Jak přišli moje princezny na svět aneb porod dvojvaječných dvojčátek.

Byl den jako každý jiný, již od 32. týdne sem těhotenství prožívala s větší únavou a bolestí celého těla. Holčičky se pěkně pronesli. V odpoledních hodinách když se vrátil manžel z práce, rozhodla jsem se, že s ním zajdu do obchodu, který je hned vedle našeho paneláku. Bylo 17:30 a obchod byl narvaný k prasknutí, moc jsme se nezdržovali a nakoupili co bylo potřeba a zamířili k pokladnám. Bohužel u pokladen byli fronty a mě začínali pěkně bolet záda. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se k tomu nepřidali bolesti podobné menstruačním - bolest v podbřišku a stehen. Do toho se mi nějak špatně dýchalo a začalo mě polévat horko. Vše jsem šikovně prodýchávala a říkala si že to nic není, že je to tím, jak tam stojíme a já na to nejsem zvyklá. Protože jsem poslední dny skoro jen ležela a nikam nechodila. Než jsme došli domů, podotýkám že obchod je asi 30metrů od našeho domu, tekli mi slzy bolestí. Což u mě obvyklé není, jakmile jsme dorazili domů, šla jsem si lehnout a po půl hodině vše ustalo. Oddechla jsem si a šla se s manželem navečeřet. Holčičky se v bříšku už několik dní moc nehýbali a všichni mi říkali a já na internetu četla, že to je běžné, protože už nemají v bříšku tolik místa. Cítila jsem spíš takové mírné ťukání. Ale dnešní den jsem necítila ani to. Možná jsem zbytečně plašila, což se mi poslední dny celkem stávalo a jen sem prostě od rána nesledovala pohyby a pak si to uvědomila a začala plašit. S manželem jsme si několikrát říkali, jestli radši nezajedeme do nemocnice. V půl 8 večer jsem se rozhodla, že do porodnice raději zajedeme, aspoň holčičky zkontrolují a pojedeme zase domů. Raději sem vzala kufr do porodnice i tašku pro holčičky. Do porodnice sem se sama odvezla autem, manžel totiž neřídí. Nic mi nebylo, žádné bolesti vše OK, to jen pro ty, které by chtěli říct, že to byl risk. Porodnice je 5 minut autem od našeho domu. Manžel byl semnou. Do porodnice jsme přišli nějak před 8 hodinou večerní. Porodní asistence jsem řekla, že se mi udělalo špatně a že necítím od rána pohyby. Sepsali jsme nějaké papíry a ve 20:30 přišla paní doktorka, co měla službu a vzala mě na ultrazvuk, kde překontrolovala holčičky a udělala odhady vah. Odhad vah mi dělala paní primářka i minulý týden v rizikové poradně, takže se váhy moc nelišili. Odhady byli plod A 2494g a plod B 3041g. Jasné bylo ale to, že plod B je stále větší než plod A. Což není moc příznivé pro přirozený porod, protože porodem plodu A padají kontrakce a my by jsme potřebovali aby šel ten větší plod jako první, aby je děloha vypudila kontrakcema. Nicméně mi nic paní doktorka neřekla a šli jsme natočit monitory princezničkám. 

