Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.

Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.

Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:

Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.

Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...
Pac a pusu.

P.S.: Oběd mi nakonec (nečekaně🙂 chutnal.

Článek o tom, jak uchopit lekci, když se před porodem dozvíte tu strašnou zprávu, že je miminko v bříšku hlavou nahoru. 

Sedí tam jak paša. Nebo leží naštorc. Obojí zavání císařským řezem. Je vám hrozně. Takhle to přece nemá být! Přece chci rodit vaginálně a přirozeně. Tak proč? Co dělám špatně? Co mám udělat pro to, aby "se to srovnalo"?

Co mám srovnat já?

Nám se to stalo v 37.týdnu. V tomto týdnu už bývá často miminko dávno uložené hlavičkou dolů, vyčkávajíc na zrození. Nene, my si ještě potřebovali "něco" uvědomit. A že toho bylo...

Možnosti, proč se tak dítě stočí:

:: Miminko jako příčka.

Je vaše partnerství zdravé? (Upřímně...)

:: Miminko zachraňuje.

"Maminko, Ty se tolik bojíš? No to musí být teda hrůza. A císař je pro Tebe přijatelnější? Dobře, udělám to tak. Miluji Tě."

> Miminko zachraňuje rodičku.Nechce ven, protože se rodička bojí porodu, má z něj mega strach. Miminko ji tímto posedem zachraňuje, protože dostává informaci "porod je děsivý, lepší je to "bez práce" (důležitá poznámka: nemyslím si, že císař rovná se porod bez práce!, jde o tu vysílanou zprávu miminku).

:: Miminko chce vědomou pozornost.

"Mamí, zpomal. Zastav se, zkus nic nedělat a jen si me všímej a vnímej. "

> Hladit, zpívat, číst břichu pohádku (já vím, je to divný, ale on je vevnitř fakt člověk!) Snížte nároky na sebe. Ne vždy musí být vše za každou cenu dokonalé.

:: Miminko chce i tátu cítit.

"Tatí, já jsem tadý!"

Tatínku, budete tatínek. Jaký to asi bude? ;)

(článek pro pány asi vzhledem k okolnostem napíšu brzo...)

:: Miminku jste vzali pravomoc. Pravo-moc. Právo-moc.

"Moc mi to plánujete. A co já? Kde je mé slovo?" 

> Přemýšlejte, kde byste měli povolit svá očekávání a jaké lpění přehodnotit. Dejte důvěru miminku, dejte důvěru tělu, že to umí.
Trávení oběda se také děje samo. 

:: Miminko má jiné pohlaví.

"Ještě jsem se nenarodil a už mě nemají rádi..."

> Chcete holčičku, 4x vám doktror potvrdil holčičku, ale v břiše trůní chlapeček? Nebo naopak?

Mimochodem, toto - nechtěná žena/nechtěný muž - je v nás podle mě docela časté, i když je dítě otočené "normálně" hlavou dolů...

:: Miminko je zmatené.

"Jsem ztracen! Zmaten, strach? Těšení? Tudy? Nahoru...? Nevím."

Odráží Vaše pocity.

> Pomožte miminku (a sobě) a povězte mu, že ho čeká porod. Že se budou svaly kolem něho mačkat a tlačit ho ven. Že je to v pořádku, protože díky tomu už budete spolu. Přiznejte si, že se třeba trochu bojíte, protože jste třeba ještě nikdy nerodili, ale že věříte, že to spolu zvládnete. 

> Držte dlaň na podbřisku, bodově tam dlaní vytvořte teplo a říkejte, že TAMTUDY dolů je to správně.

> Můžete si tam taky svítit baterkou. Světlo prosvítí břicho a zvědavé dítě jde za světlem. (Tomu moc nevěřím, ale říká se to.)

> Stejně tak tam dole můžete něžne cinkat malou rolničkou, jakože "u-u, tudy!"

> Moxování - vygooglete si, co to je za srandu a najděte si šikovného moxovače.

P.S.: moc nevěřím manuálnímu přetočení od doktora. Vetšinou se miminko zase otočí zpátky tak, jak bylo. Věřím, že dítě není hloupé. Je otočené z nějakého důvodu a to, že ho někdo otočí o 180stupňů neřeší, proč se tam tak usadilo. 

:: Miminko ví, proč je vaginální porod nebezpečný.

"Ne, tam já nejdu, to by byla sebevražda."

> Ačkoliv si spoustu lidí myslí opak, tak mimina vážně nejsou blbá!
Moc dobře vědí, proč do konkrétního fyziologického porodu nejít. Můžou mít nějakou překážku (např. zdravotní problém rodičky třeba po úrazu a podobné ňamky). Pak je císařský řez naprosto v pořádku a dítě vstupuje do života s láskou a vírou - "je-li nejhůř budu zachráněn, důvěruji okolí." A to je přece také fajn.

:: Miminko trucuje.

