Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    saly15
    11. kvě 2017    Čtené 1218x

    Duhový syn

    Duhový syn- Michael - porodnice Brno Bohunice

    TĚHOTENSTVÍ

    Mé třetí těhotenství bylo opět chtěné a planované, vyšlo až na potřetí, a už ty dva neplodné měsíce mě hodně naučily. Byl to nezvyk, první dvě těhotenství byly napoprvé.

    Když se zadařilo, ulevilo se mi. Nevolnosti mi začaly 6tt a já tehdy miminům řekla, že klidně prozvracím celé těhotenství, jen když budou živé a zdravé. Žáha mě začala trápit od 8tt. Brala jsem to tak, že sice je to dřív než v prvním těhu, ale to prostě k jinému stavu patří a jde to vydržet. Ve 12tt jsem byla na předporodním kurzu, kde jsem při vizualizaci zjistila, že čekám jednoho krásného, zdravého kluka. Byla jsem štastná a dojatá 🙂 .Třetí princ. Za dva dny po kurzu nás čekal prvotrimestrální screening, na který jsem chtěla jít sama, ale blbě jsem se před manželem prokecla, takže tam nakonec byl i on. Zjistili jsme, že jedno miminko se "chystá k odchodu". Byla jsem na něj naštvaná, že neodešlo dřív, že jsem se o něm dozvěděla. Měla jsem ohromný strach o zdravé dítě, že se mu při odcházení sourozence něco stane. Pak v 15tt mě čekala první "poradna" u gyndr.To jsem následně olitovala, ptz mi udělala "prevenci" a pak jsem týden slabě krvácela, takže další stres a strach ze ztraty dítěte. 

    Ano, celé mé těhotenství bylo o strachu, že mi miminko umře, a uživala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela (do 22tt jsem zvracela denně i několikrát, od 22tt jen 1-3x za týden), užívala jsem si každý pohyb miminka (první pohyby jsem začala cítit ve 22tt). Odmítla jsem zátěžový test na cukrovku. Na poradny jsem chodila dle toho, jak jsem chtěla (za celé těhotenství 3 u PA, 4 u gyndr). Tím, že na mě těhotenství celkem nešlo poznat, tak jsme rozrustání rodiny řekli manželové rodině až na vánoční návštěvě. Na Vánoce mi manžel oznámil, že chce abych rodila v Brně, takže já jsem mu oznámila, že tam budu rodit jedině s PA, která by mi zaručila přirozený porod a začala jsem hledat a schánět. Sehnala jsem, ale o dva měsíce později, v 36tt , mi napsala mail, že ji v této situaci není dobře a já byla najednou bez PA, tak jsem si dala tři dny na to abych našla PA nebo dulu a našla jsem tu nejlepší dulu pod sluncem (Staňka Kučerová) a k mé velké radosti měla na muj termín volno. Uleva největší. Na předposlední poradně jsem si nechala udělat test na strepa, prostě mě zajímalo, jak na tom jsem a na  poslední poradně jsem poděkovala své gynekoložce, která mě nezahrnovala strachy a urážkami, i když jsem návštěvy flákala a ne vše jsem podstoupila, vždy byla milá a příjemná, i když měla plnou čekárnu, v ordinaci jsem si nepřišla odbytá, naopak, pokud jsem měla něco k řešení, v klidu jsme si promluvily, vysvětlila mi, co mě zajímalo. A i když jsem zmínila domácí porod, jen mi řekla, že s ním nesouhlasí ale bez negativního posuzování. Dr. Lucie Drábková je vážně poklad.

    Manžel není z těch, co by se o mimino v břiše zajímal, nehladil mi břicho ani na dítě nemluvil, prý to nikdo normální neděla (nebo taková nějaká byla jeho výmluva)... No cca měsíc před porodem se to změnilo a já byla za to moc ráda, stačilo to jeho "ahoj pupíku" a hned jsem měla lepší náladu.

