Naše školková story
Nejdřív to měla být kz, ale jelikož mi v posledních dnech přibylo pár nových sledujících, rozhodla jsem se to popsat trochu obsáhleji... Takže pozor, jo ;).
Jak je naše S. náročné dítě nebudu rozvádět. Mám to v jiných článcích a o této "diagnóze" se už na netu dá ledasco dohledat. Každopádně jeden z projevů náročnosti je i absolutní závislost. Ve valné většině případů - na mamince. A proto takové dítě ani teoreticky, ani prakticky nelze hlídat druhou nebo třetí osobou. Takže se cítí nejvíc bezpečně u maminky. A pak se řekne, že už mu je 3,5 roku a vychází to pěkně na září... A třeba k tomu máš doma i 6m mimino a řekneš si - ŠKOLKA!
Jako měla jsem z toho bobky. Jako každá maminka. Ale tak zkusím to. To dítě má rádo další děti, kontakty navazuje, na kroužky chodit nechce a kámošů je málo. Aktivity spolu s miminem dělat moc nejdou. Ať jde o tvoření, nebo hrát fotbal. Tak co by se jí ve školce nelíbilo? Pečlivě jsme vybrali školku, mimo město, příjemné prostředí... 4 dny jsem se tam pokoušela zadaptovat. Tedy, my obě. Bohužel se adaptovaly po dlouhém volnu i učitelky a tak děti, které se z 99% znaly, lítaly po obrovském hřišti a učitelky s kávou na lavičkách řešily, která je víc opálená od moře. Moje vyděšená malá kopie tam byla jako kůl v plotě a na její vyděšenou velkou kopii (mě), začaly den ode dne učitelky víc a víc tlačit. Ať ji tam nechám, že to zvládnou a tak. Jenže já to tak bytostně nechtěla. Nechtěla jsem ji vystavit stresu, úzkosti a ostatně ani ty opálený paní učitelky. Na břiše jsem v nosítku měla tedy půlročního prcka a celé to bylo všelijaké. Tak nějak líp a hůř bylo 4 dny. Pak se stala zásadní věc a to ta, že jsem S.řekla, že jdu uspat R. z druhé strany budovy, čímž ztratila občasnou kontrolu nad středem svého vesmíru (rozumíte, mě)... Učitelky se rozhodly ji za mnou nepustit a já to netušila. Slyšela jsem jen šílený řev a prosby. Když jsem chtěla zasáhnout, zastavila mě chůva, že ať počkám, že si s ní poradí. 30' dlouhých minut si s ní neporadila ani jedna z nich. Vyváděla, prosila a já to stranou sledovala a modlila se za zlom. Ten se nekonal, já ji čapla a jelo se domů. Druhý den se počůrala, když jsem se jí snažila ráno dostat v chodbě do bot. Co dělala... A takhle já si super školku s kámošema nepředstavuju.
3/4 roku na to, bylo na školku uvaleno přísné embargo. Kdo se optal, byl úhlavní nepřítel a předtím byla scéna hodná Oscara. Pak jsem narazila na jinou paní, co dělá bachovky na míru a dala jí šanci, neboť dobré recenze... Začali jsme kapat a po 14 dnech užívání začala o školce SAMA mluvit. Mile mě to překvapilo a všeobecně se tak nějak začala víc vzdalovat na hřišti, neměla problém jít za roh vyhodit odpadek a nebo jít jinou stranou, než jdu já...a to jsou, přátelé, velké věci! Takže kapeme dodnes. Dva měsíce tedy mluvila o tom, že v září půjde (ne, neví, kdy je září, ale ví, že to není zítra). Mluvila o školce hezky, že se těší. Vše bylo v její režii. Díky mk a jedné mamince z tohoto města jsem ale zjistila, že tu je i jiná školka, která nemá 25 dětí a říká si sportovní. Což je pro našeho hyper celkem fajn, ne? Jenže, nebylo místo... jenže, stalo se cosi a místo se objevilo. A že "přijďte se podívat v pátek"...