"Že nepřipadá jiná možnost porodu? A just připadá! Já potřebuji mít jiný vstup do života, než si vy myslíte, že já potřebuju."

> Milá ženo (a muži), je třeba si uvědomit, že ne jen ten přirozený porod je opravdový porod. Je třeba přijmout všechny varianty. Možná jste příliš zahleděni do své vlastní imaginace a naprosto odmítáte jiné alternativy. Miminko ještě není na světě a už vám dává lekci, jak rozšířit své pole láskyplné působnosti.

Přijměte i jiné možnosti porodu, než je ten ideální pro vás. Pro miminko může totiž ideální vstupdo života znamenat uplně něco jiného. Třeba si potřebuje (a vy s ním) prožít něco jiného, než jste schopni ve svém omezeném horizontu vidět (pardon, to vás nepodceňuji, je to zkrátka tak).

Buďte veselí. To, že se budete stresovat tomu moc nepřidá.
Když se dozvíte takovou zprávu a není to pro vás milé, prožijte si všechny emoce. Plačte, vztekejte se, ale vždy se uklidněte, vždy to miminku vysvětlete, co se ve vás odehrává a proč a jak byste si přáli, aby to bylo. A to by bylo, aby se neotočilo 🙂 vždyť ono se za vámi také těší! Také se chce narodit (většinou) hezky. Přijměte tedy tuto lekci se vším všudy. A pokud i nadále zůstane čumáčkem nahoru, tak mu to neberte. Jen se přizpůsobte a milujte ho. Vždyť o tu bezpodmínečnost tady jde... 😉

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.

                                    Týden po porodu... Klienti byli celý rok shovívaví.

- plakala jsem vyčerpáním, přestože jsem si moc přála, aby mé miminko bylo kontaktní. Ano, je kontaktní. Předtím jsem ale jaksi nemyslela na to, že jako máma nelze vždycky jednoduše říct "stop, teď si chci v klidu vypít horký čaj, začíst se do knihy a usnout u toho". Doba, kdy jsem byla paní svého času, je pryč. Toto vědomí se nedá předat, jen se s tím pak srovnat.

- zase ale můžu legálně dělat nic a v hlavním pracovním čase si jen tak stavět kostičky když se mi chce. (Jó!)

- i muži mají své dny...

(Stále trvá dramatická pauza po sdělení s třemi tečkami na konci.)

- naše partnerství prošlo zatěžkávací zkouškou. Nešlo až tak o narození dítěte, i když to určitě také, ale až ve druhé řadě (viz další bod). Ráznější byl střet s vlastním Já, s návyky, s egem, s (ne)ochotou jít za hranice komfortu, s (ne)opustěním svých očekávání a zároveň s přijetím nové situace a role a umět v tom zůstat sám sebou + vyjít s tím druhým partnerem, který to má také tak... (je to atraktivní pro komisi Nobelovky?)

Takhle to zní možná prázdně a pateticky, ale člověk se mámou a tátou nestává pouhým narozením dítěte, nýbrž do "máty" (mámy a táty) roste především uvnitř. Jak jsem zjistila, i sebeobětavější ukázková péče navenek ještě neznamená ono přijetí faktu "jsem máta". 🙂 (to si lze z mých zápisků asi všimnout, že🙂)) 

Je to proces a zvládne projít každý, kdo opravdově, láskyplně, čistě chce a je ochoten pro to něco pustit, aby mohl nově volný prostor zaplnit mátovstvím. 

- samotné narození dítěte partnerství obecně osvěží. Je toho tolik nového! Krásného! Ale přirozeně i bolavého. Odpovědnost. Au! Hravost. Dospělost. Au! Odvaha. Nadhled. Vytrvalost a trpělivost. To vše, bezvýjimečně. (A určitě byste mě doplnili.)

Oslavuji mateřství tak, že procházím celý ten rok, od porodu, přes první poznávání se, růst 8 zubů, osobních otřesů až do fáze neskonalého pocitu vděčnosti, oddanosti, něhy a těšení se na každý další den. 

Přála jsem si párty, barevný brčka a marcipánem potažený dort, ale zjišťuju, že se mi ta představa nenápadně rozplynula jak teď ten sníh v lednu.

Asi jsem nějaká divná a trapně páprdovatím, ale pro mě je fakt největší oslavou to, že se ten rok stal a já to nějak přežila (resp. prožila🙂, mám to za sebou a vidím, že i ty na první pohled hrozné kroky a krize mě vytesaly do mé dnešní podoby. Nás. Protože jsme tři a všech tří se to týká.

Celek je více než součet částí...

Byli jsme na Montessori dílničkách. A jsme co? Nadšení! Já z "paní učitelky", Eliáš - ten určitě taky, ale toho dříve než paní učitelka okouzlily fazole (nezlomyslné boření věží z kostek jiným dětem a rozžužlání hliněné kuličky mezi naše tamní úspěchy nepočítám).

