Z mámy spisovatelkou II.

Minule jsem vám slíbila vyprávění o mé dráze-nedráze textařky.

To bylo tak. Zamilovala jsem se. Blbě, bolestivě... no zkrátka do muzikanta, říkejme mu třeba David. Nastoupil k nám do práce, byl o hodně starší a já vůbec nečekala, že by se mezi námi něco stalo, byl absolutně mimo můj vkus. Ale rozuměli jsme si, chodila jsem za ním na pokec, aniž bych o něm věděla něco blíž.
A pak se to nějak stalo, šli jsme s dalšími na pivo, trochu se picli (to je slovo... :D ) a já stále nic netušíc nastoupila na horskou dráhu. David dokázal být vším, rozuměli jsme si beze slov a mně bylo úplně jedno, že kulhá, je starší, a jak jsem později zjistila, tak má i stomický vývod.

David vystudoval klavírní konzervatoř a byl považován za neskutečný talent. Prošel několika kapelami, hrál v divadlech, kostelech, natáčel desky... a pak prodělal těžkou bouračku, kdy jel jako spolujezdec a málem zemřel. Jeho sny se rozplynuly, on zahořkl a bohužel začal pít. Hodně. A ještě víc. Ale já pořád o tom, čím si kdysi prošel, nic nevěděla, protože se mnou se snažil. 

Jednoho dne jsme vyrazili do klubu, kde jsme potkali jeho kamarády muzikanty. Slovo dalo slovo a začala vznikat kapela. Měli obsazené všechny nástroje, basák, bubeník, klávesy, ale neměli texty. A tady přicházím na scénu já.
Zmínila jsem před nimi, že mi asi ve dvanácti letech otiskli v časopise básničku a kluci řekli, abych něco zkusila napsat. Byla to legrace, ale mě to bavilo. Vypadalo to vážně nadějně, kluci pořádali konkurz na zpěvačku a začali pracovat na hudbě pro moje texty.
Nebudu lhát, byla jsem opilá předtavou světa, do kterého jsem se mohla dostat. Já, dvacetiletá holka z malého města. Ale skončilo to velice brzy. Davidovou recidivou.

Bylo to ještě poměrně dlouhé, ošklivé, bolavé a ještě horší, ale to je příběh jiný. Mně zůstaly "básničky", ke kterým mám dodnes citový vztah. A jednu vám sem hodím, tu, kterou mám sama nejraději, pokud se to tak dá říct.

................................................................................................................................................

Foto z pixabay.com

Tak jako malý zrnko v kávovaru
Jako poslední otrok v Údolí králů
Jako barevnej kvítek v mrtvý stráni
Jsem západ slunce, co k obzoru se sklání
A jako otazník za větou holou
Jsem jako krůpěj rosy smáčená vodou

Skála je stříbrná a nebe šedý
Peřej je zákeřná, když tajou ledy

Tak jako ledovej krystal na poušti
Připadám si, když pohled tvůj mě rozpouští
Skládka lidských duší bortí se tehdy
Když nejsme si cizí a padají hvězdy
Se srdcem na dlani myslíš si asi
Že nemusíš poslouchat žádný ty hlasy
Co před bolestí z lásky tě varujou
Jenže láska je život, hlasy odplujou

...............................................................................................................................................

Můj příběh má i pokračování, jestli bude zájem, můžu zveřejnit i další "básničky" a také to, jak vše ohledně psaní pokračovalo 🙂

Vaše Jana