Rozhodla jsem se, že i ten třetí porod si musím uchovat i jinde než jen v paměti, ačkoliv musím říct, že na tenhle úžasný zážitek určitě nikdy nezapomenu.

Třetí miminko jsme už neplánovali, nicméně syn tehdy necelého 1,5 roku starý se částečně odstavil od kojení a došla první menstruace. Já zapojená již zpět do pracovního procesu a v období zkouškovém 1. ročníku na VŠ, do které jsem se vrhla, jsem si prostě nestihla dojít k lékaři pro nějakou antikoncepci, no a protože jsme na 1. dceru čekali víc než 2 roky a otěhotněla jsem až po Clostilbegytu a na syna jsme čekali také více jak rok, tak jsem si říkala, že se to nezblázní, když tam dojdu až po opadnutí pracovního a zkouškového šílenství. Pro jistotu si spočítám zhruba plodné dny a pak i ta frekvence poslední dobou, kdy jsem byla pořád unavená, byla skoro žádná, než nějaká.

No dodělala jsem, co jsem potřebovala, jen jedna zkouška se nepovedla, sex byl za ten měsíc asi jen jednou, mimo propočtené plodné dny, tak jsme odjeli s rodinou na dovolenou. Tam jsem vzala i mého tatínka (našeho hlídacího dědečka), který byl poprvé u moře a na trajektu měl až slzy v očích a já dojatá věděla, že to byl super plán, udělat mu takto radost. Přežili jsme i to, že se nám na Brači porouchalo auto – startér a cestu zpátky na trajektu strávil manžel v horku v nastartovaném autě a čekal, kdy na něj přijdou, že to musí vypnout a že jim teda bude vysvětlovat, že nás budou muset z trajektu vytlačit.

Nezapomenu ani na roztlačování v 33 stupních na Chorvatské benzínce, kdy už jsme se blížili na nájezd na dálnici a auto ne a ne chytnout a ani na hocha na benzínce v Čechách, který nás nechal tankovat nastartované auto. Asi už jsme takhle v jednu ráno vypadali dost zoufale. Tahle super dovolená skončila a menstruace nikde a k tomu všemu se mi zvedl žaludek při žehlení. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to není z toho žehlení (nesnáším ho a skoro nežehlíme), ale pak jsem šla štrachat do lékárničky, kde byl ještě jeden test více jak 2 roky starý, myslím, že i prošlý, z dob testování těhotenství syna. A vykoukly na mě hned 2 čárky. Manžel na zahradě a já na něj volám, že se mi zvedl žaludek ze žehlení a ať jde okamžitě domů, že pro něj mám novinku. Byl v šoku, ale usmíval se, já se teda nesmála. Trvalo mi snad měsíc, než jsem se konečně začala těšit, třetí miminko jsem fakt neplánovala, chodila jsem na poloviční úvazek do práce, k tomu doma pracovala trošku jako OSVČ a ještě v prváku na VŠ, ale nikdy bych miminko nedala pryč, to jsem věděla ihned.

Těhotenství nebylo úplně ukázkové, jako obvykle vysoký krevní tlak u lékaře, ale ten už byl zvyklý. Mám syndrom bílého pláště, takže selfmonitoring tlaku doma, který byl naštěstí vždy v pořádku. Těhotenská cukrovka hned od začátku, takže diabetologická poradna a dieta (občas jsem jí porušila, nedalo se to), nakonec jsem ale skončila i na inzulínu 12 jednotkách na noc, protože ranní hodnoty byly vždy horší. A pak jsem ještě zjistila, že můj lékař, který rodil obě moje děti, už neslouží v Mladoboleslavské porodnici a tak už si ho k porodu nedomluvím a odeslal mě tedy v 36 tt do porodnice, zůstala jsem už ale věrná Mladé Boleslavi.

