Zdravím vás všechny! Máte co jíst? Máte co pít? Pohodlně se usaďte....

No... kde tak asi začít... jasně, byla jsem počata, narodila jsem se, rostla, dospívala, studovala... blablabla, jako každý. Když mi bylo 12 let, narodil se mému bráchovi a švagrové první syn. Malinké kouzelné stvořeníčko. Když dojeli z porodnice a malý postupně prošel kolečkem všech náručí, byla i mně dovolena ta výsada si miminko pochovat. A asi v ten moment to přišlo. Držela jsem ten uzlíček, bála jsem se i dýchat a jen tak zbožně jsem ho pozorovala. Byl dokonalý, úžasný, nejkrásnější, nejroztomilejší a ve mně se rozléval úplně nový, nikdy nepoznaný cit. Láska? Štěstí? Pýcha? Hrdost? Ani nevím, jak bych to nazvala. Každopádně můj maličký synoveček byl pro mne jako blesk z nebe, okamžitě jsem si ho zamilovala a od té chvíle jsem věděla, že to, co v životě nejvíc chci, jsou děti a rodina. Jo, zvláštní u dvanáctileté holky, které pomalu ale jistě startuje důkladná puberta. Ale bylo to tak. Místo lítání venku s vrstevníky jsem škemrala, zda můžu vozit kočárek, místo čučení na večerní seriály jsem koukala švagrové pod ruce při koupání či přebalování, místo snění o klucích před spaním jsem sedávala se švagrovou malému u postýlky a společně jsme mu zpívaly ukolébavky...

Roky plynuly, já víc a víc toužila po miminku, každý můj kluk/přítel/partner, na kterého jsem to "vybafla" se zděsil a utíkal, já to nechápala a postupně jsem začínala být za divnou. Kamarádky si užívaly, já koukala po kočárcích a bříškách a ony se mi smály, že jsem mladá, ať si taky užívám a neblázním. Přece PROBŮH, KDO BY CHTĚL V OSMNÁCTI/DVACETI/DVAaDVACETI... DĚTI?????? Valily na mně nechápavě oči a ťukaly si na čelo. Ale já věděla své, od patnácti jsem si z kapesného a prvních brigád kupovala časopisy pro maminky, maličkatá bodýčka, ponožtičky a dudlíky, knihovnu mi plnily knížky Maminkou spokojeně a bez stresu, Naše dítě v otázkách a odpovědích a mnoho podobných titulů.

Přeskočím pár "chození" atd. Po nástupu do nové práce v roce 2008 jsem se seznámila se skvělým mužem. Po několika měsících jsem nadhodila lehce téma děti. Zaskočený byl, to ano, ale reagoval klidně a rozumně. On totiž děti sice chtěl, ale "ne teď". A proto mne tenkrát hrozně ranila ta jeho věta "... a ty myslíš, že je rozumný mít dítě po třech měsících vztahu?" (zpětně musím uznat, že měl pravdu).

Po roce vztahu (a nechráněného pravidelného sexu) už mi to ale přišlo divné a začala jsem se pídit po informacích, proč a jak a kdy... snažilky mi jistě rozumí. Prošla jsem si Utrogestanem, Clostibegytem, sledováním plodných dní (což při mém nepravidelném cyklu byl docela oříšek), zkoumáním hlenu, jezením chilli, kyseliny listové, kontryhelovým čajem, cvičením dle Mojžíšové, prstíčkovou metodou, stojkami po sexu, knihovnu doplňovaly učebnice pro zdrávky Gynekologie a porodnictví, Jak přirozeně otěhotnět, blablabla. V každém zpoždění jsem viděla naději a bílých testů přibývalo. V roce 2009 mi ruply nervy a zatlačila jsem na svou tehdější doktorku, že se stále nic neděje a že to chci nějak řešit. Poslala mne na laparoskopii.

Na laparce mi zjistili nezvyklou abnormalitu, která téměř znemožňuje přirozené početí. Řekli mi, že moje šance na přirozené otěhotnění je tak max.2%. Zhroutil se mi svět. Brečela jsem v nemocnici, brečela jsem doma, brečela jsem v práci... brečela jsem všude a pořád. Bylo to strašné. Proč? Proč zrovna já? Nevím, jestli byl tehdy můj partner rád nebo smutný, ale podržel mě, neutekl. Upnula jsem se na ta dvě procenta. O dětech jsme občas mluvili, já jsem měla pocit, že mi ujel vlak, každé těhulce s bříškem jsem záviděla až do morku kostí a on měl zas pocit, že na děti je ještě pořád času dost. To mne bolelo ještě víc a bylo období, na které nerada vzpomínám, hádali jsme se, já nás tlačila do dítěte, on argumentoval zázemím, financemi, věkem... byl mnohem rozumnější než já, ale já měla klapky na očích i na uších a mlela jsem si svou. A tak to šlo pořád dál, slunečno, místy trakaře.