Mateřská láska
Když jsem ležela na JIPu a přinesli mi ukázat mou dceru....
člověk si tento moment představuje celé těhotenství, jak poprvé uvidí své miminko. Já si představovala jak bude vypadat, jak ji budu hned milovat, jak z ní budu poprděná, vždyť to je to moje miminko, co jsem nosila v břiše a konečně ji uvidim.
... přinesli mi ukázat mou dceru.... a ahoooj,miminko, holčičko, tak jo , to jsi ty jo ? Já si tě ale představovala uplně jinak. Tak to jsi ty jo ? ty jo, dobře.
....nebrečela jsem, necítíla jsem výbuch emocí a slzy nebyly, prostě miminko, no, jo aha, no jo ono je ale moje . Ty jo.
Možná kdybych si prošla porodem přitozeným, bylo by to jiné, nevím, nemůžu srovnat.
Sama jsem byla překvapená jak reaguju, vždyť to je ona ! ta ona, jediná, na kterou jsem se těšila, vysnila, ona si to vybojovala , měla bych brečet dojetím a stěstím. A tak sem ji u sebe měla asi dvě minuty a pak ji odnesli.
Další den jsem za ni šla na oddělení. Víš co je matoucí ? Kdyby u té postýlky nebylo napsané její jméno, vlastně ani nevím, které to miminko je moje, jak vlastně vypadá. Viděla jsem ji jen 2 minuty a to ještě zabalenou v dece.... děsnej pocit, nepoznám svý miminko.
Dny v porodnici utíkaly, chodila jsem za ní, starala se, v rámci možností, fotila si ji, ukazovala návštěvám, ale pořád tam nebyl ten pocit naplnění. Takový jako zvláštní nepochopení, že se jedná o moje miminko.
No, když jsme pak byly spolu na pokoji den a noc a pořád, tak to byl mazec. Kdy mi brečela a já nevěděla co dělat, hormony, brečení, zoufalství, nevědomost, joo to byly príma dny 😀
i pár dní doma, kdy plakala a já nevěděla, jak ji pomoct, tak sem brečela zoufalstvím s sní, myšlenky všeho druhu, nevyspání, změna, šok...nooo, mazec.
Nicméně..... budou ji dva měsíce a já jsem už přes měsíc neuvěřitelně zamilovaná. Přišlo to. Vše to, co jsem čekala, že bude už v porodnici, přišlo to !
Koukám na ní a vím vše. Chovám ji a koukám na ni, ona na mě, do očí, mám pocit že se v nich topím a brečím, tentokrát štěstím a dojetím. Do postýlky koukám, nejraději bych ji pořád mazlila, pusinkovala, chovala, držela, když spí dlouho, nejraději bych ji probudila, baví mě na ni koukat, baví mě na ni mluvit... no prostě.
Trvalo to déle než sem si myslela a to mi nikdo neřekl, že to nemusí přijít hned. Bála jsem se, zda je to v pořádku, řikala sem si, že jsem divná, že necítím to co všechny matky popisují.
Tak už jsem ta matka co je ze svého miminka poprděná 😀 a nejštaštnějsí a nejpyšnější a zamilovaná a taka 🙂
Strašně to utíká, před očima se mění, koukám na fotky pár týdnů staré a vypadá už uplně jinak a mě je to už teď líto a to máme toho ještě tolik před sebou. Snažím se užít každý den a i tak mi přijde,že je pořád jen noc a ráno si řikám, tak další den před námi. Moje malá holčička moc rychle roste a i když se snažim si ji užívat co to jde a vše vnímat a pamatovat si to, bojím se, že to muj mozek nepojme a nebude si pamatovat to, jak byla malá a jak maličkaté má prstíčky. Neřikám si : ať už se otáčí, ať už sedí, ať už leze, protože vím, že to přijde, ale dnešní den už mi nikdo nevrátí, užívám si ji TEĎ !
