Mateřská láska
Když jsem ležela na JIPu a přinesli mi ukázat mou dceru....
člověk si tento moment představuje celé těhotenství, jak poprvé uvidí své miminko. Já si představovala jak bude vypadat, jak ji budu hned milovat, jak z ní budu poprděná, vždyť to je to moje miminko, co jsem nosila v břiše a konečně ji uvidim.
... přinesli mi ukázat mou dceru.... a ahoooj,miminko, holčičko, tak jo , to jsi ty jo ? Já si tě ale představovala uplně jinak. Tak to jsi ty jo ? ty jo, dobře.
....nebrečela jsem, necítíla jsem výbuch emocí a slzy nebyly, prostě miminko, no, jo aha, no jo ono je ale moje . Ty jo.
Možná kdybych si prošla porodem přitozeným, bylo by to jiné, nevím, nemůžu srovnat.
Sama jsem byla překvapená jak reaguju, vždyť to je ona ! ta ona, jediná, na kterou jsem se těšila, vysnila, ona si to vybojovala , měla bych brečet dojetím a stěstím. A tak sem ji u sebe měla asi dvě minuty a pak ji odnesli.
Další den jsem za ni šla na oddělení. Víš co je matoucí ? Kdyby u té postýlky nebylo napsané její jméno, vlastně ani nevím, které to miminko je moje, jak vlastně vypadá. Viděla jsem ji jen 2 minuty a to ještě zabalenou v dece.... děsnej pocit, nepoznám svý miminko.
Dny v porodnici utíkaly, chodila jsem za ní, starala se, v rámci možností, fotila si ji, ukazovala návštěvám, ale pořád tam nebyl ten pocit naplnění. Takový jako zvláštní nepochopení, že se jedná o moje miminko.
No, když jsme pak byly spolu na pokoji den a noc a pořád, tak to byl mazec. Kdy mi brečela a já nevěděla co dělat, hormony, brečení, zoufalství, nevědomost, joo to byly príma dny 😀
i pár dní doma, kdy plakala a já nevěděla, jak ji pomoct, tak sem brečela zoufalstvím s sní, myšlenky všeho druhu, nevyspání, změna, šok...nooo, mazec.
Nicméně..... budou ji dva měsíce a já jsem už přes měsíc neuvěřitelně zamilovaná. Přišlo to. Vše to, co jsem čekala, že bude už v porodnici, přišlo to !
Koukám na ní a vím vše. Chovám ji a koukám na ni, ona na mě, do očí, mám pocit že se v nich topím a brečím, tentokrát štěstím a dojetím. Do postýlky koukám, nejraději bych ji pořád mazlila, pusinkovala, chovala, držela, když spí dlouho, nejraději bych ji probudila, baví mě na ni koukat, baví mě na ni mluvit... no prostě.
Trvalo to déle než sem si myslela a to mi nikdo neřekl, že to nemusí přijít hned. Bála jsem se, zda je to v pořádku, řikala sem si, že jsem divná, že necítím to co všechny matky popisují.
Tak už jsem ta matka co je ze svého miminka poprděná 😀 a nejštaštnějsí a nejpyšnější a zamilovaná a taka 🙂
Strašně to utíká, před očima se mění, koukám na fotky pár týdnů staré a vypadá už uplně jinak a mě je to už teď líto a to máme toho ještě tolik před sebou. Snažím se užít každý den a i tak mi přijde,že je pořád jen noc a ráno si řikám, tak další den před námi. Moje malá holčička moc rychle roste a i když se snažim si ji užívat co to jde a vše vnímat a pamatovat si to, bojím se, že to muj mozek nepojme a nebude si pamatovat to, jak byla malá a jak maličkaté má prstíčky. Neřikám si : ať už se otáčí, ať už sedí, ať už leze, protože vím, že to přijde, ale dnešní den už mi nikdo nevrátí, užívám si ji TEĎ !
Doporučujeme
Mela jsem to stejne a to jsem mela prirozeny porod.. ale u me to sehral dramaticky prichod maleho na svet a take to, ze jsem ho po porodu hned nevidela, neslysela.. malem nam umrel.
Trvalo to nez se poprve na me usmal, dva mesice jsem jela podle nakeho manualu, utapela jsme se v sobe, rozjeli se mi deprese.. ale pak se usmal, na ten den si pamatuji, jak kdyby to bylo vcera, zacala jsem brecet stestim a od te doby jsme nerozlucny partaci.
