Nejčastější věta, která u nás zněla posledních čtrnáct dní... A proč? Měli jsme totiž možnost testovat kompaktní tiskárnu Canon SELPHY Square QX10. 

Jak jsme si to užili? Co nás překvapilo, potěšilo a z čeho jsme naopak moc radost neměli? O naše zkušenosti se s vámi naše rodina ráda podělí v následujícím článku.  

V balíčku na testování přišla tiskárna a 3 balení náplní ( každá náplň obsahuje 20 listů na fotografie) a toner, který je určený právě pro ně. Asi by nebylo od věci tiskárnu trochu popsat. Na stránkách Canon se dočtete, že rozměry tiskárny jsou 102 × 143 × 31 mm a váží 445g (bez problémů se tedy vejde téměř do každé kabelky), k telefonu se připojuje bezdrátově pomocí Wi-Fi.

Pro použití samotné tiskárny je nutné nainstalovat si do telefonu aplikaci SELPHY Photo Layout (jež je ke stažení zdarma), mile nás překvapilo jak lehké to je a zabralo nám to jen několik málo minut. Orientace v aplikaci je intuitivní a nikdo se nemusí bát, že by to nezvládl. Samozřejmě bylo nutné tiskárnu nabít, vložit toner a naplnit papíry...

V základním balení byly vloženy 3 zkušební papíry i toner, který přesně množstvím odpovídal k počtu fotek. Usb kabel, který je třeba k nabíjení byl součástí balení také, ale adapter do zásuvky ne. Jak správně vložit papíry je popsáno v přiloženém návodu a ještě je uvnitř tiskárny pro jistotu umístněn obrázek, který popisuje jak na to. Je to opravdu snadné.

Zadní strana fotopapírů lze krásně sloupnout a pod ní je lepící vrstva, takže fotky se dají použít i jako štítky, které nalepíte na vámi určené místo.

Tiskárna tiskne metodou suchého sublimačního tisku, který slibuje uchování krásných jasných barev po dobu 100 let ( to my už nezjistíme, ale třeba naše vnoučata by se z fotografii mohla ještě radovat v nezměněné podobě). Fotografie se tiskne nejprve žlutá, poté červená a nakonec vyjede fotka v celé barevné škále...

Veškerá komunikace s tiskárnou probíhá přes displej telefonu. Pokud je třeba doplnit papíry nebo toner, ukáže se upozornění.

Samotný tisk je hotový během chvilky a fotografie se hned může založit, nalepit, vystavit či dát jako dárek. My jsme během testování udělali radost hned několika přátelům.

Moc rádi obdarováváme rodinu magnetkami, i naše lednička už jich na sobě má pěknou řádku, proto nás hned napadlo využít tiskárnu k domácí výrobě magnetek. Stačí jen fotografii přilepit na magnetický arch, není v tom žádný háček, jen je třeba dát pozor na dobré uhlazení, aby tam nebyly bublinky.

Fotografie je možné dozdobit rámečky, filtry nebo popisky. Nás zaujalo zdobení vzorkem přes celou fotografii, který samotnou fotku nepřekrývá a je vidět jen při určitém natočení fotky, tady přikládám ukázku tak, aby bylo zdobení vidět ( nevím přesně jak se to jmenuje, je to asi něco jako forma vodoznaku, pro představu).

Vyzkoušeli jsme i nějaké extrémní tisknutí. Jedno venku, je tedy třeba najít rovný povrch, aby to šlo. A druhý pokus byl, když jsem posílala data z telefonu z obýváku do kuchyně, kde byla tiskárna (vzdálenost cca 6m). Oboje probějhlo naprosto bez problémů. Ráda bych zmínila porovnání s fotkou z Instax (tyto fotky máme z fotokoutku z naší svatby, která proběhla v létě...). Když je obě porovnám hmatem, tak fotografie z tiskárny vyhrává na celé čáře.

Abychom tiskárnu a fotky jen nevychvalovali., zmíním tedy i to, co se nám až tak nelíbí. Určitě bychom ocenili, kdyby byla velikost fotografie větší. 

Fotopapír je o velikosti 72 × 85 mm, z toho však část plochy zabírá místo určené pro případný popis. Největší možná velikost samotné fotky je 68 × 68 mm. V aplikaci jde i složit k sobě třeba až 4 fotografie do jedné, ale třeba pro mojí maminku už byly opravdu malinké a špatně se jí prohlíželi.Myslíme si, že i cena sady inkoustových kazet a papíru je relativně vyšší a jedna fotografie tak vyjde cca na 20 Kč ( zde však chci dodat, že naopak při použití fotek jako fotomagnetky se cena už tolik nezvýší a vyjdou cenově podobně jako při objednávání online a jsou naopak větší).

S tiskárnou jsme si užili spoustu veselých chvilek a bylo úžasné dělat radost návštěvě nebo rodině hned. Za nás je nejlepší možné využití při větších rodinných akcích. Kde můžete všem ihned dát domů na památku hmatatelnou fotku a tu já upřednostním vždy než mít jí jen digitálně. Nebo pokud jedete ke svým prarodičům a chcete jim nechat při odjezdu vzpomínku na vaši návštěvu. 