Tam každá kontrola stres, kvůli tlaku, kdy mi nevěřili, že ho mám doma ukázkový a několikrát mě poslali na porodní sál, uklidnit se a že mi tam tlak přeměří, vždy se to ale povedlo, tak mě pustili domů. Termín porodu jsem měla 11.4.2017 a přenášet mě prý rozhodně nenechají, právě kvůli cukrovce. Bohužel ještě v 38tt měla ta naše holčička ještě nestabilní polohu a během ultrazvuku se stihla z konce pánevního přetočit do polohy příčné a já si tak ke všemu přidala ještě obavu z toho, že visí ve vzduchu i císařský řez. No nedala jsem se a věřila jí, že se ještě umoudří a že dopadne vše přesně tak, jak jsem si naplánovala. A to, že vydržím určitě do 8.4. – nejstarší dcera měla ještě zápisy do 1. třídy do školy a u těch jsem nesměla chybět, že stihnu ještě jednu zkoušku v předtermínu a že budeme rodit normálně a žádný císařský řez. No povedlo se, ani do 11.4.2017 se nic nedělo, naštěstí se tedy otočila do správné pozice a už tak zůstala, takže jsem 12.4.2017 nastoupila do porodnice k plánovanému vyvolávanému porodu.

Cca v půl deváté ráno mi zavedli první tabletu, hrdlo nepřipravené, takže pouze volně 1 celou tabletu Prostinu do pochvy. Manžel odjel domů s tím, že se nemusí nic dít a bohužel není volný nadstandard, tak jsem ani nechtěla, aby rušil spolubydlící, které zavedli tabletu tak půl hodinu přede mnou. Cesta do Boleslavi mu trvá tak cca 1 hodinku, takže jsme byli domluvení, že jakmile se bude něco víc dít, tak vyjede.

No nic se nedělo, já jsem si ležela, monitorovali jsme miminko, a pak si zase ležela, občas se šla i projít a šla si dát teplou sprchu a nic. Spolubydlící prvorodička ta na tom byla mnohem hůř až jsem si říkala, že už jsem to zapomněla a že teda určitě nebudu takhle hysterická, ale každý to hold zvládáme jinak. No do čtyř do odpoledne jsem si psala s manželem, že se nic neděje, četla jsem si a relaxovala, kdyby mi to vůči sousedce na pokoji nebylo blbé, tak snad začnu psát alespoň jednu z těch chybějících seminárek, které dlužím.

No ve čtyři odpoledne mi zavedli druhou tabletu, tentokrát už bylo děložní hrdlo prostupné, nicméně tak 1,5-2 cm dlouhé a tak pouze čtvrtinu přímo tam. A prý to dneska paní doktorka nevidí, já už se teda taky smiřovala s tím, že to nejspíš dneska nedopadne a smutně jsem psala manželovi, že dneska se asi rodit nebude. Půl hodinka klidu na lůžku, pak 40 minutový monitor a při něm jsem začala cítit kontrakce, konečně. Po páté odpoledne, kdy jsem si teda už zapnula aplikaci v telefonu na měření kontrakcí a kdy už jsem si říkala, že snad ta paní vedle mě musí už porodit, protože to je síla, co se to vedle mě děje, jsem zjišťovala, že kontrakce naskočily dost pravidelně cca každé 2 minuty a trvají 30-40 vteřin, ale zdály se mi nejspíš i v porovnání s utrpením, které jsem měla před očima krátké, a tak jsem při každé zhluboka dýchala, snažila se jít proti kontrakci, tedy uvolnit se a zalezla jsem si radši zase na min. půl hodinky do teplé sprchy.

Po šesté najednou cosi v kalhotkách – a asi hlenová zátka, na vodu to nevypadalo, nebylo toho tolik, tak jsem s tím ani neobtěžovala a dál si dýchala celkem v klidu, i když už trošku přituhovalo a tak jsem si občas i zahučela, stále mi nejvíc vyhovovalo stát, občas chodit a v předklonu se opírat o postel a dýchat si. V půl sedmé přišli zkontrolovat kolegyni, která už odmítala dojít i na vyšetřovnu a píchli jí nějakou injekci na bolesti a uklidnění a i já jsem zajásala a prý, že mám tu těhu cukrovku a musím něco sníst. Nic jsem nechtěla, ale nakonec jsem do sebe stěží nacpala jeden krajíček chleba, ptala jsem se, jestli bych neměla zavolat manžela, že to má hodinku a prý se ještě moc usmívám a tak to budou kontrakce vyvolané jen tím Prostinem. No já si to už nemyslela, ale přít se nebudu, tak jsem napsala před sedmou manželovi, že zatím ještě pořád nic, ale že už to bolí celkem dost, jen tedy prý je to z té tablety.

