Překládám pro vás články od Naomi Aldort

Zde budu s laskavým dovolením paní Naomi Aldort, autorky knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v češtině vyšlo jako Vychováváme děti a rosteme s nimi) uveřejňovat české překlady jejích článků, které v originále naleznete na www.aldort.com.

Všechna práva náleží paní Naomi Aldort.

Enjoy 🙂

Jak se děti učí slušnému chování (How Children Learn Manners)
Naomi Aldort
autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi)

Náš syn Yonatan přišel o minulých Vánocích domů z divadla a vyprávěl nám, čeho si všiml. Cestou ze sálu do přízemí viděl rodiče, jak přikazují dětem, aby Santa Clause o sladkost „poprosily“ a potom řekly „děkuji“. Yonatan přišel do přízemí a byl překvapen a zmaten. Zjistil, že děti samozřejmě říkaly „prosím“ a „děkuji“, ale jejich rodiče šly spolu s nimi a braly si dáreček, aniž by cokoli řekli.

„Rodiče těch rodičů jim určitě říkali, aby prosili a děkovali, a stejně se zdá, že se to nenaučili,“ řekl Yonatan. „Myslíš, že ty děti taky přestanou děkovat, až vyrostou?“

Co očekáváme, že se dítě naučí, když řekneme „Poděkuj kamarádovi“? Většina rodičů očekává, že se dítě naučí být vděčné a svůj vděk vyjádřit. Ale opravdu se děti učí těmhle věcem tak, že jim řekneme, aby je udělaly? Jak jsme se cítili jako děti, když nám rodiče říkali „Poděkuj“? Kdy jsme si opravdu vyvinuli upřímnou schopnost být vděčný? Opravdu jsme se stali vděčnější tím, že jsme říkali slovo „děkuji“ dříve, než se u nás objevily pocity odpovídající tomu slovu? Nebo jsme se naučili být vděční až později, bez ohledu na tyto pokyny? Je možné, že někteří z nás cítí odpor, když musí někomu děkovat, dělit se s ním nebo se mu omluvit, protože jako děti jsme tyto věci nesnášeli?

Možná, že se potýkáme s naší neschopností důvěřovat. Je možné, že dítě pravděpodobně nemůže cítit vděk, nebo alespoň ne tak, jak je tomu u dospělého, a nemůže ho vyjádřit? Co když je to tak, že když jsou naplněny všechny dětské potřeby, vděk se vyvine přirozeně? Možná je třeba spíše nechat děti, aby vděk, velkorysost a laskavost pozorovaly, než je tomuto chování cíleně učit.

Co se naučí  z pokynů?

Pokud pokyn, aby dítě poděkovalo (nebo další pokyny k tzv. slušnému chování) nenaučí dítě skutečně cítit a vyjádřit vděk – co se tím tedy dítě učí?

Tady je několik možností:

1. Dítě se učí, že říkat druhým, co mají dělat, patří ke „slušnému chování“. Obsah řečeného je prakticky ztracen, protože dítě vnímá především to, že mu někdo říká, co má dělat.

2. Méně zřejmé sdělení je: „Nemůžu věřit sám sobě, že budu vědět, co mám udělat nebo říct. Měl bych se spolehnout na dospělé (autoritu) a poslechnout pokyn (závislost, nesamostatnost).

3. S předchozím bodem souvisí „Nevím sám od sebe, co mám dělat nebo říkat, takže nejsem dost dobrý“ (nízké sebevědomí, pocit nedostatečnosti a neschopnosti).

4. Podobný pocit méněcennosti může pramenit z pochybností o sobě: „Proč nemám sám chuť říct ‚děkuji‘? Něco se mnou musí být v nepořádku“.

5. Dítě se učí být pokrytecké nebo přímo lhát: „Ve skutečnosti nemám chuť nic říkat (dělit se, pomáhat někomu...), asi mám tedy lhát, předstírat nebo hrát roli, která neodpovídá mojí opravdové vnitřní zkušenosti“.

6. Dítě se učí nenávidět slova jako „prosím“ a „děkuji“, protože jeho prapůvodní vzpomínky, které se vážou k jejich použití, souvisí s odporem, podrobení se kontrole a předstírání něčeho, co dítě necítí. Když musí dělat něco, co nechce, učí se nenávidět výraz vděčnosti (dělení se, pomáhání, omluvy apod.) a přirozený skutečný rozvoj těchto pocitů se může opozdit.

Naše očekávání

Jedním z aspektů slušného chování, který se snažíme děti naučit co nejdříve, je odpovídat na (nezdvořilé) dotazy dospělých ohledně jména a věku: „Řekni paní, kolik ti je, Johnny“ je pokyn, který používáme, když jsme na rozpacích z toho, že naše dítě neodpovídá na otázku. Jedno z mých tří dětí nikdy neodpovídalo na vyzvídání dospělých až do věku, kdy mu bylo dobrých sedm let. V každé z těchto situací jsem byla na jeho straně, bránila jsem jeho zájmy. Říkávala jsem tazatelům: „Vypadá to, že s vámi nechce mluvit,“ a dodávala jsem s úsměvem: „můžu si s vámi povídat já, jestli chcete.“ V dalších letech jsem se od Lennona dozvěděla, že už má zájem sdílet s druhými informace o sobě, ale přitom chce, abych za něj mluvila já. Tehdy jsem začala jednat v takových situacích jinak. Otočila jsem se vždy k Lennonovi a zeptala jsem se ho: „Chceš, abych Earlovi o tobě pověděla?“ Někdy chtěl, jindy ne a já se vždy prostě řídila jeho přáním.Dnes už se Lennon cítí tak jistě, že odpovídá na otázky většiny lidí, nebo – a to už dnes zřídka – řekne, že s nimi o tom nechce mluvit. Jeho volba je v tom zřetelně spojená s upřímností dotyčné osoby. Je alergický na pokrytecké rozhovory.

Jako matka jsem zjistila, že slušné chování mých dětí neslouží k tomu, abych na někoho dělala dojem. Moje dítě si zaslouží, abych respektovala jeho aktuální úroveň uvědomění, sebedůvěry a osvojování si slušného chování. Není snadné se cítit v pohodě, když naše dítě nepasuje do očekávání společnosti – ale když si uvědomím, že tato očekávání nepasují na moje dítě, pomůže mi to vzpomenout si, čí zájmy vlastně hájím. Možná jsme stále ještě závislí na uznání okolí, tak jako když jsme byli děti a rodiče nám říkali „poděkuj“ a my jsme děkovali, jen abychom jim udělali radost. Potřebujeme si budovat vlastní sebeúctu, abychom byli méně závislí na tom, co si ostatní lidé myslí o chování našich dětí.

To, jestli udělám dobrý dojem na přátele, příbuzné nebo cizí lidi, nemá zdaleka takový význam, jako dělat to, co je dobré pro moje dítě. A přece můžu na tyto přátele a příbuzné udělat dojem. Ale nebudu je ohromovat tím, jak dodržuji jejich pravidla přístupu k dětem. Namísto toho jim předvedu svůj respekt k dítěti a svou sílu následovat svoje srdce a naslouchat potřebám svého dítěte.

A jak se tedy naučí slušnému chování?

Jak se tedy dítě naučí společenskému chování? Můžeme dítěti důvěřovat, že se i v tomto aspektu rozvine a vyspěje, až na to bude zralé – podobně, jako jsme mu důvěřovali, že se naučí chodit a mluvit? Proč tolik spěcháme na to, aby se naše děti chovali jako dospělí dříve, než opravdu dospějí?

Když budete s dítětem zacházet s láskou a respektem, naučí se slušnému chování samo od sebe, prostě proto, že bude chtít šťastně žít v naší společnosti. Tento vývoj můžeme podpořit třemi postupy:

1.Chcete-li naučit dítě vděčnosti, vyjadřujte svůj vděk za jeho přítomnost ve vašem životě: „To byla taková radost, strávit s tebou odpoledne.“ Jak se budete chovat k dítěti, takové chování si osvojí. Říkat dítěti, co má říct, není zdvořilé. Nepatří to k chování, které byste ho chtěli naučit. Poděkovat dítěti za pomoc, být k němu laskavý a velkorysý, to jsou vaše klíčové nástroje při této výuce.

