Až někdy příště půjdete venku a uvidíte mámu, či tátu, jak se sanaží uklidnit své hystericky řvoucí dítě, moc Vás prosím - myslete si o tom svoje, ale nechte je a jděte dál. Svoji pozornost a pomoc zaměřte jiným směrem a neodvracejte oči od situací, kdy je vaše pomoc žádoucí a nutná.

     Abych objasnila význam svého prvnéího odstavce, dovolte mi, popsat Vám dve situace.

    Situace č. 1 

Jeli jsme s manželem (a dcerou spící v sedačce nakoupit). Když jsme míjeli zastávku MHD, všimla jsem si, že vedle lavičky leží žena. Řekla jsem to manželovi, ten o zastávku dál zastavil (jinde to nešlo) a já jsem šla zpátky na zastávku. Za tu dobu si jí nikdo "nevsiml" (podotýkám, že to bylo u velmi rušné silnice - výpadovka na dálnici).  Přišla jsem k ní, zjistila, co se děje a zavolala pomoc. Za tu dobu, co jsem čekala projelo nepočítaně aut, dva autobusy MHD - z oken čuměli všichni, celkem se zeptali 3 muži jestli můžou nějak pomoct. Chvíli před příjezdem policie zastavil osobák a z něj vystoupil muž (hasič) a ptal se co se děje a jak může pomoct. Policajti se divili, že tam celou dobu čekám - mě by přišlo zvláštní tam nepočkat ... (Mimochodem, paní byla společensky znavena, ale to je vlastně úplně nepodstatný).

    Vrátila jsem se do auta a bylo mi z toho vážně smutno - z lhostejnosti lidí. Já osobně bych nedokázala žít s vědomím, že možná někdo umřel na zastávce kvůli mé lhostejnosti - z auta fakt nepoznám, jestli pil, má infarkt, nebo se mu "jen" zamotala hlava. 

    Tohle je ta chvíle, kdy si myslím, že by lidé měli otevřít oči, všímat si, ptát se a řešit situaci a ne před ní obrátit hlavu.

     Situace č. 2

Šli jsme na zmrzlinu. Po cestě se stalo pár věcí, proč jsme na ni nakonec nešli a otočili jsme se domů (důvody vypisovat nebudu, to není zas tak důležité). Nicméně, malá křičela, že chce zmrzlinu, manžel ji nesl v náručí a já šla kousek za nimi a vezla kočárek s panenkou. 

     Za chvíli šla okolo paní a začala malou "uklidňovat". Stylem, proč křičí, že pljde s ní a podobný kecy. To jsem nevydržela já a říkám - "Mohla byste to dítě nechat být? To mám nejraději, když někdo uklidňuje cizí dítě, který řve zmrzlinku s kornoutem v ruce." Paní už nic neřekla a odkráčela pryč. Malá dál řvala manželovi v náručí (uklidňování cizím člověkem opravdu nezafungovalo). V tom jde okolo jiná paní a hned na malou "Ty půjdeš asi se mnou, co...?". V tu chvíli jsem  (pravda, poněkud ostřeji) řekla: "Ne, nepůjde!" (muž stihl řict jen "NE"). Paní se koukla poněkud ukřivděně a šla dál. 

     To je ta situace, do které by cicí člověk neměl zasahovat. Obzvláště ne tak, že dítěti řekne, že půjde s ním. Nevím, jak vy, ale já svoji dceru s nikým cizím nikam pouštět nehodlám. Hlavně mi přijde zvláštní, že tohle připadá lidem normální - řikat dítěti, které pláče, vidí mě prvně v životě, že někam půjde se mnou. A pak se všichni budou divit, až příště v novinách, nebo televizi poběží aféra - Ztratilo se dítě, s někým odešlo.

Ještě jednou Vás všechny prosím - všímejte si situací, které to potřebují. Ty ostatní nechte být - oni si to maminky a tatínkové se svými rarášky vyřeší sami. 🙂

Dnes se mi stala nepříjemná věc. Na začátku jsem byla naštvaná, na konci dne neskutečně vděčná. Ale od začátku.