A tak maminka, rozjitřená touhou udělat vše pro podporu přirozeného vývoje malého juniora, nechtíc zanedbat potenciál jeho senzorické škály vjemů, šla a koupila čtyři pytle fazolí. Dále vzala stejnou mísu, vše smíchala a nechala 5 minut odpočívat - to aby z povzdálí mohla pozorovat, zda bude nový objekt plazícím se batoletem zbystřen.

Ok, nevydržela jsem to ani 15 vteřin a euforicky jsem na synátora volala, aby se taky přišel pohrabat v té lábuži a vzdělávat svůj sluch o rozdíly mezi zvuky fazolí dopadajících na dřevěnou zem a do plechové mističky.

Nadšení z nás prýštilo tolik, až nám nepozorovaně tekly sliny (Píďovi víc!) a taky tolik, že jsme byli nuceni vzít foťák do ruky...

Ano, úspěch byl - a stále je - veliký. Heuréka! Připadám si jak dokonalá matka, která nezanedbává vývoj onoho pidimužíka. Kéž bych byla tak úspěšná i při návyku na čištění zubů a neoblomná při utírání nosu.

Na závěr jedna veledůležitá poznámka! Víte, v čem je fígl zachování si duševní rovnováhy a klidu z toho, že fazole nejsou po celém bytě? V ohrazení prostoru! Na to jsme ovšem přišli až následně... Takže doporučuji použít minimálně obruč, nebo třeba bazének, nebo úžasný a kouzelný dřevěný domeček, co jsem pořídila Píďovi k Vánocům (a nevydržela jsem to mu ho nedát!)

Jo a pokud se bojíte, že bude robě strkat fazole do pusy, tak to se bojíte správně. Respektive strach už je vaše věc, ale to, že může dítě fazole cumlat je fakt. V takovém případě zkuste, prosím, neděsit, neplašit, nestrašit a nevytahovat. Myslím, že namísto "nedávej si to do pusy, vdechneš to!" je bezpečnější odvrátit zrak jinam, posílit pro příště důvěru a myslet teď třeba na to, čím speciálním si můžeme zpříjemnit všední večer. 

🙂

S každým dalším rokem mám podzim radši.

Mé reálné a těhotné já před rokem aneb pauza od drhnutí a zabydlování nového hnízda.

Miluju ty teplé, lichotivé barvy zvoucí tak akorát k zachumlání. Lehce mě omámí vůně listí, čerstvě nasekaného dřeva, kaštanů a jídla v kuchyni. Nechávám prýštit studený vítr o mou tvář. A vychutnávám si to...

..romanticky laděný piknik..

..pikantní kafe s podzimním přízviskem "pumpkin"..

..roztomilé návštevy u babičky..

..poklidné večery s knihou u krbu..

..prostě pohodu.

Ve skutečnosti - asi jak tušíte - to tak uplně nevypadá 😀

Na piknik na kopci se západem slunce můžeme kvůli spánkovému režimu našeho juniora, počasí a polabské nížině rovnou zapomenout... 

Cosi na způsob "pumpkin extra cozy coffee" piju, ale rozhodně to nevypadá tak božsky a podzimně jako bych si dovedla představit. Spíš mi během rána, kdy mezi ládováním pračky, uklízením pyžama a utíráním přesnídávky z Prďovy brady to tekuté "cosi" vystydne, že už je pak skoro jedno, jestli to bylo pumpkin nebo nikoliv.

Návštěvy u pozoruhodné babičky se konají, ale kvůli právě probíhající separační krizi jsem si nemohla dojít v klidu ani na toaletu, byla mi tam v podhůří pořád zima a na konci víkendu jsem měla ze samého nošení Eliáše vytahané ruce jak orangutan a toužila jsem po víkendu (tom opravdovém).

Poklidné večery u krbu s knihou jsou zatím ve fázi "kéž by". Ale stále věřím, že jejich čas přijde, takže poslední obrázek zůstává aktuální. 🙂

O těch předchozích mám tedy spíš pocit, jako kdyby se "očekávání a možnosti" a "realita" trošku lišily. Asi jako následovně, když se chystáte dělat něco podle předlohy:

Naštěstí ale! si svůj podzim nenechávám kazit. A tak i přesto, že nechodíme piknikovat na meze, nemáme teď prostor na čtení u zapadajícího slunce a jsme rádi, když jíme alespoň spolu u stolu, je náš podzim nádherný, barevný, svěží, zachumlaný, máme čerstvě vyprané pyžamo a asi si koupím nové chlupaté ponožky. 

Mějte také takový lahodný podzim, protože za šestinedělí je advent 😉

Vaše Eliška.

:: Plné znění článku i s odkazy na zdroje obrázků zde: http://panipav.blogspot.cz/2015/10/obrazem-muj-podzim.html ::

Už od těhotenství jsem věděla, že mu/jí ušiju deku.

Dala jsem si čas, protože jsem chtěla, aby byla na míru pro konkrétní děťátko. Až ho budu znát.