Měla jsem to úplně stejně. Napřed jsem si vyčítala, že musela být mezi cizími lidmi, že jí nemůžu mít u sebe. Když plakala, ani jsem ji nepoznala. Byla pro mne jako cizí, jako bych ji měla každou chvíli vrátit. První náznak změny přišel po cestě domů z porodnice, kdy jsem měla slzy v očích, že se jí něco stane. Dneska už se nemůžu dočkat, až se vzbudí, až se na mě zase usměje a budeme si povídat. Každý večer se těším do postele, že se budeme tulit. Je hrozné, jak rychle to uteklo, jak rychle mi vyrostla před očima a já si to vůbec nestihla užít...
Měla jsem podobný příběh. Bylo mi strašně líto, že moje těhotenství neprobíhalo normálně, nemohla jsem udělat nic, strašný nápor na psychiku. Malou brali hned na vyhřívané lůžko, byla taková malinká, úplně jiná než moje dosavadní představy o tom, jak vypadá novorozenec. Bylo to extrémně naročne, nejedla, nespala, ale ani jeden den nemůžu říct, že bych byla nešťastná.
To je milé. Krásně napsané, prožívala jsem de facto to samé, jen s tím rozdílem, že jsem věděla, že je to moje vymodlené miminko. Rodila jsem císařem - při mém věku a zdravotním stavu to byla první volba. Holčičku mi položili na chvilku na tělo, cítila jsem takovou nějakou chladnou radost a rozpaky. Něco jako "žije, je zdravá, mne za chvilku zašijou, už to nikdy nebude stejné". Zmohla jsem se jenom na něco ve stylu "Ahoj, pani" nebo "Nazdar, Lucíši" a jenom jsem pípla, že nějak nevím, co si mám myslet a co cítit. :D Na JIP jsem si připadala jako špatná máma. Pořád jsem čekala, že přijde takové to "oni mi ji odnesli na celé tři hodiny, bože, co budu dělat, umřu bez ní", ale nic takového se nekonalo. Byla jsem ráda, že je o ni postaráno, brala jsem to jako že to tak musí být, když tam ležím, stěží schopná pohybu a se zašitým břichem. Druhý den ještě relax a miminko jenom před návštěvou nebo na kojení, ke kterému bohužel nedošlo, a potom už celodenní péče. Plná hormonů jsem skoro celé dva měsíce řešila, že mne nemá ráda... pak se přesně na poslední den svého druhého měsíce poprvé usmála a od té doby se to začalo zlepšovat. Dneska jí je přes čtyři měsíce a zjišťuju, že když někde jsem déle než dvě hodiny, už bych nejradši posunula tramvaj/bus nebo čas, abych ji měla zase v náručí a viděla její rozesmátý obličej. A když ji někdo hlídá, dělám přesně to, co některé matky, když jsem jim hlídala děti já. Po nějaké době posílám SMS, jak je na tom. :D Takže ta láska a pocit, že bez ní nemůžu být, se nakonec dostavil. A užívám si to na maximum. Nicméně když koukám na fotky z prvních dnů po porodu, už to mrně ani nepoznávám. Je úplně jiná. 😉 Ale pořád krásná a hlavně naše!
Vás tedy je, já na tohle nebyla připravena, že bych mohla reagovat takhle, byla jsem z toho zaskočena a bylo mi ze seve divné, že necítím to, co bych měla. Ale koukám že to je normlani, všechny jsme statecne a úžasné leze jsme to zvládly!
Já měla přirozený porod,bez komplikací,miminko pryč jen na 2 hodky na vyšetření a jinak stále se mnou na pokoji. Stejně se ta láska dostavila až na konci 2.mesice. do té doby jsem jela na nějakého"autopilota" - je to moje dítě,musím se starat. Teď je mu 17mesicu a miluju ho k zblazneni!!! 😇 já myslím že je spíš rarita,když matku zalije láska a euforie hned na porodním sále
Když byl malému asi měsíc, položila mi kamarádka otázku, jestli už se cítím být mámou. Já ji odpověděla, ze si připadám jak kojna a prebalovacka dohromady, milovala jsem ho už od prvního momentu, ale ze bych se cítila být maminkou to ne, až kolem toho 2. měs se to zlomilo a vím, ze to bylo v okamžiku kdy jsem místo Adámek, řekla můj syn.
