I takové dny jsou

Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.

Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.

Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:

Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.

Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...
Pac a pusu.

P.S.: Oběd mi nakonec (nečekaně🙂 chutnal.