2. Můžeme jít příkladem při našich interakcích s okolím tím, že vyjadřujeme vděk, velkoryse se dělíme a jednáme s ostatními laskavě. Děti si osvojí to, co vidí, slyší a zažívají kolem sebe.

3. Aby se vaše dítě učilo slušnému chování s nadšením a mělo radost, že se chová správně, potřebuje vidět, že i vy máte radost, když projevujete druhým slušnost a zdvořilost. Potřebuje vidět, že to myslíte doopravdy, když vyjadřujete vděk a chováte se k lidem slušně.

4. Můžeme poskytovat dítěti dostatek svobody a příležitosti, aby vyjádřilo bolestné pocity. Děti, stejně jako dospělí, můžou prožívat laskavost a velkorysost nejlépe, když nejsou pohlceni trpkými pocity. Když mi dítě řekne: „Nenávidím svou sestru“, uznám jeho pocity a přijmu jeho emocionální výbuch – jen tehdy se od těchto pocitů osvobodí a může mít sestru zase rádo. Jestliže bolestné nebo zlobné pocity pouze utlumíme, láska a laskavost usnou zrovna tak. Jde to ruku v ruce.

Zjistila jsem, že vděčnost je skvělým nástrojem k uvědomění si a učení se slušnému chování. Můžeme ji vyjadřovat po celý den. Často říkám věci jako: Jsem tak šťastná, že máme tak úžasný dům. Miluju tohle společenství. Máme takové štěstí, že tady můžeme žít. Jsem tak vděčná za to, že se Bach narodil dřív, než já, takže můžu poslouchat jeho nádhernou hudbu. Jsem ohromená a vděčná za to, že jsem naživu... že mám oči, uši... a tak dále. Být vděčný, citlivý a laskavý se dá nejlépe naučit příkladem.

Děti se stávají tím, co vstřebávají ze svého okolí. Buďte takoví, jakými chcete, aby se staly vaše děti a chovejte se k nim tak, jak chcete, aby se chovali k ostatním.

Možná, že se sami potřebujeme naučit slušnému chování a zdvořilosti vůči svým dětem. Není to snadné, ale je to jednoduché: Děti si osvojí způsoby dospělých do té doby, než dospějí.

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

Jděte dětem z cesty (Getting Out of The Way)
Naomi Aldort
autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi)

S manželem často slýcháme pochvalné hodnocení chování našich dětí. Lidé si myslí, že je vychováváme. To my ale neděláme. My vychováváme sami sebe.

Naplňujeme potřeby svých dětí, poskytujeme jim ochranu a seznamujeme je s možnostmi, které život nabízí. Nepleteme se ale do jejich her, jejich učení, jejich tvořivosti ani do jakékoli jiné formy jejich rozvoje. Milujeme je, objímáme, krmíme, sdílíme s nimi své životy, nasloucháme jim, reagujeme na ně a účastníme se jejich životů tam, kde o to požádají. Přesto však nevystavujeme děti útokům a manipulaci prostřednictvím „nápomocných“ poznámek a myšlenek – vlivů, na něž jsou děti se svým smyslem pro nezávislost tolik citlivé.

Rodičovská sebekázeň

Tento druh sebekázně není snadný. Nejen, že jej naše společnost nepodporuje, ale pokušení porušovat její „pravidla“ máme v sobě pevně vtisknuto. Snaha vměšovat se do aktivit dětí má kořeny v naší výchově a naší kulturou je přímo vynucována.

Nejtěžším úkolem, s jakým jsem se musela vyrovnat, pro mě bylo přemoci narcisistní impuls chlubit se svými dětmi. Jednou, když našemu nejstaršímu synovi byly dva roky, hrál hladce stupnici na klavír. Byla jsem ohromena, přesto jsem si rychle připomněla své pravidlo a zůstala jsem stranou. Protože syn mohl dál hrát jen pro své vlastní potěšení a zájem a nikoli proto, aby mi udělal radost, pracoval na vylepšení stupnice s nesmírnou radostí a soustředěním hodnou chvíli. Teprve když se manžel vrátil domů, spadla jsem do pasti. Nemohla jsem se dočkat, až syn začne znovu hrát sám od sebe a nenápadně jsem se pokusila ho nasměrovat znovu ke klavíru, aby předvedl svůj „kousek“.

Syna jsme nikdy neučili předvádět se pro radost druhých, takže se nenechal ošálit. Vycítil moji habaďúru a odmítl hrát. Uplynulo několik týdnů, než se zase ponořil do své stupnice.  Náš syn moc rád něco dělá pro druhé lidi a pomáhá jim, ale když už něco dělá ze svého vlastního zájmu, musí to tak i zůstat.

I když sebekázeň požadovaná od rodičů je často obtížným úkolem, s časem a zkušenostmi se stane vaší druhou přirozeností. U mě se tenhle druh sebekázně vyvinul postupně, počínaje popisnou chválou1 až po ryzí nevměšování se o několik let později. Mými nejlepšími spojenci byly moje zkušenosti jako matky a učitelky, kniha Daniela Greenberga „Free at Last“ a diskuse s Jean Liedloff, autorkou knihy Koncept Kontinua, o tom, jak umožnit dětem být sami sebou.  

Dříve jsem se domnívala, že komentování, uznání a chválení dětí za jejich úspěchy je vyjádřením lásky a pomáhá budovat sebevědomí. Postupem času jsem si uvědomila, že tyto zásahy, byť vedené dobrým úmyslem, mají za následek pravý opak: pěstují u dětí závislost na vnějším hodnocení a podkopávají jejich sebedůvěru. Děti, které jsou podrobovány neustálým poznámkám, projevům uznání a pochvalám, se nakonec naučí dělat věci nikoli ve svém vlastním zájmu, ale proto, aby potěšily své okolí. Snaha udělat druhým radost se stane jejich primární motivací a nahradí tak impulsy pramenící ze skutečného já, čímž se tyto impulsy nakonec zcela vytratí.

Na rozdíl od obecného přesvědčení se děti cítí více milované a sebejisté, když nezasahujeme do jejich aktivit. Nejen že děti zůstávají ujištěny o naší lásce a podpoře, když se zdržíme zasahování, ony dokonce potřebují, abychom je chránili před takovým obtěžováním, které může negativně ovlivňovat jejich rozvoj, sebedůvěru a emocionální pohodu.

Když se vměšujeme s pochvalami, požadavky, radami a odměnami, vkrádají se do dětské duše pochybnosti a otřásají důvěrou dětí v sebe sama i v nás. Při tom, jaké jsou děti citlivé a bystré, vycítí, že máme skryté úmysly – že jimi manipulujeme k nějakému upřednostňovanému nebo „vylepšenému“ výsledku. Tento poznatek si přeloží jako: „Možná že to, čeho se snažím dosáhnout, je špatné – nemůžu si věřit, že bych to uměl nebo si správně vybral,“ nebo „máma a táta mají seznam věcí, které musím splnit, abych si zasloužil jejich uznání a lásku“.

Postupně dojde ke změně. Děti, které dříve dělaly věci v zájmu svého vlastního osobního potěšení nebo porozumění, je nyní dělají proto, aby udělaly někomu radost. Už nedůvěřují vlastním činům a nedůvěřují ani nám, protože již nejsme na jejich straně. Spolu s posunem směrem ke snaze nás potěšit se objevuje strach z toho, že nás nepotěší. Emocionální a intelektuální závislost, nízké sebevědomí a nedostatek sebedůvěry nutně následuje.

Dokonce i když zasahujeme s nenucenou poznámkou ohledně fantazijní hry dítěte, vkrádá se pochybnost. To, co dítě vnitřně prožívá v takovou chvíli, se často tak diametrálně liší od našeho „vzdělaného“ odhadu, že zmatení dítěte se brzo změní v jeho popírání sama sebe a pochybnosti o sobě. Navíc děti dobře vnímají faleš a blahosklonnost našich poznámek a můžou dojít k závěru, že je správné být neupřímný a falešně přívětivý.