Časná IUGR ,beznaděj a ...já věřím
Vše začalo tím, že jsem zašla za svou doktorou se žádostí, jeslti se podívá na malou, protože ji poměrně dost málo cítím. Tam mi řekla, že mám málo plodové vody, tím pádem má omezený pohyb a není tolik co cítit. Dobře. Další týden jsem šla na kontrolu znovu, protože jsme měli před dovolenou, tak abych věděla, jak je na tom. Opět málo plodové vody, tak tedy už žádanka na podrobnější vyšetření průtoků. Dobře. Než jsme odejeli na dovolenou, měla jsem termín. 5.6. jsme šli na průtoky, vše bylo v pořádku, malá na ultrazvuku krásná, vody málo, ale dobrý. Pak přišel pan doktor a řekl, že to tak moc dobrý není, protože vůbec nevyrostla. No a tak to začalo. Domluva na genetickou konzultaci, strach, otázky, co to může být, kde je problém...
Další den konzultace, žádná genetická zátěž v rodině mé ani partnera není, všechny screeningy byly v pořádku, žádné známky postižení, do 24. týdne rostla ukázkově a pak ...prostě konec. Takže jediné co, poslali mě na odběr plodové vody. Dobře.
Vynervovaná se strachem v očích sem podstoupila odběr a teď - čekání na výsledky. Do třech dnů měly být výsledky na Downa, Edwardsův a Pattauů syndrom. Do 14 dní další. Uběhlo pár dní a volala jsem genetičce, jak výsledky. Díky kontaminaci moji krví nebylo možní výsledky vyhodnotit. Dobře. Mám si zavolat za týden to budou ty další včetně těchto syndromů. Během čekacího týdne jsem šla na kontrolu na ultravuk. Tam se tedy domluvilo, že se nebude čekat ještě tak dlouho a že mi vezmou pupečníkou krev a z ní jsou výsledky rychleji. Malá opět vůbec nevyrostla, už je opožděná o tři týdny. Profesor nám vysvětloval, co to znamená, takže padaly slova jako postižená, odumře v děloze, přerušení těhotenství už není možné, jedině že by byla prokázaná vada neslučitelná se životem....což ona nemá, protože je uplně celá v pořádku, pije, čůrá, ledivny jsou prokrvené, to kontrolují pro malé množství vody, má vše, co má mít, jen neroste....a my jen seděli a poslouchali a nevěděli, co dělat. Dobře. Ten den o pár minut později jsem opět ležela na lehátku, psychicky tedy uplně vyčerpaná a ubrečená a opět mi píchali jehlu k malé do břicha. O tom, jak mi tento záktok přijde odporný se rozepisovat nebudu ! Jdu domů a brečim. Pořád. Bojim se co bude. Vždyť to je moje malá holčička. Není možné, aby to nedopadlo dobře. Brečim a brečim. Čekáme na výsledky genetického vyšetření malé a modlíme se, aby to bylo v pořádku. Protože ale co když nebude ? Postižená ? Ale přerušit už nemůžeme. A chtěli bychom to přerušení ? a tolik otázek co se v hlavě rodí....Jdu na kontrolu ke své gynekoložce. Spolupracuje se všema doktorama, který mě doposud kontrolovali a starali se o mě. Takže ! Řekla nám, že genetika malé holčičky je v pořádku !! Celá, nemá žádný vadný chromozom ! Jupí. Nejlepší zpráva za posledních 14 dní. Jenže ono to tím nekončí, jak jsme si bláhově mysleli. Je to sice fajn, ale pořád neroste.hmmmm..... dobře, jsem 28. týden a malá stále 24. týden. Dobře.