    Bylo super být tak dlouho těhotná (první porod v 31+2tt), vše se stihlo, a pak se jen mohlo čekat na den D. Myslela jsem že to bude 8.4. , kdy má narozky moje mamka, ale ty jsme bez porodu oslavili. Pak přešel vypočtený TP (což bylo fajn, ten datum se mi nelíbil), pak první poradna v porodnici, kde mi dr. v 40+2tt řekla, že vše je nachystané, jen cinknout a pofrčí to. :D Já si řekla, že super,odmítla jsem další poradnu, podepsala jsem reverz s tím, že se uvidíme za týden na další poradně. Na druhý den byl Velky pátek a já konečně chtěla okopat zahrádku, abychom měli kde zasadit přísadu. Manžel, přišel s tím, že se to nesmím, že se nesmí hýbat se zemí, tak jsem mu řekla, že tedy "zitra".

    POROD

    Většinu těhotenství jsem trpěla nespavostí, takže když jsem byla už ve 3 ráno vzhůru nebylo to nic vzácné. Měla jsem pocit lupnutí a že mi něco projelo pátěří. "Utíkala " ( :D vyškrábala spíš) jsem z postele s tím, že to bude voda, ale ne... a mimino se nehybalo a nehybalo se pak ani na mé naléhání a mě napadlo, že je mrtvé, že mi umřelo v 41tt dítě a v hlavě hysterčila. V pět se konečně začalo hýbat, a měla jsem takový divný pocit, v půl 6 byla první kontrakce, trvala minutu, za pět minut další a opět minutu, tak jsem napsala Staňce, že se asi něco děje, a manželovi řekla, že možná dnes porodím, za další dvě kontrakce, takže cca za deset minut jsem volala dule, at vyrazí, že se budu chystat do porodnice a volala jsem i mým rodičům, aby dojeli pro prvosyny. Pak jsem se čištila a pak  se snažila obléct a dostat do auta před domem, manžel popakoval věci do auta a prvosyny. To vše zabralo cca 3/4 hodiny. V 6.20 jsem konečně vyjeli a v 6.55 byl příjem v porodnici. (Cestou jsem do manžela několikrát zahučela, at jede aspon 120 - běžně jezdí pod sto, ptz šetří auto 😉 - že nemíním rodit na dálnici, to jsme zrovna mohli zůstat doma). Dojela jsem na 4cm otevřená a že uděláme monitor,  sice trvalo skoro půl hodiny, ale podařilo se natočit "jen 10 minut", a tehdy jsem měla podepsat reverz, což mě zpětně mrzelo, byla to totiž zbytečná otrava. Pak jsem se přesunula na porodní box i s mojí dulou.  Odmítla jsem léky,prasknutí vody, našla jsem papír s porodními přáními, ptz jsem si nepamatovala, co chci a hlavně jsem nebyla schopná se o tom bavit, tak bylo pro mě snažší, najít papír. Byl to fičák, nedalo se mi ani dýchat, měla jsem pocit, že to dělám špatně, neefektivně, nešlo mi najít úlevovou polohu, nešlo mi dostat se do sprchy (tři kontrakce jsem se snažila, že tam přejdu a neposunula jsem se ani o krok, tak jsem to vzdala). Dula byla skvělá, pomáhala mi tím, že mi masírovala kříže, dýchala se mnou, pomohla mi polohovat, povzbuzovala mě, že mi to jde skvěle (a já jí řekla, že jí to nevěřím :D ). Zvládla jsem jen a-a-a-a-a-a-a, a z kurzu jsem věděla, že to znamená, že je dítě nedorotované. Manžel přišel někdy kolem půl osmé, až předal syny. Nakonec PA řekla, že at si lehnu na bok s nohou nahoru, že v této poloze šlo dítě nejlíp ven a protože mi vadily všechny polohy, tak jsem jí poslechla, aby  mimino už bylo venku. Pak několikrát říkala, že jsou špatné ozvy a já jsem jí řekla, ať mi to neříká (nebo jsem si to možná jen myslela, že jí to říkam). Moc mi nešlo vnímat, ani nevím kdo všechno v  místnosti byl, snažila jsem se porodu nezavazet, abych dítěti nepřekážela. Prostě rodilo mé tělo a  můj syn a já tam jen byla u toho... a v 8.00 praskla voda (podle mě čirá) a v 8.05 byl na světě Michael. ApgarScore 3x9. 