Od chválení k pozorování

Není jednoduché přestat chrlit pochvaly. Za prvé je to dáno podmínkami, v nichž jsme vyrůstali a tím, jak je „posvátná kráva“ jménem Pochvala všude prosazována. Za druhé, je snadné se nechat ošálit: dítě, které je chváleno za každý úspěch, se jeví jako šťastné, úspěšné a sebevědomé dítě. Ve skutečnosti se toto dítě přepnulo do režimu, kdy se snaží potěšit své okolí a je poháněno k úspěchu nikoli vlastní zvědavostí nebo potěšením, ale touhou nám vyhovět a splnit naše očekávání. Jak řekl o dětech pedagog John Holt, „Ze všeho nejvíce se bojí neúspěchu, toho, že zklamou či nepotěší všechny ty dychtivé dospělé kolem, jejichž neomezené naděje a očekávání jim visí nad hlavou jako mrak.“2  (volně přeloženo – pozn. překl.) Ve zkratce řečeno, to „vědomí“, které vidíme, není skutečným SEBEvědomím, protože to „sebe“ se ztratilo v prvních letech takovéhoto formování osobnosti. Štěstí, které vidíme, není potěšení, ale spíše úleva, že se dítěti podařilo znovu potěšit rodiče a zajistit si jejich uznání (emocionální přežití), za níž se skrývá pocit hluboké ztráty.

I děti samy mohou být ošáleny, aby věřily, že toto chování (kdy se snaží potěšit okolí), pramení z nich samých. Vrcholný klam nastupuje, když děti vyrostou v na první pohled úspěšné a šťastné dospělé lidi. Psychoanalytička Alice Miller ve své knize „Dětství je drama: Hledání cesty k pravému já“ popisuje politováníhodné přesvědčení, které z toho vzniká: „Bez těchto úspěchů, těchto darů, bych nikdy nemohl být milován... Bez těchto vlastností, které mám, je člověk naprosto bezcenný.“ (volně přeloženo – pozn. překl.)  Alice Miller pokračuje a vysvětluje, proč úspěchy založené na snaze potěšit popírají pochopení sama sebe a tím vedou k depresi, pocitům, že nikdy nedělám dost a dalším emocionálním poruchám, které se často vyskytují u těch nejúspěšnějších lidí.3 

Pokud má člověk následovat sám sebe, musí se cvičit ve svobodné volbě a samostatném učení od začátku. Náš strach důvěřovat dětem a jejich schopnosti trénovat tyto dovednosti pramení z naší vlastní zkušenosti, kdy nám samotným nebylo důvěřováno. Důvěra pro nás jednoduše není přirozená. Pouze pokud vynaložíme cílené úsilí jít dětem z cesty – a zůstat tam – objevíme úžasnou pravdu: ta zázračná schopnost už v našich dětech je, připravena se rozvinout svým vlastním způsobem a ve svůj vlastní čas.

Skoro všechny děti přicházejí na svět vybaveny svým „já“, které je schopno se rozvíjet a vzkvétat. Pokud mu nic nebrání v rozvoji, toto „já“ povede dítě k dovednostem, znalostem a tím i k rozvoji sebe sama. Nemáme žádné právo pokoušet se ovlivnit směr tohoto rozvoje. Namísto toho, abychom děti trénovali pomocí různých forem vměšování, aby zapadaly do naší představy o nich, musíme trénovat sami sebe, abychom respektovali tvořivou sílu přírody a zabezpečili její plný a skutečný rozkvět.

Konečný výsledek, po kterém toužíme – schopná, velmi sebevědomá, kreativní, zvědavá a zodpovědná lidská bytost – je samozřejmě patrný již ve dvouletém dítěti.4 Umožníme-li dítěti, aby použilo tyto dary se sebedůvěrou a způsobem, který si samo zvolí, bude se učit při současném zlepšování těchto žádoucích vlastností. Vyspělost se dostaví jako skutečné vyjádření vlastního já a nikoli jako ústupky rodičovské autoritě a dalším formám ovládání.

Jít dětem z cesty nám dává příležitost stát se zvídavými pozorovateli. Zároveň nás to osvobozuje od bojů o moc a umožňuje zvolit přístup k rodičovství, který je nekonečně příjemnější a více naplňující. Neznám žádnou zajímavější, úžasnější a více fascinující „zábavu“ v životě než sledovat děti, jak se svobodně rozvíjejí

1 Adele Faber and Elaine Mazlish, How to Talk So Kids Will Listen and Listen So Kids Will Talk (New York: Avon, 1980), pp. 171-200.  (v češtině vyšlo pod názvem „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly“ – pozn. překl.)

2 John Holt, How Children Fail (New York: Pitman Publishing, 1964), p. xiii. (v češtině vyšlo pod názvem „Proč děti neprospívají“ – pozn. překl.)

3 Alice Miller, The Drama of the Gifted Child (New York: Basic Books, 1983), p. 104. (v češtině vyšlo pod názvem „Dětství je drama: Hledání cesty k pravému já“ – pozn. překl.)

4 Daniel Greenberg, "A Paradigm Shift in Education". Audio nahrávka je k dispozici od „The Sudbury Valley School Press“ ve Framingham, MA.

Více informací:

Greenberg, Daniel. Free at Last. Framingham, MA: Sudbury Valley School Press, 1987.
Holt, John. Escape from Childhood. New York: E. P. Dutton, 1974.
Holt, John. How Children Learn. New York: Dell, 1972. (v češtině vyšlo pod názvem „Jak se děti učí“ – pozn. překl.)
Holt, John. Learning All the Time. Reading, MA: Addison-Wesley, 1989.
Liedloff, Jean. The Continuum Concept. Reading, MA: Addison-Wesley, 1986. (v češtině vyšlo pod názvem „Koncept kontinua“ – pozn. překl.)

Tento článek původně vyšel v časopise Mothering, číslo 71, v létě 1994.

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

Hrajeme si celý den (And They Played All Day)
Naomi Aldort
autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi)

Tříletý Lennon vyluzuje náhodné zvuky na piáno. „Proč ho neučíš hrát?“ ptá se známá, která přijela na návštěvu z Východního pobřeží, protože ví, že hraji na klavír. „Vždyť se učí,“ odpovídám. „Nikdy bych nedosáhla efektivity, s jakou sám přirozeně zlepšuje svoje dovednosti.“ Kamarádka se na mě dívá pochybovačně. „Až přijedeš příště, uvidíš,“ říkám. Ačkoli nemám tušení, jakým směrem se Lennonovo hraní bude ubírat, jsem přesvědčena, že kamarádka uvidí zlepšení v tom, do čeho se Lennon pustí, pokud mu nechám v hraní na piáno volnost.

Kolik rodičů a učitelů je znepokojeno, když je den naplněn hrou a hrou a ještě další hrou? „Kdy se bude učit, když si celý den jen hraje?“

Je hra opravdu ztráta času? Udělala příroda chybu, když se všechna mláďata, včetně těch lidských, rodí s touhou a schopností si hrát?

Výchova dětí pro mě je neustávající zkouška mé schopnosti důvěřovat. Měla bych se fyzicky postarat o to, aby se moje dítě naučilo lézt? Chodit? Mluvit? Co takhle „Chození a mluvení pro batolata ve dvaceti lekcích“? Je zajímavé, že jazyk je nejtěžší věc, jakou se můžete učit, a dítě to zvládne úplně samo. Ve skutečnosti nejrychlejším tempem se člověk učí v raném věku, kdy si jako dítě v zásadě hraje celý den. Možná příroda neudělala chybu – možná jí můžu důvěřovat.