Jsem hospitalizovaná u Apolináře. Aby se zjistilo co nejvíce jde, kde se stala chyba a já a malá byla sledována. Šla jsem na kontrolu průtoků, kde paní doktorka vyhodnotila, že si zásobuje víc mozek a že se průtoky horší. Pan doktor mi řekl, že to vidí tak na dny maximalně týden a že půjde ven. Nejspíš ve čtvrtek. Bylo úterý. Odešla jsem na pokoj. Představovala jsem si, jak bude děsně maličkatá, hadičky, nemocnice, inkubátor, strach a nevědomost co bude, bylo mi z toho špatně . Další den jsem opět šla na kontrolu a to byly průtoky změřeny jako normální. Hmm. Dobře. Víte co, placenta funguje, pupečník funguje, miminko je v pořádku a vy jste v pořádku, bude se čekat. Kontroly co týden, ale my nevíme co se děje a moderní diagnostika už nemá jak co zjistit. Genetika je tak obsáhlá, že nejde zjistit vše. Může odumřít, nemusí, může být postižená, ale nemusí....a takhle to je pořád dokola . AaaaAAAaaaaaa !!!! Moje gynekoložka nám řekla, jak to vše je a že kdyby ji měli vyndat císařem, museli by mi rozříznout dělohu celou a ne jen jako u klasického císaře, protože je na ná moc naplácnutá, z důvodu málo vody. BUM. a že zřejmě nevydrží a nedožije se do 30. týdne, protože ji nebude stačit zásobení, proto, aby mohla růst, musí jíst. BUM. Budu ji muset porodit mrtvou. BUM. Konec jako. Oba hotový s přítelem. Tři dny jsem probrečela a dva dny z toho mi na mysl přicházely myšlenky, že to nedopadne, že budeme muset začít od znovu, až tohle všechno skončí, že budu vyklízet skříň a všechny věci co jsou pro Míšu najednou pro ni nebudou. Strašný. Vůbec jsem nevěděla, jak se k tomu postavit, jaký postoj zaujmout. Jestli na ni mám mluvit nebo ne, jak na ni mám mluvit. ....a pak jsem si řekla NE. Takhle to neskončí. Takhle to být nemá ! Moje holčička to zvládne a já s ní a budeme spolu ! Mluvila jsem na ni dál a dávala ji motivaci, že to zvládneme, že na to není sama, že my tady jsme pro ni a že ji tu umoc chceme ! .... a udělalo se mi lépe. Věděla jsem jak se k té věci stavět. A nikdo mi nebude řikat, že to nebude dobrý. ! Tak .
Kontrola po týdnu. Nový doktor. Už těch doktorů bylo tolik a co doktor, to názor, že už se toho bojíme. Ovšem tento to doladil k dokonalosti. Dělá ultrazvuk a povídá, tak já sem asi jediný, kdo vás tady ještě neviděl, jinak už se na vás vystřídali všichni specialisti. To má pravdu. Sleduje, kontroluje a měří a povídá : neuvažovali jste o ukončení těhotenství ? Zůstanu zírat a i se jako pousměju a říkám : ne a popravdě tuto možnost nám nikdo neřekl, že prý to jde jen do 24. týdne a pak už ne a on : to se běžně dělá, jde to vždycky. Říkam a to byste ji jako píchli něco do srdce a já ji pak porodila ? a to sem to řikala s úsměvem na rtech, protože nechápu, NECHÁPU, jak mi může někdo říct, že mám zabít vlastní, zdravé dítě !!! a on povídá : no. a dělal dál ultrzvuk, na kterém viděl, že ta holčička má vše co má mít a je zásobená a následně ještě povídá, že něco málo přibrala a něco málo povyrostla !!!! OH ! odcházím uplně v šoku, jak si může tohle dovolit doktor, který mě vidí poprvé a vůbec nevím, jak na tom třeba jsem s psychikou. Dobře. Pan doktor ošetřující mě zahrnul do studie a tak mi řikal výsledky. Jsem zdravá jako řípa 😀 zjistili u mě, že jsem se setkala až v těhotenství poprvé za svůj život s herpes virem. Opar. To znamená, že mám aktivní viry v těle. Pane doktore, může to mít souvislost s tím, že neroste ?? Víte jak, může a nemusí. Jste první žena v tom výzkumu, která má tyto látky aktivní. Aha. Dobře. Klasika. Takže další týden kontrola. Další týden utekl a je kontrola. U toho ,,hodného " pana doktora. Tak za prvé, se omluvil !! a za druhé to byla nejpříjmenější kontrola za poslední měsíc, protože nám nikdo neřekl nic negativního a hnusného. Prostě průtoky jsou v pořádku, mimču je tam dobře, plodové vody přibylo, takže už je to střední oligo a ne těžký, prostě se bude čekat a kdo ví, třeba si ji i donosím do termínu 😀 při další kontrole ji budou zase vážit a meřit. Já mám pupek, který mi roste, Michalka se v bříšku neustále hýbe, což mě děsně uklidňuje a já věřím, že to vše dobře dopadne. Jsem 30. týden ! Uf.