    ŠESTINEDĚLÍ

    Protože prý voda byla mírně zakalená, nenechali dotepat (manžel to odhaduje na 10-15 sekund, kdy střihli, po té, co syn vylezl) a já byla tak mimo, že jsem ani neprostestovala (druhá věc, které lituji, ptz jsem chtěla, aby k přestřižení došlo až po vypuzení placenty, což jsem měla i v PP), syna musela vidět dětská dr. Nechtěla jsem nechat koupat, . tak to měly potřebu okomentovat, uplně zbytečné věty o infekčnosti atd. Pak mi ho konečně dali, byl to zázrak, byl nádherny, oči dokořán a tak hleděl, bulela jsem jak želva, protože prvosyny mi vzali a já je viděla až za několik hodin. I manžel byl dojatý (mmch prý jsem ho poškrábala a kouskla, statečný byl :D )  A tak jsme se tulili asi 2 hodiny. Potom mi dula připravila koktejl - kousek placenty + broskve. Díky dule máme krásné poporodní fotky a za to jsem ji moc vděčná. Pak syna na hrud dostal manžel a následovalo šití, při kterém mi opět byla oporou a pomocí dula, strašně to bolelo, ne jako po prvním porodu a ani to nebylo tak dlouhé a dr. byla velmi příjemná, ale bolelo to fest.

    Po bondingu jsme zjistili, že syn má smolku uplně všude, až na zádech, takže jsem po PA chtěla aby změnila můj požadavek na 6N a malého nechala umýt. Manžel tam šel s ním. Já šla do sprchy, pak si dala "snídani" a s dulou jsme se přesunuly na 6N. Přišlo mi, že dlouho nejdou, tak jsem si šla pro syna. Odmítla jsem podání vit. K injekčně, dostala jsem od dr. kázeň, že kvůli mě je syn podchlazený, že kde jsem viděla, ho mít nahého na těle,  (to jsem spolkla poznámku, že at si o bondingu něco nastuduje) a že zvracel mléko (bylo samopřisátí při bondingu) a tak ho mám omezovat na prsu. Celé to bylo dlouhé, zbytečné a ještě  jsem si syna nenechala měřit, jen zvážit(2960g) a to se dr.taky nelíbilo. . 

    Na druhy den se uvolnil nadstandart, takže jsme konečně měli soukromí, ale nějak mi přišlo zbytečné tam být déle, a tak jsem začala sondovat, co syna čeká za vyšetření a jaká je šance, že mi v poklidu projde ambulatní porod. Začala jsem v noci vážit syna, aby bylo vidět, že nejen že se přisává(každé kojení), ale že si už něco vypije. Jinak se s vážením začíná po 48hod. No a ráno při vizitě k mému překvapení, měla službu opět dr. co syna příjmala. A měla komentář k množství, které si vypil (4ml, 4ml, 6ml), že by si mohl vypít i 20ml. Změřili žloutenku, která měla stále nízké hodnoty a k mé spokojenosti nechala udělat odběr z patičky a kontrolu sluchu a v 10hodin, tedy 50 hodin od porodu byl syn propuštěn. Ve 12 hodin už si hověl doma v ložici.Tak jako během těhotenství i během šestinedělí mám ohromnou podporu, péči a pomoc kamarádek a kupodivu i manžela, který byl první týden po porodu doma. Kamarádky mě zasobily jídlem a tak jsem k mé velké radosti a ulevě vařila až po 14 dnech. Dula přijela hned druhý den a přivezla chladivý olejíček na bradavky (ptz mě přisátí hooodně bolelo) a zelený jíl na poranění a taky zkontrolovala kojení, protože jsem byla nervozní, zda nám to jde správně, abychom nedělali zbytečné chyby. Kamarádka mi zpracovala placentu na kapsle a tinkturu, dala bylinky na obklady proti bolesti. Celkově jsem opravdu neskutečně vděčná za toto zázemí. U prvosynů jsem nic z toho neměla ani tehdy neexistovala žádná poporodní služba v okolí. O to víc si toho vážím, protože to není samozřejmost, mít takové skvělé anděly kolem. Naopak, je to vzácnost. Ono totiž stačí i pár slov přes telefon a člověku to dodá sílu. 