Takže jsem důvěřovala přírodě od prvního dne a všimla jsem si zajímavé věci: děti si hrají a ten nejlepší způsob, jak se mohou učit, je prostřednictvím hry. Děti jsou od přírody zvědavé. Počínaje narozením chtějí všechno vědět a všechno prozkoumat. Děti touží po úspěchu. Neustále si ukládají těžké úkoly a dokáží je skutečně všechny splnit pomocí biologicky daného procesu, kterému říkáme hra.

Kdyby si děti hrály celé dětství (a to myslím doslova), byly by připravené pro život. Byly by emocionálně silné (za předpokladu, že nebyly traumatizovány jinak) a měly by veškeré základní dovednosti, aby si dokázaly s životem poradit. Naše obavy, že děti nebudou umět určité věci v určitém věku je obrovskou překážkou tomu, abychom dětem důvěřovali a umožnili jim přirozený vývoj. Když si dítě hraje, je jediným oprávněným hybatelem tohoto kouzelného procesu. Málokdy je příliš pozdě na to osvojit si nějakou znalost, naopak často je snaha dítě něco naučit nebezpečně předčasná a v nesouladu s vnitřní cestou dítěte.

Důvěřujeme-li dítěti, že dokáže samo řídit svou hru, má to několik okamžitých výhod: 1) Dítě bude pravděpodobně dělat to, co je pro něj nejlepší emocionálně, intelektuálně i společensky. 2) Není důvod dělat si obavy s věkovou přiměřeností a odpadají starosti s vymýšlením co nebo jak si má dítě hrát a učit se. Dítě je také svým nejlepším expertem na načasování. 3) Většinou bude dokonce postaráno i o patřičné vystavení dítěte potřebným informacím. Život sám o sobě v dnešní době vystavuje děti až příliš velkému množství informací. Dítě si samo vybere, které se vztahují k jeho osobním potřebám. Můžeme s ním sdílet svůj život, své zájmy, přátele, lásky, frustrace, činnosti... a dítě bude pozorovat, učit se a sdělovat nám své potřeby svým vlastním hravým způsobem. Děti, kterým je dovoleno si hrát a řídit svou vlastní cestu, se budou učit všemu, co bude třeba, aby se dostaly tam, kam chtějí.

Jaký druh hry je tedy tak efektivní při vývoji a učení? Odpověď je jednoduchá: hra, se kterou dítě začne samo od sebe a kterou si samo i řídí. Chceme-li umožnit dítěti takovou hru, musíme mu jít z cesty a odstranit mu z cesty rovněž i manipulativní hračky. Naše vměšování a vstupy ve skutečnosti stojí dítěti v cestě. Je očividné, proč je negativní vstup škodlivý, ale už není tak zřejmé, že i pozitivní vstup je stejně tak škodlivý: Když si dvouletá Nina staví věž z kostek, je vedena čistým zájmem a radostí z tvoření a učení. Když se její tatínek podívá na její výtvor a vyjádří nadšení, Nina přesune svůj zájem z kostek na snahu způsobit další tatínkovu nadšenou reakci. Toto může léty narůstat až do stádia, kdy je dítě závislé na hodnocení dospělých a může to vést k nedostatku víry v sebe sama a ke ztrátě zájmu o to dělat věci jen pro svůj dobrý pocit. Dítě, které se snaží potěšit dospělého, je neustále závislé na úspěchu, s jakým dokáže plnit očekávání rodičů, a může ztratit kontakt s tím, kým opravdu je a co ho zajímá[1].

Vědecká hra

Jednoho dne vzali Lennon a Yonatan pokličky z kuchyně a točili s nimi tak, aby se otáčely na podlaze jako káči. Pak naplnili pokličky barevnými předměty a sledovali, jak se mění tvary a barvy, když se pokličky točí. Při téhle hře děti vytvářely kombinace pomocí změn barev a tvarů, sledovaly výsledky a podle toho opět měnily předměty v pokličkách, aby dosáhly různých výsledků. Ti dva mladí vědci zkoumali, uváděli v chod a pozorovali zákony vesmíru.

Tomuhle typu činnosti říkám vědecká hra nebo zkoumání podstaty jevů. Děti, které mají přístup k přírodě (zahrada, stromy, písek, kameny, klacky...), stejně jako do kuchyně a k dalším bezpečným předmětům a nábytku v domě, si z každého prostoru vytvoří laboratoř reality. Když k nám přijde návštěva a doma není uklizeno, řeknu věcně: „Jo, promiňte ten nepořádek, mám tu tři mladé vědce zkoumající realitu.“ Metody, které při tom děti používají, jsou stejné, jaké používají vědci. Manipulovat a pozorovat, poslouchat nebo pocítit výsledky, a tak dále.

Pro děti je život hra a hra je učení. Pro nás může být tofu jídlo, ale pro našeho syna to včera večer byla topografická mapa našeho ostrova. Z gumiček do vlasů se stává munice pro úžasně obratnou střelbu na cíl. Houpačka se začne točit, když ji zkroutíte, a potom se zatočí naopak. Možnosti jsou nekonečné. Děti se učí, i když třeba vždy netransformují to, co se naučily, do slov nebo rovnic. Objevování nespočívá v pojmenování věcí – to, co je podstatné, je pochopení jevů. V rámci vědecké hry děti zakouší realitu a zároveň se učí o své vlastní moci tvořit a ovlivňovat vědecké jevy.

Sociální a emocionální hra

Všechny hry, které hraje více než jedna osoba, jsou sociální. Když si jedno dítě hraje s druhým (jakéhokoli věku – nebo i s dospělým), učí se sociálním dovednostem tím, jak musí brát v úvahu pocity a potřeby svého spoluhráče.

Specifickou sociální průpravou jsou hry, při kterých si děti „nacvičují“ život. Hraní her „na jako“, v nichž děti hrají role rodičů, zvířat, rostlin atd., je způsobem, jak přijmout realitu, zmírnit obavy a všechno si vyzkoušet.  

Hry „na jako“ jsou rovněž skvělou terapií. Mladí terapeuti uvolňují při hře své emoce. Jedna matka si mi jednou stěžovala, že její děti neustále předstírají, že v jejich domě hoří. Běhaly po domě se šátky jako plameny, varovaly všechny před nebezpečím a pak oheň za velkého hluku a uspokojení hasily. Rodina žila na venkově, doma topili dřívím a učili děti, aby si dávaly na oheň pozor. Děti se připravovaly na nejhorší možný scénář a zmírňovaly svůj strach tím, že získávaly zkušenosti.

Hranice a disciplína

Jedna z nejvíce ohromujících vlastností dětské hry je to, kolik pravidel si při ní děti vytvoří a jak jsou přísné ohledně jejich dodržování.

Vzpomínám si na skupinu asi dvanácti dětí ve věku mezi 4 a 10 lety, které skákaly na velké trampolíně. Po prvních několika minutách bylo jasné, že je trampolína příliš přeplněná na to, aby to mohla být zábava. Velmi rychle vymyslely pravidlo: „tři najednou“. Několik z nich začalo skandovat „tři najednou“, ostatní se ke skandování přidaly a pak si sedly na jeden konec a nechaly vždy tři děti najednou, aby si užily skákání. Pravidla přecházejí z generace na generaci nebo jsou vytvářeny podle potřeby a děti dodržují pravidla a učí se slušnosti, společenským hranicím a disciplíně.

Role rodičů

I my jsme děti. Jsme rádi, když můžeme hrát důležitou roli v kouzelném vývoji lidí. Avšak pro nás dospělé zde neexistují hlavní role: skutečná kreativní hra nepotřebuje žádnou aktivní podporu ani povzbuzení. A ne, nemusíme být zdrojem legrace ani se nemusíme děti snažit příliš zabavit.

Představujeme neviditelnou síť podpory a bezpečí. Můžeme hru podporovat svou „nečinností“ – tím, že nebudeme zasahovat ani přerušovat a nebudeme viditelně upřednostňovat aktivity školního typu. Namísto toho můžeme dítěti poskytnout pocit úplného schválení jeho voleb a jednání. Respektujíce „práci“ malého vědce (jeho hru), musíme děti nechat zkoumat svět a přitom je neomezovat.