Úplně náhodou na mne vykoukl tento článek..jsem deset dní po přirozeném porodu, týden doma z porodnice a v článku se bohužel nacházím..procházím totální beznaději,že nemiluju svoje dítě. Starám se o ní,co to jde,fotím si ji,usmívam se na ni. Ale pořád mám myšlenky,že bych ji vrátila do bříška, poslala někam na prázdniny..že mě vlastně obtěžuje..strašně se za to stydím a je mi to líto. Každej říká,jak mám úžasnou holčičku a já jenom smutne prikyvuju. Manžel je uzasnej,rodiče za mnou denně dojíždějí,bavíme se o tom,ale pořád se v tom placam..nešťastný rána "že se o ní už zas budu muset starat" a nešťastné večery "že se kvůli ní nevyspim". Mám myšlenky i na návštěvu psychologa..pak si ale přečtu,že v tom nejsem sama a že to odezní.. tak moc bych chtěla lusknout prstem a zamilovat se,tak moc bych chtěla snést ji modré z nebe.. přestat se v tom placat a žít ten mateřský život tak,jak je idealizován všemi médií..
@baterkaterka krásně upřímné.! Nikdo nám totiž tohle neřekne. Nemluví se o tom. Ale to co píšete, to je, troufnu si říct, téměř běžné. A já to měla stejně, úplně se ztotoznuji s tím co píšete. Neměla sem se za to ráda. Bála jsem se že když sem se v bříšku na ni tolik těšila a konečně je venku a já k ní necítím to ono velké! Myšlenky u postýlky jestli bylo správné mír dítě. Styděla sem.se za tyto myšlenky.! přejde to! Opravdu! To nejhorší, ten šok z toho že máte miminko a teď už se budete je n víc sehravat a zjišťovat co funguje a zjistíte že je to opravdu tak úžasné, nebude vám vadit v noci vstávat, budete šťastná a budete se jen mazlit... Nebojte! 😘
@baterkaterka myslím si, že to idealizování mateřství je velké zlo. Jsem přesvědčena, že je x lidí, kteří to mají stejně jako my, jen o tom nemluví. Vidíte akorát hezké nastajlované fotky (na kterých ty děti v těch oblečcích vypadají, že snad kadí cukrovou vatu a vůbec neblinkají, matky upravené, téměř hned po porodu bez problémů vaří, pečou dobroty a uklízí celý barák) a úsměvy na Facebooku a realita přitom může být úplně jiná. Od prasknutí vody jsem ležela na hekárně 2 dny, než jsem konečně porodila, pak 4 dny na odd. šestinedělí a ani jednu noc z toho jsem pořádně nespala. První týden doma s miminem jsem byla v takovém rozpoložení, že kdyby někdo přišel a řekl mi, že ho na týden vezme pryč, tak mu ho s klidným svědomím daruji 😀 Vlastně mi asi nejvíc vadilo, že malej zezačátku téměř nereagoval na moje pokusy o utišení - že jsem se prostě snažila ze všech sil a odezva žádná. Jako kdybych tam ani nebyla. A ty myšlenky, že kdybych tohle věděla předem, tak do toho vživotě nejdu (a teď už plánujeme druhé 😀)... A přitom mě chudák ještě ani pořádně neviděl a měl co dělat, aby se vzpamatoval z toho šoku po příchodu na svět. Ono je to sice otravné klišé, ale fakt nezbývá než to vydržet. Ke mně je můj mozek milosrdný a již stihl smazat většinu negativních vzpomínek. Syn dělá každý den pokroky a naše vzájemná interakce je již zcela jinde než na začátku. Za chvíli mu budou 4 měsíce. Pomalu mě to začíná bavit a mám ho ráda každým dnem víc a víc 🙂
Já to měla stejně, dost podobně jako @jeniffer2 - přirozený, rychlý porod, vytoužená holčička...a trvalo několik týdnů, než jsem opravdu pocítila tu mateřskou lásku, než jsem bez ní opravdu nemohla být...taky jsem si vždycky představovala, jak emotivní ten porod bude, a přitom jsem neuronila sni slzu, prostě ten pocit “ty bláho, tak to je ona, asi teda fakt moje, novej člověk, kterýho jsem udělala a teď jsem za něj zodpovědná” byl strašně až absurdní.