Bylo cca 19 h a já mokro v kalhotkách, ha říkám si, voda asi, nicméně jsem trošku krvácela a tak jsem vyrazila radši na vyšetřovnu. Jen tak v košili jsem tam došla a povídám sestřičce, že trošku krvácím a už se ani tak neusmívám. Tak prý se podíváme, jak jsme na tom. Ulehnu, kontrakce se teda v leže ztratily a sestřička vyděšeně. No máme tam 7-8 cm, prý nééé že bych tady nikdy nerodila, ale zkusíme dojít na porodní sál, přeci jen je tam víc komfortu. Tak říkám, no to víte, že zkusíme. Došla jsem na sál a sestřička, že mi dojde alespoň pro telefon, ručník, vodu a sprcháč a já tedy na porodní asistentku, že teda jako opravdu chci klystýr. A ona prý, počkáme, než dojde sestřička, jak to vidí, když Vás vyšetřovala. Pár dalších kontrakcí bylo dost silných, celou dobu houpání ve stoje a už i rozdýchávání, abych netlačila, věděla jsem, že si nesmím lehnout, jinak by se to zase zastavilo, zpomalilo, došla sestřička, věci mi dala na stoleček a prý ani omylem, to nestihneme. A já no opravdu to nestihneme, už jde všechno, hlavně teda hlavička, kterou cítím.

Honem na křeslo, hlavička venku, doktorka nikde, miminko chytala právě ta sestřička z šestinedělí, co si mě na porodní sál dovedla, hlavička vyšla vlastně úplně sama v kontrakci a já zatlačila jen, aby prošla ramínka, dala mi jí hned na tělo, porodní asistentka jí trošku překryla a v tom se objevila lékařka, nasadila si rukavice, a prý takhle by se mělo rodit, paní je úplně bez poranění, v klidu si počkáme než dotepe pupečník a dojdou z novorozeneckého.

Malvínka celou dobu u mě na bříšku ani nekřičela, byla celá krásně růžová, a koukala na mě, já si jí hladila, nikam se nespěchalo, dlouho jsem si jí mazlila a teprve až dotepal pupečník, tak jí odstřihli a ještě nějakou dobu byla u mě, mezitím vyšla placenta a i vnitřně úplně bez poranění, takže žádné šití, a prý jsme byly obě moc a moc šikovné a já ani nemohla věřit tomu, že to vlastně bylo všechno tak krásné a i ty bolesti byly zvladatelné a že je mi vlastně úplně skvěle. Pak si jí tedy vzaly na ošetření, přeměření a zvážení a já poprosila, jestli by mi podali telefon, že bych zavolala manželovi, že to už ani nestihne. Před sedmou jsem mu volala, že zatím nic a vyjíždět nemá a v 19:21 se nám narodilo naše třetí štěstí, naše milovaná Malvínka, 3500 g a 50 cm. No nevěřil, myslel si, že si dělám srandu, že už jsem porodila, ale sednul do auta a přijel v rekordním čase, aby nás stihnul ještě na porodním sále a mohl se s ní také přivítat a pomazlit.

