, že je pohnojeno a příště to vyjde atd atd...Navíc jsem se přesně týden po revizi vdávala a těšila se, že naši tajnou svatbu oznámíme spolu s novinkou, že nás bude víc...

Čas běžel, ránu trochu zacelil, ale nikdy úplně nezahojil...než...

Asi za půl roku jsem v ruce svírala další pozitivní těhotenský test, bylo to kolem Lukáškových prvních narozenin. moc jsem se bála, že se zase něco stane, ale všichni mě uklidňovali, že podruhé se to stát nemůže...může...a hned do týdne, přesně v den oslavy Lukyho prvních narozenin...ještě jsem těhotenství neměla ani potvrzené, tak jsem jen došla k dr a zkontroloval, že odešlo vše....

Následovala rok pauza, kdy mě rozbrečel i jen pohled na těhotnou nebo maminku tlačící kočárek...a zrovna se to v těsném okolí začalo hemžit těhulema...než...

V září dalšího roku jsem znovu otěhotněla...změnila jsem doktora, u nás hodně vychvalovaného, tak jsem si říkala, že nadešel můj čas...než...

Historie se opakovala...8tt, špinění, žádná akce srdeční, revize...u té mi dr slíbil, že to začneme řešit a uděláme nějaké testy...za dva týdny na kontrole ani nevěděl kdo sem, natož co chci, a naznal, že jsem ještě mladá, jedno dítě už mám, tak tomu mám nechat volný průbě, však ono se jednou povede...děkuji pane doktore, přesně tohle právě potřebuji slyšet...nashledanou, už mě tu neuvidíte...

Viděl...ani ne za půl roku, ale bohužel opět se stejným výsledkem a stejnou odpovědí (další revize)...po třech revizích, jednom biochemickém těhotenství a jednom odběru krve, kde se nic nezjistilo, jsem začala pátrat po jiném doktorovi. Teda už sem chlapa nechtěla ani vidět, takže sem si dala jasný cíl...bude to doktorka 🙂 ...než...

Zaregistrovala jsem se u pana doktora, který mi rodil Lukáška a dělal úplně první revizi. Hned první návštěva proběhla v duchu...Za prvé vyšetření krve, hned po něm laparoskopie, zkontrolujeme to zevnitř. Bohužel nebo bohudík, vše bylo relativně v normě nebo spíš se nenašlo nic, co by potvrdilo nějaký problém. Nasadil mi clostilbegyt a praidelně jsme se vídali každý měsíc kolem ovulace. Lepšího dokora jsem si nemohla vybrat, tak pozitivní člověk, který umí potěšit, poradit a vše vysvětlit snad na světě už není. Moc jsem chtěla, aby se nám miminko povedlo teď, když mám tak super doktora. Bohužel se mu k nám moc nechtělo...po 5 měsících už jsem ho požádala, jestli by nebylo lepší nás poslat do CAR. Neměl problém, vypsal mi žádanku, pobavili sme se, které centrum je fajn a co nás čeká a s díky odešla...

Objednaná jsem byla asi za dva měsíce, bohužel mi do toho něco přišlo (už přesně nevím co), ale musela jsem to o měsíc odložit. Objednaní jsem byli na 26.9....

18.9. na Lukáškyho 4 narozeniny, jsem měla den blbec...všechno bylo od rána špatně, ještě jsem čekala každým dnem měsíčky a byla o to víc podrážněná a nevrlá a tak sem si natruc (jako každý měsíc) koupila balení těhoteských testů a řekla si, že je to naposledy přirozeně, takže je zkusím...

První byl pozitivní...druhý taky...hned v zápalu jsem volala panu doktorovi, kdy že to mám přijít...objednal mě asi za 2 týdny. Bylo to nekonečné, ještě nekonečnější bylo čekat v čekárně a potom v kabince. Taky, když koukal na obrazovku a nic neříkal a pak řekl....-Tak maminko, jsou tam dvě!!!!! -Dvě? Jako co dvě? -Dva váčky, zatím bez akce, ale všechno je zatím jak má být....Objednána za 2 týdny...

Ano, můj kritický 8tt, modlila jsem se, prosila, snažila se být pozitivní...den D: Obě miminka v pořádku akce srdeční přítomna....kdybych neležela na zádech, asi dám panu doktorovi pusu 😀

Těhotenství ukázkové, bez problémů, pan doktor mi holky porodil (spolu s primářem, který měl na drátě svou manželku, která je naše dětská doktorka, takže měla všechno z první ruky a věděla o nás od první minuty)...Takže jsem najednou měli tři děti...ano i já se dočkala a po všem tom trápení jsem konečně mohla být spokojená a taky jsem. Už o nic neprosím, už si užívám maminkování, už mám tolik štěstí, že ani nemůžu víc pobrat....než...

Poslední bod mé cesty...neplánovaně pozitivní test v květnu...čtvrté miminko se nám narodí pod stromeček 🙂

Pokud jste dočetli až sem, moc děkuji a věřte...věřte, že každé miminko má svůj čas a samo se rozhodne, kdy příjde...