Ráno jsem se probudila, slyšela jsem, jak za manželem zaklaply dveře a chtěla jsem vstát ... chtít a udělat tuhle naprosto automatickou činnost byl ale problém. Blokly se mi záda a já se nebyla schopná otočit z břich na záda, natož vstát. Mobil mívám pod polštářem, tak jsem mu volala, že potřebuji pomoct. Během chvíle byl zpátky a pomáhal mi vstát. Vzal si na dnešní den dovolenou, protže mě každý pohyb neskutečně bolel, nebyla jsem schopná se posadit a co pro mě v tu chváli bylo nejhorší - nebyla jsem schopná postarat se o naši dceru. 

Během dne byly chvíle, kdy mi pomohl sednout si a já se bolestí rozbrečela. Malá byla nevrlá, nechápala proč ji nevezmu, nepochovám. Ale v tu chvíli na ni čekala tátova náruč. Buď ji pochoval sám, nebo ji ke mě zvedl, aby se mohla pomazlit, nakojit ...

Připadala jsem si hrozně. Byla jsem neštěstná ze své neschopnosti. Celý den mi pomáhal - podával mi pití, pomáhal vstát, obléknout se a do toho vlastně zcela převzal péči o dceru i o domácnost. 

A najednou jsem si uvědomila, že jsem k němu často nespravedlivá, když ho peskuju za nějakou, vlastně vyslovenou, kravinu. Uvědomila jsem si, že mám vedle sebe rovnocenného partnera. Že jsem si vzala muže s velkým M. Děkuji Bohu za svého muže. Jsem na něj po dnešku opravdu upřímně hrdá. 

Dnes jsem si díky tomu velmi nepříjemnému pocitů selhání uvědomila, jak jsem bohatá. Mám dceru, za kterou bych dýchala. Mám muže, který je pro mne vším. ...

Nech ji chvilku brečet. Neběhej za ní hned. Spaní v jedné posteli není zdravé. Doufám, že si druhé naučíte na postýlku a kočárek. Nemůžeš ji pořád tahat, zničíš si záda ....

Tohle a mnoho dalších mouder poslouchám poměrně často. Nicméně se postupně učím pouštět je jedním uchem tam a druhým ven. Ze začátku jsem měla pocit, že všem "odpůcům" naší výchovy musím vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak. Postupem času jsem pochopila, že to nemá cenu. Kdo nechce, neposlouchá a stejně mi dál vtlouká klíny do hlavy. Navíc jsem měla pocit, že to, jak s malou funguju vlastně musím obhajovat. A v tu chvíli jsem si řekla dost. Nemusím se nikou obhajovat, protože nedělám nic špatného. K malá se chovám tak jak já (a také můj partner) považuji za správné. Nikomu neříkám, že mám patent na výchovu. Ani z daleka ne, ve spoustě věcí tápu, někdy se musím držet, abych nezklouzla k tomu, jak jsem byla vychovávaná já (mimochodem, měla jsem pěkné dětsví, ale jsou věci, které chci dělat úplně jinak).

Proč vlastně tohle píšu? Přemýšlela jsem (ano, občas se tento pozoruhodný jev vyskytne i v mé hlavě) nad nesmrtelností chrousta a najednou mě napalo tohle ... často slyším, jak je dnešní mládež, potažmo společnost zkažená. Jak jeden druhému nepomůže. Pokud někdo na ulici volá o pomoc, zůstává na svůj problém sám a nikdo mu nepomůže. Ale my se tomu vlastně nemůžeme divit, protože jsme tomuto vzorci chování učení už od narození. Vždycky, když nás někdo nechal vybrečet, udělal to samé - nechal nás samotné, volající o pomoc. Jsme učení, že si musíme "poradit", zvykali nás na to, že na naše volání o pomoc nikdo nepříjde ... a proto vždycky reaguji na každé zaplakání své dcery. Nechci, aby si vštěpila, že bát se a na svůj strach zůstat sama je normální. Chci tu pro ni být - vždy, za každé situace, ve dne, v noci, kdykoli. Nechci bý ovcí v davu s klapkami na očích co nevnímá volání o pomoc ...