Až budu s nitkami do deky zašívat konkrétní požehnání...

...chci se s vámi podělit o to, co se mi při šití deky pojilo s výchovou dítěte:


:: přestože byla představa výsledku docela konkrétní, reálný výsledek už nutně nemusí být přes veškerou snahu (nebo právě proto) stejný.

 :: když nevím jak dál, nesmím se zaleknout, ale prostě volně pokračovat.

 :: nemám ráda, když mi do toho někdo kecá.

:: když se trápím řešením nějaké situace, je lepší jít spát...

:: po zjištění toho, že jsem udělala jednu viditelnou chybu, stačí si uvědomit, že i tak je deka použitelná ...

:: když jsem zjistila "aha, takhle to nejde", tak to s úsměvem udělám příště hned jinak.

:: i zapomenuté drobné nitky jde dodatečně odstřihnout...

:: že není to jen o šití, ale o užívání si té hry

:: že nesmím zapomínat na manžela

:: a že příště už budu zkušenější. 🙂

...a ještě pár fotek, jak to všechno dopadlo (zatím jen to šití, na výchově pracujeme. A ještě nějakou dobu budeme)

přední hrací strana

zadní strana celá pařížová

vychytávka (doslova)

Drobné detaily.

A proč Paříž? Protože :: http://bilacerna.cz/cs/blog/seznamte-se :: v květu je čarovná...

Au revoir 😉

Rodila jsem doma. Než vám ale vytanou na mysli věty, ať už obavy typu "proboha, další lesana a blázen, takhle riskovat, jak nezodpovědné..." nebo naopak "och, taky bych si přála, ale nemám takovou odvahu", tak si nejdříve přečtěte toto malé přirovnání.

Prvně navážu a uvedu na pravou míru - porod doma není o odvaze, ale o sebe-vědomí, tedy vědomí si vlastních možností, potenciálu, o tom, jak znám sama sebe, své reakce, jak umím naslouchat svému vnitřnímu rádci a jak umím rozklíčovat a zpracovat své vyplavené emoce.

Ženy, které říkají, že na porod doma "nemají odvahu", zodpovědně si přiznávají, že něco z výčtu není dostatečně připraveno. Anebo tuší, že z nějakého důvodu je lepší rodit v nemocnici, a pak je samozřejmě dobře, že nerodí doma. Porod je o pocitu bezpečí ženy, takže lámat rození doma přes koleno je nezodpovědné. Pak je to ten risk a hazard se životy, který zmiňuje veřejnost. Ale házet všechny porody doma a všechny ženy do jednoho pytle, je od veřejnosti stejně tak nevyzrálý soud... Pojďme ale k tomu přirovnání.

Stále je kolem mne spoustu lidí, kteří nedokážou uchopit to, jak smýšlím o porodu a vlastně mě považují za něco, co nejsem (ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu). A tak bych ráda nastínila porod doma pomocí přirovnání k něčemu, co máme všichni pod kůží. Tedy k penězům.

Porod doma je v "porodní branži" tolik, co milionář, investor a obchodník v branži finanční. Je jedno, jestli je ten porod nakonec doma nebo je plně bez zásahů v porodnici. Oba takové porody jsou vytouženým vítězstvím. Stejně tak šikovný obchodník nebo investor, oba dosahují díky sobě svých cílů (a nezdarů taky samozřejmě).

Rádci a průvodci

Nejeden odborník dané oblasti vám potvrdí, že finanční gramotnost v ČR je špatná. Troufám si tvrdit, že i "porodní gramotnost" je u většinové populace na podobné úrovni. Tím se nechci nikoho dotknout, naopak mě velmi těší, že se obě situace pomalu ale jiště léčí. To je ale na jiný článek.

Ve finančnictví lidé využívají finanční (daňové, účetní, investiční,...) poradce, v porodnictví zase roste zájem o duly a soukromé porodní asistentky, trend přirozeného rození roste. Na to se chce říct - Jen houšť! 🙂 Myslím, že je tu mnoho žen, které zažily situaci, kdy první porod víceméně odevzdaly do rukou personálu v porodnici a výsledek je takový, že se na druhý porod iniciativně připravují a díky tomu prvnímu porodu už ví, co rozhodně opět nechtějí zažít a proč.

Proto, bez znalosti fakt není radno se do čehokoliv pouštět (viz příslovečné "dvakrát měř, jednou řeš"). Takže pokud se nejedná přímo o váš obor tak to, zda budete konat rozhodnutí až po poradiě od zasvěcené osoby (ať už od fin. poradce nebo duly) se určitě na výsledku pozitivně projeví.

Rizika a záložní plán

Každá žena (opomeňme nyní výjimky potvrzující pravidlo), si přeje pro sebe a své dítě bezpečný, dobrý porod, který ji posílí a ukotví v mateřství. Finančník potřebuje peníze a také sebe-vědomí, aby byl ukotven ve své kompetenci a mohl také adekvátně dál fungovat. Myslíte, že by šel úspěšný finančník do jasného rizika, aby tak dobrovolně přišel o všechen svůj kapitál, o své vypěstované dítě?