A tak jsme se šly podívat. R. byl dvě hodinky s babičkou a my se S. měly na vše klid. Líbilo se jí tam a tak, že v pondělí zase. Čekala jsem tam v šatně, neviděla na mě, jako žádné z děti a chodila mě kontrolovat. V pondělí to bylo za 21 minut přesně 20x. V úterý to ale bylo za dvě hodiny asi 5x. Ve středu podobně. Ovšem tam přišel zkrat. Přála si, abych si sedla při obědě "sem" a já řekla, že budu sedět "tady". (Pro vysvětlení - "sem" a "tady" je od sebe cca 3 metry z tohoto ani z jednoho bodu na mě při obědě nevidí). Chytila amok, přestávala dýchat, prosila a celkově dost vyváděla. Já byla vytočená, ona na nervy a učitelka se snažila, co jí síly stačily. Od té doby nechtěla zůstávat na oběd a že si vezmeme do krabičky. Ok, s tím jsem až takový problém neměla. Po této středě jsem se zmínila známé paní, psychoterapeutce a ona mě odkázala na svou kamarádku, psycholožku. Ještě ten den jsem ji oslovila mailem a přála si. Odpověď nepřicházela a já se zděšením zjistila, že objednací doby jsou 3-5m.
Čtvrtek proběhl zase o kus lépe a naše ředitelka mě kontrolovala méně a méně. Ploužila jsem se denně za nimi na procházce, ale ve čtvrtek mě poslala čekat na chodbu (!), než se oblečou, protože kvůli mě se jeden chlapeček rozbrečel, což se mnou značně zamávalo. Procházky 20 metrů za nimi mě "děsně" bavily! Rozumíte... R.byl každý den s babičkou od těch 8-11:30. On s úsměvem... Pátek byl ještě lepší, co do kontrol.
Pátek byl nejlepší, co do e-mailu a to "paní doktorce se na pondělí 19.8. udělalo nečekaně místo. Ihned pište, pokud máte zájem o konzultaci". Takže neváhám, nekoukám vpravo ani vlevo a prostě jo!!! V pondělí nás tam máte. "Tak hlavně doražte s manželem".
Tak jo.
Pondělí jsem měla v plánu, že už bude po týdnu dceřiné šikany v mé režii. Nastavila jsem kuchyňskou minutku a šla na chodbu. Sama mě tam s úsměvem poslala... Jak rychle naděje vzplála, tak rychle umřela. A tak se objevila za dvě minuty u mě, že minutku nastavila jinak. Tak jsem jí vykázala směr třída a minutku napravila. Řev. A řvala ať to p.uč. nevydržela a asi za 5' mi ji poslala. Byla to scéna jako z amerického filmu. Prostě chápete, celých 5' mě neviděla!!! (😀). Pak přišla do práce i druhá paní učitelka a že donesla dětem svačinu, jestli ji S. půjde pomoci a pak, že si pro mě může přijít a já zase zaberu královské místo na té pekelně tvrdé lavičce v šatně. Tak šla. Bylo to celých 15' beze mě. A další 2h, kdy se na mě na to Záhořovo lože ani nepřišla podívat! Pak se jelo k psycholožce...
... Zazněla spousta věcí. Snad víc než o S.to bylo o nás dvou. Úžasná dr., ujištění, pár tipů a rad. Ale když píšu o školce, budu se držet toho. Prostě neumře, když tam bude řvát. Dost možná z toho bude mít jednou v životě úzkosti, nebo deprese, ale dost možná taky ne. "Takže ji tam zítra dejte". A ne po O domů. Třeba ve tři. Tak zas dobrý, jo... S. jsem při shledání (byla s bráchou a s babi venku) seznámila se situací, že zítra jde do školky a já pro ni po obědě přijdu. Jinak to nebude. Přišla směsice emocí, ale já použila větu psycholožky a to tu, že "je jen na tobě, jestli si to ve školce uděláš uřvaný a nebo super a zábavný". Tím jsme skončily debatu.