Pokud děti stojí o naši účast, musíme si hrát s nasazením. Musíme projevit zájem – ale nestrhávat zájem na sebe; musíme nechat dítě, aby hru řídilo, a my se musíme přidat jako skutečný partner. Žádné hodnocení, pochvaly, vedení, ani žádné přehnané projevy nadšení – pouze být skutečným a rovnocenným partnerem.

Děti jsou skvělými partnery ve hře pro jiné děti, právě proto, že jsou opravdové. Děti nemusí být nutně téhož nebo dokonce ani podobného věku, aby si spolu mohly hrát, a nejlépe udělají, když si své partnery pro hru vybírají samy.

Život je hra. Dospělí možná vyrostli a zapomněli na tento základní prvek života nazývaný hra. Zvážněli jsme a vytvořili jsme umělou hranici mezi hrou a prací a mezi hrou a učením. Naše děti jsou tu, aby nás naučili brát život s nadhledem, rozsvítit jiskřičky v našich očích a začít hrát hru zvanou Život.

Překlad – Klára Linhartová

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

[1] viz též článek Naomi Aldort – Getting Out of the Way (bude přeložen brzo 🙂 )

Batolata: Máme si je podrobit, nebo jim důvěřovat? (Toddlers: To Tame or to Trust)
Naomi Aldort
 autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi)

Jako poradkyni v rodičovství mi často volají vyjevení a zmatení rodiče a říkají: „Moje miminko bylo tak hodné. Pak se jednoho dne objevila „příšera“. Všechno jsem dělala správně. Porod miminka byl klidný, stále ho kojím na požádání, stále spí se mnou v posteli a neustále ho nosím. Proč to s ním teď (ve 2, 3 či 4 letech) začíná být tak těžké?"

To, co se stalo, je ve skutečnosti úžasný výsledek důvěryplného vztahu a silné vazby vypěstované zdravou blízkostí. Malé dítě důvěřuje absolutně svým rodičům a v rámci této důvěry správně předpokládá, že rodiče jsou na jeho straně a že je pro něj bezpečné, aby roztáhlo svá křídla, a že je to rodiči dokonce vítáno. Způsob, jakým lidská mláďata roztahují svá křídla, ovšem není vždy pohodlný pro dospělé.

Dospělým se nehodí, když si batole potřebuje hrát s blátem, experimentovat s vodou, rozebírat věci, vybíjet si přebytečnou energii nebo když potřebuje, abychom se na něj dívali, chovali ho a četli mu celé hodiny. Většina rodičů vyznávajících kontaktní rodičovství (attachement parenting) snášejí s láskou nepohodlí, dokud je dítě novorozencem a miminkem. Je nepohodlné, když na nás miminko slintá, počůrá nás, hází jídlo po zemi nebo nás probudí sedmkrát za noc – přesto však v důvěře vidíme, že to jsou jeho potřeby a v rámci našeho závazku pečovat o něj podle zásad kontaktního rodičovství přijímáme tyto potřeby s láskou a bez odsuzování. Nesnažíme se odnaučit miminko slintat nebo snažit si pláčem zajistit splnění svých potřeb. Přerod bezmocného miminka v aktivní batole může svádět rodiče ke změně přístupu od důvěry a přijetí k učení a bojům.

Jeden otec se mi přiznal, že lituje přístupu kontaktního rodičovství, který on a jeho žena praktikovali u své dcery. Ve věku čtyř let je „divoká a náročná“, zatímco dítě jejich přátel, které „vyrostlo v kolébce“ a navštěvovalo jesle, je „tak ochotné spolupracovat“.

Protože jsem tenhle popis slyšela mnohokrát od různých rodičů, nemůžu říct, že je to pouze rozdíl v osobnostech dětí. Skutečnou otázkou je, jestli to druhé dítě je opravdu tak ochotné spolupracovat, anebo je pouze poslušné a rezignované? Je dítě, které má silnou vazbu na rodiče a důvěřuje jim, opravdu „divoké a náročné“, nebo je prostě živé, důvěřivé a asertivní? Možná že skutečná potíž není v dítěti, ale v přístupu a postoji nás rodičů. Možná je třeba prodloužit přístup kontaktního rodičovství se vší tou důvěrou, uznáním a respektem, který s tím souvisí – na mnoho dalších let.

Zatímco mnoho aspektů intenzivnějšího kontaktního období skutečně postupně vymizí, jak dítě roste, některé rysy rodičovství zůstávají životně důležité: důvěra, vedení a empatie. Pokud si udržíme v rodičovství tyto vlastnosti, bude nám život s batoletem připadat o mnoho méně stresující a hluboce fascinující.

Můžeme si vybavit, jak jsme důvěřovali našemu miminku. Netrvali jsme na tom, že se musí učit držet lžičku dříve, než na to bylo připraveno, nebo že se musí učit chodit dřív, než se pro to samo rozhodne. Později jsme netrvali na tom, že musí mluvit dříve, než toho bylo schopné. Kontaktní rodičovství spočívá v tom, vyladit se na děťátko a reagovat na něj v každé fázi vývoje s důvěrou, že jeho touha vyvíjet se a dospět je ještě silnější než naše touha mu v tom pomoci. Batole už samo o sobě spěchá ve vývoji mílovými kroky – tlačit na něj, aby ještě zrychlilo a plnilo naše očekávání mu může přivodit jedině pocit selhání, který vede k nedostatku sebedůvěry a k problémům s chováním. Zaujmeme-li postoj založený na důvěře, můžeme i nadále předpokládat, že ať již batole dělá cokoli, je to přesně to, co právě potřebuje dělat – stejně, jako jsme mu důvěřovali coby miminku. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy to, co dítě potřebuje dělat, je nebezpečné nebo jinak nepřípustné. V takových případech můžeme uznat jeho pocity zklamání, smutku nebo vzteku a pokud je to vhodné, nabídnout podobnou, ale bezpečnou aktivitu.

Chceme-li lépe pochopit vůdčí roli rodičů, nejlepší je začít od toho, v čem nespočívá. Vedení neznamená odsuzování dítěte ani kontrolu nad ním, vyučování nebo směrování. Vedení není pokusem zformovat dítě do určité podoby, která nám bude vyhovovat nebo kterou budeme schvalovat. Naopak, vedení je založeno na důvěře a respektu k tomu, kým dítě je v každé fázi svého vývoje. Můžeme ho vést tím, že namísto omezování pro něj v maximální možné míře vytvoříme bezpečné prostředí. Můžeme mu poskytovat vedení tím, že budeme vnímat, co dítě potřebuje, a budeme vytvářet podmínky pro to, aby tyto jeho potřeby mohly být bezpečným způsobem naplněny. Dítě může potřebovat prostor, kde může běhat a křičet; může potřebovat být venku a šplhat po stromech, umazat se od bláta a házet kameny do vody; může potřebovat zažít nezávislost a samostatnost tím, že udělá nepořádek v hračkách nebo oblečení. Dítě nás potřebuje, abychom mu zabránili v nebezpečném nebo nevhodném jednání. Silně se spoléhá na tento typ vedení, protože bez něj si netroufne roztahovat svá křídla víc a víc.

Pokud je vedení nedostatečné, dítě cítí, že nemá nikoho, na koho se může spolehnout a důvěřovat mu. Důsledky nedostatku patřičného vedení a nedostatku důvěry a respektu se časem nabalují a vedou ke stresu, pochybnostem o sobě a pocitu nejistoty. Takové dítě se cítí ztracené a bude pravděpodobně stále dělat věci, které by podle jeho názoru mohly jeho rodiče donutit k tomu, aby mu poskytli vedení – věci, které rodiče často vnímají jako „špatné chování“ nebo jako projevy příliš náročného dítěte.

