Přemýšlela jsem ...

Nech ji chvilku brečet. Neběhej za ní hned. Spaní v jedné posteli není zdravé. Doufám, že si druhé naučíte na postýlku a kočárek. Nemůžeš ji pořád tahat, zničíš si záda ....

Tohle a mnoho dalších mouder poslouchám poměrně často. Nicméně se postupně učím pouštět je jedním uchem tam a druhým ven. Ze začátku jsem měla pocit, že všem "odpůcům" naší výchovy musím vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak. Postupem času jsem pochopila, že to nemá cenu. Kdo nechce, neposlouchá a stejně mi dál vtlouká klíny do hlavy. Navíc jsem měla pocit, že to, jak s malou funguju vlastně musím obhajovat. A v tu chvíli jsem si řekla dost. Nemusím se nikou obhajovat, protože nedělám nic špatného. K malá se chovám tak jak já (a také můj partner) považuji za správné. Nikomu neříkám, že mám patent na výchovu. Ani z daleka ne, ve spoustě věcí tápu, někdy se musím držet, abych nezklouzla k tomu, jak jsem byla vychovávaná já (mimochodem, měla jsem pěkné dětsví, ale jsou věci, které chci dělat úplně jinak).

Proč vlastně tohle píšu? Přemýšlela jsem (ano, občas se tento pozoruhodný jev vyskytne i v mé hlavě) nad nesmrtelností chrousta a najednou mě napalo tohle ... často slyším, jak je dnešní mládež, potažmo společnost zkažená. Jak jeden druhému nepomůže. Pokud někdo na ulici volá o pomoc, zůstává na svůj problém sám a nikdo mu nepomůže. Ale my se tomu vlastně nemůžeme divit, protože jsme tomuto vzorci chování učení už od narození. Vždycky, když nás někdo nechal vybrečet, udělal to samé - nechal nás samotné, volající o pomoc. Jsme učení, že si musíme "poradit", zvykali nás na to, že na naše volání o pomoc nikdo nepříjde ... a proto vždycky reaguji na každé zaplakání své dcery. Nechci, aby si vštěpila, že bát se a na svůj strach zůstat sama je normální. Chci tu pro ni být - vždy, za každé situace, ve dne, v noci, kdykoli. Nechci bý ovcí v davu s klapkami na očích co nevnímá volání o pomoc ...