    Dovětek

    Těhotenství bylo náročné v tom, že jsem se denně bála, že mi dítě umře, a krásné v tom, že jsem denně věděla, že mám dokonalé miminko. Oproti prvnímu těhotenství jsem byla aktivnější, např. jsem umyvala dva měsíce před porodem okna. Během těhotenství jsem nepřibrala ani kilo a rodila s váhou, kterou jsem začala, takže po porodu jsem o krásné 4 kg byla lehčí a kojením o další kila. I tak se našlo pár lidí, kteří měli potřebu mi sdělit, jak velké břicho mám, a jak mě je dost. Až porodem jsem zjistila, ze jsem měla cca měsíc poslíčky. A to bylo fajn, nevědět předem, stačilo mě číst vykřiky na netu že "už mám poslíčky tak dlouho, kdy bude porod". Takto jsem byla v klidu, protože syn měl čas do 42+1tt (nar. 40+4tt), pak bych začala hysterčit :DHodně se objevovalo tema klystyr, v různých skupinách si to ženy často řešily, až jsem z toho byla nervozní. No doma 2x stolice a v aute 3x zvracení. :D Tělo je skvělé.Ač byl ambulantní porod jedna z možností, tak jsem předem neřešila ani s personálem v předvybrané porodnici, ani s pediatričkou. Prostě se mi to nechtělo "zakřiknout". Dopadnout to mohlo všechno jinak a hlavně se mi nechtěly poslouchat něčí strachy/výhružky, když to nebylo aktualní, stačilo mi o tom na netu číst. 

    Tím, že byl porod rychlý, měl syl vodu v plicích a kuckal se tím několik dní, teď se pro změnu kucká MM, jak hltá.
    Trochu mě po porodu zamrzelo, že jsem si neužila "wellnes". Dula měla snad tak velký kufr jako já, plný užasných věcí - rebozo šátek, masážní záležitosti, vonné záležitosti, no vytahla jednou růžovou vodu a jeden olejíček, ke kterému jsem jen přičichla ... no a na víc nebyl prostor :D .

    K mému velkému překvapení bylo odd.šestinedělí v pohodě a kromě dvou lékařek jsem neměla problém, personál byl příjemný, možná to bylo tím, že byly Velikonoce (syn se narodil na Bílou sobotu), možná tím, že to bylo mé třetí dítě (tuto kouzelnou větu jsem použila několikrat za ty dva dny), možná štěstí na směnu a možná nic z toho :D .

    Dost mě překvapilo, že jsou lidé, kteří mi potřebují říct, že je jim líto, že mám ZASE kluka,  ne holku. Přitom já jsem štastná, že mám syna, ne, kvůli pohlaví, ale kvůli tomu, že je živý a zdravý. Pohlaví je jen bonus, na kterém nezáleží, ne mně.

    Moc mě bolelo šití, hodně mě bolelo ještě tři týdny, to jsem nečekala. Neskutečná bolest na wc, ve sprše, při chůzi, při ležení, při vlézání do postele i vstávání z ní. Po prvním porodu byl nástřih, šileně dlouhé šití, ale fit jsem byla hned 2 hodiny po porodu.