A máme tu dnešní ráno. Vstávat se jí nechce a nejistě se ptá, co bude. Řeknu, že to, co jsme si už řekly. Zopakuji to. Kňučí, ale nic velkého. Prolévám ji krizovou esencí a odcházíme směr školka v celkem slušné náladě. Tam se převlékne a jde do tuhého. Pláče a vymýšlí. Prosí a slibuje. Vzdoruje. Vyjdu jí vstříc a pomazlím ji, když si to přeje. Konečně přichází paní učitelka, která měla "hovní" službu u dvou tlačících kámošů a usměrňuje, že "jdeme mamku vyprovodit ke dveřím". Uděláme poprvé námi vymyšlený pozdrav a jdu. Má oči plné slz, ale není hysterická. Ani učitelka. Což je fajn 😀. Zamyká. Což je ještě víc fajn, ptz pár minut předtím se nám pokusila zdrhnout (S.). A já odcházím. A jsem napnutá, ale zároveň klidná. . . .
Je 11:30. Vyzvednu si dítě, které se usmívá, dostane do speciálního sešitku samolepku a prosí, aby mohla chodit už pořád beze mě. Tady by bylo pěkné, kdyby to skončilo, ale ač zbytek dne byl napaden víc než optimisticky, přišel zkrat a řev, že už nikdy, nikdy víc.
Ale víte co... Jsou chvíle, kdy je fajn dávat dětem na výběr. A pak ty, kdy si vybírat vážně nebudou ;). Takže zítra pomaže, má milá 🙂.
Doporučujeme
A jak to dopadne? Zvítězí mamka nebo dcerka 😁?
Já si myslím, že čím víc kolem té školky u tebe čtu, že spíš ty než malá princezna nejsi připravená jí dát do školky, malá toho využije, udělá scénu a ty se složíš/podvolíš/prostě uděláš cokoliv co si malá zlíbí...
@veruuu_kubesovic vůbec. Já i tě psycholožce řekla, jak strašně se jí chci už zbavit. Zní to teda hrozně, ale mám ji už fakt nad hlavu. Takže já byla při odchodu nervózní, ale rozhodně jsem nestála pod školkou a neřvala jako želva. Spíš jsem chtěla vyskočit dva metry do vzduchu a zakřičet 😀.
A co vám řekla o dcerce psycholožka? V Tvém článku jsem úplně viděla naší Lucinku. V září nastupuje do 1. třídy, takže je starší, ale zažívali a zažíváme úplně stejné situace. Já to ale s psycholožkou nikdy neřešila.
Držím palec, hlavně tobě! 😉
@janette82 ona ji neviděla. Poznají se na konci října a pak nám řekne, co si tak nějak myslí. Každopádně zaznělo, že je lepší nechat děti padat z menší výšky, že je to pak méně bolí... (Pac jsem se zmínila, že by vlastně ještě rok mohla být doma) a že ji zbytečně chráním před situaci, která stejně jednou přijde. Jakýkoliv náraz. Takže buď by narazila za rok, nebo ve škole a to je pak ještě horší. Není prostě dobře je chránit před světem... A spoustu dalšího, byli jsme tam skoro dvě hodiny.
@romancam strašně ti ta psycholožka pomohla, že? Neřeknou v zásadě nic nového, ale dává to smysl, říká to někdo přímo tobě na tvé konkrétní dítě. Najednou jdou věci, co dřív nešly. My teda bohužel čekali skoro 3 měsíce, ale vyplatilo se počkat, mi jedna blbá návštěva neskutečně pomohla (řešili jsme něco úplně jiného, ale v zásadě bolavého pro mě).
@alneka neskutečně! To, že to dělám nejlíp jak umím, že jsem nejlepší její máma, že jsme s chlapem v pořádku, ač každý máme úplně jiné názory od výchovy přes domácnost, každý jsme jiné povahy, že to vše je velmi cenné a super. Plus dalších x okolností. A neříkám, že se mi asi 3x nechtělo brečet, když se to dotýkalo mě. Úleva. Veliká.