Monitory se natáčeli minimálně 45 minut. Bylo složité zachytit obě srdíčka, pořád se frekvence nějak sbíhali. Každopádně se nám to podařilo aspoň na chvilku. A šlo vidět, že plod B má horší srdeční akci. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že ta bolest co sem měla v podbřišku je postupné otvírání a že se rozbíhá porod. Byla jsem otevřená na 4 cm. Minulý týden v poradně jsem měla stejné bolesti a to jsem byla na 1 cm. "Hmm, tak je to asi tady" říkám si. Paní doktorka mi řekla, že zavolá paní primářku, aby se na mě přijela podívat a řekne co a jak, vypadá to na akutního císaře. V tu chvili by se ve mě krve nedořezali. Hrozně sem se vyděsila. "Jako už teď tu budu mít miminka", říkala sem si. Ve 21:30 se mezi dveřmi objevila paní primářka, prohlédla mě a říká: "Tak a za 20 minut jdeme na sál, uděláme císařský řez pod celkovou narkózou, běžte to říct manželovi, připravte foťák, dejte mu své věci - bundu, boty a přijďte sem, musíme vás připravit". Šla jsem za manželem do návštěvní místnosti, jak opařená, celá jsem se třásla a chtělo se mi strašně brečet. Bojím se. Jakmile jsem uviděla manžela, začala sem brečet a říkám mu: "Za 20 minut jdu na sál, holčičky jdou akutním císařem, celková narkóza, takže je neuvidím, hlavně je foť a pak si zavoláme". Hrozně jsem se bála, vrátila jsem se do vyšetřovny a začal pěkný kolotoč. Dali mi cévku do močové trubice, je to teda něco fakt nepřijemného, dráždivého. Hlavou se mi pořád honilo, že už dneska, přeci jsme sem jeli jen na kontrolu. Pak mi napíchli kanilu, převlékla jsem se do andílka a šla jsem na porodní sál po svých. Mezi tím jsem slyšela jak se svolávají lékaři - ARO, PEDIATŘI, PORODNÍ ASISTENTKY atd. Když jsem došla na sál, bylo tu asi už 10 lidí, položila jsem se na lehátko, třásla jsem se nervama i zimou, člověk zde totiž leží naprosto nahý, potřeli mě dezinfekcí a paní primářka mi neustále něco říkala. Snažila se vtipkovat, já se ale hrozně bála, aby vše dopadlo dobře. Když jsem se pak podívala, celý sál byl zaplněný lékařským personálem, který byl v zelených oblecích. Tak jak to můžeme vidět v TV. Nikdy jsem žádnou operaci neměla, takže to bylo pro mě vše nové. Najednou na mě promluvila paní anestezioložka: "Paní Tkadlecová, jsem anestezioložka a dám vám teď kyslík, dvakrát se nadechnete a usnete a už nic nebudete vědět." Jen jsem zakývala a hlavou mi proběhlo: Panebože, teď se už neprobudím. A najednou jsem spala. 

Vzbudila mě bolest v oblasti břicha, ze spaní jsem říkala: " Auu, auu, auu." Myslela jsem si, že to byl jen sen. Sáhla jsem si na břicho a to obrovské bříško nikde. Aha tak to sen nebyl, stále jsem měla zavřené oči a pomalu je otevřela. Ležela jsem na pokoji, byla zde tma, ta bolest byla děsná. Koukám na svou ruku a tam bílá páska, čtu: "Šárka Tkadlecová a datum narození, pod tím Adéla 22:30 2300g/45cm a Elena 22:31 2600g/46cm". Hned mám slzy v očích, oni se narodili jsou už na světě, princezny moje. V tu chvili přišla sestřička a ptá se jak se cítím. Hned se jí ptám co moje holčičky, jazyk se mi plete a motá se mi mírně hlava. Na zvracení mi není, to často bývá po celkové narkóze. Mám hroznou žízeň, tak mi dává napít a říká, že mi přinese něco na bolest. Pak se mě zeptá: "Chcete přivést holčičky?" No jasně, že chci ty svoje prdelky vidět. Takže jen přikývnu, jsem strašně zesláblá. Ani se nenadám a už mám holčičky vedle sebe, položili mi je do postele. Adélka spinká a Elenka tak pokňourkává. Ježiš, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Holčičky hladím jednou rukou, nemůžu se hýbat, břicho mě hrozně bolí. A bude asi hůř, pomyslím si. Asi po půl hodině holčičky sestřička odvezla a podá mi mobil, abych mohla rozeslat tu šťastnou zprávu do světa. Kouknu na hodiny a je 1:46. Naštěstí mám připravenou SMSKU, takže nemusím nic vymýšlet. Letí zpráva z porodnice, že je na světě o dvě princezny více. Adélka 2300g a 45cm a Elenka 2600g a 46cm. Všichni jsme v pořádku. Sestřička mi dala lék na bolest do kapačky, mám se snažit spát a v 5 ráno přijde a budeme vstávat a půjdeme do sprchy. Spát samozřejmě nemůžu, nemůžu tomu vůbec uvěřit, že už jsou na světě. Volám ještě manželovi, ten vše fotil a holčičky si i pochoval. Jsem šťastná a brečím. Samotné vstávání bylo dost děsné, ale člověk když zatne zuby, tak se to dá vydržet. Jako asi všechno.  Co nás nezabije, to nás posílí. Navíc, já sem stále myslela na holčičky a odpoledne už sem běhala po chodbě a vstávala z postele do sprchy i na záchod. Navíc jsem měla holčičky u sebe, takže sem je kojila a začínala se o ně starat.