    Pupeční pahýlek jsem nenechala řezat, doma odpadl, týden od porodu,  tímto vzdávám hold všem rodičům lotosáčků, mě stačilo se starat jen pahýl :D

    Velmi mě v tomto těhotenství osvobodilo, že vše bylo možné, ať už co se týkalo těhotenství, tak co se týkalo způsobu porodu- Byl možný překotný, domácí porod, sekce, předčasný porod i přenášení, nechala jsem si všechny brány otevřené a nechala to vše plynout, jen jsem se připravila na to, že se to může stát. Syn vybral to nejlepší pro nás dva a já se snažila nepřekážet. "Mé tělo ví, jak porodit. Mé dítě ví, jak se narodit"

    Hodně moc jsem toužila a přála si, aby syn poléčil mé rány z prvního porodu. Aby byl tento porod krásný,přirozený, tak jak jsem si vysnila už ten první. A je to neskutečné a zázračné, ale splnilo se mi to. Jsem z toho denně dojatá a nevýslovně šťastná. Syn je klidné, bezudržbové, dokonalé miminko. Spí na mě, nebo těsně u mě. Nosím v šátku a látkuju od prvního týdne jeho života. Kojí se kdykoli si řekne. Neprotestuje v autě ani v kočárku. V porodce syna umyli jen jednou a doma jsme zatím koupali taky jen jen jednou, po 18 dnech.  Příjdu si klidná a konečně mám pocit dovolené. Odvedeme prvosyny do školky a pak se, pokud není v plánu nějaký jiný program, spolu válíme v peřinách několik hodin. Je to nádherné. Cítím ohromnou vděčnost, že mi je toto dopřáno, že to zažívám.

    Mám pocit, že bych chtěla napsat mnohem víc, ale už tak je to mooooc dlouhé :D

    saly15
    4. únor 2014    Čtené 0x

    Já a mé porody

    10.11.2013 v neděli odpoledne kolem 16:00 hod mi začalo tvrdnout břicho, stále dokola, a vydrželo to 12 hodin, do toho jsem trošičku špinila jasnou červenou krev, neustále jsem se rozhodovala jestli si zavolat záchranku nebo vydržet, nakonec jsem vydržela, a vyspala jsem se až v pondělí po šesté ráno, kdy manžel odjel do práce, dopoledne mi bylo dobře, ale nakonec jsem jela ke své gynekoložce aby mě omrkla, a řekla, že si mám na druhý den zajet do Brna na Obilní trh -bylo mi jasné, už v neděli, že tam směřuji. A výsledek kontroly, zkracený čípek na 2,9 a B je napříč.
    Už cestou ve vlaku (nemáme auto) mě hodně bolelo břocho a bylo mi divně, po hodině čekání na doktora výsledek kontroly -Akutně hrozící porod, byla jsem otevřená, bolesti a krvácení a B bylo hlavou dolu. Doktor si neodpustil mi ještě 2x říct, že jsem měla přijet už v neděli.


    Na příjmu mega papírování, dokonce chtěli i jména dětí - což jsem obrečela s tím, že je nevím, protože jsme to nechávali na prosinec. Uložili mě na JIP, dali kapačku antibiotika a magnesia a ještě jednoho léku a já knučela a modlila se, aby to přestalo, aby ve mě ještě zůstali. Po dokapání antibiotik mi chtěli dát další láhev na kapaní, což jsem odmítla -protože jsem zapla mozek. Argument, že si nemyslím, že mám infekci a že jsem antibiotika dobrala včera, po týdnu zobání a tak si chci raději počkat až se infekce potvrdí než to do sebe hnát preventivně u doktorů nic neznamenal, musela jsem podepsat negativní revez, tak jako i následující dny po informaci jak mi deti umřou protože porodím a oni tu infekci dostanou...Bolesti a krvácení se zmírnovalo, ve čtvrtek konečně výsledky stěru, že infekci nemám, přesto jsem ještě odpoledne a večer musela antibiotika odmítat - mozek mi to nebral, ale tak o jeden podpis víc nebo mín, to mě přece nezabije. V neděli jsem byla "zdravá" natolik že mě z JIP přesunuli na předporodní oddělení, odkud jsem musela docházet na monitory (tzv.pásy).


