Oslava 1 roku mateřství

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.

                                    Týden po porodu... Klienti byli celý rok shovívaví.

- plakala jsem vyčerpáním, přestože jsem si moc přála, aby mé miminko bylo kontaktní. Ano, je kontaktní. Předtím jsem ale jaksi nemyslela na to, že jako máma nelze vždycky jednoduše říct "stop, teď si chci v klidu vypít horký čaj, začíst se do knihy a usnout u toho". Doba, kdy jsem byla paní svého času, je pryč. Toto vědomí se nedá předat, jen se s tím pak srovnat.

- zase ale můžu legálně dělat nic a v hlavním pracovním čase si jen tak stavět kostičky když se mi chce. (Jó!)

- i muži mají své dny...

(Stále trvá dramatická pauza po sdělení s třemi tečkami na konci.)

- naše partnerství prošlo zatěžkávací zkouškou. Nešlo až tak o narození dítěte, i když to určitě také, ale až ve druhé řadě (viz další bod). Ráznější byl střet s vlastním Já, s návyky, s egem, s (ne)ochotou jít za hranice komfortu, s (ne)opustěním svých očekávání a zároveň s přijetím nové situace a role a umět v tom zůstat sám sebou + vyjít s tím druhým partnerem, který to má také tak... (je to atraktivní pro komisi Nobelovky?)
Takhle to zní možná prázdně a pateticky, ale člověk se mámou a tátou nestává pouhým narozením dítěte, nýbrž do "máty" (mámy a táty) roste především uvnitř. Jak jsem zjistila, i sebeobětavější ukázková péče navenek ještě neznamená ono přijetí faktu "jsem máta". 🙂 (to si lze z mých zápisků asi všimnout, že🙂)) 
Je to proces a zvládne projít každý, kdo opravdově, láskyplně, čistě chce a je ochoten pro to něco pustit, aby mohl nově volný prostor zaplnit mátovstvím. 

- samotné narození dítěte partnerství obecně osvěží. Je toho tolik nového! Krásného! Ale přirozeně i bolavého. Odpovědnost. Au! Hravost. Dospělost. Au! Odvaha. Nadhled. Vytrvalost a trpělivost. To vše, bezvýjimečně. (A určitě byste mě doplnili.)

Oslavuji mateřství tak, že procházím celý ten rok, od porodu, přes první poznávání se, růst 8 zubů, osobních otřesů až do fáze neskonalého pocitu vděčnosti, oddanosti, něhy a těšení se na každý další den. 

Přála jsem si párty, barevný brčka a marcipánem potažený dort, ale zjišťuju, že se mi ta představa nenápadně rozplynula jak teď ten sníh v lednu.

Asi jsem nějaká divná a trapně páprdovatím, ale pro mě je fakt největší oslavou to, že se ten rok stal a já to nějak přežila (resp. prožila🙂, mám to za sebou a vidím, že i ty na první pohled hrozné kroky a krize mě vytesaly do mé dnešní podoby. Nás. Protože jsme tři a všech tří se to týká.

Celek je více než součet částí...