Věřím tomu, že hodně dělá pozitivní přístup, je to určitě i v hlavě. Pořád jsem si říkala, že to půjde dobře, že kontrakce ač jsou bolestivé, svírají mě do křečí, tak já se musím snažit, co nejvíc uvolnit, otevřít, dýchat v klidu zhluboka, aby se otvíralo děložní hrdlo a moc a moc dělá i poloha. Všem doporučuji chodit, stát, gravitace dělá hodně, i přesto, že to víc bolí. A samozřejmě třetí porod je určitě také jednodušší než první. Jsem opravdu moc šťastná, že jsem si po druhém porodu syna, po kterém ve mně zůstal podivný pocit z ne moc povedeného porodu, mohla prožít právě takový zážitek. Ačkoliv to byl porod vyvolávaný, tak pro mne, to byl opravdu porod za odměnu.

Bylo pondělí 20.12.2010 a já už jsem šestý den přenášela, čekala mě návštěva u lékaře a CTG. Když jsme dorazili s taťkou k doktorovi, lehla jsem si normálně na lůžko, začali jsme natáčet srdíčko miminka, všechno bylo v pořádku, a když jsem se zvedala z lůžka, praskla mi plodová voda. Byla to docela sranda, pan doktor se smál, já byla v šoku no a závěr byl, že se za pár hodin uvidíme v porodnici. Kontrakce jsem neměla skoro žádné, tedy velmi slabé a velmi nepravidelné. Dojeli jsme s taťkou ještě na chvilku domů a pak vyrazili. Do porodnice jsme dojeli tak kolem šesté hodiny večer a já byla pořád vysmátá. Pan doktor už tam dorazil, prohlédnul mě a výsledek byl takový, že je stále 1,5 cm děložní hrdlo prostupné pro prst. Tedy se vlastně nic neděje, já se ubytuji a zítra ráno uvidíme, tedy pokud se to samo nerozjede.  Takže jsem se ubytovala, byla jsem na pokoji sama a taťku jsme poslali domů s tím, že kdyby něco tak volám. Samozřejmě spát jsem nemohla ani omylem a kontrakce byly takové trošku horší poslíčci velmi nepravidelné 15, 10, 7  minut. Ráno 21.12.2010 dorazil pan doktor na 5 hodinu a šli jsme se podívat, zda se něco změnilo. Nález byl takový, že hrdlo stále drží je tedy jen 0,5 cm a prostupné je 1,5 prstu. Plni optimismu, že se tedy něco děje, jsme se dohodli, že dáme Michalce ještě čas a zkusíme to nechat na ní. Nicméně čas byl stejně jen do odpoledne, protože po 24 hodinách od prasknutí plodové vody musí být porod vyvolán.  Na pokoj mi přivezli spolubydlící – maminku, co už to měla za sebou, tak jsem čerpala informace přímo od zdroje a celý den jsem prochodila po chodbě nemocnice s tím, že jí pomůžu. Odpoledne dorazil manžel a kontrakce byly trošku silnější a pravidelnější, ale stále jen po 10 min. Mezitím mi průběžně v kapačkách podávali antibiotika. V 16:00 už jsme měli jistotu, že samotné se jí na ten svět nechce a budeme jí muset trošku pomoct. Odeslali mě na přípravu, absolvovala jsem tedy klystýr a holení. Manžel na mě už čekal na porodním sále. Pan doktor mě vyšetřil a nález byl stejný jako ráno. Takže jsem dostala prostaglandin na vyvolání porodu. Pokud do 2 hodin nezabere, tak budeme muset dát kapačku oxytocinu. Potom jsem mohla do sprchy a tam to začalo, kontrakce byly silnější a pravidelnější asi tak po 3 minutách. Skákala jsem na míči a sprchovala se teplou vodou a to bylo něco úžasného, moc mi to pomáhalo a táta se smál, že u toho vydávám zvuky jako bych si ten porod užívala.  V 19:30 přišel opět pan doktor a zkontroloval, jak jsme se pohli. No a nepohli – kontrakce trvající 25 vteřin jsou prý sranda a z toho se nerodí a nález byl otevřená na 3 prsty.  