Rok strávený na psychiatrickém oddělení

Rozhodla jsem se rovnou sepsat, jak to v léčebně chodí a jak se mi dařilo, nebo nedařilo. byl konec října loňského roku a já jsem už několik týdnů nemohla spát, spala jsem maximálně 2 hodiny za noc. Chodila jsem do práce, ale neměla jsem z ní radost. Vlastně jsem neměla radost z ničeho. Když jsem přišla domů, nezajímaly mě ani děti. Dala jsem jim najíst, zalezla jsem do postele a odmítla cokoliv dělat. Děti se musely samy zabavit a já jsem se stávala troskou. Až jsem řekla, že to tak nejde a vydala jsem se k praktické doktorce. Řekla jsem jí, že už to nezvládnu, že si něco udělám, že je mi špatně a nevím proč. Paní doktorka hned zařídila mé přijetí do Kroměříže, na otevřené oddělení. A 1.11 jsem tam nastoupila. První dny jsem probrečela, říkala jsem si, co tam dělám. Ale začala jsem pracovat s úžasnou paní psycholožkou a pomalu jsem otvírala své rány z dětství. Ale nemluvila jsem zatím o zneužívání. Paní psycholožka semnou začala pracovat s terapii která je spojená s relaxací a hypnózou. A tehdy jsem se začala víc otvírat a začala jsem po troškách otevírat i dávno zamčené vrata. Paní psycholožka mi řekla, že to byla moje ochrana, proto jsem to měla zasunuté v podvědomí, někde hodně daleko. Na tomhle oddělení jsem strávila 4 a půl měsíce, absolvovala jsem skupinové terapie, chodila jsem pléct košíky a měla jsem terapie s paní psycholožkou. U toho byla moje léčba podpořená léky, které byly dost důležité a díky nim jsem začala zase spát.  Bohužel, na tomhle oddělení jsem se začala sebepoškozovat, odkoukala jsem to od jiných a když i mě to přineslo úlevu, zkoušela jsem to dál. Celé ty měsíce mě strašně moc chyběly děti, bála jsem se na ně i myslet, protože mi pak bylo ještě hůř. Snažila jsem se jezdit co nejčastěji domů, ale pokaždé to skončilo pořezáním. V půlce března jsem byla propuštěná. Necítila jsem se dobře, ale řekli mi, že mi nemají už co nabídnout. Doma jsem za chvíli zase upadla ve stav, kdy jsem nebal schopná fungovat. Co bylo horší, neměla jsem chuť žít. Měla jsem pocit, že mi nikdo nepomůže. Po 14 dnech jsem se pokusila o sebevraždu, snědla jsem 50 prášků na spaní. Manžel byl v tu dobu s dětmi u rodičů. Děti tam nechal a jel domů, protože něco zapomněl a našel mě napůl v bezvědomí. Záchranka přijela rychle a v nemocnici mě zachránili. Odvezli ak z nemocnice po pár dnech zpátky do Kroměříže, tam ale řekli, že mi už nemají co nabídnout a pustili mě domů. Během dvou týdnů jsem to zkusila znovu. Vím, asi si říkáte, proč jsem nemyslela na děti, ale prostě nemyslela, měla jsem jen velké temno a všechno mi bylo úplně jedno. I tentokrát mě našel manžel, naštěstí v noci, kdy děti spaly - šla jsem spát před nimi a on dostal nějaký tušení a zkusil mě probudit, nešlo mu to, tak opět volal záchranku. Když to tak píšu, strašně se za to stydím, ale tehdy mi bylo vše jedno. Z nemocnice mě tentokrát vezla sanitka do Brna Bohunic. Dali mě na uzavřené oddělení. Nebyla to žádná hrůza, bylo to jak v nemocnici, na pokoji a chodili jsme jen na jídlo a léky. Tehdy mě hrozně pomohla jedna doktorka která mi řekla, že mě bere vážně i moje problémy a že mi pomůžou. Strávila jsem tam 3 týdny a pak mě dali na otevřené. Tam jsem měla různé terapie, ale stále přetrvával problém řezání, řezala jsem se i na oddělení, několikrát týdně. Na konci červa se oddělení na prázdniny zavíralo a paní doktorka mě nechtěla pustit a nechala mě převézt do Černovic. To bylo úplně šílené, dostala jsem se na oddělení pro závislosti, vůbec nevím jakým způsobem. Celý den jsem brečela a telefonovala do Kroměříže, jestli mě vezmou. Nakonec pak ředitel řekl, že mě dá na jiné oddělení, ale taky otevřené. A tak jsem nastoupila tam. Kde jsem stále, s měsíční pauzou, kdy jsem zkusila být doma ale nezvládla jsem to. Tady jsou strašně hodné sestřičky, pomohly mě taky strašně moc. Hodně jsem pracovala s paní psycholožkou, doktorem. A zítra mě čeká ten den, kdy už to prostě musím zvládnout. Jsem rok v léčebně a bojím se, že nebudu umět normálně fungovat, starat se o děti, domácnost. Ale musím to zvládnout, pro sebe, pro děti.