Většině obtíží tohoto druhu se můžeme vyhnout pomocí postoje založeného na důvěře a pomocí vedení, vyrůstajícího z empatie a respektu. Nikdo nemá rád, když mu druzí říkají, co má dělat – a tím méně batole. Pokud respektujeme tuto dětskou vlastnost a jsme na straně dítěte, poskytujeme mu vedení tím, že následujeme jeho potřeby podle signálů, které dítě dává. Namísto toho, abychom se mu snažili zabránit ve vylévání vody na podlahu, můžeme mu nabídnout hadici venku na zahradě nebo čas na hraní ve vaně. Místo abychom se rozčilovali, že si dítě odmítá obléci pyžamo, můžeme reagovat na jeho potřebu zahrát si hru „uteč před pyžamkem“. Skutečný vůdce většinu času spíše následuje.

Ve výsledku dítě důvěřuje rodičům a když je pak nezbytné v rámci vedení zakázat dítěti jeho volbu nebo jeho jednání, dítě se s tím snadněji smíří, protože ví, že „maminka / tatínek jsou na mé straně“.

Většina rodičů zpravidla nemá problém poskytovat vedení, dokud je dítě miminkem. Důvěřujeme miminku a přijímáme to, kým je v každém stádiu svého života, a zároveň řídíme život rodiny. Když musíme odejít z obchodu – odejdeme; pokud miminko pláče, držíme ho, uznáváme jeho pocity a plníme tuto jeho potřebu.Když je třeba miminko přebalit, uděláme to a pokud to miminko rozčílí, opět uznáme jeho pocity, zatímco ho přebalujeme. Když si strká do pusinky nějaký nebezpečný předmět, vezmeme mu ho a nabídneme něco jiného. Miminko s námi počítá, že ho hlídáme a zabráníme mu dělat cokoli, co by pro něj nebo pro ostatní nebylo dobré. Bude zkoušet všechno možné a spoléhat na nás, že zakročíme v zájmu jeho bezpečí. Silně se spoléhá na své rodiče. Podobně i batole počítá s tím, že ho hlídáme a zabráníme mu v nebezpečném jednání.

Hranice

Ve skutečnosti nepoužívám slova „nastavování hranic“ ve spojení se svými dětmi nebo s rodiči, kterým radím. Někdy musíme informovat děti o existenci omezení, která nejsou na první pohled vidět, přesto ale nemusíme nic přidávat k existujícím hranicím fyzikální a společenské reality. Frustrace malého dítěte je tak obrovská právě proto, že dítě neustále naráží na nějaké hranice. Většina aspektů moderního života se všemi jeho technologiemi, cestováním a přemírou podnětů může být pro naše maličké příliš intenzivní. Nejen, že takové přetěžování vede ke stresu, ale zároveň jsme nuceni stanovovat mnoho hranic, které dítěti nedávají žádný smysl a vedou k stresovému chování – jako například, když nutíme dítě se v autě připoutat, bráníme mu běhat po parkovišti, nedovolíme mu hrát si s elektřinou a tak podobně.

Dobrá zpráva je, že většina hranic je pro dítě pochopitelná sama o sobě a my nemusíme zasahovat. Ve skutečnosti jedním z našich úkolů je snižovat míru bezmocnosti v životě našeho dítěte tím, že některé hranice odstraníme z prostředí, kde se dítě pohybuje. Zjistila jsem, že omezení počtu hranic v životě batolete mu pomáhá se lépe smířit s těmi, s nimiž se setká. Na druhou stranu není třeba, abychom odstraňovali ze života našeho dítěte všechny výzvy a veškerou frustraci. Můžeme důvěřovat jeho volbám a sklonům. Frustrace je zdravým pomocníkem vývoje, za předpokladu, že není způsobena jinou osobou vně samotného dítěte.

Můj nejmladší syn Oliver jako tříletý lezl po skalách na pláži. Já jsem stála připravená u něj. Brzy řekl: „Bojím se,“ a požádal mě, abych mu pomohla dolů. Pomohla jsem mu slézt ze skály, nezvedla jsem ho jednoduše a nepostavila na zem. Jak ví, že se má bát výšek? Poučil se o existenci fyzických hranic gravitace pomocí pádů, padajících věží z kostek a dalších dennodenních zkušeností. Nyní se naučil další rozměr gravitace a výšky. Život je učitel. Syn si sám vytvořil úkol a frustraci a počítal se mnou, že se postarám o jeho bezpečnost. Kdyby mi nedůvěřoval, netroufl by si vytvářet si sám pro sebe takový těžký úkol. Sebedůvěra vzniká z této schopnosti dítěte překračovat vlastní hranice.

Pokud se přidržíme tohoto postoje založeného na důvěře, můžeme předpokládat, že dítě v každém okamžiku dělá přesně to, co potřebuje – stejně, jako jsme v tom důvěřovali miminku. Můžeme minimalizovat svoje zásahy a dohlížet na bezpečnost dítěte, manévrujícího nekonečnou řadou hranic a pokroků. Pokud je opravdu potřeba činnost dítěte přerušit, důvěra v naše vedení pomůže dítěti přijmout takovéto zřídka ukládané omezení. Když už musíme odejít z hřiště, můžeme odvést dítě domů co možná nejjemněji a uznat jeho pláč slovy, nasloucháním a objetím.

Nemůžeme ochránit dítě před veškerou bolestí a frustrací v životě. To dokonce ani není vhodné, protože by ho to jenom oslabovalo. Co ale můžeme udělat, je být empatickými společníky na jeho jedinečné a osobní „cestě“. Dítě se naučí poznávat mnoho tváří života a vážit si empatie a blízkosti. Především ale získá emocionální odolnost a důvěru ve svou schopnost překonat překážky.

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

Vaše dítě je jako déšť (Your Child is Like the Rain)  

Naomi Aldort
autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi)

Když nedaleká hora St. Helens začala dunět, jedno z mých dětí se zeptalo: „Jsou lidé, kteří žijí blízko sopky, naštvaní na sopku, když vybuchne?“  „Jsi naštvaný na déšť?“ zeptala jsem se. Zatímco syn uvažoval o mé otázce, jeho bratr řekl: „Být naštvaný na déšť nebo na výbuch sopky je stejně praštěné, jako být naštvaný na druhého člověka.“ Skutečně, žijeme v míru s přírodou, protože jsme si uvědomili, že příroda se nezmění podle našich představ. A přesto až příliš často předpokládáme, že se ostatní lidé změní podle našich myšlenek a že se děti budou vyvíjet podle našeho plánu. Taková očekávání vedou k tomu, že se cítíme frustrovaní a bezmocní.

Jak poznám, že prší? Tím, že pozoruji okolí. Nesnažím se změnit déšť; reaguji na něj tím, že si vezmu deštník. Podobně se mohu zeptat, jak poznám, jaké by mělo být moje dítě? Tak, že ho pozoruji a reaguji bez toho, abych se snažila s ním manipulovat.

„Ale,“ protestuje starostlivý otec, „jak reagovat laskavě na to, když dítě někoho bije, bere věci nebo dělá nepořádek?"

Obyčejně většina z nás hledá způsob, jak dítětem manipulovat a „zabránit“ mu v tom, co definujeme jako „špatné“. Ale pokud se zastavíme a podrobíme svoje myšlenky kritickému zkoumání, zjistíme, že dítě má velmi opodstatněný důvod pro své jednání či pro to, co říká, případně objevíme, že ve skutečnosti nic špatně není. Jakmile si uvědomíme, že naše vnímání není pravdivé, můžeme si všimnout záměrů dítěte a nabídnout mu spíše pomoc (pokud ji potřebuje), než odsouzení.

Důvod chování dítěte spočívá často v emocích a nemusí být vždy na první pohled spojen s tím, co dítě dělá nebo říká. Tím, že zabráníme dítěti vyjádřit negativní emoce, nevyřešíme jejich příčinu. Můžu zabránit dítěti křičet nebo bít druhého člověka, ale důvod jeho utrpení trvá a znovu vypluje na povrch. Ve skutečnosti to, že dítěti zabráním ve vyjádření negativní emoce, vyvolá pocit opuštěnosti a strachu, který se přidá k jeho úzkosti a povede ke stupňování agrese. Naopak jakmile dítěti porozumím, můžu na něj reagovat vlídně, bez ohledu na to, zda může dostat to, co chce v tu chvíli. 

Ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi nabízím komunikační formulaci SALVE, která vám může pomoci znovu najít cestu k moudrosti a lásce:

S – (Self inquiry) sebezpytování; osvobození se od nadvlády zbrklých myšlenek.
A – (Attention) –zaměření pozornosti na dítě.
L – (Listen) - naslouchání
V – (Validate) - uznání
E – (Empower) - povzbuzení

Následující příhoda je příklad z knihy. Je o otci, který se dokázal vyhnout svému původnímu rozčilení. Jeho reakcí by normálně byl hněv. Použil ale formulaci SALVE, aby nenarušil vazbu mezi ním a jeho dítětem a zůstal laskavý.  

Zatímco Adam pracoval na zahradě, jeho čtyřletá dcera Ruth šla dovnitř a nalila si sklenici mléka. Trochu mléka se rozlilo na stůl a na podlahu v kuchyni. Když Adam vešel do domu a viděl rozlité mléko,  málem vybuchl slovy: „Proč jsi mi neřekla, ať ti pomůžu? Víš přece, že to sama neumíš.“ Místo toho se zhluboka nadechl, vnímal, jak tato slova v tichosti odplouvají pryč (S z formulace SALVE) a povšiml si, že nejsou pravdivá ani pro něho nejsou užitečná. Pak obrátil svou pozornost (A) k Ruth. Uvědomil si, že ho nechtěla vyrušovat při práci a snažila se nalít si mléko sama bez jeho pomoci. Přišel blíž a řekl vesele: „Koukám, že sis nalila mléko úplně sama.“

Ruth odpověděla: „Ano, a trochu se ho vylilo.“ Podívala se tázavě na otce, zatímco jí naslouchal (L) vlídně a s otevřenou myslí.

„To se mi jednou u dědečka taky stalo,“ řekl (V – uznání). „Vylil jsem džus. Připadal jsem si jako nešika, ale děda se jen usmál a dal mi utěrku. Je snadné to uklidit.“

Ruth odběhla z kuchyně  a přinesla ručník (E – cítila se povzbuzená), který podala otci. Nebyla to zrovna utěrka, kterou by Adam býval použil na podlahu, ale přesto ručník s díky přijal.

Písmeno S z formulace SALVE je nejmocnější a někdy i nejtěžší část, protože vyžaduje, abyste se odchýlili od celoživotního zvyku poslouchat své myšlenky. V tomto článku se zaměřím pouze na S – sebezpytování. Zbytek formulace se stane jasným, jakmile se ponoříte do zpytování vlastních myšlenek, a kromě toho si o celém postupu můžete přečíst v mé knize.

Namlouváme sami sobě, že naši špatnou náladu způsobilo dítě. Ale je tomu tak? Všimněte si, jak se cítíte, když věříte vlastním myšlenkám; jste naštvaní, rozrušení, chcete dítěti vynadat, vyhrožovat, potrestat ho nebo se od něj odvrátit. Byli byste naštvaní, kdybyste neměli tuto myšlenku, která se obrací proti dítěti? Bez této myšlenky se naštvání obrací v mír a pokoj.

"Dítě by mě mělo poslouchat." Opravdu? Proč? Kdo to nařizuje? Jak to můžete vědět? Pozorujte: Poslouchá dítě? Pokud ne, nebylo by užitečnější zjistit proč, abyste ho mohli pochopit a nenarušila se vzájemná vazba? Všimněte si dítěte tak, jako si všímáte deště; dítě neposlouchá. Musí existovat dobrý důvod, proč není schopno poslouchat. Pokud namísto toho budete poslouchat vy jeho (naslouchat mu, porozumět jeho chování), zjistíte, proč vás neslyší (možnosti: je moc malé, potřebuje fyzickou komunikaci, bojí se, je zmatené, cítí se nejisté, opuštěné, potřebuje něco, co nevidíte, atd.).

Naším cílem není zabránit dítěti ve vyjádření (pokud není nebezpečné), ale pochopit, proč musí  dělat to, co dělá, abychom se o něj mohli postarat. Často zjistíme, že jsme viděli problém tam, kde není. I když musíme určitému jednání zabránit, pokud poznáme důvod, který k němu vedl, můžeme se cítit klidnější a zareagovat laskavě. Zkuste předpokládat, že všechno, co dítě dělá, je úplně správné. Když si toto uvědomíte, probudíte se ze svých matoucích myšlenek a můžete na dítě reagovat, místo abyste jím manipulovali.

Moc slova „Ano“

Jeden ze způsobů, jak si rychle osvojit schopnost jasně myslet, je říkat „ano“, když chcete říct „ne“ (pokud je to bezpečné). Jakmile jste „omezeni“ svou pozitivní odpovědí, hledejte způsob slučitelný s tímto slovem „ano“. Vaše dítě maluje na zeď. „Ano, vidím, že bys moc rád vyzdobil zeď barevně,“ a nalepíte na zeď velký papír nebo dítěti nabídnete malířský stojan. Nebo „ano, vidím, že tě moc baví zlobit sestřičku,“a pokud se to sestřičce nelíbí (což by také nebylo vyloučeno), můžete dítěti nabídnout jinou hru, která mu poskytne pocit moci (více o mocenských hrách naleznete v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi). „Ano, vidím, že tě baví trhat knížky,“ a nabídnete dítěti časopisy, které může roztrhat.

Slovo „ano“ je způsobem, jak změnit vaši negativní reakci na spolupráci se svým dítětem. „Vidím, co potřebuje. Jak mu mohu pomoci?“ To otevře vaši mysl mírovým řešením. Pokud moje dítě potřebuje zlobit svoji sestru, pokusím se zjistit důvod a nabídnu uznání pocitů, naslouchání a láskyplná řešení.

Jedna matka mi vyprávěla, jak použila tento postup, když objevila svého čtyřletého syna sedět na parapetu okna v jejich bytě ve čtvrtém patře. Už se chystala začít křičet „ne“ a hubovat „kolikrát jsem ti říkala...“ Místo toho řekla: „Ano,“ a hned ji napadlo, jak uznat synův záměr; „vidím, jak moc se ti líbí koukat se z okna dolů. Tady je stolička, z které se můžeš koukat bezpečně.“ Přinesla stoličku k oknu a postavila na ni dítě. Chlapeček řekl: „Ale mami, na okně jsem byl taky v bezpečí.“ „Já vím,“ řekla matka, „ale já jsem měla strach.“ Promluvila upřímně o svých potřebách a její syn rád použil stoličku. Řekla mi, že ji používal od té doby pokaždé.

Není třeba dítě napravovat

Můžeme reagovat na dítě, namísto toho, abychom se snažili ho změnit? Jednou jsem dávala jednomu ze svých synů mléčný koktejl a ve chvíli, kdy jsem mu jej podávala, švihnul rukou a hustý nápoj se rozcákl po podlaze, kuchyňské lince a našem oblečení. „Jé, to je legrační,“ řekl jeho bratr a všichni jsme vybuchli smíchy. Myšlenka „nemělo se to rozlít“ by bývala byla bolestná, ale nepřišla nikomu z nás na mysl a tak jsme zůstali v dobré náladě a s pocitem sounáležitosti. Další věc, kterou bylo třeba udělat, bylo utřít podlahu a vyprat oblečení. Jsem ráda, když vím, jakou věc je třeba udělat jako další. Zjednodušuje mi to život. Můžeme vytírat podlahu naštvaní nebo šťastní – stále to bude ta samá podlaha. Bude dítě příště méně opatrné, protože jsem se nerozzlobila? Opravdu tomu věříte? Přestalo snad lidstvo rozlévat věci? Stali jsme se snad někdy v minulosti schopnějšími proto, že se na nás někdo naštval?

Dobrá zpráva je, že nemusíte poslouchat své bolestné myšlenky. Pokud vám nějaká myšlenka přináší radost a pocit sounáležitosti – držte se jí. Pokud pociťujete stres a narušení vzájemné blízkosti – zkontrolujte opodstatněnost svých myšlenek. Nevěřte všemu, co vám vaše mysl říká. Pokud to bolí, není to pravda.