No a tak nás čekala kapačka oxytocinu. Když mi jí okolo20:00 napíchli, tak to teprve začalo a nejhorší bylo, že jsem nemohla dolů z křesla, protože musely natáčet ozvy miminka a to byla opravdu bolest,  navíc se nám to špatně natáčelo. Mně se začalo chtít na záchod, tak tedy, že ano a potom zavedeme sondičku na hlavu miminka a budeme ozvy sledovat tudy. Na záchodě šok, jen co jsem dosedla přišla na mě taková kontrakce, že jsem musela zatlačit, což jsem samo neměla, ale překvapilo mě to. Tak jsem vyšla a říkám, no mě to nutí tlačit. A pan doktor, že to není možné. Tak jsem ještě pár již opravdu silných a bolestivých kontrakcí vydýchávala na míči vedle porodního křesla, ale nedalo se to a fakt mě to nutilo tlačit. Bylo něco po půl deváté večer a nález byl takový, že najednou máme 8 cm, ale Michalku moc vysoko. Takže jsem musela do kleku na křesle, to byly již opravdu kontrakce jako blázen a bohužel, i když jsem se moc snažila občas jsem si přitlačit musela. Za 15 minut opět vyšetření. Máme 10 cm, branka je zašlá a miminko pořád ještě nedorotovalo. To už jsem říkala, že fakt nemůžu ovládat to tlačení a pan doktor na to zase, že ubližuji miminku a k tomu všemu, že musím na míč dolů z křesla, abychom jí pomohly dorotovat. No tak to jsem řekla, že nemůžu, ale musela jsem, takže jsem asi na 3 kontrakce slezla z křesla na míč, ale nedalo se to, kousala jsem led, plivala ho, když jsem musela dýchat, špatně jsem dýchala a miminko najednou při jedné kontrakci mělo jen 90 pulsů, takže zase na křeslo, dalších pár kontrakcí, pak jsem dostala kyslík a Dr. mě vyšetřil a řekl, že můžeme jít na věc. Pak přišla kontrakce a já konečně mohla tlačit zatlačila jsem opravdu silně a najednou cítila drobnější úlevu, ale kontrakce pořád pokračovala a tak mi sestřička dala bradu na hrudník a já se nadechla a zatlačila ještě jednou a Michalka byla venku. Táta nám pak říkal, že si tam pan doktor rozkládal to svoje „nádobíčko“ , no otočil se zpátky ke mně, zahodil to řekl ježišmarja a chytal Míšu. Bože jaká to byla úleva a jaká to byla nádhera, když mi jí položili na bříško.  Byla tak krásná a moje narodila se 21.12.2010 ve 21:02 s váhou 3,64kg a 51 cm. Následovala dlouhá kontrola a šití. Ve vnitř pouze 3 stehy, což byl prý zázrak. Hráz nestřižena – pouze poranění prvního stupně a pár stehů, které teda zrovna moc příjemné nebyly.  Taťka fotil  Michalku, já ležela a byla šťastná, unavená, zničená, bolavá, ale moc šťastná, že je na světě a zdravá.  Pak  mi jí přinesli ukázat, zkusili jsme prsíčko, ale byla moc unavená, takže jsme to nechali a jen si užívali, že leží v postýlce vedle mě. Po porodu jsem měla zimnici, tak mi přinesli peřinu  a za chvilku už bylo fajn. Po 2 hodinách jsem se pomalu zvedla, odešla do sprchy a pak na pokoj, sestřička z novorozeneckého řekla,  že mi jí přinesou v 5 ráno, už teď jsem se těšila. Taťka mi dal pusinku a musel jet a já si lehla a myslela na to, že jsem strašně šťastná, že mám Michalku, že mám manžela, který to se mnou celé zvládnul a ač jsem ho kolikrát vůbec nevnímala, tak mi pomáhal moc a moc už jen tím, že tam se mnou byl, i když původně u konce porodu vůbec být nechtěl, za což mu moc a moc děkuji. A vlastně když to tak shrnu, tak můj porod vlastně trval 29 hodin, ale pokud budu upřímná tak můj porod trval vlastně jen 5 hodin a co to je 5 hodin bolestí, když teď v postýlce leží ta naše bobinka malinkatá , kterou tolik miluji.