Ještě dodám doušku od manžela, který se těší až si sami doma vytiskneme nějaké fotky, které nejsou veřejnosti publikovatelné. Prý se s nimi bude těšit až budeme staří a sešlí.

#test_canon4 #recenze #canon_selphy_zkusenosti⁴

Protože náš pobyt tu byl především v zimních a jarních měsících neužili jsme si tolik klasické koupání v moři ( ještě bylo chladné). Navíc podle místních jsem se tefili do opravdu chladného roku a takovou zimu tu dlouho neměli- hory měly zasněžené čepičky. Počasí se pak povětšinou drželo kolem krásných 20-25° na výlety ideální.

Castell d’Alaró  : několik základních údajů ... , městečko Alaró leží v podhůří Serra de Tramuntana a samotný kopec ční 822m nad mořem, zbytky hradu jsou datovány do 9 st.n.l. , Hrad Castell d'Alaró je jedním ze tří opevněných hradů na Mallorce.

https://www.google.cz/maps/place/Castell+d'Alar%C3%B3/

Od vesnice vede k hradu nejprve silnice - kam se vejde taktak jedno auto ( je nutné hledat místa kde se mohou dvě auta dobře minout). Potkali jsme turisty, kteří se pěšky vydali už z vesnice, ale autem je možné vyjet až k restauraci Es Verger - ( na první složené fotografii je to v pravé- dolní fotografii - malá světlá tečka v lese ...) my nevyjeli ani tam - nechali jsme auto dole na úpatí kopce a dále se vydali pěšky.

Šipka ukazuje kde je náš cíl ( v té chvíli jsme netušili, že to je až tam nahoře, ale mysleli jsme si, že zřícenina je o něco níže v lese). Takže jsme s nadšením vyrazili. 

Několik desítek metrů pod úrovní restaurace se cesta dělí - je možné pokačovat po " silničce" a následně pohodlnější cestou po hřebenu ( což jsme zjistili až po našem výletě) a nebo si vybrat jen cestičku, která šplhá přímo po kopci lesem vzhůru. Cesta by měla trvat cca 40minut - nám s dětmi zabala delší čas - výšlap nám trval něco přes hodinu.

Pvní úsek je kamenitá cesta klikatící se vzhůru lesem - později přechází v kamenitý "chodník" , který má sem tam vtesané schody ... ten nás dovedl až na vrchol kopce.

Přiznám, že naše nadšení se v polovině cesty lehce vytratilo - výstup se třemi dětmi byl náročný, ale my se rozhodli vytvat ( přece se neotočíme před vrcholkem 😀 když už jsme došli tak daleko).

Výhled po celou cestu byl dechberoucí a samozřejmě úchvatnější čím výš jsme se dostali. V posledním úseku jde cestička přímo podél skalní stěny. ( je to vidět na fotografii níže).  Nutno říct, že vrcholek s ruinou hradu je volně přístupný, ale nejsou tu nikde zábrany nebo něco podobného a občas se mi z výšky točila hlava - děti jsme dželi pevně u sebe, aby je nenapadla nějaká vylomenina.

Po průchodu hadní branou jsme se dostali přímo mezi pozůstatky hradu, kde nás čekal zasloužený odpočinek a nádherný výhled do krajiny 

Výhled na severní stranu je neskutečný - je to pohoří Serra de Tramuntana (nejvyšší hora Puig Major (1445 m n.m.) ) a fotografie nikdy nemůže zachytit úplnou atmosféru. 

NO a pohled k jinu není o nic méně krásný - rozkládá se zde nížina ( někde tam dole stojí naše auto a čeká na nás...). A za ní je vidět v dálce moře 

V nejvýše položené části je dochovaná hradní kaple - a jsou zde obytné budovy ( celoročně zde žije tuším jedna obyvatelka asi správce hradu...). V budově je udělaná malá volně přístupná výslava o místní fauně a floře. Na zahradě za domem jsou oslíci a kolem pobíhají pasoucí se ovce ( ze zvířat měli naše děti největší radost ...)

V jedné z budov je zřízena ubytovna a je možné objednat si tu přespání - východ slunce musí být nádherný, ale my této možnosti nevyužili.

Před kaplí je dlážděné prostranství kde je několik laviček a člověk si tu může nádheně odpočinout při krásném výhledu do krajiny

Samozřejmě si tu člověk může koupit občerstvení - je nutné však počítat s " vysokohorskou přirážkou". Milým detailem byly vyvěšené prosby o to, aby si lidé pokud možno brali svůj odpad ( lahve, obaly a pod) zase s sebou dolů, protože nahoře je jejich likvidace samozřejmě obtížná.

Když jsme se vynadívali po okolí - čekala nás znovu cesta dolů ... mě možná přišla maličko horší, protože brzdit děti s kopce šlo o něco hůř než je popohánět nahoru.

Předposlední fotka je začátek sestupu  - dole v údolí je vidět z výšky již zmíněná restaurace.... cesta nám opět zabrala něco kolem hodinky. Ale zážitek z celého výletu byl tedy obrovský- jsem neskutečně pyšná na svoje kluky, že takový výšlap s námi zvládli.

Nakonec posledí otočení za Allaró - už pěkně usazeni z auta - děti v limbu a my také příjemně unavení ...