Tak to je celý příběh a teď ještě něco k samotnému porodu. Vzhledem k tomu, že jsem měla celkovou narkózu, tak o ničem opravdu nevím, nebylo mi po probuzení ani špatně, jen se mi motala hlava a bolelo mě šíleně břicho. Bolí to tak, že nemůžete skoro ani dýchat. Nechci vás strašit, ale pokud se vám někdy něco stalo, co fakt opravdu hodně bolelo, tak první vstávání z postele, které mě čekalo v 5 hodin, vás hodně překvapí. Je to tak hnusná bolest, že nemáte sílu ani nadávat. Mě osobně pomáhalo si u toho zahekat a říkat auu auu a fuňet. Asi něco podobného jako když prodýcháváte kontrakce, které jsem teda já sama nezažila. Takže těžko říct, jen si to myslím. Každopádně jsem vstala, do sprchy si došla a zvládla se tam i umýt, pomáhala mi porodní asistentka Horová, které chci tímto hrozně poděkovat, je to člověk na správném místě. Byla skvělá a hlavně netlačila na mě a předem mi řekla, že to bude hnusná bolest, že potom to ale bude každý vstávání lepší a lepší. Měla pravdu. Možná je to tím, že už víte, jak hrozně to bolí a že to musíte prostě vydržet. Já sem vždycky myslela na holčičky a říkala si, že aspoň s nimi brzy budu. Hlavně, každý má jiný práh bolesti, takže to každou z vás bude bolet jinak. Já mám práh bolesti spíš vysoký, takže než mi tečou slzy chvili trvá a tady při vstávání mě slzy ani netekli, asi sem se soustředila na tu bolest. Každopádně si klidně zakřičte či zanadávejte, ulevíte si. Mě pomáhalo prostě dýchat z hluboka a říkat si to auu auu. Paní co byla potom semnou druhý den na pokoji, taky po císaři, ale po spinálu, tak tak zase při tom vstávání u toho křičela a hekala, jako když rodí ženský přirozeně. Každá to má prostě jiné. 

Jinak když sem si to takhle prožila, rozhodně se toho císaře nebojte. Musím říct, že možná lepší než spontální porod. Protože u toho nikdy nevíte, jak to dopadne. Velice mě překvapilo, kolik ženských přijelo rodit přirozeně a skončili pod kudlou. Jedna měla problém se srdečníma ozvama miminka, druhá se otevřela na 9cm a víc ne (rodit vás prý nechaj až od 10cm, to sem nevěděla), třetí přestali kontrakce atd. Takže neřešte to, nechte to na lékařích, pokud to nejsou nějaký blbci, tak ví co dělají. A ve Slánský nemocnici jsou opravdu profíci lékaři, jinde bych rodit ani nechtěla. Měla jsem registraci ve FN Motol, kvůli tomu, že hrozilo že se holčičky narodí předčasně a tady ve Slánský nemocnici nemají neonatologické oddělení, naštěstí jsme to zvládli dotáhnout do 36+0 a od toho týdne jsme mohli rodit už tady. Kdyby vás cokoliv napadlo, napište. Pokusím se vám odpovědět a poradit. A poslední rada na závěr, ať už rodíte jakkoliv a bolí vás to sebevíc, myslete vždy pozitivně a hlavně na ten závěr, kdy budete mít to miminko. Ono vám už stejně nic jiného nezbývá a na svět se prostě dostat musí.