@romancam v jednom tvem prispevku jsem ti psala, ze k tomu pristupujeme s manzelem tak, ze nase dite je vystaveno sice pro nej nekonfortni situaci, ale my jako rodice jsme jeji pruvodci a radci, jak se k takove situaci postavit, jak ji resit. Taky byla moznost necgat ditko dele doma, ale neudelali jsme to. Zivot proste neni pericko, pred problemy se neutika, ty se resi.
@romancam super! A pomaže, zítra zase pomaže...ale muselas to slyšet od jiné autority...tak to často bývá 😉
My jsme s psycholožkou též řešili jistý problém....tenkrát mi ta návštěva strašně pomohla...bylo to sice o synovi a jeho problému, ale pomohlo to hlavně mně a pak to najednou jakože šlo...to, co nešlo několik let se najednou pomohlo.... protože to v květáku precvaklo mně!
Fakt držím palce, jako teď už prostě nesmíš couvnout, vlak se rozjel a prostě jedete 😘 tak tfuj tfuj tfuj 💚
Uprimne doufam, ze nepovolis, a ze za tyden dva budeme cist kz o tom, jak je S porad ve skolce 👍🏻
Ženy, nepovolim. Jsme nejdál, co jsme kdy byli/y. Byla bych bláhová! Jen teď musí být zdravá, aby to celé pochopila, přijala a smířila se.
Naštěstí jsem tohle u syna nezažila, i když taky ráno brble, že do školky nechce.
Ale zaujala mě věta psycholožky, že je jen na ní, jaké si to ve školce udělá. Na tohle téma jsem vymyslela malému pohádku o Krtkovi, jak nechce do školky a sluníčko mu přesně tohle říká. Je to jedna z jeho oblíbených. A já jsem teď fakt hrdá, že na to jdu dobře 😊.
@romancam je to fakt zajimave. Mam stejne dite, jen si tu skolku zazdila vaznou nemoci. Ja rekla, ze chodit bude a tak chodila, 3 mesice a pak se z toho vyvlikla Crohnovou chorobou, mrska, no vyvolal t prave ten stres ze skolky ☹ takze je ted predskolak, bude dalsi rok doma (individualka) a pak rovnou skola. Vim, ze to na 100% da, bude uz starsi, chapavejsi, rozumna, do skoly musi a basta... tak uvidime, co to pak udela zase se strevy:-/
@romancam a stejne jak pises, dlouho se ani o skolce nesmelo promluvit, totalni hysterie z toho, nesnasela to tam kazdy den, denne rano rvala a rvala a vecer rvala a v noci rvala, ze nikam nepujde... narocne obdobi. No a ja akorat ted vycitky, ze jsem ji tam nemela davat, kdyz mi takhle moc davala najevo, ze tam chodit nechce... u psycho jsme byli taky, ale celkem bez vysledku, jen ze uzkostna porucha prizpusobeni
@romancam ale jeste neco, dcera se mi zacina menit pred ocima, jak roste, jsem si jista, ze letos ten rok predskolaku by uz taky dala. Chape vic, cas, proc tam je a co ji to dava, kamaradstvi a tak. Letos poprve prespala u babicky sama od sebe... proste i kdyby vam to letos nevyslo, ty deti psychicky dozravaji
@paladinka já doufám, že z toho prostě nic nebude. Ten Crohn je prostě zlo, ale tak zase to pravděpodobně nebylo jen a pouze stresem ze školky, ne? Autoimunitní onemocnění je většinou soubor více příčin, kdy nikdo neví, nebo to jasně někdo označil, že za to může stres ze školky? Každopádně ta moje spí jako dřevo a má i chvíle kdy řekne, že se tam těší. Na ji je vážně vidět, že by pro ni byl ideál i školka, i maminka. Dohromady. Dnes ale plakala jen chvíli po mém odchodu a pak celé dopoledne ne. Musím věřit, že to ustojí, stejně jako já, manžel, babičky, tety a všichni, kdo jsme řvali ve školce i celý rok a žádnou nemoc nemáme....