Rodiče se často ptají: „Co když se moje dítě opravdu chová špatně?“ Nevím, co znamená „chovat se špatně“, protože v mých očích dítě vždy dělá to nejlepší, co může, aby naplnilo své vlastní potřeby. Když prozkoumáte své myšlenky ohledně toho, co nazýváte „špatným chováním“, budete možná překvapeni zjištěním, že nemají co do činění s vaším dítětem; dítě má opodstatněný a dobrý důvod, aby se chovalo tak, jak se chová nebo říkalo to, co říká.Jakmile tomuto důvodu porozumíte, zbavíte se svého zmatku a budete moci buď odstranit příčinu potíží, nebo zareagovat s respektem a v klidu.

Před několika lety jsem vyučovala formulaci SALVE a pozitivní přístup se slovem „ano“ na jednom ze svých workshopů a o několik dní později jsem dostala email od jedné z účastnic, které připadaly moje rady velmi podobné Práci[1] od Byron Katie a myšlenkám Védánty, Taoismu, Zenu a dalších starobylých filosofií. Objednala jsem si tedy knihu Měj rád skutečnost[2] a zjistila jsem, že sebezpytování a „Ano“ jsou techniky velmi podobné čtyřem otázkám a obratu z knihy Měj rád skutečnost.

Učení Práce ujasnilo a prohloubilo koncept sebezpytování, který jsem popsala, a tak jsem je začala začleňovat do své práce s rodiči.

Čtyři otázky a obrat, zmiňované v knize Měj rád skutečnost, jsou:

1. Je to pravda?
2. Víte absolutně jistě, že je to pravda?
3. Jak reagujete, když věříte této myšlence?
4. Kým byste byli bez této myšlenky?
Poté, co si odpovíte na tyto jednoduché otázky, obraťte tu větu:
- naopak ("neměl  by  poslouchat," a zjistěte proč).
- k vám ("měl/a bych si naslouchat" a všimněte si, jak to věci projasní.)
- k druhému ("měl/a bych mu naslouchat" a zjistěte, jak vás to může obohatit).

Následující rozhovor je příkladem toho, jak matka zkoumá své myšlenky ohledně chování svého dítěte pomocí čtyř otázek a obratu:

Yael: "Přišli jsme domů po skvělém dni v parku a Toby běhal po domě a švihal plastovým prutem. Bála jsem se o batole. Řekla jsem mu, aby přestal. Neposlechl. Řekla jsem mu, že pokud toho nenechá, prut mu seberu. Nepřestal. Sebrala jsem prut. Kopl mě. Řekla jsem mu, že pokud bude kopat, nebude pohádka na dobrou noc. Začal kopat ještě víc. "

Naomi: Toby neměl kopat, je to pravda?

Y : Ano.

N: Víš úplně jistě, že je to pravda?

Y: Ne. Byl frustrovaný. Nejdřív jsem zareagovala vlídně a řekla jsem: „Vím, že jsi měl moc prima den a teď bych potřebovala nějaký čas sama pro sebe,“ ale nijak to nepomohlo.

N: Tomu rozumím, ta věta o „hezkém dni“ nebylo to, co v tu chvíli prožíval.

Y: Aha, chápu. Jeho den v tu chvíli nebyl tak prima. Chtěl pohádku na dobrou noc, a chtěl švihat prutem, a já jsem mu to oboje znemožnila.

N: Ano. Takže teď rozumíš svému dítěti. Když nesoudíme a nerozhodujeme, jak by se dítě mělo cítit, můžeme porozumět tomu, jak se skutečně cítí. Jak reaguješ, když si myslíš, že by neměl kopat, a on kope?

Y: Jsem naštvaná, netrpělivá... a křičím a vyhrožuji.

N: Kým bys byla bez té myšlenky, že by Toby neměl kopat, když kope?

Y: Byla bych klidnější. Pomohla bych mu.

N: Ano. Tak to obrať.

Y: Toby měl kopat. . (přemýšlí). Víš, on chtěl jít ven, kde by to bylo bezpečné, ale já jsem ho nenechala. Neměl moc na vybranou.

N: Takže ho chápeš.

Y: Ano.

N: Obrať to k sobě.

Y: Neměla jsem se kopat.

N: Řekni mi o tom víc.

Y: Kopala jsem do sebe vzteky uvnitř své hlavy, říkala jsem si, že jsem špatná matka.

N: Přitom jsi celou dobu dělala to nejlepší, co jsi mohla s tím, co jsi v tu chvíli věděla.

Y: Ano.

N: Vidíš další obrat?

Y: Neměla jsem kopat Tobyho.

N: Je to také pravda?

Y: Ano. Byla jsem na něj naštvaná a napadala jsem ho; a zakázala jsem mu pohádku na dobrou noc.

N: Když věci nejdou podle našeho, „kopeme“ kolem sebe po dospěláckém způsobu a děti nás zrcadlí. Říkám tomu rodičovské záchvaty vzdoru.

Y: Jasně, teď tomu rozumím. Takže bez mé myšlenky ani jeden z nás nemusel kopat.

N: To můžeš vědět jedině ohledně sebe. Slyšela jsem od tebe, že bys bývala nepotřebovala „kopat“, kdybys nevěřila své myšlence. Namísto toho, bez té myšlenky, bys viděla potřeby svého dítěte a našla bys laskavé řešení.

Y: Ale Naomi, není zákaz pohádky na dobrou noc přirozený důsledek toho kopání?

N: Všimni si, jak se tvoje mysl snaží bránit svou pozici a zpochybňovat to. Kdyby to bylo přirozené, stalo by se to samo. Všimla jsem si, že příroda nepotřebuje moje vedení. Toby přestal kopat a nic se nestalo.

Y: Aha, jasně, rozumím. Nečíst pohádku ve skutečnost nesouvisí s kopáním.

N: Nečíst pohádku je tvůj způsob „kopání“ do něj.

Y: Máš pravdu. Když mu naslouchám a pomáhám, nekope. Učí se ode mě trestat, protože to dělám já. Takže když budu reagovat na jeho potřeby, nebude kopat.

N: Pravděpodobně. Ale nemůžu to říct jistě. Dej mi vědět, jak to fungovalo. Očekávání určitého výsledku je zase další myšlenka, která stojí v cestě jasnému myšlení a bezpodmínečné lásce. Je to pletení se do věcí dítěte. Pracuj na sobě, abys ho mohla bezpodmínečně milovat

Y: Když na něj reaguji s laskavostí a porozuměním, tak nekope.

N: Takže je tvým zrcadlem.

Y: To je tak osvobozující. Děkuji ti.

Tenhle příběh vede většinu rodičů k obvyklému strachu: „Jak se to vůbec naučí?“ „Neměl by se naučit, že nesmí kopat, bez ohledu na to, jestli jeho matka jedná laskavě či ne?“ Ale pozorováním jsem zjistila, že se to až dosud nenaučil a matka se sama učí, že nemá kopat.

Myšlenka, že učení by mělo být vynucené předem, zatím nebyla zpochybněna. Přesto ve skutečnosti vše plyne v pravý čas. Bez toho, aby předem bralo hodiny dýchání, se dítě narodí a dýchá. Bez příruček o chození chodí a bez výuky mluvení mluví. Tyto zázraky jsou lekce života o tom, jak dítě roste a vyvíjí se. Květinu musíme jen zalévat, ne jí násilím rozevírat okvětní látky. Každé dítě roste a vyvíjí se svým vlastním způsobem. Jak tento způsob poznám? Pozoruji. Reaguji, místo abych se snažila tvarovat. Všimněte si, jak reagujete na déšť a učte se od svého klidného já. Žasněte nad zázrakem, jakým je vaše dítě, a reagujte na něj tak, jako byste reagovali na déšť. Nečinně? Ne. S jasnou myslí a s láskou? Ano.

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

[1] pozn. překl. – v originále „The Work“.

[2] pozn. překl. – v originále „Loving What Is“.