To by nebyl úspěšný finančník, ale debílek. Jasně, dějí se rozhodnutí s určitým rizikem, ale většinou je i tato varianta namyšlená tak, aby se případnému riziku včas předešlo nebo se dalo urychleně vyřešit tak, aby nebyly žádné následky. A pokud přecejen následky jsou, tak je to plně na zodpovědnost onoho finančníka (rodičky), který (která) tam s tímto vědomím do toho jde.

Živo-bytíPorod doma ve většině případů nezačíná těhotenstvím, resp. nenapadá rodičku až ve chvíli rozbíhajícího porodu. Porod doma začíná mnohem dřív, je to o - jak to říct - stylu života, systému myšlení, způsobu prožívání situací a umění odevzdat se, umění navodit si klid a umět vnímat sebe, své tělo a okolnosti.Stejně tak je tomu ve finanční oblasti. Chcete-li jako začínající finančník a investor založit nebo koupit banku, asi se vám to zfleku uplně nepovede. Za á, si musíte prakticky nonstop věřit, že to zvládnete dotáhnout do konce. A za bé, musíte na to myslet minimálně nějakou dobu dopředu. Je třeba podniknout formální kroky, smlouvy, povolení, licence, razítka, podpisy...to není jako jít do kurníku pro vejce. To je makačka! Proto tu nezakládá banku každý druhý, ale jen Ti, kteří k tomu mají nějakým způsobem blízko. Stejně tak je to s rozením doma, doma zkrátka rodí ti, kteří mají k přirozenému rození jakýkoliv důvod.

Uvědomění
Uvádí se, že většina žen, které rodí doma, jsou vysokoškolačky. Ne, že by šlo o výši vzdělání, ale dokazuje to jen to, že vysokoškolsky vzdělané ženy se více zaobírají tím, co je čeká, ať už je to porod nebo založení účtu v bance atd. Rády si vyslechnou názory a doporučení jiných osob, ale především se samy poctivě probádají k jádru věci.Když pak zjistí a poznají, jak porodní proces funguje a srovnají si to s nabídkou a možností porodu v porodnici, je jasné, že vykulí oči a slušně řeknou "děkuji, nechci. Udělám vše pro to, abych si v ideálním případě vystačila bez 'klasické' porodnické péče."A víte, co mi přijde nejzvláštnější? Že se veřejnost zaobírá tou menšinou, která rodí doma a automaticky všechny odsuzuje za novodobé kacířství bez znalosti jakýchkoliv dalších okolností. Ale, odsuzují snad doma-rodičky ty z vás, které jste rodily v porodnici? Říkají vám, jak jste nezodpovědné k začátku života vašeho dítěte? Že mu založíte ložisko separační úzkosti a necháte mu třeba v dobré víře píchnout koňskou dávku vitaminu K? Že víc řešíte vzhled připravené postýlky než svou připravenost mysli na porod? Nikoliv. Neříkají, neodsuzují, nezavrhují.

Věťsinou mají doma-rodičky velkou dávku pokory, pochopení, respekt k odlišným cestám a životu druhých, umějí povzbudit a vidět jádro věci. Bohužel toto si ti odsuzovači neuvědomují a stále hlava nehlava jedou na vlně "rodila doma = riskerka, která by zasloužila mít ty komplikace, co jsem měla v porodnici já". Ale to, že těm komplikacím často daly za vznik právě nenechavé a přirozenost, trpělivost nepodporující pracovní postupy v porodnici, si už odmítají přiznat, protože by takové přiznání bolelo. Nehledě na to, že by se na danou komplikaci bylo třeba podívat i z jiného úhlu pohledu než jen z toho, který se hodí.

A jak je to s těmi bohatými lidmi? Úplně stejně. K většině bohatým lidí jsme prozíraví, nevěříme, že by mohli poctivou cestou k tolika penězům dojít. Vždyť i my jsme poctiví, vyděláváme, ale tolik peněz "normálně" nemáme... Proto je nasnadě nedůvěra k způsobu jejich žití a zbohatnutí (porození).

Opomíjíme pak ale fakt, že naprostá většina těchto "necelebritních" bohatých lidí má neskonale pevnou vůli, jsou pracovití, nebojí se změn a překážek, jsou ochotní se občas nečeho vzdát a svou pílí postupně a trpělivě dosahují na svůj zaměřený cíl. V tom vidím rozdíl. Zdroje
Dále (už jen krátce🙂 musíte mít zdroje. Tedy musíte přesně vědět kam a kdy můžete sáhnout, když se něco daří, i když se něco nedaří. Rezerva znamená, že když dojdou síly fyzicky, jedině díky psychické sile se dá jet dál. Vlastně i ve finančnictví je to tak - Donald Trump když o všechno prřišel, tak namísto aby se zbláznil, tak zabejčil a získal ještě více zpět.Ano, musíte mít odvahu, ale především musíte být prosycení důvěrou a musíte umět vnímat a naslouchat a bez prodlení reagovat. Ať už to znamená dát dohromady tým schopných lidí se stejným záměrem a společně podniknout kroky ke koupi banky, nebo odrodit přirozeně tak, jak to všem naprogramovala příroda.