Vsude se píše že to je náročné a šestinedělí stojí za prd. Dobře to ano, ale kde se píše o těch šílených myšlenkách co se honí v hlavě? o tom že je to normální? Protože sehrát se s tím miminkem je prostě zatraceně narocny!
Ja rodila prirozene a mela jsem to stejne. Ani nemam v mobilu moc fotek, kdyz ji byl treba mesic, z porodnice zadnou, krom fotek od manzela tesne po porodu :-/ Ted je dceri rok a 3 mesice a je to tak silne, az se toho desim a je to porad silnejsi 🙂 a v mobilu nemam skoro jine fotky 😀
Rodila jsem 10 dní po termínu, malou vyvolali. První větu, kterou jsem pronesla, nezapomenu do konce života. Takovej hnusnej skřet. Oblbnutá oxytocinem a epidurálem, když mi ráno řekli po noční tabletě, že klesly ozvy, po ruptuře zkalená voda, celou dobu na kyslíku, bez kontrakcí, všechno jinak. Naštěstí moje tělo zareagovalo a porod proběhl vlastně předpisově. Pak mi bylo řečeno, že s tímhle vybavením nikdy kojit nebudu (haha, 15 měsíců a kdybych nechtěla druhé, které se nedařilo při kojení, pokračovala bych vesele na litry dál) a že je malou třeba obléct a dát do postýlky. Spásná myšlenka moje byla, že jí podám aspoň prst, když musí být mimo mě (nemusela, apgar 9-10-10, přes 4 kila) a dívaly jsme se na sebe. A pořád nic. Pak ji odvezli na sesternu a mě převezli na pokoj, nadstandard. Nesměla jsem 6 hodin vstát, netuším proč, neměla jsem žádné komplikace. Pustila jsem si televizi. Hm, divný pocit, břicho prázdný, city žádný. Pak ji přivezli, sestra mi pomohla do sprchy a už byla jen se mnou. Nic. Mimino. Kloboučky, fuj, to nechci. Přisátá byla roztomilá, aspoň to. Až druhý den jsem byla schopná říct, že je hezká. Ale moje? Druhá noc byla peklo, nosila jsem jí celou noc, měla hlad. Jedna sestra říkala A, druhá Z a třetí 8. Prostě skvělá pomoc. Další selhání, nemám jí čím nakrmit. Pak koupání, šup sem, šup tam, ruku sem, ruku tam, plinu do koše, hlavně ne naopak. Mlíko, konečně. To ticho! Ten blažený výraz! Úspěch. Ale kde je ta láska? Prodloužila jsem si pobyt dobrovolně o jeden den, abych nestresovala sebe kvůli přibírání, a tak vůbec, bylo mi tam dobře. Televize, mobil, kojení, jídlo. Druhý nebo třetí den doma zásek, blues až na půdu, manžel celou noc malou hlídal a dával mi ji jen na kojení. Šestinedělí nebylo, první dva měsíce v mé paměti neexistují. Jen z fotek. Jela jsem na autopilota. Láska mi naštěstí najela dřív, než s prvním úsměvem, ale dlouho jsem se dosti věcmi trápila. Ve 4 měsících, kdy mi ji v noci manžel nosil na kojení, ho to přestalo bavit, ať si ji v posteli nechám do rána. A zapadlo puzzle tam, kam mělo. Jako tabu je to šílené. Čekám druhou holčičku a už z toho strach nemám, vím, že je to normální.
Zajímavé, s dcerou jsem to měla stejně jak popisuješ. Porod sice přirozený, ale instantní láska to nebyla. Byl to takový malý ufonek, o kterého jsem se měla starat. 😉 Teď s Danečkem to bylo instantní, hned slzy a ohromná láska. Zvláštní 😁
Začni psát komentář...
Měla jsem to v podstatě stejné, taky mě po porodu nezalila žádná vlna lásky a dalo mi hodně práce zvládnout bez újmy ten pláč v prvních týdnech. Nevím, jestli jsem teď zamilovaná, ale každopádně i přes všechny peripetie spojené s mateřstvím bych už bezdětný život zpátky nechtěla.