Co mi koník dal a vzal 🙂

Všechno to začalo po Vánocích v roce 2013. Dozvěděla jsem se tu nejkrásnější zprávu, která může ženu za život potkat - byla jsem v tom. Ještě před objevením dvou čárek na testu jsem něco tušila a samozřejmě jsem hledala všemožné informace a diskuze na internetu. O stránkách Modrý koník (MK) jsem věděla již z dřívějška, kdy jsme plánovali svatbu a hodně často jsem pročítala "beremko". Tentokrát jsem ale byla strašně ráda a pyšná na to, že už na MK i já skutečně patřím a začala jsem se tu lépe orientovat, pročítat fotoblogy ostatních uživatelek a těšit se až sem i já budu dávat fotky svého rostoucího bříška a později miminka.
Vyplnila jsem si profil a automaticky se zařadila do skupiny nastávajících maminek, které měly termín ve stejném měsíci jako já - Zářijovky 2013. Tenkrát mně to ani nenapadlo, ale už je to více jak rok, co se tahle skupinka pro mě stala něco mezi věrnou kamarádkou, vrbou, rádkyní i společnicí. Jsem první mezi svými kamarádkami, kdo má miminko, takže jsem v podstatě neměla ani nikoho, s kým bych tyhle starosti a radosti spojené s těhotenstvím, mohla probírat. Téměř každý den jsme s holkama z této skupinky řešily každou maličkost, týkající se zrovna té fáze, ve které jsme právě byly a postupně se z nás aktivních uživatelek stávaly něco jako virtuální kamarádky. Pokaždé, když jsem potřebovala poradit, povzbudit nebo si jen tak postěžovat, vždy byla na MK nějaká dobrá duše, která pomohla a poradila.
Líbí se mi, že tu pořád nacházím spoustu inspirace a dobrých rad, které se netýkají jen miminek, ale také všedního i nevšedního života maminek. 
Jak už jsem psala, je to už víc jak rok. Teď mám už 7 měsíčního prcka, proběhlo už pár srazů mně blízkých maminek i jejich miminek a určitě nebyly poslední. Jsem opravdu ráda, že jsem celé těhotenství a teď i mateřství prožívala a prožívám s koníkem. Se synem jsme neměli úplně jednoduchý start, protože měl nějaké zdravotní problémy. Nesmírně mi podpora holek z MK pomáhala to zvládnout a nakonec jsem i díky nim přišla na řešení synova problému...
Na závěr bych chtěla vyjádřit velký dík za tuhle "maminkovskou integraci". Nejednou jsem byla svědkem, jak si ženy, které se třeba vůbec neznají, dokáží doopravdy pomoci. Třeba tak, že vytvoří skupinku určenou jen k jednomu účelu, a rodině, která přišla při požáru o vše, pošlou oblečení a různé jiné věci. To mi vyrazilo dech.