A to je konec. (Vlastně teprve začátek 🙂

Častá věta, kterou mi žádná maminka/babička/tetička nezapomněla k mému bubnu připomenout, byla: "Porod bolí, ale vydržely jsme to všechny, taky budeš muset." Většina nepatřil mezi ty ženy, se kterými by se dala vést diskuze o "bezbolestném a mystickém porodu". Už jsem začínala být na tu omýlanou větu alergická a začala si přát, aby porod nebolel - ne pro mě, ale abych jim mohla říct: "a tůdle! Nebolí!"

Nicméně...mě bolel. Ale! "Bolest" je relativní. Pod slovem "bolest" si člověk většinou představí třeba říznutí, tupou, pulsující bolest hlavy, ukopnutý malíček na noze či koma z přetáhnutí lopatou. Bolest porodní je ale opět svým způsobem specifická, slovy přesně nepřenositelná.

Kdybych se to přecejen snažila nějak vyhranit (za těžkého vzpomínání - ano, příroda to má dobře zařízené), řekla bych, že porod jako takový je TAK silný, energií nabitý proces, že bolest není správné slovo, ale je to spíš ohromná práce snad všech přidružených svalů. Představte si svůj největší sportovní výkon, třeba jak jedete celý den na kole na max. Cítíte ty nohy?

Nebo jak celý den sprintem běžíte, nebo boxujete, nebo tancujete. Ty napnuté, pracující svaly, to automatické rychlé dýchání... Nemusíte nad tím přemýšlet, prostě běžíte a funíte. Ale je to fuška! V hlavě máte dílem prázdno, soustředíte se na akci a dílem se vám honí myšlenky typu "kdy už to skončí?", "už nemůžu!". Vnímáte to?

Tak takové "vše-bolavé", intenzivní a celistvé to asi je s tím, že to nemůžete a nezastavíte. Děje se to samo skrze vás.

Plus nevíte, kdy může přijít gradace či naopak zvolnění. A plus je veledůležitá role psychiky - makáte (resp. maká to samo🙂, ale zároveň musíte být uvolněné a musíte sobě a hlavně tělu za každé okolnosti věřit, že to zvládne uběhnout/ujet/utancovat. Jakmile přestanete věřit, dáváte tělu signál k zamotání nohou... a pak to bolí regulerně.

Možná se mnou nebudou mnohé souhlasit. Také si myslím, že porod tu konkrétní ženu nemusí "bolet". Je to otázka zcela individuální. Na vnímání se podílí velká práce mysli a souznění s probíhajícím procesem porodu. Faktem ale zůstává, že porod je silný děj, ale vždy jen tak, aby ho daná žena zvládla unést.

PS: O tom, proč mě porod "bolel" zase někdy příště.

Jsem prvomatka. Těší mě.

Mnozí by mě považovali za "alternativní" a nevím, já si tak nepřipadám. Spíš naopak. Občas si totiž - pravda, se studem - koupím nějaký hadr z H&M vyrobený v Bangladéši, ale s tím bude brzo utrum, jak naznačil muž, který mi proto před časem pořídil šicí stroj. Nicméně, dudlík nemáme, protože si pamatuju své dudlíkové trauma a kočárek také nevedu, protože si s ním připadám značně neohrabaná.

Ale pojďme k věci. Do teď jsem se lehce pohoršovala nad davy matek s dětmi v jídelních sekcích obchodních center. Nyní se jim všem hluboce omlouvám a začínám je velmi dobře chápat. Občas teď dokonce toužím se k nim přidat a zvolat "jsem úplně stejná, vezměte mě mezi sebe!". A proč? Protože jednoduše nechápu, jak může takový malý prcek zabrat ženě matce celý den pozornosti a ona opravdu steží stihne vypít studený čaj.

Nebýt mého úžasného, schopného muže, umřela bych na konci dne hlady, protože mi Píďa vždycky usne u kojení a tím, jak ho nechci budit, sedím na gauči s ním (jsem jediná, kdo to tak dělá?!). A tak minou hodiny proložené přebalováním, cukrblikama a vařením čaje (výkon dne!), až je najednou večer a já jsem z toho "nicnedělání" tak unavená, že ani na sex nemám náladu.

Díky bohu za našich 250 metrů čtverečních, kde se drží prach na místech od sebe dost vzdálených, protože být v menším prostoru, udusili bychom se tou pomalu ale jistě vznikající hnilobou. Pravda, jsou i dny, kdy úspěšně zvládám svou agenturní činnost, upeču 4 mrkvové koláče, zreju záhon a ušiju si kalhoty na spaní, ale to musí být buď úplněk nebo nov, protože jinak si to nedovedu vysvětlit...