    V pondělí konečně vyšetření, myslela jsem že po skoro týdnu ležení a zlepšení stavu mě čekají dobré zprávy, spletla jsem se - čípek na 0,9!!! za týdne ležení se mi zkrátil o dva cm. Na čež jsem oznámila doktorovi, že odmítam monitor, které byli každý den 1x, a poslech mimin, který byl 4x denně, a domluvila jsem se na monitor, 1x za 3 dny, a poslech mimin 1x denně... Opět mě čekalo každodenní podepisování neativních reversů, s dennodenním vysvětlování od jednoho až třech doktorů, že mi děti můžou umřít,protože odmítám monitor, ale to že mi monittor způsobuje tvrdnutí břicha a už jen ta cesta na monitor o patro níž na jiné oddělení je pro mě velmi náročná a můj fyzický stav zhoršuje, nebyl pro ně argument.

    V úterý jsem se od doktora dozvěděla, že když odmítám monitor, tak pro mě nemají co udělat, a že můžu jít domů, že s těmito problémy tu nejsem ani první ani poslední.
    Ve středu 20.11. mi byl zaveden pesar, brala jsem to podle informací lékaře, že je to má jediná šance jak se co nejdél, možná i do roku 2014 udržet 3v1


    Po zavedení mi začali bolesti a za noc jsem vydržela spat cca 1/2 hodiny a přes den vůbec, brečela jsem bolestí a byla jsem hodně vyčerpaná, ale vůbec mě nenapadlo, že to souvisí s pesarem, každý den jsem u vizity a večerní službukonajícímu lékaři/lékařce popsala bolesti a můj stav a nic mi k tomu nikdo neřekl, v  pátek mi docvklo, že je to asi pesarem ale zařekla jsem se že to vydržím, jen abych nerodila letos. V pátek večer mi byly dány léky proti bolesti ale v sobotu už nic, v sobotu večer 23.11. kolem šesté mi sestřička kontrolovala vložku s tím, že se jí zdá nějaká mokrá a že at si nechám na ni udelat test na plodovou vodu, ten vyšel pozitivně a tak jsem během 15ti minut putovala na JIP že se mi rozbíhá porod, sestřička z jip mého stavu usoudila že rodim, ale já jí vysvětli že ty nesnesitelné opakující se bolesti v intervalu mám od doby, kdy mi zavedli pesar, po větě že toto pesar dělat nemá, zavolala lékaře doprovodila mě do vyšetřovny, kde mi pesar vyndali a já byla otevřená na 3cm.


    A i B byli hlavičkama dolů  a já noc strávila na porodním boxu, byla to super noc, mohla jsem si hekat jak chtěla a nemusela jsem se na nikoho ohlížet, dokonce jsem se ráno i hodinu vyspala po snídani, což bylo od středy nejdelší interval v jednom dni a v jednom kuse. To mě nabudilo ohromnou energií. Kontrakce jsem měla nepravidelné, nekdy po dvou minutách celou půlhodinu a pak třeba 3/4hodiny nic.


    O půl 4 odpoledne mě porodní asistentka řekla, že jsem jak časovaná bomba a pokud chci někoho u porodu tak at volám hned, protože pak to bude ráz na ráz. Zpětně vím, že to spíš měla říct těm doktorům, než mně.


    Manžel přijel o půl 5, ale nejdůležitejší ze všeho bylo aby zaplatil poplatek a vypisoval jakési papíry,takže se ke mně dostal až v 17:15. Za pět šest došla službukonající lékařka a jsem přesvědčena, že mi udělala Hamiltona a při odchodu mi řekla, že až mi praskne voda, musim hned říct. V 18:00 mě PRÁSKLA voda a ta pipka co si říká doktorka nestíhala nandávat ani rukavice, Ačko už jsem cítila uplně dole a teprve mě štelovali na kozu a asi 5x volala "holky kde jste, pojdte mi pomoc" protože byla v místnosti sama jen se studentkou na porodní asistentku. Do toho během porodu Ačka ještě několikrát volala jestli už tam jsou z novorozeneckého. V 18:15 se narodil Matouš (1490g) a ani mi ho neukázali nic k nemu neřekli a jen odstřihli, zabalili a odnesli.


