Bezradná
    Dobrý den, asi ani nepotřebuji poradit..jen se vyzpovídat. Jsem těhotná, sama a duševně úplně na dně.

    Pomáhala jsem kamarádovi překlenout období kolem rozvodu, ale bohužel jsem to neustála jen na kamarádské úrovni a zamilovala se. Dělat převozníka ve 33 letech a naivně uvěřit druhé straně že je taky bláznivě zamilovaný je v mém věku opravdu školácká chyba, vím to sama moc dobře, ale i tak jsem s ním začala vztah a věřila mu.

    Bohužel jsem si tou dobou procházela úrazem krční páteře a z léků co jsem polykala se dostavil i zánět žaludku, dostala jsem antibiotika, hodně jsem zvracela. Do toho mi náhle umřela maminka. Stalo se to pár dní před začátkem vánočních svátků, bylo to a ještě pořád je moc těžké období.

    Opustil mě pár dní po maminčině pohřbu. Ráno jsem se probudila a on mi ještě v posteli řekl..že neví co cítí a musí odjet. Odpoledne telefonem potvrdil konec. Zkusila jsem mu to rozmluvit, bohužel jsem se setkala jen s chladem a ignorací. Moc mě to ranilo, bylo toho prostě už moc za sebou v krátké době.

    Ustála jsem to, ale těžce. Vymazala jsem jeho tel číslo a chtěla zapomenout, ale život má ironický smysl pro humor. Po 3 týdnech se ukázalo..že jsem v 5 týdnu těhotenství. Zvracením a léky prostě antikoncepce neúčinkovala v plné míře. Potrat neuznávám z morálních důvodů. Navíc nemám žádné ekonomické problémy, mám byt, práci, auto. Mám už i dceru v pubertálním věku, kterou mám ve střídavé péči. Vím do čeho jdu a to je možná ten problém.

    Na první těhotenství jsem byla taky sama a vím jak těžké bylo se nemít s kým podělit o starosti, ale ani o radosti. Otci jsem to oznámila hned po zjištění, dostalo se mi krátkého chladného mailu..že řešit to budeme až se to přiblíží a že se mu zdá brzy oznamovat to s takovou jistotou.
    Ten jeho mail mě vrátil o ten měsíc zpátky. Nemůžu od té doby spát, jíst ,je mi moc zle. Musela jsem začít brát léky na vysoký tlak, který mi hodně stoupl, jsem na neschopence v rizikovém a gynekolog mi vyhrožuje nemocnicí pokud se nepřestanu stresovat.

    Chtěla bych, vím že takhle ubližuji sobě i dítěti, ale své druhé těhotenství jsem si představovala jinak s milujícím partnerem a podporou. Za hloupost se v životě platí, vím to moc dobře, ale nemám se mmt sílu zvednout a bojovat o dítě ani o sebe a tak píšu tuhle strašně dlouhou zpověd v naději, že se mi třeba trochu uleví