Ano, možná by bylo snažší dát dítěti dudlíka nebo ho nechat v postýlce vyřvat a vesele si šůrovat obývák. Ale ty časy, kdy jsem si mohla dělat co se mi zrovna hodilo, nenávratně minuly. Bohužel mi to došlo až teď.. A to mám jen 1 (slovy jedno) dítě! Smekám před vámi všemi, které jich máte víc, protože to už mi opravdu hlava nebere, jak můžete zvládnout připravit jídlo a zároveň přebalovat, hrát si se starším, utírat prach a ještě být venku na vzdělávací procházce či didaktickém hřišti! Neuvěřitelné! Pokud se ze mě nestane do dvou let chobotnice, myslím, že druhé dítě nikdy mít nebudeme...

Tímto tedy vzdávám hold vám všem ženám, které jste si tímto již prošly a ve zdraví vše přežily a máte navíc další šťastné děti. Také děkuji mému muži, bez kterého bych si nic nepočala. 🙂

A na závěr - co mi v těchto dnech pomáhá? Uvědomit si následující:

Všechna práce na mě počká, dětství má Píďa jen jedno...

Možná, že mi časem budou ty dvě chapadla stačit k tomu, abych byla dobrou chobotnicí. 🙂

1. Nenasávat. Neposlouchat, nečíst a nezajímat se o cizí porodní příběhy. (Já vím, je to těžký a tady to 100 % nedávám 😀)

::

2. Pracovat na tom, abychom znaly své tělo fyzicky. Pozorovat souvislosti například mezi stravováním a výtokem/pálením žáhy/bolestí svalů a kloubů apod. a uměly na jeho potřeby důsledně reagovat. Pak se nám takové žití stane automatické.

Stejně tak věřit ve své tělo. Nemusíte podstupovat tu hromadu povinných vyšetření, které vás jen obírají o to, abyste důvěřovala sama sobě (jen si to přiznejte..). Jasně, vidět dítě v pořádku na ultrazvuku je fajn, ale není lepší umět se sama cítit dokonale, v naději a očekávání? Tělo funguje samo, stejně tak samo umí "vyrobit" placentu, vyvinout pupečník, dodávat plodovou vodu, zvětšit dělohu, držet ji na místě, nepropustit dítě a jeho bazén při chůzi. Zkrátka, věřte, že jste ok i když vám to zrovna doktor jednou za měsíc nepotvrzuje.

::

3. Pracovat na tom, abychom věděly a rozeznaly spojitost mezi fyzickým tělem a emocemi. To, že je některým těhotným blbě a zvrací 100x denně a jediné vysvětlení z jejich okolí, se kterým se smíří zní "to jsou prostě hormony", je trochu málo, nemyslíte? (ano, za tohle mě asi ukamenujete). Něco z psychického/duchovního hlediska za tím asi musí být, když tělo dostává instrukce 'vyplavuj hormony tak, ať zvrací'... Stejné je pálení žáhy, stejně tak deprese (můj případ a díkybohu za ně).

4. Pracovat na tom, abychom se uměly uvolnit na 100 %. Jak tělo fyzicky, tak i psychicky. A pravděpodobně i před partnerem. Jakmile se stydíte samy před sebou nebo prěd mužem, jak to asi bude fungovat? Takže odhodit masku, vše říkat a pak i dělat dokonale otevřeně. Trénovat uvolnění těla např. aktivní relaxací - to není sezení u Růžové zahrady na nově, to je aktivní práce s tělem, přestože navenek to může vypadat, že se flákáte a jen ležíte. Trénovat mysl, umět vypnout, myslet na nic, umět vytvořit si vlastní vizualizaci.

5. Myslete na miminko a na sebe a na novou rodinu.To ale neznamená řešení výbavičky a lékařských kontrol a zda miminko odpovídá vašemu týdnu těhotenství či je menší/větší a má málo/hodně plodové vody a velkou hlavu. Všechny číselné údaje můžou být tak nepřesné! Každé těhotenství (tzn. žena+dítě) je tak jiné! Takových možností z kombinatoriky! 🙂

Vaše miminko k vám přichází z nějakého důvodu, něco mu máte předat vy a něco má předat ono vám. Respektujte jeho osobnost už teď, myslete na miminko vědomě a přítomně, ne jen bezděky skrz nakupování hadříčků a plín a údajů z těhotenské průkazky. Povídejte mu třeba to, co ho můžete naučit (vyšívat, vařit, rozeznávat bylinky, naučit ho laskavosti, jak podporovat růst zdravého sebevědomí, whatever).