    Bečko nesestupoval, tak se čakalo až z jiné místnosti přivezou pojízdný ultazvuk, aby se hlavní lékař podíval kde B je a zjistili že je KP. Jeden pár rukou mi držel dělohu, další pár rukou mi jezdil po břiše ultrazvukem, další pár rukou mi přes břicho točil a měřoval dítě k "východu" a ta pipka co si hraje na doktorku ho chytala, ještě stihli do mě strčit tu ohrovnou dlouhou věc, aby B protrhli vak a v 18:20 se narodil Mikuláš(1360g), kterého rychle odstříhli, zabalili odnesli a neukázali mi ho. Bylo to nejhorších 5 minut mého života, bylo to jak ze špatného filmu, jako by rodili poprvé, jako by nevěděli co dělat.


    Placenty vyšli do cca 10-15 min. (naštěstí bez tahání a podobnobných chuťovek) a pak přišlo na řadu dlouhé velmi bolestivé a nepříjemné šití (po nástřihu, na který chtěli souhlas, takže to nebyl rutinně provedený zákrok).
    Asi půl hodiny po šití jsem měla jít do sprchy a už si nesměla lehnout - musela jsem si sednout na tvrdé invalidní křeslo a na něm půl hodiny sedět a čekat na zřízence, který mě měl odvést na poporodní oddělení a po odložení věcí k miminkům na JIP. Tam to byla rychlovečka, mamina si zabula a valila na pokoj. Byla jsem jak naspeedovaná a do tří do rána jsem nezvládla usnout, a pak jen na dvě hodinky, už už jsem se jim nemohla dočkat, večer nám řekli, že je můžeme vidět až další den v jednu odpoledne, ale já si vydindala že je můžu vidět už v jedenáct...


    Ty necelé dva týdny v nemocnici jsem vydržela hlavně díky dětem, manželovi, kurzu Hypnoporodu a paní, která ten kurz vedla. Protože jsem nadechovala sílu a odvahu a vydechovala jsem veškerou bolest a strach, protože jsem měla oporu v manželovi že antibiotika jen tak bez důvodu, či monitor jen protože to mají v nejakém manualu opravdu podstupovat nemusím. Protože jsem měla v paní Michaele podporu a byla moje vrba.


    Moje porody jsou to proto, že jsem během pobytu v nemocnici "rodila" 4x, ale to čtvrté bylo na hotovo.
    Doktoři by zasloužili po tlamě, a to všichni co jsem s nimi přišla do styku, za ty řeči o tom jak mi děti umřou (naposled mi to řekla ta pipka co mě rodila, asi 3 dny před porodem), za to jak byli napřipravení na porod i když trval 20 hodin, za to že mi děti ani neukázali, ani neřekli tu filmovou větu "maminko máte chlepečka", za to že tabulky jsou nejdůležitejší a kdo se vymyká, tak ten si to vyžere...


    Po porodu jsem si přišla jako vydlabaná dýně a za ten pocit je nenávidím.

    Mléko(mlezivo) jsem odstříkala poprvé na druhý den v 15:00, děti jsem začala kojit ještě když byli v inkubátoru, aby zjistili, co nejdřív, co po nich chci. V nemocnici jsem s nimi strávila 35 dní. První jen nosila mléko, pak už i chovala, koupala, přebalovala, krmila a pak už uplně všechno, protože jsem je měla i s inkubatory na pokoji (Rooming in pro nedonošené děti). Z nemocnice nás pustili v pátek - dva dny před jejich 6ti týdny života - plně kojené chlapečky s váhou přes dvě kila.
    Jediné za co můžu doktorům(se kterými jsem byla ve styku před porodem) poděkovat je za stres, strach a slzy.
    Doufám, že příští dvojčata budou donošené, abych si mohla vybrat porodnice kde budu rodit a aby průběh byl i podle toho jak chci rodit