hmmmmmm, nu, nechci soudit. děláš, jak nejlíp umíš a já ti fandim. ale k tý myšlence, že za rok by stejně do školky musela, a že před problémama se nemá utíkat, ale čelit jim, zkráceně, s tím se úplně nějak nemůžu ztotožnit, protože tady jde přece fatálně o nějakej vývoj dítěte. vzpomeň si, jak ti přišlo nemyslitelný, že by S. šla do školky vloni, nebo když jí byly čerstvě 3. teď už je to přecijen někde úplně jinde, no ne? takže za rok by to třeba bylo taky úplně jiný. ale já ti rozumim, zcela upřímně, ze synka mám taky slušnou ponorku, a to není na mně nijak extra závislej a obecně není zase tak moc náročnej, a chápu, že už potřebuješ nějak normálně fungovat, ne jen v nouzovým režimu, a že v tom ta školka hodně pomůže. a pomůže často i s tím, že to dítě určitým způsobem dospěje, v něčem se stane úplně přirozeně přizpůsobivější a najednou odpadnou nějaký věci, o kterejch se s dětma musíš hádat. ale zase to má prostě jiný stránky, no...nestandardní povaha v kolektivu jinejch dětí, nebo i ve vztahu s učitelkama... je to fakt takový nevyzpytatelný. a já bych se těch věcí bála - kromě toho mám asi trochu odpor k těm institucím, k tomu, jak a k čemu tam děti vedou - příliš soutěživost, tak nějak přirozeně zlý děti a neum slabšcíh dětí se bránit atp... tak snad vám to přinese jen samý pozitiva!
Uvidíš jak v pondělí po víkendu... budu na vás obě moc myslet!
@normalnimatka víš jak. Je to dětská skupina. Je tam 12 děti strop. Neřeší se tam, zda děti běhají bosé po pískovišti, nebo ve školce. Dělají si sami svačiny a zbytek je tak nějak klasický. S.je nejstarší a bezkonkurenčně nejsikovnejsi, takže tak jako tak ji asi za rok stejně dám jinam, ptz tady jsou vesměs tříleté děti a nějakého vzdělávání všeobecně jsem si tam úplně nevšimla. Což úplně taky nechci, aby mi tam zakrněla. Jinak ta psycholožka řekla, že tam bylo víc než jasné (vloni), že mám prostě mimino a zarleni. Že vědomí, že jsem doma ji nenahrávalo. Teď mám dva dny v týdnu brigádu a ona ví, že "pracuju" a tedy chápe to, že pracuju i v době, kdy je ona tam. Jinak učitelky jsou fajn. Mele se v nich stará klasika a nová výchova (plakej, je v pořádku, že se ti stýská,pust to ven) a jsou kdykoli otevřené děti pomazlit. Možná je ještě brzy, ale po 14 dnech mi nepřišla s žádnou novou zaskodnosti. Naopak jim tam organizuje závody po školce v odrazedlech a tak 😀. A učitelky jen dávají pozor, aby všichni přežili 😀.
@romancam ten crohn byl asi z vice aspektu, chytla ve skolce nejaky virus, ktery to mohl aktivovat a jeste dalsi stresy mela s otcem, ze k nemu musela a fakt nechtela a on ji hodne na silu nutil. Ale uz to pak neslo zastavit, bylo ji hur a hur, i kdyz uz nemusela nikam ☹ nam se prave v rijnu narodi taky miminko a tak ji nechci vylozene nekam cpat do skolky, i kdyz pro me to bude asi slusnej zahul, venovat se obema:-/
Začni psát komentář...
trochu jsem se ztratila v tom konci, tak tam teda bude chodit dal?