::

6. Odpovězte si na otázku - Jaká je moje neušlechtilejší představa o porodu mého děťátka? Představte si takový porod, vymyslete si ten svůj příběh, ale důležité je na něm nelpět! Brát jej jako vizi, ne úkol ke splnění. Zároveň je důležité přijmout všechny možné varianty porodu, i císaře, i kp, vše je v pořádku, když bude miminko a matka zdravá. Vyslyšte všechny ďáblíky, kteří vám našeptávají, že "váš vysněný porod přece nemůžete mít", a pak se ďáblíků zbavte (zeptejte se, proč tam jsou a řekněte jim, že je tam už nepotřebujete mít) a mějte přesně takový porod.

7. Připravte si talisman, se kterým porod prožijete. Může to být cokoliv, šperk, porodní sukýnka nebo jen něco, co budete žmoulat v ruce. Stejně tak se můžete v den porodu obřadně nalíčit a učesat, abyste si připadala žensky. Všechno toto posiluje vás, vaši připravenost na onen přirozený porodní proces.::8. Buďte minimálně měsíc před porodem naprosto klidná. Jestli máte doma další děti a na práci uklízení celého domu, je to v pořádku. Klid je uvnitř vás a ne venku. Dělejte vše tak a vše pro to, abyste měla stabilní rozpoložení, cítila se připravená na láskyplný příchod nového člena rodiny a naprosto důvěřovala, že je o vás v jakékoliv situaci postaráno.Ze zdravotního hlediska je porod velmi bezpečný, protože takovou úroveň zdravotnictví jako máme teď naše minulé generace neuměly ani předpovědět. Což je super zpráva, žeano.::9. Až "to" přijde, uvědoměle těžte z nabytých jistot a jen se volně poddejte procesu rození. 

Snažila jsem se být stručná a výstižná, všechny body jsou totiž témata na samostatné články. Tak snad je to i takto ve zkratce trochu srozumitelné 😀

PS: sama uvidím, jaké to je poprvé až za pár tý/dnů. Haha. Ale já to (nějak) zvládnu 😉

Žena je silná ve smyslu schopná, všeho schopná, ve svém cyklu víceméně vždy (kromě období menstruace) plná síly a netušeného odhodlání všechno zvládnout. A nejlépe všechno najednou a nejlépe ještě teď hned. Žena vedle muže je jeho odrazem, jeho zázemím, jeho domovem, úkrytem a rozprostřenou plání možností. Je mu oporou, jako on je jejím ochráncem, zastáncem, stoupencem a podporovatelem. Žena bez muže je jako muž bez ženy. Žena je krásná a od muže to slyšet nepotřebuje. Avšak slyší-li to, vytváří se krásno kolem obou a kolem celého partnerství.Žena je Ženou, když miluje sebe. Když zná své nedostatky, ale přijímá je s noblesou jako svou nádhernou součást. Když zná své přednosti, ale nemá potřebu je vystavovat vnějšímu okolí na obdiv. Když ví a umí předvídat, když zvládá více věcí najednou, když umí použít ženské nástroje pro dobro lidstva🙂, a když je spontánní a přirozená ve svém prazákladním projevu. To je Žena.

Těhotná Žena je požehnanou Ženou. Je předurčena k tomu stát se matkou. V jejím základě je touha po stejné dokonalosti Ženy s nezměrnou touhou být dokonalou Matkou. A to není malý nárok (leč takový male soukromý)... Těhotná Žena narozdíl od Ženy upřednostňuje nejdříve dobro pro dítě a rodinu, pak pro sebe. Nelze se zlobit, ba naopak. Je to zabudovaný kód. Těhotná Žena je přípravou k Matce, tedy tvořitelce (jedné z mnoha tisíců tvořitelek) lidstva. Těhotná Žena nese odpovědnost za své tělo, za své zdraví a zdraví dítěte, za zdraví společnosti. Těhotná Žena je Ženou ozářenou, osvícenou, vzácnou. Nosí dar přírody a poskytuje své tělo k tvorbě mini člověka a skrz ji vstupuje tento mini člověk do našeho světa. Do její rodiny. Těhotná Žena je odhodlána stát se ozubeným kolečkem v tomto soukolí, souzní sama se sebou, s myšlenkou početí a těhotenství a podporuje rozrůstání rodu a generace.

Přechod z Ženy na Těhotnou Ženu se v naší společnosti nijak adekvátně, prožitkově, neslaví. Nijak "oficiálně" se tento důležitý přechod neodděluje (kromě toho, že dostaneme Těhotenskou průkazku, žádanku na 1445 vyšetření, gratuluje nám každý, kdo se danou novinu dozví a začneme nakupovat hromadu oblečků). A mně došlo, že bych nějaký takový přechod ráda prožila. Možná by mi to i velmi pomohlo... A tak jsem se rozhodla, že si nějaký takový "přechodový rituál" zprostředkuji sama.

PS: Inspiroval mě od jedné milé sudičky koníkovky postovaný tento článek | http://www.janbim.cz/cviceni/prechodove-ritualy/ o přechodových rituálech.